Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 3. kapitola

Ráno jsem se probudila v posteli, jako bych tam večer normálně šla spát. Ale já věděla, že já sama tam nedošla.

Pamatovala jsem si, že jsme s Embrym myli podlahu a že on na ni usnul. Ale jak jsem na ní mohla usnout já? Vždyť já se nevyspím ani na madraci, která leží na zemi, tak jak jsem mohla usnout na zemi s hadrem v ruce a vedle Embryho?

Rychle jsem vylezla z postele a šla do koupelny, tam jsem provedla ranní hygienu a učesala se, jako vždy jsem si udělal culík a z něj zase zapletla cop. Dělám to tak už od mala. Nikdy jsem si nezvykla na to, že mi vlasy padají do očí, a teď když je mám dlouhý až nad zadek, je to ještě víc nepříjemný.

Vyšla jsem z koupelny a řekla si, že už asi bude čas na snídani. Vešla jsem do kuchyně, která byla propojena s obývákem a jídelnou. Bylo to přehrazené jenom takovou nízkou zdí, na které byly pokojové květiny. Šla jsem do obýváku s úmyslem, že si zapnu televizi, ale tak hrozně jsem se lekla, když Embry zachrápal na gauči, že jsem málem nahlas vykřikla.

Ležel tam rozvalený přes celou pohovku a ještě mu nohy visely přes opěradlo. Na sobě měl pouze boxerky. Napadlo mě, jestli mu není zima. Skočila jsem k sobě do pokoje, kde jsem z křesla, které bylo postaveno v rohu, sebrala deku a šla jsem ho přikrýt. Když už jsem na něj tu deku dala, tak se ze snu začal usmívat jako měsíček na hnoji.

Co se mu asi zdá? Nejspíš ta včerejší válka, kterou jsme vedli tak, že ani nevíme, kdo ji vyhrál, pomyslela jsem si a potichu se zasmála. A Embry se ještě víc usmál. To je to tak směšný, když se zasměju, že se směje i on?

Nechala jsem ho, ať se pořádně vyspí a šla do kuchyně si konečně udělat tu snídani. Tam jsem našla dopis od Emily. Prý jeli ještě něco dokoupit a zařídit nějaké papíry. Vrátí se až večer. Super celý den tu budu sama. Tedy jestli se Embry vzbudí ještě tohle století. Nakonec jsem si usmažila vajíčka.

Když jsem je snědla, tak jsem umyla talíř a šla si potichu zapnout televizi. Zrovna dávali nějaký dokument o vlcích. Sedla jsem si do křesla, které bylo vedle gauče, kde Embry dál vesele chrápal. Byl jako motorová pila. Musela jsem si televizi ztišit, abych vůbec něco slyšela.

Když byla reklama, tak jsem se chtěla jít převléct, přeci jenom tady nebudu jako hastroš, když je tu Embry. Co mě to napadá? Já nechci před ním být jako hastroš? Bože, vždyť je to normální kluk asi o čtyři roky starší. Jsem pro něj jen malá holka, která je neteř jeho kamarádky.

Nakonec jsem si řekla, že se převléct nepůjdu. Já tu jsem doma, já tu můžu vypadat, jak bude potřeba. On je tu návštěva.

Šla jsem si teda sednout zpět do křesla pořád v delším tričku na spaní.

Asi po hodině a půl Embry zamlaskal a otevřel oči.

Embry:

Otevřel jsem oči a přede mnou seděl anděl. Nemůžu si zvyknout, že jsem se otiskl. Ale jí to říct ještě nemůžu. Sam to ještě neví, protože jsem se do ní otiskl, když vyprávěla, co si prožila.

„Dobré ráno,“ usmála se na mě a já měl hned lepší náladu.

„Ahoj,“ usmál jsem se na ni taky a sedl si. Seděla na křesle vedle pohovky, na které jsem teď seděl. Na sobě měla jen delší tričko, které jí sahalo do půli stehen.

Radši jsem rychle zvedl pohled k jejímu obličeji, protože jsem si nebyl jistý, jestli bych nezačal přemýšlet o něčem, co by nebylo zas tak moc vhodný.

Bylo jí třináct, sakra.

„A jak si se vyspal?“ ptala se, když jsem se protahoval.

„Ale celkem to šlo, jenom si mě mohla vzbudit, když jsem usnul s hadrem v ruce na podlaze v kuchyni. Ale jak jsem koukal, když jsem se vzbudil, tak jsem tě asi taky mohl probudit,“ zasmál jsem se.

„Takže to ty jsi mě odnesl do postele?“ Tváře jí tak zčervenaly, že jsem měl chuť, jí na ně dát pusu. Sakra, zase myslím na kraviny. O tomhle můžu přemýšlet až tak za dva roky.

„Já osobně,“ řekl jsem a poklonil jsem se. Ona se jen zasmála, vstala, chytla si z boku tričko a  sklonila se v kolenou.

„Jako princezna. Ještě korunku a můžeš jít na zámek,“ řekl jsem.

„Tak z toho už jsem vyrostla,“ řekla a až když teď stála, tak jsem zjistil, jak dlouhý má nohy. Do háje, to nejde ovládat, něco vidím a rovnou o tom přemýšlím, tak můj mozek prostě funguje.

„Tak a dost šaškáren, co chceš k snídani?“ řekla, ale koutky jí cukaly.

„Počkej, to mi jako budeš dělat snídani?“ divil jsem se.

„No, jsi snad tady na návštěvě, ne? Takže se nebudeš obsluhovat sám,“ zamítla to rázně.

„No, včera jsem si nepřipadal jako host, když jsem myl podlahu,“ zasmál jsem se.

„Ale za to jsem já nemohla, to bylo rozhodnutí Emily,“ hájila se a ruce zvedla nad hlavu.

„Tak jo, já ti věřím.“ Když jsem viděl, jak se jí v očích kmitl strach, tak jsem jí přeci nemohl říct, že za to může ona. A stejně za to nemůže.

„Tak co teda chceš udělat?“

„No, radši mi nic nedělej. Utrhneš mi ruce a co potom?“ dělal jsem si z ní srandu.

„Ale co chceš k té snídani?“ řekla a bouchla mě do ramene.

„Třeba jídlo,“ dělala jsem si z ní dál legraci, ale to jsem nečekal, že ona bude taky pěkně vypečená.

„Tak dobře, můžeš si vybrat mezi psím a kočičím,“ řekla a vyplázla na mě jazyk. Vypadala jako malá holčička, jenom jí ještě chyběly dva culíky.

„A lidské by nebylo?“

„Lidský nevedeme,“ řekla rázně, zvedla se a šla do kuchyně. No, tak to mám smůlu, zasmál jsem se v duchu a šel za ní.

Stoupla si k lince, vzala do ruky pánev a postavila ji na plotnu, kterou následně zapnula. Já se zase vyhoupl na konec linky, kde nic nedělala.

„Máš poslední možnost říct, co chceš k snídani.“ Otočila se na mě. To myslí vážně? To by mi doopravdy udělala nějaké psí žrádlo?

„No, já sním všechno, co mi uvaříš,“ řekl jsem nakonec. Přece jsem ji nemohl trápit tím, že bych jí pořád říkal, že chci jídlo.

„Tak dobře, takže ti udělám…“ zasekla se a podívala se na mě. Asi hledala pomoc.

„Tak mi třeba usmaž vajíčka,“ vyhrkl jsem první, co mě napadlo.

„No, kdybys vstal tak o dvě hodiny dřív, tak už bys byl najezenej,“ zasmála se. Pro mě její smích byl jako cinkání zvonků. Podvědomě jsem se začal culit jako blbeček.

„Na co myslíš?“ zeptala se najednou.

„Věř mi, že to nechceš vědět,“ zamumlal jsem.

„No, kdybych to nechtěla vědět, tak se neptám,“ zasmála se znova. Ta má tolik optimismu, že mě to až udivuje.

„Asi máš pravdu,“ vzdychl jsem nad její neodbytností a chtěl pokračovat, ale nějak mi nedošlo, že jsem vlastně myslel na to, jak je úžasná. A co jí mám teďka říct? Že jsem se culil jak idiot proto, že se zasmála a mně se to moc líbilo? To by asi nepobrala. Takže jsem na ni musel trošku jinak.

Ona se na mě pořád vyčkávavě dívala a asi čekala, co ze mě vyleze. Na to jsem sám zvědavý, co ze mě vypadne. Nakonec jsem řekl docela i pravdu.

„Jednou se to určitě dozvíš,“ hlesl jsem a bylo mi hodně líto, že jí to budu moc říct, až bude ve stejném věku jako já.

„No, jestli to bude za týden, tak už si to nebudu pamatovat, takže bys mi to měl říct teď.“ To by se ti líbilo, viď? pomyslel jsem si a začal se smát.

„Tak a teď myslíš na co?“ zkusila to znovu.

„To taky zjistíš později. Ti to tak za rok řeknu,“ slíbil jsem jí.

Potom už bylo ticho. Ona zatím rozbila vajíčka, osolila je a vylila na pánev. Tam je začala míchat. Po chvíli začala s mícháním zpomalovat. A po další chvíli se začala překrásně usmívat.

„Na co myslíš ty?“ zeptal jsem se, protože mě to hrozně zajímalo. Koho ne, když někdo míchá vajíčka a najednou se začne tak nádherně usmívat.

„No, to se nikdy nedozvíš,“ odpověděla a na tváři se jí udělal ruměnec. Na co myslela, když se za to stydí?

„Pověz mi to, prosím,“ prosil jsem.

Ona jen zavrtěla hlavou, až jí cop začal lítat ze strany na stranu.

„Ty nemáš srdce,“ zavzdychal jsem, ale věděl jsem, že nemám pravdu. Ona srdce měla, měla ho tak velký, že by se jí tam vešlo i pár set lidí.

Nevšiml jsem si, že je to už hotové do doby, než mi na klín postavila talíř plný míchaných vajíček.

„Dobrou chuť,“ usmála se na mě.

Ona odešla umýt nádobí a já jsem se pustil do vajíček. Páni, ty jsou dobrý. Musím potom Emily říct, že mně ode dneška dělá vajíčka jedině Alex.

„Mňam, jsou fakt dobrý,“ zamlaskal jsem. Ona se jen usmála se.

Když jsem dojedl, tak jsem jí dal talíř do dřezu a vytrhl jí utěrku z ruky. Ona si mě asi nevšimla, protože se hrozně lekla. Podívala se na mě, a když zjistila, že stojím tak blízko, rychle o krok ucouvla. To mě ranilo, ale chápal jsem to. Přeci nebude s nějakým skoro cizím klukem na milimetrovou vzdálenost.

„Ty myješ, já utírám,“ rozkázal jsem.

Už se nadechovala, aby nějak protestovala, ale to jsem jí nedovolil.

„Bez debat,“ rozhodl jsem a pustil se do utírání skleniček, příborů, talířů a všeho možného.

Po pár minutách se rozrazily dveře a kluci dovnitř vletěli jako velká voda.

„Ahój,“ zvolal důležitě Paul.

Otočil jsem se na něj a vybuchl smíchy. Za chvíli mě museli hledat pod stolem, protože to, co jsem viděl, mě dostalo do kolen.

Když mě Alex viděla, tak se mi začala smát, ale po tom, co jsem ukázal na Paula, tak si ustlala vedle mě.

Paul měl na sobě hnědé tričko, ale vepředu na něm měl uzel. Z ofiny měl udělanou palmičku a za ušima měl dané malé deštníčky. Musel jsem se začít znovu smát.

Alex se snažila vyškrábat nahoru, ale moc se jí to nevedlo, protože hned, co zase spatřila Paula, si kecla znovu na podlahu. Smáli jsme se tam smíchy tak, až nám tekly slzy. Měl jsem pocit, že se jen tak smát nepřestaneme.

Já jsem se už vyškrábal nahoru, ale Alex se to moc nedařilo. Po třech neúspěšných pokusech jsem to nevydržel a podal jí pomocnou ruku. Ona se jí chytla a já ji zvedl ze země.

„Bože, mě bolí břicho od toho smíchu,“ zanadávala Alex, ale když zase viděla Paula musela se znovu začít smát.

Mě ten smích už celkem přešel, ale když jsem viděl, že ona se pořád směje. Musel jsem se taky usmát. Byla tak roztomilá a ty ďolíčky. Ach jo, zase myslím na to, co se příští dva roky nemůže stát.

„To jsem tak k smíchu, když jste se oba z toho váleli pod stolem?“ ptal se ten, kdo mohl za to, že jsme pod tím stolem byli.

„No, a to jste neviděli, jak se tvářil Collin, když se před ním Paul objevil,“ zasmál se Seth a Collin zčervenal.

Byl nejmladší ze smečky. Proměnil se v pouhých čtrnácti.

Alex viděla, že Collin není ve svojí kůži, když o tom Seth začal, tak vstala a šla k němu. Kluci si mezi sebou povídali a myslím, že mi Jared i něco říkal, ale já jsem sledoval, co jde dělat Lex. Lex? Od kdy jí říkám Lex? Sakra, už si zkracuji i její jméno. Počkám čtrnáct dní a budu zkracovat i to, jak na ni budu myslet. Sakra, jde to se mnou z kopce.

Lex došla až ke Collinovi a něco mu pošeptala, on se nejdříve podíval na mě a potom se začal hrozně smát. Tak fajn, teď jsem tu i proto, abych svými činy bavil ostatní. Ale něco mi to přeci jen přineslo – začal jsem Lex mít víc a víc rád. Ona chtěla, aby se všichni kolem ní smáli, aby zářili štěstím jako ona. A docela se jí to i dařilo. Nevím, jestli to bylo tím, že „zářila“ svým vlastním světle, nebo to bylo tím, že na každého působila tak vesele a živě.

„Tak, co budeme dneska dělat?“ zakřičel na celou naši partu Jacob.

„Půjdeme na pláž,“ zařval Seth.

„Ne, pojedeme někam do kina,“ řekl svůj plán Quil.

„A co kdybychom se šli projít?“ ptal se pro změnu Jared.

„Ne, pojedeme do Port Angeles,“ překřičel ostatní Paul.

„Hele, co kdybychom si udělali filmový den? Vždyť jsme ho dělávali pořád a jen proto, že přijela Alex ho nebudeme mít?“ ptal jsem se, ale až po tom, co se na mě Alex zamračila, jsem si uvědomil, že jsem ji tím vlastně urazil.

„No, ty si hodnej,“ zasyčela.

„Ale já to tak nemyslel, promiň. Fakt mě to moc mrzí, já jsem nevěděl, co říkám,“ prosil jsem ji, nechci, aby na mě byla naštvaná.

„Já vím, že jsi to tak nemyslel,“ zasmála se a já si najednou na něco vzpomněl.

„Jo, promiň, že jsem ti to neřekl dřív, ale já si na to vzpomněl až teď. Emily říkala, že kolem třetí přijede její neteř s otcem. To prej je dcera jejich další sestry, která umřela, když spadla ze židle, když vyměňovala žárovku. Prej si rozbila hlavu o kuchyňskou linku. Umřela na vykrvácení. Ta neteř se jmenuje Clare a jsou jí dva. Prej stačí, když ji do večera pohlídáš, protože její otec pracuje někde v zahraničí,“ vysoukal jsem z paměti a byl rád, že toho Emily neříkala víc.

„Aha, takže já dneska nikam nejdu, protože budu hlídat batole,“ usmála se a bylo vidět, jak se jí při tom rozsvítily oči. Ona má ráda děti, došlo mi. Už toho o ní vím zase o něco víc.

„No, tak snad budeme mít ten filmovej den, ne?“ zeptal jsem se.

„No jasně, ale tak ho musíme udělat tady, jestli přijede Clare,“ řekla Lex, ale nejspíš byla mimo, protože kluci se začali rozsazovat na pohovku a křesla, ale ona zůstala stát a nejspíš si na něco vzpomněla, protože jí stekla slza po tváři.

Já k ní hned přiskočil a ptal se:

„Proč brečíš?“

„Ale to nic, možná ti to někdy řeknu,“ smutně se usmála a šla si taky sednout, ale nikde už nebylo místo. Zašeptala ještě něco takového, že je tady doma, a přitom si nemá kam sednout. Nakonec se teda spustila na zem před pohovkou. Tomu jsem se musel zasmát a šel si sednout k ní. Ona se o pohovku opřela a já taky. Na ní seděl Collin s Paul a Seth. Hned jsem věděl, že Lex nebude mít chvíli pokoj.

Quil zatím dával nějaký cérečko do přehrávače. Po chvíli se ukázalo, že pustil horor. No, nejspíš nevybral špatně, protože se Lex bála. Nechci být hnusný, ale bylo to plus pro mě. Když se bála, tak si zakryla oči a hlavu si schovala do mého ramene.

Když byl chvíli klid, tak ho kluci zkazili, protože začala Lex tahat za vlasy jako malí kluci. Po chvíli jí stáhli gumičku z copu a rozpletli ho. Ona se u toho kroutila jako úhoř a snažila si cop stáhnout přes rameno, ale nepovedlo se. Nakonec jí ho rozpletli.

Bože, ta má dlouhý vlasy. Když měla cop, tak je měla jen do pasu, ale takhle je má do půlky zadku. Kluci pořád nedali pokoj. Nakonec jí rozpustili i culík.

Bum, další rána. Teď má vlasy pod zadek.

Lex se na ně naštvaně otočila, až jí vlasy švihly do obličeje. Ona si toho ale nevšímala.

„Sakra, nechte toho, fajn, sranda musí bejt. Věřte mi, že já jsem pro každou srandu, ale taky je tu nějaká mez. Už mi ty vlasy můžete jen vytrhat,“ zasyčela na ně naštvaně. Oni jen dál seděli jako mramorové sochy. Věděl jsem, že je dostala tím, jak na ně vyjela, ale i tím, jaké má vlasy.

„Jo, už toho necháme,“ kuňkl Paul. Cože? Paul a bojí se holky, která je o pět let mladší?

Lex se tedy otočila zase na televizi, ale vlasy si už do culíku nedala. Já za to byl rád, protože takhle vypadala ještě lépe.

„Už se mi neschováš, holčičko,“ hrozně se zasmál chlap v televizi, „už tě skoro mám. Baf!“

Moje sluníčko se tak leklo, že málem vyletělo komínem. Po tom, co se zklidnila, se začala hrozně smát. Já se v ní doopravdy nevyznám.

Měla takový záchvat smíchu, že po chvíli už nevydržela sedět a schovala hlavu do mého břicha. Cítil jsem, jak se smíchem otřásá. Asi po třech minutách se uklidnila a podívala se na mě. Asi jí to došlo až teď, protože se jí na tváři udělal ruměnec. A už zase jsem jí chtěl na něj dát pusu.

Dívali jsme se sobě do očí. Nepotřebovali jsme slova, potřebovali jsme sebe navzájem. Už jsem se k ní začal pomalu přibližovat, ale zrovna někdo zazvonil.

Sakra! Někdo si nemohl najít lepší chvíli.

Lex se na mě nejdříve chvíli dívala, ale potom zavrtěla hlavou, vstala a šla otevřít. Za dveřmi byl asi pětatřicetiletý muž a vedle něj stála malá, roztomilá holčička. Měla dva culíky z blonďatých vlásků, které měla vyčesané nahoru. Na sobě měla růžové šatičky. Nevím, kdo ji oblékal, ale nejspíš ten muž, který byl nejspíš její otec. Vždyť je začátek prosince!

Vstal jsem ze země a šel za Lex, ale ještě než jsem k ní došel, tak jsem se podíval na kluky. A až teď jsem to viděl…

Tak co myslíte? Líbilo se? Nelíbilo? Mám pokračovat? Nemám? Otázky jsme napsala já, ale odpovědi chci od vás. :)

Po tuhle kapitolu jsem to měla napsané dopředu, ale teĎ píšu za pochodu, tak prosím o ztrpení. :)