Další díleček. Isabella jde na lov s Edwardem. Hádejte jak to dopadne :-)
29.08.2009 (10:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2644×
Pohled Isabelly:
Posledních pár dní jsem byla mimo. Vůbec jsem nevycházela z pokoje, jen jsem ležela a tupě zírala na strop. Občas mě přišel někdo zkontrolovat, ale jinak mě nechali být. Za což jsem jim byla nesmírně vděčná. Netuším jak se chovala ,,naše nová členka rodiny´´, a bylo mi to jedno.
Celý můj život přestal dávat smysl. Bála jsem se Edwardovi říct co k němu cítím a teď s příchodem Darii jsem nejspíš přišla o veškerou možnost.
Na chodbě jsem zaslechla kroky a hned na to do pokoje vešel Emmett. Nedívala jsem se na něj, ale podle vůně jsem ho poznala. Zrovna jeho bych tu čekala nejméně. ,,Tak sestřičko vstaneš sama, nebo ti mám pomoct?´´ zeptal se a přitom ke mě natahoval ruce. Tím si získal celou moji pozornost.
Zavrčela jsem a rychle vyskočila na nohy. Emmett, jako by to čekal, se jen zazubil a ruce založil na zády. ,,Pche a to Rose říkala, že to nebude fungovat.´´ pronesl uraženě. ,,Musím na lov.´´ řekla jsem, aniž bych ho nějak víc vnímala. Prošla jsem kolem něj a jako střela se vyřítila z domu. Opatření abych se náhodou s někým nepotkala.
Seskočila jsem schody a rozběhla se. ,,Iss můžu jít s tebou, prosím?´´ zeptal se mě sametový hlas Edwarda. Zabrzdila jsem a prudce se otočila za jeho hlasem. Já od něj utíkám a on chce jít se mnou? Jaká ironie.
,,No víš...popravdě bych chtěla být sama.´´ odpověděla jsem mu váhavě. ,,Nejsi sama nějak často? Vždyť se z toho brzy zblázníš!´´ myslím, že se přemáhal, aby na mě nekřičel. Oba jsme se naštvně měřili. ,,Fajn pojď se mnou, jestli chceš.´´ razignovala jsem nakonec, nechtěla jsem se s ním hádat.
Ze západu bylo cítit stádo losů. Znovu jsem se rozběhla a nechala Edwarda daleko za sebou. Já vím bylo odemně ošklivé, utéct mu, ale já nebyla ta, kdo chtěl s ním jít na lov.
Po vydatné odpolední svačince jsem si lehla do trávy a dívala se na nebe. Po chvíli si vedle mě lehl i Edward.
,,Udělal jsem něco?´´ zeptal se smutným hlasem. Překvapeně jsem se na něj podívala. ,,Jak tě to napadlo?´´ ,,Vždycky když se začneš chovat zvláštně, je to kvůli mě.´´ pronesl zase smutně. ,,Kvůli tobě?´´ vůbec jsem to nechápala.
,,Jo, když jsi mě viděla poprvé, taky jsi se prý chovala podivně. Pak se to opakovala po tom, co se ze mě stal upír. A teď zase.´´ Když mi odpovídal, díval se na nebe, jako kdyby tam snad byla odpověď. Zajímalo by mě, kdo z rodiny mu to všechno řekl.
Povzdechla jsem si. ,,To není jen kvůli tobě.´´ Jak na to mohl tak rychle přijít? ,,Vždycky mám určitý období, kdy jsem sama, kdy nechci s nikým mluvit a pořád jen přemýšlím.´´ nakonec jsem mu řekla pravdu, alespoň částečnou. ,,Jak dlouho tak asi trvá? Myslím to tvoje období.´´ ,,Jak kdy, někdy je to pár dní, někdy to trvá roky.´´ Překvapeně se po mně podíval. ,,Roky?´´ zeptal se nevěřícně. Jeho výraz mě rozesmál. ,,Ano ale to není tak časté.´´
,,A není lepší problémy řešit než před nimi utíkat?´´ úsměv mi z tváře zmizel. Sakra! Zase má pravdu. ,,Nejspíš ano.´´ zašeptala jsem a doufala, že to už nechá být.
,,Tak já ti pomůžu ho vyřešit.´´ řekl a tvářil se, jako by právě snědl všechny moudra světa. ,,Děkuju za nabídku, ale já to zvládnu.´´ S tím jsem otočila hlavu zpátky na nebe a snažila se ignorovat jeho přítomnost.
,,Issí?´´ oslovil mě po chvíli. ,,Copak?´´ řekla jsem a otočila se na něj. ,,Kdyby jsi něco potřebovala, ať už to bude cokoli, stačí říct. Jsem tu pro tebe.´´ řekl tichým hlasem a díval se mi přitom upřeně do očí. ,,Ehm...jo...děkuju.´´ vykoktala jsem zmateně. Zase se začal přibližovat. Celým svým tělem se ke mě pomalu přisunoval.
,,Edwarde prosím ne...´´ zaskuhrala jsem. Zarazil se kousek odemně a hned na to se odtáhl. ,,Ehm...promiň nevím co to do mě vjelo.´´ zamumlal nesměle a postavil se. ,,V pohodě.´´ I když jsem to řekla nebyla to tak docela pravda. Nic nebylo v pohodě a to, že se mě snažil zase políbit se mi ani trochu nelíbí. Podal mi ruku, abych vstala a já přemýšlela jestli ji mám přijmout. Nakonec jsem ji přijala.
Lidskou chůzí jsme se vydali domů. ,,Co si myslíš o Darii?´´ zeptala jsem se ho přímo a čekala jak zareaguje. Zastavil se, otočil se na mě a ve tváří mu hrálo překvapení. ,,Já nevím. Nepřipadá mi nijak nebezpečná.´´ odpověděl mi. Vypadal, že pochopil, jak jsem tu otázku myslela, ale záměrně se tomu vyhnul.
,,Mě nepřijde tak svatá, jak vypadá.´´ zamumla jsem pro sebe, naštěstí mě neslyšel. Teď už nevím komu z rodiny můžu věřit. Esme a Carlisle si ji oblíbili a to je na tom to nejhorší. Proti rodičům nic nezmůžu.
Doběhli jsme domů a společně s Edwardem šli do obývacího pokoje. Byla tam Rose, která si četla nějaký časopis a Emmett dívající se na televizi. Sedli jsme si k nim a užívali si domácí pohody.
Ani jeden z nás netušil, jaká se blíží katastrofa.
Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Minulost a budoucnost se jednou potkají...já vím, jsem divná:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!