Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 30. kapitola

25.10.2012 (18:15) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1870×

„Hele, dej mi to,“ ohradila jsem se, když mi Jared sebral kávu, kterou jsem si koupila na jedné benzínce. „Dej mi to a neblbni, vždyť nabouráme.“

Jenom zavrtěl hlavou a dlouze se napil. „Možná nabouráme, ale na to, abychom umřeli, se moc rychle uzdravujeme, takže bych byl asi jenom bez auta,“ zazubil se a plastový kelímek mi vrátil poloprázdný. Jak se to do něj na jeden lok může vejít?

„Hm, tak díky,“ zabručela jsem a dopila ten zbytek.

Zrovna jsme vjížděli do Port Angeles, kde jsme chtěli zajít k lékaři, aby zjistil, jestli ty naše bolesti a necitlivost nejsou vážné. I když se ostatní tvářili podezřívavě, nechali nás odjet. Řekli jsme jim, že jedeme nakoupit dárky, takže potom budeme do nějakého obchodu muset zaskočit.

Zastavili jsme vedle veliké budovy. Měla oprýskanou omítku a chtěla by nová okna, ale i přesto působila docela příjemným dojmem. Nebyla to taková ta nemocnice, kde na vás všechno křičelo: „Pozor, všechno sterilizované, na nic nesahat!“. Oba jsme věděli, že jít za lidským doktorem je dost riskantní, ale za Carlislem jsme jít rozhodně nemohli.

„Tak co? Jdeme?“ zeptal se mě Jared, když zaparkoval na parkovišti patřící k nemocnici a odpoutal se.

Zhluboka jsem se nadechla. „Jo, jdeme na to.“

***

„Jared Cameron, Alexandra Ravenwoodová!“ zvolala sestřička z nejbližších dveří, a když jsme k ní přišli, jen od nich ustoupila a my mohli projít.

Museli jsme si vysedět dvě hodiny v čekárně, protože jak se ukázalo, nejsme jediní, kdo dnes má nějaký problém. Byla jsem unavená a naštvaná, protože se mi sedělo dobře, když jsem byla opřená o Jareda, ale teď jsem se musela zvednout a jít do ordinace.

Doktor seděl za stolem a psal něco do počítače, ale když nás uviděl, sundal si brýle z nosu a nechal je viset na provázku kolem jeho krku. Usmál se a vstal.

„Dobrý den,“ pozdravili jsme s mým kamarádem unisono. Jen jsme se na sebe usmáli, ale muž za stolem a sestřička u dveří se zasmáli nahlas. Nakonec přeci jen nebude taková mrcha, jak jsem si nejdřív myslela.

„Dobrý,“ oplatil nám pozdrav a pokračoval: „Vy jste tu ještě nikdy nebyli, že?“ Oba jsme zavrtěli hlavou. „Aha, takže jste nechtěli jít za svým obvodním lékařem, nemám-li pravdu?“ usmál se mile. Zase jsme zakroutili hlavou. „Tak co vás tedy trápí?“

„No, ehm, víte, máme takové divné bolesti. Já občas necítím prsty na pravé ruce a divně mě tlačí za očima a občas se mi zrak dokonce rozostří. A Lexie celý den tak nějak tlačí v břiše. Nevíme, čím by to mohlo být, ale náš lékař je i náš kamarád, a tak jsme mu nechtěli dělat další starosti,“ objasnil to Jared.

Doktor jen přikyvoval a na čele se mu vytvořila vráska od přemýšlení. „Tak bychom asi nejdřív měli udělat vyšetření vašich očí. Sestřička vás zavede na oční, kde vám dají papírek s výsledky, který mi sem donese, a vaši… sestru?“ chtěl se ujistit, ale s úsměvem jsem zavrtěla hlavou.

„Kamarádku,“ opravila jsem ho.

„Aha, omlouvám se. A vaši kamarádku vyšetřím já.“ Jared sebou trhl, ale s velkým úsilím se nechal od sestry vyvést z místnosti a dál do hlouby nemocnice. „Takže si tady, prosím, lehněte a vyhrňte si tričko,“ poprosil mě a ukázal na lehátko uprostřed místnosti. S trošku rozklepanými koleny jsem to udělala.

Začal mi břicho pomalu prohmatávat a někde trošku zatlačil, až jsem sebou cukla bolestí. Po pár nekonečných minutách, kdy mi v břiše bolest znovu rozpumpoval, vzal nějaký papír, který vytáhl odnikud, a začal do něj něco čmárat. Bylo to jen pár slov, ale já se po celou dobu jejich psaní na lehátku kroutila jako úhoř a snažila se tu bolest vydržet.

„Moc se omlouvám, ale bylo to nutné. Tady máte něco proti bolesti,“ řekl se starostlivým výrazem a dal mi do ruky nějakou tabletu s kelímkem s vodou.

„Děkuju,“ vydechla jsem, když jsem ho polkla. Po dalších pár minutách bolest přešla a já si mohla normálně rovně lehnout.

„Nemáte zač. Můžu se vás zeptat, jestli jste za poslední den dva neutrpěla nějakou větší ránu do břicha?“ zeptal se mě a přitáhl si jezdící židli od stolu k lehátku, na kterém jsem pořád ještě ležela.

„No, ano,“ přiznala jsem neochotně, ale víc jsem to nerozváděla.

„V tom případě vám budu muset říct, že máte nejspíš vnitřní krvácení. Nechápu, jak je možné, že jste ještě neztratila vědomí, nebo dokonce nezemřela, ale každopádně potřebujete okamžitou pomoc. Nevím, proč tu bolest vyvolá jen nějaká namáhavá činnost nebo tlak na dané místo, ale urgentně s tím budeme muset něco dělat,“ vysvětloval. Ztuhla jsem. Tím se potvrdily naše domněnky, že tohle bude cena za naše oživení. Ale je i Jaredův problém tak vážný jako můj? „Nejdřív vás pošleme na rentgen a pak nejspíš přijde čas na další vyšetření. Můžete zavolat rodičům, aby sem co nejdříve přijeli?“ Zase jsem sebou trhla.

„Moji rodiče umřeli, když jsem byla malá.“ A mrtví v mé hlavě pořád budou, pomyslela jsem si, když jsem si uvědomila, že z nich jsou vlastně upíři. „Teď jsem v tetině péči, ale prosím vás, nemohla bych jí zavolat, až všechna ta vyšetření skončíme? Nechci ji stresovat dřív, než to bude potřeba,“ poprosila jsem ho. Nevěřila jsem, že by mi to dovolil, ale stalo se.

Přikývl a někam zavolal.

Nikdy jsem neměla moc ráda nemocnice, ale když se všemi testy skončili a my se vrátili do ordinace, ze srdce jsem je nenáviděla. Už tam na nás čekal Jared se sestřičkou. Seděl na lehátku s nohama volně visícíma dolů.

„Tak co? Jak jsi dopadla?“ ptal se hned, jak jsem se objevila ve dveřích. Přiskočil ke mně a prohlížel si mě od hlavy k patě.

„No, ne moc dobře. Co ty?“

„Taky tak nějak.“ A sakra! ulevila jsem si aspoň v duchu.

Tázavě jsem se na něj podívala, ale jen zavrtěl hlavou a vyčkávavě se podíval na doktora, který si sedl za ten svůj stůl a smutně se na nás podíval.

„Děti, děti, co jsme prováděly?“ povzdechl si. „Vy, Alexandro, máte krvácení do břicha, které se rychle může rozšířit a způsobit ti vážné zranění. Pořád nechápu, jak to, že vás to skoro vůbec neomezuje. Neměla byste se vůbec hýbat, aniž byste nepocítila bolest. A vy máte napůl vypálené zorničky a přetržený vaz v ruce, proto občas necítíte prsty. A myslím, že máte i něco se srdcem. Jako by se o vás pokoušel infarkt. No, měl bych vás tu nechat přes noc, ale jak tak koukám, tak vás od sebe oddělit je pro vás dost nepříjemné, takže to uděláme následovně,“ rozhodl a předklonil se na židli. „Můžete jet domů, ale za podmínek, že vy,“ prstem ukázal na mě, „budete v naprostém klidu i za nejhorších podmínek a vy se nebudete dívat do jasného světla a dělat prudké pohyby rukou. Dám vám nějaké léky proti bolesti a sestra vám řekne, jak to udělat, abyste zítra mohli přijít ve stejném stavu, nebo dokonce nezemřeli. Domů pojedete jedině autobusem a oba přijedete zítra. Budeme vás muset operovat, ale dnes ne. Jste vyčerpaní od všech těch testů a taky byste mohli mít vážná zranění, kdybychom vás operovali. A vy chvíli před tím byli na určitých testech. Fajn, tak domluveno.“ Ani se nás nezeptal, prostě to bral jako hotovou věc a bez debat. Čuměla jsem na něj jako bába na telenovelu, ale bylo mi to jedno. Čekala jsem, že s tak vážnými zraněními nás tu přiváže k posteli, a bude nás hlídat čtyřiadvacet hodin denně, ale nestalo se. Možná, že něco o nadpřirozenu věděl a proto nás pustil, nebo dokonce byl jeho součástí. No, třeba se to zítra dozvíme.

Odebrali jsme se v naprosté tichosti ven z nemocnice, kde jsme na sebe chvíli zírali, ale pak se objali.

„No, myslím, že debatě s Emily a Samem se nevyhneme,“ poznamenal Jared po cestě do obchodního centra. „A myslím, že s mou mámou taky ne. Chudák auto tu bude úplně samo.“

***

Vešli jsme do domu, ve kterém bylo naprosté ticho. Nikde nikdo nebyl, ale zamčeno nebylo. Kde jsou všichni? Jak je možné, že tu nejsou? Kam by asi tak v půl deváté večer jeli? A proč by někam jezdili?
Já a Jared jsme nakoupili dárků, že to vypadalo, že žijeme se všemi příbuznými, ale většina z nich tu vůbec nebyla. Kam šli? Proč by odcházeli a nic nám neřekli? Vždycky mi Emily se Samem nechali alespoň vzkaz a teď by se vůbec neozvali?

„Kde jsou všichni?“ Jared si toho všiml taky.

„Netuším.“

„Sakra, vždycky, když jim člověk něco potřebuje, tak se najednou vypaří, ale když s nimi mluvit nechceš, tak tu jsou a pořád by se vyptávali a stáli ti za zády,“ postěžoval si a plácl sebou na pohovku. Nohy si hodil na stolek a vzal do ruky ovladač.

„Hele, co jsi pil?“ zasmála jsem se mu, ale hned se chytla za břicho. To nebyl dobrý nápad. Jared se ke mně chtěl vrhnout, ale mávnutím ruky jsem ho zastavila, protože bolest rychle přešla a já se mohla v klidu posadit na křeslo vedle pohovky. „My máme jít zítra na operaci, ale ty tu máš nohy na stole a čumíš na televizi. Hm…“ zvedla jsem jedno obočí, ale do svého křesla jsem se zabořila ještě hlouběji. Bylo to příjemnější, než stát mezi dveřmi a čekat, až obyvatelé i s návštěvníky tohoto domu se uráčí přijít. Prostě a jednoduše budeme čekat, dokud se tu neobjeví a my jim neřekneme, že umíráme – tvrdě řečeno. 

Máme tu třetí kulatiny a doufám, že většina z vás je pořádně oslaví se mnou. :D Já budu slavit, když tu uvidím pořádný počet komentářů. ;) Takže moje štěstí závisí na vás (páni, to vyznělo hůř, než jsem si myslela :D). Nevím, jestli se dočkáte i čtvrtých kulatin, protože doopravdy netuším, kdy se povídka začne vinout ke konci. Může to být s další kapitolou nebo až další rok. Co já vím? :D 

Moc všem děkuju za komentáře u minulé kapči. Tady máte důkaz, že můžete obětovat pět vteřin ze svého drahocenného času a prsknout mi tam smajlíka. ;)

Pomozte mi to oslavit, prosím vás. :) 

Sundance

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 30. kapitola: