Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 43. kapitola

05.02.2013 (18:45) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1815×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Vánoční nálada přetrvala i dalších pár dní. Všichni se u nás ukázali hned ráno a už od pohledu jste mohli vidět dárky, které dostali pod stromeček. Většinou přišli v novém oblečení nebo s novými mobily a podobnými věcmi, ale třeba Paul byl neskonale hrdý na motorku, kterou mu koupila Rachel společně s jeho rodiči.

Já také dostala věci na sebe, ale rozhodně jsem si je nechtěla ušpinit hned druhý den. Šetřila jsem si je na první den v novém roce, kdy se půjde do školy. Emily se mi jen smála a říkala, že tam mám určitě ještě dalšího kluka a Sam to radši nijak nekomentoval. Proč by taky měl? Je to chlap a ti většinou jen přihlížejí, než aby nějak zakročili. V jejich moci není ženě vymluvit nevhodné ošacení, ale říct jí, aby si ho klidně koupila, ale nenosila ho v jeho blízkosti.

Můj vztah s Embrym se nemohl vyvíjet lepší cestou. Každou volnou chvíli jsme byli spolu a Sama s Chrisem jsme přesvědčili, že neděláme nic nezákonného, jen si povídáme. Zůstávali jsme zavření v mém pokoji, ve kterém jsme leželi na posteli v těsném objetí a vyprávěli si zážitky, které se staly před dnem, ale někdy přišla řeč i na naše dětství. Pro mě to nebylo tak veselé téma jako pro něj. Smál se, když mi vyprávěl, jak jednou málem spadl z nočníku nebo skoro vypadl z okna auta. Něco z toho mi směšné nepřipadalo, ale on si pořád stál za tím, že se musím naučit víc smát. Nebránila jsem mu, aby se o to snažil, jelikož to pro mě znamenalo nespočet polibků za den a jeho přítomnost. To mi stačilo k relativnímu štěstí.

V jeho přítomnosti jsem se cítila tak živá a přirozená, až to bylo skoro neuvěřitelné. Jen jsem ho viděla stát mezi dveřmi a culit se od ucha k uchu, přála jsem si ho obejmout a už nikdy nepustit. Někdy, když už musel odejít, jsem si přála a občas ho i prosila, aby ještě chvilku zůstal, ale má silnou vůli a vždy odmítl. Dřív jsem na něj byla naštvaná, ale pak jsem si uvědomila, že to nedělá kvůli mně – aby mě naštval –, ale chtěl tím ušetřit nervozitu Samovi a mému bratrovi. Proč musí být tak starostlivý?

„To snad ne!“ vybuchla jsem, když jsem se schoulená v Embryho objetí na gauči s Paulem, Jaredem, Jacobem a Chrisem koukala na fotbalový zápas. Zrovna faulovali hráče týmu, kterému jsem fandila já a můj vlk, ale rozhodčí to neodpískal. Vždyť to není fér!

„Vždyť do něj jenom lehce strčil a on najednou sám spadl na zem, tak se uklidni, Lexie,“ smál se mi Paul, ale když jsem do něj loktem dloubla, sykl bolestí. „No jo, vždyť už mlčím,“ povzdechl si zrazeně, ale za chvíli se už zase smál a rýpal do ostatních.

Chybělo pár minut do konce, když někdo zazvonil. Emily se Samem byli u Cullenových, jelikož s nimi potřeboval mluvit Carlisle. Neřekl jim, o co jde, tak se hned sebrali a jeli tam.

„Chrisi, nedošel bys otevřít?“ zeptala jsem se ho, ale tak nějak předem tušila, že zazní odmítnutí.

„Došel, ale zrovna kopají penalty, tak buď ten dotyčný počká, nebo bude muset otevřít někdo jiný.“

„Hm, ten někdo jsem já, že jo?“ zamumlala jsem.

„Sestřičko, ty vždycky uhádneš, na co myslím.“

„Jo, ale někdy to není nic moc.“

„A já myslel, že sis na to už zvykla.“

„To jde?“ divila jsem se a šla ke dveřím.

„Hm… Asi ne, mno,“ zazubil se a nejspíš chtěl ještě něco dodat, ale do ramene ho bouchl zaťatou pěstí Embry, tak radši zavřel pusu.

„Díky, lásko,“ houkla jsem přes rameno. Hnala jsem se ke dveřím, abych unikla hádce mezi mým bratrem a mým vlkem. Nejspíš to vyvolalo moje oslovení.

Překvapeně jsem otevřela pusu, když jsem za dveřmi spatřila Rosalie s Edwardem a Nessie. Ta malá poloupírka se tvářila vesele a šťastně, jakoby si nevšimla nervozity, která cloumala oběma upíry, co stáli za ní.

„Ehm, ahoj Alex,“ pousmála se nervózně Rose. „Víš, chtěli jsme s tebou mluvit.“

Snažila jsem se nedat najevo, jak jsem zvědavá, co ode mě chtějí, a s ledabylým trhnutím hlavou do domu je pozvala dál. Se zaváháním postrčili Renesmé směrem dovnitř, ale zarazili se, když se z obýváků ozval Embry:

„Lex, proč cítím nějaké cizí upíry? Kdo to je?“ ptal se podezřele a nakláněl se ze sedačky, aby viděl ke dveřím.

„V pohodě, Embry, přišli dlouho pohřešovaní Cullenovi. Chtějí se mnou mluvit,“ objasnila jsem mu rychle a zavedla je do obýváku. „Kluci, tohle je Rosalie, Edward a tohle malé sluníčko se jmenuje Nessie. Říkala jsem vám o ní, že je poloupír, tak vás prosím, abyste se o ni na chviličku postarali a my,“ rukou jsem obsáhla mě a hosty, „si zatím půjdeme promluvit do kuchyně.“ Neptala jsem se jich, jestli souhlasí, prostě jsem jim to řekla. Věděla jsem, nebo jsem v to aspoň doufala, že nebudou nadávat.

„Fajn,“ souhlasil rychle Jake a už ji bral za ruku a odváděl k pohovce. Ta malá se ho klidně chytila a začala mu něco štěbetat. A on jí doopravdy poslouchal.

„Tudy,“ otočila jsem se na dospělé upíry a ukázala rukou do kuchyně. Následovali mě, a když jsme se posadili, poprvé za dobu strávenou v domě promluvili.

„Můžete tomu vlkovi věřit, že Renesmé nic neudělá?“ zeptala se nervózně Rose a pořád se otáčela k obývacímu pokoji.

„Jake sice nemá upíry moc v lásce, ale žádnému by bezdůvodně neublížil. Můžete mi věřit, že se jí nic nestane,“ slíbila jsem jim a čekala, až se trošku uklidní. Když se tak stalo, rozmluvili se.

„Víš, vlastně jsme ti přišli poděkovat, že jsi nám otevřela oči. Už dlouhou dobu nás hryzalo svědomí, že jsme utekli od naší rodiny i s Nessie. Mysleli jsme si, že je tím ochráníme a nebudeme jim dál ubližovat, ale nejspíš jsme si to jen nalhávali. Asi jsme věděli, že už jim žádné nebezpečí nehrozí, ale –“ Nemohla jsem ho nechat, aby dál plácal takové nesmysly. Já to přeci udělala ráda a nechtěla jsem za to nic, tak proč to rozpitvávat? Někteří lidé – upíři – prostě mají tendenci ustavičného omlouvání.

„Stop,“ zarazila jsem Edwarda se zvednutou rukou. „Neřekla jsem vám to proto, abyste se mi omlouvali. Chtěla jsem Bellu, Emma a ostatní uchránit před dalšími slzami, které nemohli proplít, a bolestí, kterou jste jim způsobili tím, že jste utekli z louky. Neznám vás, takže nevím, jací jste, ale určitě ne špatní, jinak byste se nevrátili. To dítě,“ hlavou jsem kývla k malé Nessie na podlaze, „potřebuje matku a rodinu, která s ním bude v blízkém vztahu. Nebojte se, sama znám, co to s dítětem udělá, když nemá nikoho blízkého, s kým by si mohlo hrát a povídat. Prosím, už nikdy Nessie Belle neberte,“ prosila jsem je skoro na kolenou. Dřív bych nevěřila, co všechno dokážu udělat pro upíry, ale stalo se. Když s nějakými jste dva měsíce v neustálém kontaktu, přirostou vám k srdci.

„Už nikdy od naší rodiny nechceme odejít. Byla to ta největší chyba, jakou jsme kdy mohli udělat. Nejdřív nás násilím odvlekli do Volterry a potom jsme z neznámých důvodů utekli z bitvy. Nechci to tu moc rozpitvávat, tak ti radši rovnou řeknu, že to není jediný důvod, proč jsme přišli.“ Na chvíli se odmlčel. „Něco jsme zjistili, ehm, o Marcovi,“ dořekl nakonec.

Celá jsem ztuhla a zakoukala se do neznáma. Vplula jsem do víru vzpomínek. On a jeho dva spoluvládci stojící naproti nám na louce, čekajíc, až řeknu své rozhodnutí. Aro s Alecem v nemocničním pokoji, říkajíc mi, jak jim je líto, že už jsem bez rodičů. Já s Embrym stojící na louce naproti třem vládcům světa upírů.

„Alex?“ slyšela jsem jakoby z dálky. Nevěděla jsem, kdo to řekl, ale ani to vědět nechtěla. Proč zase vytahují tohle téma? Snad jsme je jednou porazili, a tak to také zůstane. Nebo snad ne? Chce snad vytvořit další armádu a jít proti nám s ní? Ach jo, já věděla, že by bylo lepší, kdybych s nimi odešla. Ale teď je Aro s Caiem mrtvý a většina gardy taky. Co si počnu?

„Lex?“ Ten hlas bych poznala kdekoli a za jakýchkoli okolností. I příjemné teplo, které se mi šířilo od zad do celého těla, když mi tam Embry položil ruku. Celá jsem se uvolnila a zaostřila na něj.

„On…“

„Pšt, všechno bude v pořádku,“ uklidňoval mě, když jsem se zajíkla a nemohla ani dokončit větu. Objal mě kolem ramen a já mu hlavu zabořila do hrudi.

„Prosím, vyslechni nás. Nechceme tě nějak znepokojovat, jenom se Carlisle dozvěděl, že Marcus už je zase ve Volteře a dělá tam základní úpravy ve zbývající gardě. Někdo nám poslal zprávu, že nechce na nikoho útočit ani zabíjet. Prý chce jenom zachovat mír a klid ve světě upírů,“ vysvětloval rychle Edward a zamyšleně sledoval Embryho, jak se mě ze všech sil snaží uklidnit. Nechtěla jsem vypadat zbaběle a slabě, ale jen při zmínce o našem ještě nedávném nebezpečí jsem ztratila nervy a prostě se zhroutila. Snažila jsem se vypadat silně, že mě nic nemůže rozhodit, ale bohužel – skutek utek.

„A doopravdy nechtějí útočit?“ ptala jsem se ještě ne moc přesvědčeně.

„Ne, máš mé slovo, že už nikdo a nic váš život nenaruší. Vyslechla jsem si od ostatních, co všechno jste si museli vytrpět, takže se divím, že si ještě v duševní pohodě. Ty a Chris jste důkaz, že i přes ty nejhorší překážky je možné se dostat do cíle,“ pousmála se Rosalie a pomalu vstala od stolu. „No, chtěli jsme vás o tom jenom informovat a tobě, Lexie, také poděkovat, že jsi nám promluvila do duše. Nevím, co bychom teď dělali, kdybychom nenarazili po cestě do Port Angeles na tvé rodiče. Jo,“ dodala ještě a zvedla Edwarda do stoje, „Říkali, že ti máme vyřídit, ať se na ně nezlobíš a pokusíš se jim odpustit,“ dopověděla to a zavolala na Nessie, že už musí jít.

„Ale teto, já a Jake jsme zrovna zabraní do hovoru,“ namítla a chytila se Jacoba za ruku. Jenom se na ni láskyplně usmál, ale já hned zpozorněla. Co se to tu stalo?

„Jestli chceš, tak já Jacobovi řeknu, aby za tebou někdy přišel. Chceš?“ nabídla jsem jí. Úmyslně jsem jí neřekla, že si s ním chci ještě promluvit. Jen jsem doufala, že se do ní neotiskl. I když by to možná zmírnilo to jeho trápení ohledně Belly.

„Jo!“ vyhrkla a utíkala k Edwardovi. Ten ji čapl do náruče a než vyšel ze dveří, tak se ještě stihl zamračit na Jakea. Tady se něco děje.

„Tak se mějte. Když budete chtít přijít, tak neváhejte a přijďte, rádi vás uvidíme,“ pousmála jsem se na ně mezi dveřmi. Oni jen s úsměvem přikývli a zmizeli v lese. I když jsem věděla, že je blbost, aby přijeli autem, stejně mě to zarazilo. U tak malé holčičky ani není divu. Kdo by si pomyslel, že je to z části upír?

„Jake, nástup,“ zavolala jsem na něj, když jsem zavřela dveře a vrátila se zpět do kuchyně.

Přišel tam celý nervózní a už se nadechoval, aby se ospravedlnil, ale já ho zvednutou paží zastavila stejně jako před pár minutami Edwarda.

„Nechci od tebe vysvětlení. Jestli ses do ní otiskl, tak s tím stejně nic nenadělám, ale chci tě varovat, že upíři nejsou odvěcí nepřátelé vlkodlaků jen tak pro nic za nic. Nechci tě od té malé odehnávat, ale měl bys být opatrný. Zvlášť co se Edwarda a Rosalie týče,“ poradila jsem mu a začala umývat nádobí. Celou dobu se mi koukal do očí, ale až ke konci uhnul. Chápala jsem, že je to trošku drzá rada, ale co bych neudělala pro blaho smečky, že?

„Díky, Lexie, jsi nejlepší,“ zavýskl po chvíli a už mě drtil v objetí.

Jen jsem se zasmála. „Tak jdi, nebo prošvihneš konec zápasu,“ postrčila jsem ho a sama si vyhrnula rukávy u mikiny, abych si je nenamočila, až budu nádobí oplachovat z mydlin.

Začala jsem příbory a pak se vrhla na hrnce, talíře a ostatní větší věci. Už mi zbývalo jen umyté věci utřít, když jsem za sebou zaslechla kroky. Čekala jsem, že si někdo z kluků jde jen pro pití nebo nějakou sladkost, ale ruce omotané kolem mého pasu mi to vyvrátily.

„Miluju tě,“ šeptl mi Embry do ucha a bradu si opřel o mé rameno.

Pousmála jsem se a v jeho náručí se otočila. „Já tebe taky,“ odvětila jsem a jemně mu svými rty přejela přes ty jeho. Bylo to nevinné, ale evidentně mu to nestačilo.

Když jsem se chtěla odtáhnout, tak zaprotestoval a spojil si ruce za mými zády a ještě víc si mě k sobě přitiskl. Usmála jsem se do polibku a ještě víc, když mě začal líbat hladověji než já jeho. Později mi jazykem vnikl do mých úst a tím jsem málem omdlela. V břiše mi vybuchl ohňostroj, v hlavě se mi točila káča a nohy se mi proměnily v gumu.

Všiml si, že sotva stojím, tak mě vysadil na kraj linky a pokračovali jsme. Začínalo to být žhavější. Začal mě kousat do spodního rtu a jednou rukou mi na zádech zajel pod tričko. Nikam s rukou neputoval, jen ji nechal ležet na mých zádech a já v tom místě cítila, jak se mi rozpaluje kůže.

Ale i takhle nádherná chvíle musí někdy skončit a ta naše skončila ve chvíli, kdy nám došel dech.

Celý udýchaní jsme se od sebe odtrhli a opřeli se o sebe čely. Z Embryho sálalo štěstí a já na tom určitě nebyla o moc lépe. Jen jsme na sebe s připitomělými úsměvy hleděli a neříkali nic. Co bychom tak asi měli povídat? Stačily pohledy, které jsme si nekonečně dlouho opětovali. Nic víc, nic míň. Proč používat slova, když můžete použít něco tak krásného, jako je cit? Miluju ho a na tom nikdo nic nezmění. Ani můj bratr, ani teta se Samem, ani Paul, ani mí rodiče – prostě nikdo. Komu se nelíbí, že holka, která měla celý život od základů zkažený, konečně našla štěstí, ať se jde zahrabat.

Já a on. On a já. Navěky.

Holky, chci se omluvit, že mi to trvalo tak dlouho, ale mám plno práce do školy a ještě jsme u nás měli na návštěvě kamarády, co mají dvojčata a hodili mi je na krk na celý čtyři dny. Vstávala jsem s nimi v sedm a šla spát o půlnoci, takže si asi dovedete představit, co to s člověkem udělá. Ještě když mi s nimi nikdo nepomohl. :D 

Z celého srdce vám chci poděkovat za hlasování v Nej povídce. Ani nevíte, jako radost mi udělalo to deváté místo. ;) V té tabulce jsem se nikdy neumístila, takže to bylo překvapení jako na Vánoce. :) Mám vás moc ráda a děkuju ještě jednou. 

No, asi jste si už uvědomily, že další kapitola už nebude, ale bude epilog. Ano, napsala jsem čtyřicet tři kapitol plus prolog a příště epilog a tím vše skončí, proto vás všechny prosím, abyste komentovali nebo dávali smajlíky. ;) Chci vědět, komu jsem na ten rok, co tuto povídku píšu, zpříjemnila aspoň na chvíli život. ;) 

Vaše Sun 

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 43. kapitola: