Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 29. kapitola

18.10.2012 (18:30) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2180×

Alex

I když jsem ještě potřebovala tak tři hodiny spánku, probudila jsem se. Nikdo mě nevzbudil ani to nebyla žádná rána jako z děla, ale přičinění na tom měla bolest v mém břiše. Tentokrát to nebylo jako bodná rána nožem, ale jako by mi někdo vnitřní orgány škrtil. Skoro jsem nemohla dýchat a ani se hnout. Byla jsem celá ztuhlá bolestí a tlakem, který se v mém břiše zvětšoval. Nebylo možné se hnout ani dýchat.

Už jsem chtěla tu bolest překonat a vykřiknout jako na lesy, aby někdo přišel na to, že tu brzy omdlím, ale pak se dala na ústup. Pomalu odeznívala a já se začala uvolňovat. Došlo mi, že něco není v pořádku, ale nechtěla jsem volat o pomoc ani s tím někoho strašit. Mohla jsem něco špatného sníst nebo se proti mně obrátil žaludek, ale aby tohle byla odplata za to, že mám zpět svůj život a duši? Ne, to by bylo moc laciné.

Pomalu jsem se vyhrabala z postele a došla s bosýma nohama do koupelny, kde jsem si opláchla obličej a sčesala vlasy do ohonu. Oblékla jsem se a už bez bolesti se vydala do kuchyně. Dveře jsem otevírala potichu, kdyby náhodou Emily se Samem ještě spali, ale ukázalo se, že oni dva a Cullenovi jsou jediní vzhůru.

Kluci spali různě rozhození po obývacím pokoji, ale každý z nich měl pod hlavou polštář a na sobě deku. Musela jsem se usmát od ucha k uchu, když jsem zjistila, že všichni spí jenom v trenkách. Zjistila jsem to u Collina, když se přetočil na bok a já tak měla výhled na jeho… pozadí. Zachichotala jsem se a tím upoutala pozornost mých pěstounů.

„Dobré ráno, Lexie,“ pozdravila mě šeptem Emily a Sam na mě jen s úsměvem kývl. Každý z Cullenových pozdravil, ale potom se všichni sebrali a odešli před dům.

 Na rtech mi hrál pořád ten připitomělý úsměv a i s ním jsem si sedala ke stolu naproti Samovi.

„Bože, jsem tak ráda, že jste se všichni vrátili v pořádku. I když pořád nechápu, jak to bylo s tebou a Jaredem. No, to je jedno, jsem jenom ráda, že žijete,“ šeptla teta a objala mě, pak následoval Sam, kterého i políbila. Měla jsem ji moc ráda, tak se není čemu divit, že mi včera utekla jedna osamocená slza, když jsme se v půl desáté večer dostavili domů a Emily si div nevyplakala už tak dost zarudlé oči.

„Teto, neboj, jsme všichni v pořádku a to, co se stalo nám dvěma, ti vysvětlíme někdy jindy, teď mám obrovskou chuť na topinku,“ zazubila jsem se na ni a ona se smíchem přešla k lince a začala mi to tam kuchtit.

Když to přede mne postavila a já polkla první sousto, zakuckala jsem se. Zase ta ostrá bolest v břiše. Když se mě ptali, co mi je, jen jsem to odmávla rukou a řekla, že mi zaskočilo, ale moc dobře jsem věděla, že to nebude jen tak nějaká malá závada. Nakonec i teď bolest polevila a já se do toho s úlevou pustila, ale dlouho to moct dělat nebudu.

***

Kluci se probudili o čtyři hodiny později než já, takže přesně ve dvanáct. Chápala jsem, že se chtěli do sytosti vyspat, já to chtěla taky, ale nebylo mi to dopřáno. Já a mé břicho jsme proti sobě zápasili celé ty hodiny. Buď jsem tu bolest popudila tím, že jsem udělala rychlý nebo nepřirozený pohyb, nebo polykáním jídla. Později jsem zjistila polohy, kdy mě nebolí, a tak jsem v nich strávila skoro celé dopoledne.

Cullenovi přišli zpět do domu až v době, kdy se kluci snažili vykopat zpod přikrývek. Nějak se jim povedlo, že se všichni probudili skoro ve stejnou chvíli, tak byl později dost velký zmatek. Všichni jsme se snažili nekřičet, ale jinak jsme se nemohli domluvit. Každý chtěl něco říct, ale slyšet ho nebylo.

„Tak dost!“ zakřičeli jsme já a můj bratr naráz. Nedomluvili jsme se, že spojíme své síly, ale stalo se a díky naší vůdčí krvi všichni vlci ztichli. Cullenovi nás se svým dokonalým sluchem také zaslechli, a tak pro dobro všech zavřeli radši pusu.

„Fajn, děkuju,“ vydechla jsem, hlavu schovala do dlaní a bolestí přivřela oči. Když tu nastal ten chaos, začala mi v ní tepat krev tak, že jsem to i slyšela. Byla to tak nesnesitelná bolest…

„Lexie, co se děje? Je ti dobře?“ ptal se mě Chris a dal mi ruku na rameno. Bylo to jen nevinné gesto, abych věděla, že tam se mnou je a kdykoliv mi je schopen pomoct, ale když jsem si to uvědomila, jako bych získala sílu celého světa. Ruce jsem pomalu natáhla podél těla, oči otevřela dokořán a na rty pověsila úsměv.

„Jo, jsem v pohodě.“ Třeba to bylo tím, že už nikdo nekřičel, nebo to přestalo, protože už jsme se našli, ale v každém případě jsem za to byla vděčná.

„Eh, Alex? Mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal se mě Jared a kývl směrem ke vchodovým dveřím.

Jen jsem pokrčila rameny. „Jasně.“

Vyšli jsme spolu do chladného podzimního počasí a zamířili si to loudavým krokem po pěšince do lesa. Vypadalo to, že Jared neví, jak to má říct – pořád jen otvíral a zavíral pusu jako kapr, tak jsem se na něj tázavě podívala.

„Tak to vyklop,“ řekla jsem mu a kopla do šišky, která se mi zamotala pod nohy.

„No, víš, neprojevily se u tebe už nějaké náznaky toho našeho splacení?“ vykoktal ze sebe a díval se pod nohy. Vždycky jsem ho viděla jako veselého kluka, který má sebevědomí dost vysoké na to, aby se i v těch nejtrapnějších situacích dokázal lidem dívat do očí, ale takhle? Něco se děje.

„No, jenom mě celý dopoledne bolí v břiše, ale to může být z čehokoli,“ zamítla jsem to a podívala se na něj. „A ty?“

„No, celý den mě tak nějak divně tlačí za očima a myslím, že jsem občas necítil prsty, ale to může mít taky několik příčin,“ usmál se na mě křečovitě a pak dodal: „No a někdy se mi zrak úplně rozostří.“

Zamyslela jsem se nad tím, ale pak jsem dospěla k závěru, že bychom s tím měli něco udělat. „Nemyslíš, že bychom s tím měli zajít k doktorovi?“ podívala jsem se na něj nerozhodně.

Překvapeně se na mě podíval, ale když se nad tím hlouběji pozastavil, jen přikývl a povzdechl si. „No, asi by to nebylo od věci,“ připustil.

„Ale nikomu ani muk, nepotřebujeme, aby nám stáli za zadkem a čekali, s čím doktor vyrukuje,“ mrkla jsem na něj a rozesmála se. On se ke mně přidal a i za doprovodu našeho smíchu jsme se vydali zpátky do domu.

Věděla jsem, že budeme muset mít připravenou nějakou dobrou výmluvu, proč se po obědě vypaříme, tak jsme se domluvili, že jim namluvíme, že pojedeme do Port Angeles nakoupit dárky. To samozřejmě všechny vzbudilo a v tu chvíli to začalo.

„Jé, Alex, tys vlastně měla včera narozeniny. Já na to úplně zapomněla,“ plácla se do čela Emily a než jsem jí stihla poděkovat, odběhla. To si nenechala ujít Alice a už mě drtila v objetí.

„Všechno nejlepší, snad ty další roky budou už v pořádku a tohle máš od nás s Jasperem,“ usmála se a podala mi malou obálku. Odstoupila tak, aby všichni viděli, co jsem to od nich dostala.

„Díky,“ pousmála jsem se na ty dvě hrdličky a obálku roztrhla. Byl v ní nějaký štos papírů a fotka. Nejdřív jsem se podívala do těch papírů. Stálo tam:

Smlouva o koupi

Předmět koupi: kůň domácí (hříbě)

Bývalý majitel: Jasper Cullen (ošetřovatel)

Současný majitel: Alexandra Ravenwoodová (jezdkyně)

Souhlasím s darováním koně domácího slečně Alexandře Ravenwoodové.

Jasper Cullen

 Dne 22. listopadu 2012

Byl tam i Jazzův podpis, ale to jsem vůbec nevnímala. Kulila jsem na ten kousek papíru oči a četla si to znovu a znovu, ale pořád tam byla ta samá písmena. On mi dal svého koně, došlo mi. Ale proč?

Pomalu se mi po tváři rozlil stowattový úsměv, ale vzápětí zase zmizel. „Nemůžu si ho vzít,“ hlesla jsem. Všichni se zatvářili zmateně. „Je tvůj. Tys mu dal jméno a tys ho poprvé osedlal, já si ho vzít nemůžu.“ Bylo mi to líto – a hodně.

„Lexie. Lexie, zadrž!“ zarazil mě a vytáhl fotku. „Vidíš, co je napsané na konci prvního řádku?“ Když jsem přikývla, pokračoval. „To je jeho současný stav. Je to týden staré hříbě, které se narodilo mé klisničce. Můžu ti říct, že už teď je velmi hravé, ale poslouchá,“ zeširoka se usmíval a objímal Alici. Ta se také smála a s nimi i všichni ostatní. Vrazil mi fotku do ruky a já se na ni podívala. Bylo na ní nádherné malé bílé hříbátko, vedle kterého byla nejspíš jeho matka. Po chvíli jsem to nevydržela a rozesmála se. Skočila jsem Jazzovi kolem krku a málem ho udusila – obrazně řečeno –, kdyby mě od něj neodtrhl Jared a neobjal mě.

„Všechno nejlepší,“ šeptl mi do ucha a dal prostor dalším gratulantům. Emily se mezitím vrátila.

Od každého jsem dostala jen nějakou maličkost, ale když přišel na řadu Embry a jemně mě sevřel v náručí, měl v ruce obrovskou papírovou tašku, kterou mi hned po objetí vrazil do náruče. „Myslím, že ti to udělá radost,“ řekl jenom a odstoupil k ostatním. Zvědavě jsem do ní nakoukla a překvapeně vyjekla. Na jejím dně ležely nádherné modré šaty. Nebyly to přesně ty, které jsem si před pár měsíci zkoušela, ale byly jim dost podobné.

Pohled jsem zvedla k vyčkávajícímu Embrymu. „Moc děkuju,“ vydechla jsem. „Jsou krásné.“

Jen přikývl a pousmál se.

Všichni jsme se šli tedy naobědvat a já a Jared se psychicky připravovali na cestu do Port Angeles. 

Snad jsem nic nezvorala, když to ještě nechci ukončit. Tahle povídka mě doopravdy moc baví, tak bych to ráda napsala co nejlepší. ;)

No, vzhledem k tomu, že Vzdálená neměla moc čtenářů, tak se asi budu chvíli jednorázovkám stranit. ;)

Sundance 

P.S.: Komentáře ubívají. :/

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 29. kapitola: