Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miracle or lie? - prolog

Miracle or Lie?

Prolog

Znovu jsem sledovala chladný žulový kámen. Srdce se mi svíralo a žaludek stahoval. Cítila jsem tu díru. Díru přímo uprostřed mé hrudi. Bolest mě znovu začala strhávat na kolena. Ucítila jsem jak si jedna osamělá slza razí cestu po mé tváři. Copak mi ještě nějaké zbyly? To jsem je všechny za ty tři roky nevyplakala?

Někde jsem slyšela, že bolest časem zmizí, že bude stále menší a menší až se jednoho dne probudíme a ona tu nebude. Je to lež!!!

Už je to tři roky a má bolest se každou vteřinou zvětšuje. Každým dalším nádechem se mi zařezává přímo do hrudi. Pokaždé, když zavřu oči vidím před sebou ty jeho modré jako oceán. Pokaždé, když je spatřím přijde mi, že mi někdo vráží nůž přímo do srdce.

Konečky prstů jsem přejela po zlaceném jméně vytesaném v žule. Kdybych tě měla šanci ještě aspoň jednou vidět. Ještě jednou políbit. Ještě jednou spatřit tvůj úžasný úsmev. Ještě jednou se schovat v tvém pevném obětí a moct si říct, že vše je v pořádku. Nový nával bolesti nad jeho ztrátou mě začal srážet na kolena. Před očima se mi míhaly obrázky nás dvou. Byli jsme tak štastní. Nedokázala jsem se udržet na nohách a tak jsem se zhroutila na zem u jeho hrobu. Hruď se mi stáhla tak, že jsem se nebyla schopná nadechnout. Snažila jsem se popadnout dech a uniknout tak té šílené bolesti. Musela jsem to nějak vypustit.

“Vrať mi ho!!!” Zařvala jsem zlomeným hlasem k nebesům. Jakoby mě snad někdo mohl slyšet. V tu samou chvíli nebe proťal blesk následován hromem a neuvěřitelným proudem deště. Skvělé tohle mi tak zbývalo. S uspokojením jsem však zjistila, že ta bolest trochu ustoupila a nechala mě se volně nadechnout. Naposledy jsem pohlédla na hrob přede mnou a rty přitiskla na chladný kámen.

“Chybíš mi lásko.” Šeptala jsem hlasem, který snad ani nebyl můj. Pomalým krokem jsem se vydala k brance vedoucí ven z tohoto hřbitova. Ze hřbitova kde spočívá mé srdce. Šla jsem klidně a pomalu. Déšť mi nevadil. Uklidňoval mě. Začínalo se stmívat. Já však strach necítila. Posledních pár let jsem necítila téměř nic. Jen tu obrovskou díru s ostrými hranami.

Když jsem procházela kolem jedné z výloh, téměř jsem se lekla postavy, která mě ze skla pozorovala. Až po chvíli jsem si uvědomila, že to jsem já. Co se to se mnou stalo? Z kdysi vypracované postavy, na které nebyla jediná přebytečná částečka tuku, zbyla jen kůže pokrývající kosti. Tvář, kterou vždy zdobil široký úsmev, byla strhaná a smutná. Pleť popelavě šedá. Oči bez jakékoliv jiskry.

Nechápavě jsem se prohlížela a snažila se vzpomenout kdy jsem se takhle změnila. Raději jsem se vydala znovu na cestu, ale ten pohled mi nešel z hlavy. Doma jsem se zavřela v pokoji a vytáhla staré fotky. Nebyla jsem si jistá jestli to dokáži ale prostě jsem musela. Překvapilo mě, že se díra v mém srdci nezvětšila, když jsem si prohlédla první fotky s ním. Proč sakra nedokáži vyslovit jeho jméno? Pamatuji si, že jsem mu ho vždy šeptala s takovou láskou. Au, tak tohle už bolelo. Takže žádné nebezpečné myšlenky.

Znovu jsem se podívala na fotky. Byly z našeho prvního společného šampionátu. Tehdy jsem si o něm říkala, že je to jen namyšlený frajírek. On mě prý miloval už ten první den. Potom jsme se spolu začali připravovat na zápasy. A někdy mezi tím kdy jsme do sebe mlátili jsem si uvědomila co k němu skutečně cítím. Tenkrát jsme na žíněnce skončili oba a rozhodně to nebylo pomocí nějakého chvatu shaolin.

Pohled jsem zaměřila na svou vlastní tvář. Tenkrát jsem byla dalo by se říct hezká. Vím jak moc miloval moji postavu neustále mi to opakoval. Celé hodiny jsme jen dokázali ležet vedle sebe sledovat toho druhého a plánovat. A v tom mi to došlo. Už vím co udělám a udělám to pro něj. Odjedu do Skotska. Tak jako jsme to plánovali.