Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost jde s námi... 8. kapitola

16.05.2011 (16:45) • Mystery • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1058×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Vánoce se rychle blížily a já jsem neměla pro nikoho dárek. Mezi školním frmolem, Cullenovými, Fabbriovými a kluky jsem se už aspoň tisíckrát chystala k tomu, že si v nedaleké půjčovně vyberu nějakého malého, praktického Fiata, vyrazím do centra Hanoveru a v nějakém pěkném, ne moc velkém obchodním centru pro každého něco vyberu.

Pokaždé mi do toho ale něco přišlo.

Dneska už jsem si zakázala vyjet s kluky za město k řece nebo si zajít do kavárny za Emmou a Joshem, kterej mě už docela respektoval a bral mezi sebe. Musela jsem se ušklíbnout, když jsem si uvědomila, kdo za to může.
Dneska už jsem ale opravdu potřebovala vyjet.

Byla sobota. Zimní sobota. Sobota týden před Vánoci. Letos vycházely zrovna na neděli, den Božího klidu. Bylo to zvláštní...

Ráno jsem vstala brzy. Budík jsem měla už tak nachystaný na šestou, ale snad všudypřítomný chlad, který se rozléhal pokojem jako neprostupná bílá mlha, nebo nervozita z nepříjemného dne plného strkanic, nadávek a pranic o zboží, aby nakonec člověk u pokladny stejně zjistil, že nemá na své kartě dostatek peněz, mě hnaly z postele.

Nechtělo se mi. Strašně moc se mi nechtělo. Ale musela jsem. Nechápala jsem, jak může mít někdo rád nákupy. Teda... Spíš bych měla říct Někdo. Protože jsem znala jen jediného člověka, kterého nákupy neotravují, ba naopak baví. Dokonce se v nich vyžívá. Ale Alice byla vždycky trochu... jiná. I v tom záhadném upířím světě.

Postel se mírně zhoupla, jak jsem měnila polohu z mého klubkového lehu do sedu. Měla jsem na sobě takové to nemocniční, světle modré, navíc pánské pyžamo. Měla jsem ho ráda. Možná proto, že bylo Charlieho.

Jo. Táta se při jednom z vážnějších policejních zásahů zranil. Nebylo to vážné, ale v nemocnici si ho chtěli nechat na pozorování. Jenže jen co jedna z milých nemocničních sestřiček opustila tátův pokoj, sbalil se a utekl. Hrdina!
Pyžamo už v nemocnici ale nikdy neviděli...

Líně jsem zahýbala prsty na nohou a smutně se usmála. Marné oddalování nepříjemného zážitku...
Pomalu jsem vstala a přešla k oknu, na které mráz namaloval ledové obrazce. Všechno bylo zasněžené. Tu a tam vyrušily záplavu běloskvoucího sněhu barevné konfety, které tu při oslavách rozházeli studenti. Třináctého prosince slavil Dartmouth přesně dvěstě čtyřicet jedna let. Úctyhodný věk...

Ušklíbla jsem se. Carlisleovi je víc!

Ranní dávka sarkasmu... Není tohle zvykem spíš u Abi? Zavrtěla jsem hlavou a smutně se uchechtla.

Musela jsem se jít připravit.

Do skříně jsem sáhla pro rifle a teplý hnědý svetr, který jsem si přivezla už z Phoenixu do Forks. Ještě poloospalá jsem se doploužila do koupelny a vlezla do sprchového koutu. Proudy horké vody dokázaly moje tělo dokonale uvolnit a připravit na únavný, hororový den.

Kartáčkem jsem pečlivě vydrhla zuby. Po pěti minutách nenápadného okukování v zrcadle jsem je nakonec přejela jazykem a spokojeně kývla nad jejich bělostí. Stejně jako každé ráno... Půl hodiny jsem na sebe dělala podivně protažené grimasy, špulila pusu, krčila čelo,... až jsem nakonec zjistila, že mám zpoždění a že to stejně už lepší nebude.

Ale dneska byla sobota. Měla jsem chuť udělat takový to Cha chá! neurčitým směrem, prostě jen tak. Že jsem měla dneska navrch já!

Pak mi ale zrůžověly tváře. Co to zase dělám? Pokrčila jsem rameny a stydlivě jsem se uchichtla. Takhle rozverná rána běžně nemívám...

Už oblečená jsem nakoukla do ledničky, jestli nenajdu něco pro svůj hlady scvrklý žaludek. Stejně jsem skončila u chlebníku a se seschlou patkou v ruce, kterou jsem ztuha přežvykovala ještě v okamžiku, kdy jsem si okolo krku omotávala šálu, na ruce nandávala rukavice a nohy obouvala do teplých sněhulí. Zapnula jsem si kabát, na hlavu nasadila kulicha a mohlo se jít!

xxx

Právě vycházela z domu. Teple oblečená. A to bylo dobře.

Její tváře, které měly barvu meruněk, už po pár okamžicích na tom šíleném mrazu zrudly. Od úst se jí valila pára. Třela si o sebe ruce, které pomalu ale jistě křehly. Když udělala krok, aby se dostala z posledního schodku na chodník, ujela jí noha a ona tiše zaklela.

Kdyby byla jiná situace, asi bych se tomu zasmál. Ale teď jsem měl nutkání vstát, jít a vzít ji do náruče, aby nástrahy v podobě namrzlého schodiště nemusela a nemohla zdolávat sama. Skoro jsem až sáhnul po klice od dveří, ale rychle jsem se zarazil.

Nesměla vědět, že tu jsem. Že na ni dávám pozor z povzdálí. Pořád...

Emmett se mi kvůli tomu smál. Prý jsem jako žárlivý manžel. Jenže to nutkání... to nevědomí... co dělá... neudělala si něco? Je přece tak nešikovná... Kdyby aspoň Alice viděla její budoucnost! Všechno by bylo jednodušší. Jenže ti smradlaví čoklové musejí strkat čumák všude! I když bych měl být možná i rád, že ji chrání. Ale ten pocit, že se kolem ní motá někdo jiný, někdo nebezpečný... To bylo prostě silnější než jakýkoli vděk.

Byl to přímo vztek!

Přeci jen... Všichni to byli kluci. Nevybouření puberťáci s hormony na pochodu. A to mě děsilo. Co kdyby s některým z nich Bella... šla? Nevím, třeba jen z toho důvodu a pocitu, že jim něco dluží.

Nebylo mi příjemné takhle o ní přemýšlet. Připadalo mi, jako bych ji tím špinil. Ale zároveň jsem věděl, že Bella by toho byla schopná. Kvůli nim.

Rychle jsem zamrkal.

Ne. Na tohle jsem rozhodně myslet nechtěl...

Bellu už jsem neviděl. Tedy ne tak, jako obyčejní lidé. Zjevovala se mi v mysli. A byla krásná. Neskutečně moc...

xxx

Vzala jsem za ledovou kliku a vešla do dveří, nad kterými visela obrovská žlutá cedule s výrazným černým nápisem Autopůjčovna. Zvonec nade dveřmi se rozezněl.

„Dobrý den," zachraptěla jsem. Po cestě mi úplně vyschlo v krku, i když to nebylo daleko. Asi tím mrazem...
V místnosti nikdo nebyl, ale jen co jsem se ozvala, vylezl odněkud ze zadní místnosti skrze korálkovou plentou muž. První myšlenka, která mi prolétla hlavou, když jsem ho uviděla, byla, jestli se náhodou nezbláznil. V prošoupaných riflích, napůl rozepnuté košili a ušmudlané vestě mu teplo rozhodně být nemohlo. Vždyť i já jsem se třepala - a to jsem měla rukavice, šálu a kabát! Ale i přesto na něm bylo vidět, že by některý z kusů svého oblečení nejradši odhodil. A já jsem pevně doufala, že by to nebyly zrovna kalhoty...

„Dobrej," zamručel a otřel si zpocené čelo. „Máte zájem?"

Vytřeštila jsem na něj oči. Cože?

Pak jsem si ale uvědomila, na co se ptal. Stejně mi ale připadalo, jako by mi přečetl myšlenky. I když to vlastně umí jen jeden člověk na světě, že. A ani tomu jeho... nadání... nedokáže umožnit, aby se mi dostal do hlavy.

Odkašlala jsem si.

„Ehm... ano. Chtěla bych si půjčit auto," řekla jsem odhodlaně. Muž se uchechtl a cosi zamrmlal. Pak se ale otočil znovu ke mně.

„Pojďte za mnou."

Hlasitě jsem polkla.

Jít za ním? Tam dozadu? Do toho divnýho kumbálu? Panebože, co po mně chce?! Není to náhodou úchyl?

Všiml si, že váhám.

„Žádný strachy, slečinko," zakřenil se. „Tam vzadu," ukázal palcem za sebe na plentu z korálků, „máme garáž s auťákama. Nějaký si vyberete, zaplatíte zálohu a můžete odfrčet."

Němě jsem přikývla a vydala se za tím podivným chlápkem. V duchu jsem se ale připravovala na cokoliv. Kdyžtak budu hlasitě křičet a tiše (nebo možná až moc hlasitě) budu doufat, že mě venku někdo uslyší a pomůže mi. Nějaká dobrá duše. Taky jsem pro jistotu vrazila ruky do kapes od kabátu a v jedné z nich nahmatala a pevně uchopila pepřový sprej od Charlieho. Ten, který mi pořídil po tom, co ve Forks zabili Boba, tátova přítele, se kterým o víkendu vyrážel na ryby.

Jak ironický! musela jsem se v duchu zašklebit. Kdyby jen Charlie věděl, že jsem se s Bobovými vrahy setkala tváří v tvář a na jednoho z nich sprej dokonce použila!

James, Victoria, Laurent.

Budiž jim země lehká! I když se pravděpodobně všichni smaží v pekle...

A zase ten ironický škleb.

Váhavě jsem postupovala za tím podivně oblečeným, neoholeným mužem. Prošli jsme tou místností za plentou. Bylo v ní plno nářadí. A podivně páchla. To byl ovšem slabý odvar oproti garáži. Prapodivná vůně benzínu, kterou jsem se naučila milovat, když jsme s Jakem v La Push u Blacků v garáži opravovali naše motorky. Vonělo to tam podobně. Jenže tady se benzínové aroma mísilo ještě s něčím. Vlastně to byla změť vůní. Bezpečně jsem ale poznávala olej.

Část garáže fungovala jako opravna. Jedna velká dodávka byla dokonce zavěšená na jakémsi hydraulickém rameni, napůl rozmontovaná. No, bezpečně to rozhodně nevypadalo...

A bylo tu horko. Velké horko.

„Tak," řekl ten chlápek. „Tady se rozhlídněte, vyberte si nějakou káru a pak přijďte. Vyřídíme spolu takový ty věci okolo papírů a pak budete moct odjet." Přikývla jsem.

To auto ale jako by si mě okamžitě našlo. Ani jsem nemusela hledat. Sice jsem původně chtěla něco malého, bílého, abych zapadla, ale tohle... to jsem si prostě nemohla odpustit. Měla jsem pocit, jako by na sobě to Volvo podivné šedohnědé barvy mělo snad červený neonový nápis Vem si mě!

Trocha ironie nikdy nezaškodí, ne? I když to třeba bolí...

S tím mužem jsem vyřídila zbytek věcí a mohla vyjet. Měla jsem štěstí, že Dartmouth nebyl od centra daleko.

Orientovat se dalo docela dobře i podle ukazatelů a bez mapy, kterou jsem si samozřejmě zapomněla pořídit.

xxx

Ačkoliv jsem měl hrdlo stažené děsem, že se Belle něco na zasněžených, zledovatělých silnicích stane, že třeba nezvládne řízení, musel jsem polknout neexistující knedlík v krku, když jsem viděl, v čem odjela. Skutečně to bylo Volvo? Znamená to snad něco?

I když jsem si pravděpodobně jen nalhával, že by to mohlo něco znamenat, nemohl jsem zabránit tomu podivnému horku, které prostoupilo mým tělem a zůstalo v konečcích prstů, kde příjemně vibrovalo.

Prostě... Volvo!

xxx

Když jsem zaparkovala před obrovským obchodním centrem, měla jsem chuť vraždit. Takoví řidiči, jaké jsem cestou potkala, by se ani neměli pouštět na silnici! Ne. Ti by ani ten řidičák dostat neměli! Navíc jsem ze samého rozčílení najela na špatnou odbočku a dostala se sem... To jsem nechtěla, kruci! Žádnej monstrózní obchodňák, jen něco malýho...

Se zaúpěním jsem se opatrně vysoukala z  auta. Pro jistotu jsem se hned chytla dveří, kdyby se mě ten zrádnej led pokusil zneškodnit už na začátku. Vlastně jsem si nebyla úplně jistá, jestli bych se neměla pustit. Kdybych totiž uklouzla, mohlo by se něco stát... a nemohla bych nakupovat.

Ne, blbost!

Musím.

xxx

Ne. V životě už nikdy nikam nepojedu nakupovat. Vždyť tohle by mě mohlo i zabít! Tolik lidí... tak málo prostoru... nervozita... strkanice... Ne, už prostě ne.

Autodráha pro Setha, Lego pro Embryho s Quilem, Samova kostička, Jaredovo a Jakeovo pískátko, okrasná váza pro Sue, poukaz na skok padákem pro Renée, který jsem mezi hoňkama stihla na internutu objednat, taky knížka pro Leah a dva rybářské pruty pro tátu a Billyho. Prostě mi to muselo stačit - i když jsem byla naprosto neoriginální. A nadávala jsem si za to. Jenže jsem na koleji zapomněla papír, na který jsem si vypsala nápady na dárky, které byly ovšem asi stejně tak neokoukané, jako ty, co už jsem pořídila.

Naštvaně a naprosto deprimovaně jsem pochodovala z toho blázince. Měla jsem pocit, jako by se mi z toho hluku všude okolo měla rozskočit hlava. Cítila jsem, jak mi krev pulzuje ve spáncích. Zatnula jsem zuby a snažila se to nevnímat. Jako by se ale proti mě všechno spiklo. Najednou se mi snad z toho stresu a nevětraného prostoru udělalo mdlo. Přidala jsem do kroku.

Když se ale přede mnou otevřely skleněné dveře a já jsem udělala těch pár kroků, abych se konečně dostala ven, zatočila se mi z té změny hlava. Náhlý čerstvý vzduch a chladná noc udělaly své. Zmateně jsem se chytla za hlavu, jenže jsem pustila košík, který se řítil ze strmého sjezdu rovnou do silnice u parkoviště.

„Krucinál!" vyjekla jsem a rozeběhla jsem se za ním. Přece nemůžu způsobit dopravní nehodu! Neuvědomila jsem asi ale, že je cesta zledovatělá. Uklouzla mi noha a já jsem se ocitla na zemi. Dopad skoro zapříčinil vyražení dechu. Když jsem se ale pokusila vstát, zavyla jsem bolestí.

Doprčic, já mám snad zlomenou nohu!

xxx

Seděl jsem ve Volvu na parkovišti obchodního centra. Nechal jsem Bellu v klidu nakupovat. I když v klidu se tak úplně říct nedalo. Vztekala se ještě předtím, než vůbec stihla zaparkovat. Upřímně jsem se divil, kde taková peprná slova dokázala sebrat. Ovšem nesmím se divit, když jsem ji nechal napospas těm čoklům...

Ztratila se mi v myslích lidí už na začátku. Kdybych chtěl, dokázal bych Bellu najít. Proč jí ale nenechat trochu soukromí tady, kde jí nic nehrozí? Stačí, když ji hlídám skoro každou minutu, kdy je na koleji nebo ve škole. Vlastně všude, kde ji nekontrolují ti tři. Musím si uvědomit, že ona má svůj život a já bych ani neměl a nemám právo jí do něho jakkoli nahlížet a zasahovat. Jenže... je láska důvod a klíč k tomu, abych směl?

Zapípal mi mobil. Esemeska od Alice.

Bella. Dělej!

Zamrazilo mě a rychle jsem šlehnul pohledem ke vchodu obchodního centra. Jako bych cítil, že tam je. A byla. Právě se rozbíhala po ledem pokrytém chodníku ke košíku, který se řítil z nájezdu k silnici, kde projížděla auta.

Bylo to skoro jako reflex, když jsem nastartoval a dupnul na plyn. Košík narazil do čumáku mého auta, vytvořil v něm promáčklinu a odřel lak. To mě však vůbec nezajímalo.

Nemohla se hýbat...

xxx

Zaslechla jsem řev motoru. Jiný, než jsem znala díky náklaďáčku. Byl melodičtější. I přesto, že mě šíleně bolela noha a seděla jsem na studené zemi, otočila jsem se. Ten zvuk mi připadal tak známý a přitom v mé mysli neskutečně vzdálený... Když jsem ho ale uslyšela, stoprocentně jsem věděla, že do mého života nějak patří...

Z parkoviště se vyřítilo stříbrné Volvo. Přímo do dráhy vozíku. Střet byl nevyhnutelný...

Zakňučela jsem. Tohle nebude levný...

„Bello!" Edward?

Panebože, ne! Jen to ne! Pevně jsem semkla víčka. To nemůže být on!

„Bello... Jsi v pořádku?" ptal se poplašeně. Ucítila jsem ledový dotyk na své tváři. Zavrtěla jsem hlavou.

On tu určitě není! Jen se mi zdá. Stejně jako v La Push...

„Notak, Bello. Mluv se mnou!" zaprosil zoufale. Znovu jsem zavrtěla hlavou, tentokrát prudčeji.

„Ne," pípla jsem.

„Proč ne?" zeptal se zmateně.

„Protože nejsi skutečný..." přiznala jsem a cítila, jak se mi vlévá krev do tváří. Jeho melodický smích, který se ozval vzápětí, mě zmátl. A pak už jen prázdno, žádná pevná půda pod nohama. Vyzvedl si mě do náruče a odnášel k autu.

Já nesním?

Pootevřela jsem jedno oko. Právě mě usazoval do svého auta.

„Ty... jsi... opravdovej?" Vykulila jsem oči.

Usmál se a přikývl: „Už to tak bude..."

Přibouchl dveře, rychlým krokem obešel auto a nastoupil. Pomalu nastartoval, zaslechla jsem tiché vrčení motoru. Teprve teď jsem si uvědomila, jak mi ten zvuk chyběl. Údivem se mi pootevřely rty.

„Sice tuším, že máš zlomenou nohu, ale nemůžu to vědět jistě. Jestli se nebudeš zlobit, odvezu tě ke Carlisleovi," promluvil tiše.

Auto se dalo do pohybu.

Cože to říkal?!

Panebože, dárky!

„Zastav!" zaječela jsem. Prudce se ke mně otočil.

„Proč?"

„Mám tam dárky. Přece nemůžu jen tak odjet!" zděsila jsem se.

Chápavě přikývnul a vytáhl telefon z náprsní kapsy. Pak ho přiložil k uchu.

„Alice?"

...

„Můžeš - " Ani to nestihl doříct. Jistě, ona prostě ví všechno jako první...

...

„Dobře, počkáme," kývnul a zavěsil. Znovu se otočil ke mně.

„Bude tady za chvíli," usmál se a moje srdce se zajíklo...

Co teď?

Autor: Mystery (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost jde s námi... 8. kapitola: