Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 25. kapitola

14.09.2012 (12:00) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2144×

Všichni jsme se v letu přeměnili a začali na ně hrozivě vrčet. Mělo to být jen výhružné gesto, které je mělo upozornit, že my bez boje neodejdeme, ale i my jsme měli strach. Nejdřív se zarazili a nejspíš uvažovali, jestli mají vůbec bojovat, ale ukázalo se, že se dokážou rychle otrkat, takže na nás vyběhli znovu, ale tentokrát už nezaváhali.

Taky jsme se vydali proti nim a každý z nás skočil na jednoho upíra. Byla jich značná přesila, ale my to měli rozvržené. My ani Cullenovi neváhali. I když tu většinou byli jen jako diváci, tak teď tahle jejich pozice skončila a oni se taky vrhli do boje.

Všichni měli s kým bojovat, tak jsem si taky jednoho statného upíra vybrala zrovna ve chvíli, kdy se chystal vrhnout na Esmé. Rozběhla jsem se k němu a srazila ho na zem. Hned se vzpamatoval a Esmé rychle pustil z hlavy. Zaměřil se na mě. Nebyl moc dobrý v boji – celou dobu spoléhal jen na svou sílu, ale ta mu bude houby platná, až s ním skončím.

Shodil mě ze sebe a chtěl mi zmáčknout hrudník, ale já odskočila a ohnala se po jeho ruce. Povedlo se mi ji stisknout, a když jsem trhla, uslyšela jsem jenom prasknutí a upírův bolestivý křik.

Nebylo to nic příjemného ani pro mě, ale zvýšilo to moji šanci na jeho poražení.

„Ty čubko, tohle tě bude mrzet!“ zavrčel a skočil po mně znovu. Nejradši bych mu odpověděla, že mě chce jeho pán živou, ale moc se mi nechtělo přeměňovat, jelikož by to pro mě mohlo dopadnout… Ne moc dobře.

Nečekala jsem, až mi zláme všechny kosti v těle, ale taky skočila. Narazili jsme do sebe a já bych odpřísáhla, že jeho to nebolelo skoro vůbec, ale já bych další náraz nemusela přežít ve zdraví. Na nic jsem nečekala a kousla ho do krku. Trošku ho to překvapilo, díky tomu jsem mu mohla urvat hlavu.

Poslední, co si pamatuju, byl upírův křik. A pak jeho bezvládné tělo. Nemohla bych být vrah. Už teď je mi i tohohle kreténa líto. Co budu dělat za pár minut?

Neměla jsem žádný čas na vzpamatování, protože se na mě vrhl další nepřítel. No, spíš nepřítelkyně. Byla to celkem vysoká upírka se zrzavými vlasy a pihovatým obličejem. Měla rudé oči, ve kterých se zračilo šílenství se smutkem.

„Ach, Chrisi, ty ses rychle obrátil na špatnou stranu,“ vrtěla hlavou a krutě se usmála, čímž odhalila své dokonale bílé zuby. Ona si myslí, že jsem Chris? Je pravda, že jsme oba stejně velcí a máme stejnou barvu kožichu, ale… No dobře, už chápu, proč si nás spletla. „No, nemám jinou možnost. Promiň, ale musím tě zabít.“ Neřekla bych, že jí je to nějak moc líto, ale byl tu jeden problém. Jestli si doopravdy myslí, že jsem Chris, tak tím pádem si také myslí, že mě může zabít. A sakra! Ostatní spoléhali na to, že budu v bezpečí, protože mě nikdo nebude moct zabít, ale jak se ukázalo, není to tak docela pravda.

Vystartovala po mně dřív, než jsem se dokázala rozkoukat, takže jsem skončila na zádech. Vybavila jsem si, co mi radil Jazz, když jsem bojovala s Bellou. Byla zkušená a věděla, jak se má bránit, ale on mi dal radu, že bych měla proti ní využít svou hmotnost. Jako vlk jsem vážila mnohem víc než ona, tak jsem se dokázala přetočit a přišpendlit ji pod sebou. Neměla jedinou šanci.

Teď jsem neměla jinou šanci já, tak jsem to zkusila udělat i teď. Upírka sice byla pevně přesvědčená, že ji ze sebe nedokážu shodit, ale když jsem to zkusila, vyvedla jsem ji z omylu. Podcenila mě stejně jako většina mých protivníků. Už mě to začínalo štvát. Sletěla ze mě, jako kdyby nic nevážila a já ji v klidu – no, dobře, zas v takovém klidu jsem nebyla – utrhla hlavu a hodila do ohně, který Alice před chvílí rozdělala.

„Ne!“ zasténal upír pár metrů ode mě. Svezl se na kolena a začal plakat bez slz. „Ne, prosím, Victorie, proč? Proč zrovna ty?!“ sténal, až mi na jeden děsivý okamžik připomněl člověka. Také by takhle brečel někdo, komu by zemřela milovaná osoba? Hned jsem tu myšlenku zahnala. Pro nás to byly jen stvůry, které nikdy neměly existovat. Bylo to proti přírodě, i když my sami nemáme moc co říkat.

Věděla jsem, že se na mě v nejbližší době vrhne, ale neměla jsem čas čekat. Jen v rychlosti jsem se rozhlédla kolem sebe a strnula. Byla to pohroma. Tolik smrti, bolesti, žalu a proč? Protože jsem byla blbá a nešla s nimi.

Carlisle byl bez ruky. Alice měla problémy s hubeným upírem a Collina zase dostával ten, který chránil Ara a další vládce. A na Embryho se vrhli tři protivníci. I když se nám celkem dařilo zabíjet naše protivníky, pořád jich byl velký počet.

Něco se mihlo na kraji mého zorného pole a já rychle trhla hlavou. Byla to Rosalie s Edwardem a Nessie. Běželi směrem k lesu a za chvíli už nebyli v hustém porostu stromů vidět. Aspoň nějaká dobrá zpráva. Nešli jsme se sem jen tak nechat zabít.

Nejdřív jsem si myslela, že pomůžu Alici, ale pohled na Embryho to změnil. To je jeden z problémů, proč nemůžeme být spolu, uvědomila jsem si. I když někomu půjde o život, vždycky se vydáme zachránit svou polovičku. To není fér.

I přesto jsem se k němu rozběhla a jednomu z jeho soupeřů skočila na záda a bez váhání mu utrhla hlavu.

„Díky, Lex, ale měla bys bojovat jen s těma, co jsou míň zkušení,“ poradil mi, pak po dlouhém boji skolil dalšího z těch tří.

„Jo? A to poznám jak?!“ štěkla jsem po něm sarkasticky a běžela k Alici.

Jen si zoufale povzdechl a dál bojoval.

Alici jsem pomohla a později jsem dostala ještě pár upírů, než jsem zpozorovala, že se ten svalnatý upír pohnul.

„Ty hajzle, vždycky se k tobě chovala hezky. Nikdy ti nic neudělala, tak proč jsi jí ty udělal tohle?!“ prskal na všechny strany a pomalu kráčel ke mně. A další, kdo si myslí, že jsem Chris. Asi se někdy nechám obarvit na růžovou, aby nás od sebe rozeznali.

Začala jsem couvat, ale pak jsem se zarazila. Nebudu před ním utíkat jako zbabělec. Nevím, jestli ho dokážu porazit, ale rozhodně se o to pokusím.

„Chrisi, koho jsem mu zabila?“ zeptala jsem se ho a modlila se o rychlou odpověď.

Mezitím jsem čekala, než ke mně přijde. I když s ním chci bojovat, naproti mu rozhodně nepůjdu.

Odpověď přišla skoro okamžitě a já si pomyslela, že kdyby se dokázal měnit v ptáka, mohl by pracovat jako poštovní holub. Bylo celkem hloupé uvažovat o takových věcech, když vezmeme v potaz naši situaci.

„Ha, ha, ha. Já jsem vlk, ne holub. No, zabila jsi mu Victorii, to je – byla – jedna z nejlepších upírek v boji. Proti tobě jde James, její milenec víc než dvě stě padesát let. Milovali se. Dám ti jednu radu. Jeho nech někomu jinému, to on Vikky cvičil, proto byla jedna z nejlepších. Ber nohy na ramena a zdrhej!“ doporučil mi a vydal se ke mně. Když mluvil, v hlase mu zaznívala vzrůstající panika. Přeskakoval doutnající oheň a vyhýbal se zápasícím párům, ale zarazila jsem ho.

„Ne, Chrisi, bojuj s někým, koho dokážeš porazit, pamatuješ? Sám jsi mi to řekl, tak to taky dodržuj. Zůstaň, kde jsi!“ James na nic nečekal a zkušeně zaútočil. Nestačila jsem se ani nijak bránit a už mě házel proti stromu. Kopl mi do boku, tím jsem do něj dost tvrdě narazila.  Uslyšela jsem křupnutí a o vteřinu později se dostavila i ostrá bolest v boku. I když to bolelo, byla jsem tak nabuzená adrenalinem, že mě to jen tak nezastavilo.

Dalších pár minut jsem se zkoušela prát dál, ale i když jsem mu uštědřila pár dobrých ran, on mě nakonec porazil. Skončila jsem zase u toho stromu a snažila se už asi po padesáté vstát. Moc se mi to nevedlo.

„Alex!“ zařval Embry, když to zjistil, a hodil svého soupeře do ohně. Ten byl chvíli zmatený a ve prospěch nás všech se probral, až když ho plameny pohltily.

Embry se jím přestal zabývat a vydal se za mnou. Dral se ke mně mnohem rychleji než Chris, který mě neposlechl a dál se mi snažil pomoct, ale oba se k mé zdeformované maličkosti dostali pozdě.

James využil mé chvilkové slabosti a nohou mi tlačil na zadní nohy. Během toho mi nadával a řval na mě. Zatlačil ještě víc a víc a… Rozdrtil mi kosti v obou zadních nohách. Bolest se dostavila okamžitě a spalovala mi už skoro celé tělo. Tiše jsem zakňučela, ale jinak jsem nedala najevo, jak moc to bolí.

„Nevěděl jsem, že by ses snížil ke kuňkání,“ poznamenal James a kopl mě do břicha. V očích mu byla vidět jen slepá touha po pomstě. Začala jsem se propadat do černoty, ale nehodlala jsem se jí poddat. Mám tu plno lidí, kterým by neprospělo, kdybych odešla takhle brzy. Kdo by jim potom vařil?

„Sakra, Jamesi, jdi už do prdele. To nepoznáš, že je to vlčice?“ zeptal se ho Chris, když se proměnil a v celé své kráse stál uprostřed bojiště. Být to já, na koho by se takhle koukal, tak asi omdlím. Tolik hněvu…

Ten blbec na něj čuměl s vykulenýma očima a bradou u kotníků, ale kvůli jeho nahotě to asi nebude.

„Jestli ty jsi Christian,“ vykoktal ze sebe a pohled stočil ke mně, „tak tohle bude tvoje sestra.“

Chris pouze přikývl.

„A do pytle,“ zaklel, pak s naštvaným výrazem opět spustil: „Nebudu se ti omlouvat, ty mrcho, zasloužila by sis umřít, ale to udělat nemůžu.“ Až bolestně mi to připomnělo to, co mi řekli v den mého odjezdu mí pěstouni. Viděla jsem, že toho upíra stálo hodně sebeovládání, aby se ode mě dokázal odtrhnout a svým přirozeným tempem zmizet v lese.

Embry ho nechal být a už se hnal ke mně. Můj brácha se hned přeměnil zpět do vlka a běžel na pomoc Esmé. Těsně před tím, než odběhl, jsem se sama od sebe přeměnila a on přese mě hned hodil své oblečení, které měl přivázané k noze jako každý z nás.

„Postarej se o ni, kámo,“ rozkázal Embrymu. Věřil mu, i když ho znal jenom půl hodiny, ale já ho chápala. Taky mu bezvýhradně věřím. Rychle se přeměnil a přiskočil ke mně.

„Bože, já jsem neschopná. Nebojuju ještě ani dvě hodiny a už mám zamluvené lůžko u Carlislea,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně a zkusila se usmát. Jistě jsem věděla, že se nedokážu postavit a i kdyby se mi to povedlo, tak by mi moje orgány vypověděly službu. Je to se mnou hodně zlé, došlo mi.

„Ty možná umíráš, ale pořád máš humoru na rozdávání,“ zasmál se Embry, ale v hlase mu žádná veselost slyšet nebyla. Pod očima měl pěšinky od slz a valily se tam další a další. Pro změnu od mého bratra se přeměnil a oblékl.

„Ty brečíš? Proč?“ zeptala jsem se tiše slabým hlasem. Začala se mě zase zmocňovat tma, které se už dlouho nedokážu bránit. Snad ještě nějaký čas vydržím. Pomalu jsem zavřela oči.

„Ne, Alex! Alex!!! Otevři oči! Ještě je nesmíš mít zavřené. Ještě ne. Máš je zavřít, až budeš stará dáma! A ne takhle mladá. Alex, prosím,“ vzlykal a dal si obličej k tomu mému. Dotýkali jsme se jeden druhého a mně hned bylo lépe. Umřu vedle někoho, koho miluju z celého srdce. V mysli mi začaly hrát různé bláznivé obrázky. Jak jsme spolu v porodnici a já mu porodila dítě, jak se procházíme s kočárkem, jak naše děťátko slaví narozeniny…

Oči už jsem nedokázala otevřít. Za chvíli bude po bolesti. Budu v nebíčku a tam mě nic nebude bolet.

Hodně štěstí k narozeninám, Alex, pomyslela jsem si a později už nevěděla, kde jsem, ani co se stalo. Byl to konec.

Moc vás prosím, abyste se neděsili a neukamenovali mě. Možná se vám to zdálo urychlené, ale jinak jsem to nedokázala napsat. Přepisovala jsem to bezpočetněkrát, tak mi to promiňte. :) 

Moc prosím o komentáře, jinak budu kapitoly přidávat za delší dobu. ;) A tím pádem je jasné, že Alexinou smrtí to nekončí. Tohle je teprve začátek. ;)

Sun.

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 25. kapitola: