Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulosti neunikneš - 2. kapitola

18.06.2013 (19:00) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1988×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

2. kapitola:

Nějakou chvíli jsem seděla bez pohnutí, v hlavě mi vířilo tisíc otázek, ale neměla jsem odpověď ani na jednu. Musel to být nějaký nepodařený vtip, každý v tomto proklatém městě ví, že jsem přijela. Tohle je malé městečko a každá nová událost se hned rozkřikne. Sáru si zřejmě jen domyslel, když jsem tak zbaběle utekla po jejím pohřbu. Jo, to bude určitě ono. Nebudu se tím dnes zatěžovat. Už tak je těžké, že musím jít na pohřeb, kde nebude nikdo chybět. Tátu tady každý respektoval. Nejen, protože byl šerifem, ale i za to, jaký byl člověk. Slušný, poctivý, odvážný a vždy spravedlivý. Věřím, že bude mnoha lidem chybět a nebude lehké ho nahradit.

Nachystat se na pohřeb bylo velmi jednoduché. Měla jsem dlouhou černou sukni a k ní černou halenku, to vše jsem završila černým svetrem. Ještě mám černý kabát, takže venku nezmrznu, zvlášť když jsou dva stupně nad nulou. Malovat se nemělo cenu, stejně by se mi šminky rozpily, kdybych se náhodou neudržela a začala brečet. Sice jsem si slíbila, že na veřejnosti budu vypadat silně, ale vždy se může něco zvrtnout. Vlasy jsem si rozčesala, mé hnědé zvlněné kadeře se mi rozprostíraly do půlky zad. Chvíli jsem se dívala na svůj odraz v zrcadle. Sama sebe jsem skoro nepoznávala. Má pokožka byla v kontrastu s černou látkou mrtvolně bledá.  Skoro černé kruhy se mi rýsovaly pod hnědýma očima a ten ztrápený výraz neměl patřit teprve dvaadvacetileté dívce. Teď jsem si měla užívat vysokou školu, možná i lásku, a ne řešit otcův pohřeb. Prostě to nebylo fér! Vztekle jsem praštila levou pěstí do zrcadla, až puklo. Zanechala jsem na něm červený otisk, tak mi došlo, že krvácím. Řezná rána se táhla po vnější straně mé pěsti. Krev se z ní řinula a dopadala do umyvadla, kde tvořila krvavé obrazce. Měla jsem v ráně malé střepy, které šly ale dobře vytáhnout. Bolelo to jako čert, ale mně se na duši ulevilo. Asi trochu chápu lidi, kteří si záměrně ubližují. Ne, že bych to někdy chtěla opakovat. Ruku jsem dala pod studený proud vody a mohla sledovat, jak se voda zbarvuje mojí krví do červena. Docela mě to fascinovalo, ale když mi ruka začala trnout, vyndala jsem ji a řádně ošetřila. Nakonec jsem skončila s rukou, kterou jsem měla zafačovanou bílým obvazem. Opravdu úžasné. Už tak mě budou všichni sledovat a teď budou spekulovat, co jsem si udělala.

Bylo osm hodin, když jsem se usadila v obýváku a zapnula jsem televizi. Měla jsem ještě dvě hodiny, než se vydám na cestu. V televizi nic nedávali a mně čas utíkal neskutečně pomalu. Když člověk potřeboval, aby čas šel rychleji, jako na potvoru se stal naprostý opak. Minuta se zdála být stejně dlouhá jako hodina sama. Možná přeháním, ale mě to prostě v té chvíli tak přišlo.

Uplynula hodina a já byla zralá do blázince. Musela jsem odejít z toho domu a to hned. Rychle jsem si zavolala taxi. Popadla jsem kabelku, hodila do ní peněženku s klíčema a zabouchla za sebou dveře. Zamkla jsem a čekala venku na verandě, až pro mě přijede taxík. Slunce nesvítilo. Mraky byly obrovské, zbarvené do tmavé šedi, jako by mělo pršet.  Doufala jsem, že aspoň do konce pohřbu se počasí udrží. Studený větřík lehce foukal, ale i přesto nebyla zima. Kabát byl dlouhý, takže mi zakrýval zafačovanou ruku. Nechala jsem ho rozepnutý, takže se mi ovíval kolem těla. Na chvíli jsem se cítila dobře, vzhledem k okolnostem, ale nestihla jsem si ten pocit pořádně vychutnat, protože přijíždělo taxi. Trvalo mu to jen dvacet minut, což je docela rychlé. V New Yorku to bylo podle štěstí, mohli jste chytit taxík hned, nebo i čekat třičtvrtě hodiny než se nějaké uvolní. Tam totiž lidská slušnost neexistovala a klidně se předbíhalo. Prostě, kdo nebyl rychlejší, měl smůlu. Než stihlo zastavit, už jsem čekala na chodníku, starý zvyk. Sedla jsem si dozadu, když neřídím, dělá se mi vepředu zle. Možná, proto se mu říká sedadlo smrti, i když kdo ví.

Řidiče jsem neznala, zřejmě se tu pár lidí přistěhovalo za mé nepřítomnosti. Což nebylo moc udivující. Teď je nový trend, že se lidé stěhují z velkých měst do malých, zřejmě se snaží sblížit s přírodou nebo co. Nikdy jsem takové lidi nechápala. Jakmile jsem mu řekla adresu, bez řečí se rozjel. Jenom ve zpětném zrcátku jsem zahlédla soucitný pohled. Nereagovala jsem na něj a řidič měl tolik taktu, aby se nesnažil se mnou zapříst hovor. Neměla jsem náladu na nějaké bezvýznamné tlachání. Za okny taxíku se míhala krajina, která se většinou skládala ze stromů. Trochu mě z toho bolely oči, jelikož nestíhaly zachytit celý výjev a tím byly více namáhané než obvykle. Raději jsem se pohledu z okna vzdala a zavřela na chvíli oči. Nemyslím si, že bych usnula, jenom jsem ztratila přehled o cestě. Proto mě docela překvapilo, že jsme tak brzo zastavili. Se skřípěním brzd jsem otevřela oči a porozhlédla se po okolí. Ano, už jsme byli před hřbitovem. Hbitě jsem z taxíku vystoupila, zaplatila mu za cestu a snažila se vyhnout tomu, aby mi snad kondoloval. Naštěstí se o to nesnažil nebo mu došlo, že o to nestojím, tak se rozjel zpět do města a já tam zůstala osamocená. Skoro jako kůl v plotě. Nikdo tu ještě nebyl, zbývala necelá hodina do začátku pohřbu.

Prošla jsem brankou a vůbec netušila, co tu budu hodinu dělat. Mohla jsem si sednout na lavici u vchodu, ale já se musela nějak zaměstnat. Nechtěla jsem, aby se mé myšlenky vydaly špatnou cestou. Procházela jsem se po chodníku a očima spočívala na všech těch hrobech. Většina jmen mi nic neříkala, ale u jednoho mi spadla čelist skoro až na zem. Byl to hrob Jamese Rosewooda. Toho kluka jsem znala snad odjakživa. Všude se mnou a Sárou chodil, i když byl od nás starší o tři roky, takže v deseti měl určitě jiné zájmy, než si s námi hrát na čajový dýchánek. Jakmile jsme vyrostli, rychle jsem pochopila, že je zamilovaný do Sáry. Nepřekvapilo mě to, snad každý Sáru zbožňoval, jen mě udivilo, že na to nikdy nepřišla. Bylo to do očí bijící, jenomže ona ho brala jen jako kamaráda, i když byl docela pohledný. Měl sportovní postavu, oči modré jako studánky, rty trochu uzší, ale jeho úsměv dokázal pobláznit hodně dívek. Na nosu měl malý hrb z toho, jak mu v patnácti špatně srostl, hrál fotbal a protivník ho nabral loktem, nebyl to hezký pohled, všude bylo plno krve. Ještě teď se mi z té vzpomínky dělá zle, ale to už je dávno. Světle hnědé vlasy si dával vždy do culíku, aby mu nezavazely v obličeji, ale ostříhat se nechtěl. Když Sára umřela, odešel ještě před jejím pohřbem. Myslela jsem si, že prostě utekl, ale vypadalo to, že se stalo něco mnohem horšího. Na náhrobním kameni bylo datum úmrtí z minulého roku, ale to nebylo to jediné, co mě na něm překvapilo. Na kameni byla ještě vyrytá značka, která se dávala, když se tělo nenašlo. Bylo toho na mě moc. Klekla jsem si, aniž bych si to uvědomila, a lehce pohladila vyryté písmo. Milovala jsem ho jako svého bratra a teď jsem přišla i o tuto iluzi, že se mi snad někdy ozve. Co se ti, Jamesi, jen stalo? Stihla ho snad nějaká nehoda jako Sáru, jen tam nebyl nikdo, kdo by jeho tělo vylovil nebo vypověděl o té hrůzné události? Nebo se stal obětí nějakého zločinu? Věděla jsem, že se musím někoho zeptat, co se přihodilo. Nevím, proč mi to táta neřekl, ale asi doufal, že je nějaká naděje, že James žije, byl pro něj něco jako vlastní syn. Jeho rodiče ale zřejmě nevěřili, že se objeví živí.

„Ach, Bello," ozval se za mnou z ničeho nic ženský hlas. Málem mě trefil šlak, vypadalo to, že jsem se v myšlenkách úplně ztratila. Otočila jsem se a spatřila Jessicu Stanleyovou, se kterou jsem chodila na střední školu. Byla nerozlučnou kamarádkou Sáry. My dvě jsme si povahově moc nesedly. Jess byla strašně ukecaná a ráda drbala. Já jsem na tohle však nikdy moc nebyla. Trochu jsem se zastyděla, že tu klečím, a tak jsem si rychle stoupla. Naštěstí jsem mohla zhodnotit, že jsem se nezašpinila.

„Jess," špitla jsem a snažila se o úsměv. Zřejmě se mi vůbec nepovedl, protože na mě Jess vrhla soucitný pohled a objala mě. Byla jsem z toho objetí krapet rozpačitá, ale nechala jsem to být. Po chvíli mě konečně pustila a já raději nepatrně poodstoupila, abych měla kolem své osoby volný prostor.

„Tak moc mě mrzí, co se stalo s tvým tátou i s Jamesem," pronesla a kupodivu vypadala opravdu zkroušeně. Snad poprvé v mém životě jsem ji viděla naprosto bez přetvářky. Byla to výrazná změna oproti střední škole. Zřejmě jsme se všichni změnili.

„Děkuju," odpověděla jsem jí. Chtěla jsem se jí zeptat na Jamese, ale teď na to nebyla vhodná doba. Podívala jsem se na mobil, abych zjistila, že do obřadu zbývá dvacet minut.

„Asi bych už měla jít," řekla jsem přiškrceným hlasem. Nelíbila se mi představa, že tam budu sedět sama a všichni ostatní na mě budou zírat.

„Mohla bych jít s tebou, pokud ti to teda nevadí," řekla opatrně Jess.

„Byla bych ti vděčná," vyhrkla jsem, aniž bych o tom musela přemýšlet. Alespoň na chvíli se nebudu cítit tak moc osaměle. Byla to příjemná změna. Nikdy dřív bych neřekla, že budu vděčná za její přítomnost. Uvědomila jsem si, že mě s ní spojuje Sára, která v každé z nás z části přežívá v našich srdcích. Usmála se na mě, zřejmě ji těšilo, že jsem přijala její nabídku. V tichosti jsme se vydaly na cestu. Po očku jsem se na ni dívala. Vypadala stejně jako na střední. Tmavě hnědé lokny jí rámovaly srdcovitý obličej. Vlasy měla jenom po ramena, co si pamatuji, vždy je měla do pasu a byla na ně hrozně moc hrdá. Modré oči jí rámovaly velké černé řasy. Nos měla lehce zdvižený nahoru, ale to jí neubíralo na kráse. Rty ve tvaru srdce trochu špulila, zřejmě si to ani neuvědomovala. Na sobě měla dlouhý černý kabát, hodně podobný tomu mému. Jedna věc mě však upoutala, nechápu, že jsem si toho nevšimla hned. Bříško měla mírně vypouklé.

„Ty jsi těhotná?" vyjelo z mé pusy dřív, než jsem ji stihla zastavit. Vážně bych měla dřív myslet než mluvit.

„Jsem ve třetím měsíci," lehce se usmála, alespoň jsem ji neurazila. Nechtěla jsem se teď ptát, kde má manžela, protože na ruce měla snubní prstýnek. Na to bude dost času po pohřbu. Pomalu jsme se blížily k místu, kde už leží na věčném odpočinku máma, Sára a teď přibude i táta. Alespoň budou už navždy spolu.

Z dálky jsem viděla velký zástup lidí. Na většinu už nezbyly volné židle, tak museli stát. Nebyla jsem si jistá, jak se prodrat dopředu, kde bych správně měla sedět. Jess zřejmě vycítila mé obavy. Povzbudivě se na mě usmála, vzala mě za ruku a prodírala se dopředu. Já se dívala do země, nechtěla jsem vidět ty soucitné pohledy od lidí, kteří mě vůbec neznají, nestála jsem o jejich soucit. Zatím jsem uvažovala o pohřbu, než jsme dorazily dopředu. Zvolila jsem klasický obřad venku přímo před hrobem. Řečník pronese pár slov o Charliem. Řeč jsem mu napsala a poslala už před pár dny. Ani si nepamatuji, co vše jsem tam napsala. Snad to bude dávat smysl. V první řadě už bylo volné jen jedno místo. Napravo seděli policisté v uniformách a na druhé zřejmě nejbližší přátele Charlieho. Některé jsem i poznávala. Jess chtěla, abych si sedla a že si půjde stoupnout dozadu, ale to jsem v jejím stavu nemohla dovolit. Nevěděla jsem, jak dlouhý bude obřad a co kdyby se jí udělalo špatně.

„Mně to nevadí, ty tu seď a já půjdu dozadu," přesvědčovala jsem ji.

„Bello, to se přece nehodí," zašeptala, ale to už na té židli seděla, protože jsem ji tam skoro dostrkala. Mám holt větší sílu. Napravo od nás se někdo zvedl.

„Prosím, sedněte si sem," uslyšela jsem za sebou mužský sametový hlas, po kterém se mi div nepodlomily nohy.

Jsem ráda, za vaše komentáře. Budu nadále ráda, když mi zase ohodnotíte kapitolu, komentáře mě inspirují, pro další pokračování ať kladné či kritické, vaše Paes.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulosti neunikneš - 2. kapitola: