Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 22. kapitola

09.08.2012 (19:15) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1984×

Nastal den střetu a my jsme se tomuhle tématu už nevyhýbali. Museli jsme poupravit taktiku a doladit detaily, které by nás mohly stát život. Jako třeba co kdyby Bellu, která nás všechny hned ze začátku zaštítí, vyřadili jako první a mohli na nás použít mentální schopnosti? Nebo co kdyby si přivedli na poslední chvíli víc upírů, než jsme čekali?

Bylo hodně možností, co by se mohlo zvrtnout, ale žádná z nich se nedala vyřešit tak, aby nebyla žádná pravděpodobnost, že se nikdo nezraní nebo dokonce nezabije. Na to nám nikdo záruku nedal.

Alice viděla, že přijdou v půl desáté dopoledne na louku, kde jsem se poprvé učila bojovat. Řekla jsem si, že to bude dobré místo na mou první bitvu, když vezmu v potaz, že jsem tam přišla k mému prvnímu vážnějšímu zranění.

„Alice, co vidíš?“ zeptala jsem se jí, když se při tréninku zakoukala do neznáma. Nikdo si toho nevšiml do doby, než vyjekla a vyvalila na mě oči. Ale neměla se k tomu, aby mi řekla, co se děje. „Cos viděla?“

Rychle zavrtěla hlavou. „Sledovala jsem vaši budoucnost, abych věděla, kdo z vás udělá špatné rozhodnutí, ale tvoje budoucnost najednou zmizela. Prostě nic nevidím, když se podívám do té tvé,“ zašeptala a dál na mě zírala.

„Co to znamená?“ chtěla jsem vědět. Nebudu lhát sama sobě – vyděsilo mě to. A jak. Jestli jsem udělala špatné rozhodnutí, mohla bych to napravit, ale problém je v tom, že já nevím, co jsem udělala špatně. Odpovědi jsem se bála, ale bylo nevyhnutelné, aby se mi potvrdila moje teorie.

„Umřeš,“ vydechla a začala vrtět hlavou. „Ne, to ne, to musí být nějaký omyl. Tvoje rozhodnutí se můžou změnit,“ věřila. Nebo aspoň chtěla, ale každý z nás věděl, že se to stane. Včetně mě. Někdo musí přijít k úhoně, jestli chce pro všechny získat bezpečí. Pokud nikdo jiný neumře, pak se se svým osudem smířím.

„Klid, Alice, i ty sama moc dobře víš, že já jsem své rozhodnutí nikdy nezměnila. Sama jsi mi to včera vytkla, když jsem se rozhodla zkusit tu nohu na zelenou dát. Tys viděla, že spadnu, ale já se udržela, takže i teď se můžeš mýlit,“ uklidňovala jsem ji. No, možná i samu sebe, ale to jsem si nepřiznala. Kdybych se smířila s mou smrtí, dolehlo by to na mě v bitvě, a to by byl můj a možná i ostatních definitivní konec. Takhle mám aspoň naději.

„Ne, v to ty sama nedoufáš. Ty ses už smířila s tím, že umřeš. Za takovou krátkou chvíli ses rozhodla, že není tragédie, když nás tu necháš? Vždyť my teprve s tebou začali pořádně žít, tak jak si tohle můžeš připustit?!“ křičel Embry a chytil mě za ramena. Třásl se mnou, jako kdyby chtěl, abych se probrala. Ale já byla vzhůru a moc dobře jsem věděla, do čeho se za chvíli vrhnu.

Možná teď mluvil jen za sebe. Nevím, jeho tvář byla kamenná, ale i rozžhnutá hněvem.

„Smířila?“ vyjekla jsem. Byla jsem příšerně naštvaná na něho, na Volturiovy, na sebe… „To si vážně myslíš?! Tak já ti něco povím – ne. Nesmířila jsem se s tím. Nikdy bych si znovu nepřipustila, že si se mnou osud znovu zahraje tu jeho známou hru ,Na život a na smrt‘, ale stalo se. Teď je na mně, jestli se rozhodnu správně, nebo se to pokusím nějak obejít. Když udělám dobré rozhodnutí, nejspíš mě to stejně bude stát život, tak se s tím už netrapte a radši jděte za svými polovičkami. Máte dvě hodiny na to, abyste jim řekli, co máte na srdci, tak pohyb, ať už to ví,“ hnala jsem je a pousmála se. Sam a Emily po mně hodili starostlivý pohled, ale pak odešli do domu. Ostatní se ještě rozhlédli a odběhli do lesa. Teď se vidíme naposledy. Potom se potkáme rovnou na louce, tak si musíme vžít do paměti, jak jsme vypadali před bitvou.

Otočila jsem se k domu, ale někdo tam stál a blokoval mi cestu. Někdo, kdo by si ode mě zasloužil pár facek. Ne-li pořádný kopanec do břicha.

„Co tu ještě děláš, Embry?“ zeptala jsem se naštvaně a obešla ho. Otevřela jsem dveře a před nosem mu je zavřela. Radši jsem nečekala, jestli je rozrazí nebo ne, a utíkala do svého pokoje, kde jsem se následně zavřela. Netoužila jsem po společnosti, jen jsem chtěla přemýšlet, kde asi jsou teď moji rodiče, co asi dělají, proč si pro mě ještě nepřišli…

Osud je jen jedna velká lež, pomyslela jsem si s kyselým výrazem. Nikdy žádný osud neexistoval, vždycky byly jen překážky a další a další lži. Kdyby nějaký byl, nikdy by mi nepřipravil takovou budoucnost. Vždyť moji rodiče nic neudělali, tak proč takhle dopadli? Stejně tak Sam s Emily. Sam nikdy nic neudělal, tak proč si teď musí vyčítat, že Emily ublížil? Nikdy nic nebylo fér, tak proč by zrovna Volturiovi měli dneska hrát podle pravidel? Každý si myslí, že uděláme fik fik a půjdeme domů, cestou si budeme zpívat veselou písničku, nikdo nebude mít ani škrábnutí a oni sem už nikdy nepřijdou.

Proč jsou všichni tak naivní? Vždyť úplně bije do očí, že k bitvě dojde a že oni nikdy neměli v plánu hrát fér.

Ozvalo se zaklepání na mé dveře. Zasténala jsem a dotyčného pozvala dovnitř.

„Můžu tu být ty dvě hodiny s tebou? Mamka mě doma hledat nebude a moje polovička se mnou nejspíš nemluví, tak doufám, že se mnou bude mluvit aspoň moje dobrá kamarádka,“ ozval se mezi dveřmi Embry a tím mě donutil vytáhnout hlavu zpod polštáře.

„No, tvoje kamarádka je na pokraji zhroucení, takže se jí společnost hodí a tvoje polovička je příšerně naštvaná. Vyber si, se kterou budeš trávit příští dvě hodiny, ale pamatuj, že i kamarádka se může naštvat,“ varovala jsem ho ještě a opřela se o lokty, abych na něj lépe viděla.

Skousl si ret. „No, zrovna v téhle situaci si radši vyberu kamarádku i v případě, že se může naštvat,“ usmál se nakonec.

Pošoupla jsem se na posteli, aby měl i on kousek pro sebe.

„Co myslíš, že se dneska stane?“ zeptal se po chvíli, kdy jsme se oba jen koukali do stropu a každý přemýšlel o svém problému.

„Nevím. Buď odejdou se skloněnou hlavou, nebo dojde k boji.“

„Jo, ale jestli dojde k boji, nechceš zůstat tady?“ zeptal se opatrně. Nejradši bych se ho zeptala, jestli by to udělal on, ale mohlo by se stát, že skončím na zemi.

„Ne, nechci. Jsem ve smečce stejně jako ty a ostatní kluci a řeklo se, že tam jdou všichni, tak tam půjdou úplně všichni. Já nejsem výjimka, půjdu tam, kam půjde má smečka… i když je to na smrt,“ rozhodla jsem se a založila si ruce pod hlavou. Všechno, co jsem teď řekla, jsem myslela smrtelně vážně a nikdo mě nemohl přesvědčit o opaku. Nikdy bych je tam nenechala jít samotné. Vždycky bych se prala o místo vedle nich.

„Promiň, nechci tě považovat za malou a neschopnou. Vím, že jsi silná a věříš ve věci, v které ostatní lidi přestali věřit už před nějakou tou dobou. Nechtěl jsem tě urazit, jen jsem si myslel, že bys takhle mohla být v bezpečí, když nevíme, co ti chtějí. Tak mě štve, když nevím, na čem jsem! Kdybych aspoň věděl, jestli tě chtějí podrobit nějakému… já nevím… vyšetření. Nebo jestli ti chtějí něco říct nebo tě varovat. Nevím, a to mě nejvíc deptá,“ stěžoval si zoufale, ale i tak se na mě díval. V břiše mi vyletělo nespočet motýlů nad tím, co právě řekl, i když jsem si zakázala dělat ještě nějaké naděje.

Koukali jsme si do očí a já se zeptala na jednu z nejblbějších otázek. „Tak co tedy cítíš?“ Kamarádku jsem hodila za rameno a teď tu před ním ležela jeho odmítnutá polovička. Věděl, že tu už neleží s kámoškou. Odpověď jsem chtěla znát, však pořád tu bylo nějaké „ale“. Pořád nám stálo v cestě. Už už se nadechoval k odpovědi, ale přerušilo ho klepání na dveře. Naštvaně jsem vydechla a zavolala „dále“. Dveře se pomalu otevřely a z nich se vynořili Seth, Collin, Brady, Emm, Bella a za ní ještě Jake. Poskládali se do futer dveří a jako mluvčího si zvolili Emma.

„Ehm, nemohli bychom tu být s vámi? Naše polovičky buď ještě neznáme, nebo nejsou přítomni, tak nás napadlo, jestli…“ Větu nedokončil, jelikož uviděl, v jakém rozpoložení tu jsme. Já naštvaná, že ho přerušil, a on za to šťastný. „Můžeme taky zůstat v obýváku,“ navrhl rychle Emm, když jsem si povzdechla.

„Ne, nikam nechoďte. Místa tu sice není zrovna hodně, ale vejdeme se,“ pousmála jsem se a zadívala se dolů.

„Díky,“ vydechl úlevně Emm a svalil se vedle mě na postel. K Embrymu spadl Brady a ostatní si posedali všude možně. My dva, kteří jsme tu byli jako první, jsme se museli zmáčknout k sobě.

„Tak jaké je téma?“ zeptal se Paul sedící mi u nohou.

„Nevím, co navrhuješ?“ Když mi neodpověděl, nadzvedla jsem se na loktech, abych na něj viděla.

Jen pokrčil rameny.

„Co myslíte, že se na louce stane?“ promluvila po pár minutách ticha Bella. Seděla na křesla v nejzazším koutě mého pokoje, ale přesto jsem ji dobře slyšela, stejně jako její strach, který se jí ozýval z hlasu. Byla to stejná otázka, kterou položil Embry.

Nikdo přesně nemůže vědět, co se stane. Jisté je, že když se s Volturiovými nedomluvíme, dojde k boji. V což nejspíš oni doufají. I kdybychom přesně věděli, kolik jich přijde, nikdy bychom nemohli s jistotou říct, jaké schopnosti mají nebo jestli nejsou nejlepší v boji. Jasné je, že se sem nejspíš nevrátíme. Ne všichni…

„Přijdeme tam, pokecáme, dáme jim přes hubu a odejdeme,“ odpověděla jsem, když se k tomu nikdo jiný neměl.

„Jo, přesně takhle to bude,“ podpořil můj návrh Emm a zasmál se. „I když nevím, jestli Alex dokáže dávat přes hubu,“ dodal a rychle uhnul před mým pohlavkem, který se na něj nebezpečnou rychlostí blížil.

„Fajn, víš co? Pojď ven a uvidíme, kdo neumí rozdávat rány,“ vyzvala jsem ho a na posteli si sedla.

Zatvářil se překvapeně, ale později se mu v očích zalesklo a převalil se na mě. Celým svým tělem mě zalehl a ruce mi držel spojené nad hlavou. Křenil se od ucha k uchu a v očích měl jiskřičky, které jsem tam moc často nevídala. Vypadalo to, jako by zapomněl na něco, co ho celou dobu trápilo. Jako by by zapomněl na Rose. Celou dobu to byl smíšek, který nosil i za nejhorší situace široký úsměv a bláznivé vtípky, ale jen málokdy se smál i očima. Většinou mu tam hrály jiskřičky, ale veselost mu tam nějak chyběla.

„Ránu ti nedám, protože já, jako správný džentlmen, dívky nebiju.“ Já mu dám.

„Ale já nejsem kdejaká holka. Já se měním ve vlka, jsem alfa vlčí smečky a ránu mám větší než kdejaký kluk, takže…“ Větu jsem nechala vyznít do ztracena a začala se pod ním kroutit. Připadala jsem si jako úhoř, který zrovna trhá svým tělem z posledních zbytků sil.

„Ne, nikam s tebou nejdu,“ zaprotestoval, pustil moje ruce a založil si je na hrudi. To je moje šance. Vypnula jsem se a překulila. Povedlo se a Emm spadl na svého souseda, ten zanadával, ale smál se.

Chvíli jsme si ještě povídali a smáli se nad každou kravinou. Byli jsme tak pohlceni tématem, že na následující střet nepřišlo už ani slovo. Probírali jsme nejrůznější témata, od počasí až po plány na Vánoce. Nakonec jsme se pustili do plánování svátků a Vánoc samotných.

Domluvili jsme se, že když to všem ještě neplnoletým rodiče dovolí, strávili bychom je všichni spolu. Každý z nás by ráno strávil s rodinou a večer bychom vyhnali Sama s Emily na společnou večeři, kterou bych jim zaplatila, a my zůstali u nás, rozdali si tam dárky a pak si jenom tak povídali…

***

„Lidi, tak jdeme,“ vyzval nás Sam, když otevřel dveře a našel nás tam rozvalovat se na mé posteli a všude kolem ní.

„Jo, jdeme si s nimi pokecat!“ zvolal Emm a snažil se vyhrabat z postele. Všichni ostatní jen přikyvovali a taky se začali snažit, tak jsem se k jejich sehranému týmu přidala a z postele bez sebemenší námahy vyskočila.

Loučení s Emily bylo z její strany plné slz, objetí a posledních slov na rozloučenou, ale nikdo ze smečky se k podobnému chování neměl. Všichni jsme byli zaražení a ani ke kousavým poznámkám se nikdo neodhodlal.

Na mýtinu jsme došli pomalým a táhlým krokem ještě v lidské kůži. Nikdo po cestě nepromluvil ani slovo, ale čím blíž jsme byli místu určení, tím hlasitější byly tlumené hlasy ozývající se odtamtud.

Vešli jsme na louku orámovanou všelijakými stromy a květinami a našli tam už připravené k vyjednávání – i k horším věcem – Cullenovy.

„Budou tu za pět minut,“ oznámil nám Carlisle, když jsme se postavili vedle nich. „Přijde jich víc, než jsme předpokládali, ale možná by se to dalo zvládnout. Měli byste se jít přeměnit, ať si stihnete najít ještě nějaký úkryt.“

Všichni vlci se odebrali do lesa, kde jsme se i přeměnili. Schovali jsme se každý za jedním z keřů a už jen čekali na tu osudnou chvíli.

„Alex?“ oslovil mě po pár minutách Embry.

„No?“

„Jsi na mě naštvaná kvůli tamtomu?“ zeptal se a v hlavě si promítl den, kdy jsem se přeměnila a kdy mě on odmítl.

„Ještě donedávna jsem byla. Naštvalo mě to a asi jsem ani moc nechápala, když jsi říkal, že ses do mě otiskl, ale později jsem pochopila, že otisk automaticky neznamená pravou lásku. Jakou dobu jsem ti to dávala za vinu, ale později jsem už nechtěla věřit ničemu, tak jsem se na to pokoušela zapomenout, i když to nešlo,“ svěřila jsem se mu a zavětřila. Už se blíží. Jsou tak pět kilometrů od nás. Běží. Nechtěla jsem teď prožívat nějaké silné emoce, aby mě to nerozhodilo na boj, tak jsem odpověděla jako robot pravdu.

„Víš, v něčem jsi měla pravdu. Otisk doopravdy nemusí znamenat lásku. Nikdy to tak není. Ale většinou se do sebe zamilují, protože jsou pro sebe stvoření. Dvě poloviny celku. A někdy se do sebe můžou otisknou klidně stokrát, ale nikdy se víc nestane,“ vysvětlil a zamyslel se. Před očima se mu promítl náš polibek, naše slova, pocity, dokonce i pohledy, jak jsme se společně smáli a povídali si jako nejlepší přátele, kteří si říkají všechno, jako bychom na všechno zapomněli.

Promítly se mu všechny naše společné chvilky, kdy jsme byli aspoň nějakým způsobem spolu. Ať fyzicky nebo jen psychicky. „Nikdy není lehké držet se od své polovičky stranou, ale když je to její přání, splníš ho. Už když jsem tě prvně viděl, hned jsem se do te-“ Nestihl to dopovědět, protože mu skočil do řeči Sam. Doopravdy, Same? Vážně? Zrovna teď?

„Doopravdy mě moc mrzí, že vás ruším, ale jsou tu,“ upozornil nás a v mysli mu bylo vidět, že je mu to opravu líto.

Nehodlala jsem se tímhle rozhovorem v nejbližší době nějak hlouběji zabývat a radši svou pozornost zaměřila na upíry přicházející na louku. Bylo jich hodně. Mnohem víc než nás. Byli ve značné přesile a my sem stejně přišli. Stejně jsem v tom nikomu nezabránila.

„Co jsem to jenom vyvedla?“ zasténala jsem a hlavu si radši schovala pod tlapy.

Nikdo mi na to neodpověděl, což bylo dobře. Kdyby někdo něco řekl, tak budeme všichni ještě nervóznější, a to opravdu nepotřebujeme… 

Tak co tomu říkáte? Myslím, že nemusím připomínat, že pořád ještě můžete hlasovat. ;) Vypadá to na jasného vítěze, ale co není, může být. ;) Anketa je na mém shrnutí. 

P.S.: V další kapitole se už budeme soustředit jen na louku a možná bude i nějaký E+A, i když si myslím, že ke konci téhle kapči se to začalo vyvíjet docela dobře. 

Sun 

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 22. kapitola: