Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 2. kapitola

13.09.2011 (17:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 7693×

2. kapitola

Ještě jednou jsem zkontrolovala upoutání sedačky na místě spolujezdce. Už asi po čtvrté, ale chtěla jsem si být jistá, že je to v pořádku.

Ruthie na mě kulila svá krásná očka a něco si spokojeně broukala. Pohladila jsem ji po vláskách a chvíli ji pozorovala. Vypadala tak… šťastně? Možná, nevím, jak se na tak malém dítěti pozná štěstí, ale úsměvy, kterými mě obdařovala, jsem považovala za jeho malý projev.

Neodolala jsem a dala jí pusu na čelíčko. Nosem jsem nasála její vůni. Dětský pudr smíchaný s vanilkou. Za poslední dny se pro mě stala tou nejdůležitější bytostí pod sluncem. Byla všechno, co jsem měla a já byla vše, co měla ona.

Zavřela jsem dveře a naposledy se podívala do oken svého bývalého malého bytu.

Opustit New York pro mě nebylo snadné, ale kvůli Ruthie to bylo nezbytné. Stal se ze mě rodič na plný úvazek. Byla jsem zároveň máma i táta, a tak jsem se o ni musela správně postarat. Dát jí rodinu, o kterou přišla.

Chodila jsem za ní každý den a trávila v její společnosti celé hodiny. V její přítomnosti nebyla ta bolest ze ztráty sestry tak velká.

Lámala jsem si hlavu s tím, co se s Ruthie stane. Život v domově není nic hezkého a ona si zaslouží jen to nejlepší. Napadlo mě, že měl třeba David nějaké příbuzné. Zkrátka mě napadalo všechno možné, jen ne to, co Claire.

Když mi právník řekl, že si Claire přála, abych se v případě, že by se jí a Davidovi něco přihodilo, stala Ruthininou poručnicí, myslela jsem, že je to nějaký omyl. Já a dítě? Vždyť o nich nic nevím. Nikdy jsem ani na žádné nesahala, nepřišla jsem do styku s malými dětmi. Dokázala jsem se postarat sotva o sebe. Když jsem se zabrala do práce, zapomínala jsem na celý svět, takže jsem občas pracovala několik hodin v kuse, aniž bych jedla nebo spala, prostě jsem to nepotřebovala. Nedokážu se postarat o malé dítě!

Jenže čím víc jsem si to opakovala, tím víc jsem po to toužila. Nikdy jsem nesnila o tom stát se matkou, aspoň ne v nejbližších letech. Ale představa, že bych mohla zachránit Ruthii od neveselého života… Najednou jsem byla rozhodnutá. Vychovám Ruthii.

Hned jsem šla za tím právníkem, abychom to stvrdili i po právní stránce. Stačilo pár podpisů a bylo.

„Gratuluji, slečno Swanová, právě jste se stala poručnicí Ruth Stanfordové.“

A bylo to. Tak snadno se člověku může změnit celý život. Celá ta věc zabrala sotva pár minut.

Cestou domů jsem se musela stavit na panáka, protože jsem tomu stále nemohla uvěřit. Hodila jsem do sebe zlatohnědou tekutinu, jakoby to byla voda. Jak mi alkohol protáhl útroby, zachvěla jsem se.

Domů jsem dorazila už trochu klidnější, ale ten pocit netrval dlouho. Opřela jsem se o dveře a rozhlédla se kolem sebe.

Můj byt byla taková malá garsonka spojená s ateliérem. Přede mnou se rozprostíral malý obývák s kuchyňským koutem. Z něj vedly dveře do ateliéru a točité schody nahoru, kde jsem měla ložnici, opět nic velkého. Hlavně aby se tam vešla postel. To bylo všechno.

Nikde žádné místo, kam bych mohla dát dítě. Na malé dítě tu všude číhalo nebezpečí. Prostě to bylo absolutně nevhodné.

To zjištění mi udělalo trochu nevolno. Rychle jsem běžela otevřít okno. Posadila jsem se na parapet a dívala se ven. Pozorovala jsem šňůry aut, davy spěchajících lidí. Všude byl hluk a neustálý pohyb. New York nikdy nespí.

Kolikrát jsem v novinách četla, jak se ztratilo dítě, kolik nehod se za den stalo…

Tady se nedá dítě vychovávat. Ruthie nemůže vyrůstat v takovém prostředí. Potřebuje bezpečí, krásné dětství, kdy si bude moc vyběhnout před dům, aniž bych se bála, že ji přejede auto. Chtělo by to čerstvý vzduch a ne výpary z kanálů a spodiny z výfuků všudypřítomných aut.

A bylo tu další náhlé rozhodnutí… stěhování. Někam na venkov, do malého malebného městečka. Kde začneme náš nový společný život.

„To snad nemyslíš vážně?“ jančila Rachel, když jsem jí tu novinku oznámila. „Ty nemůžeš mít dítě, zabilas i akvarijní rybičky. Nedokážeš se o ni postarat. A co tvoje práce? Musíš přeci malovat…“ A pak jsem vypnula zvuk. Jen obrazně, aby se vypovídala a já to nemusela poslouchat. Byla jsem rozhodnutá a nehodlala couvnout. Na internetu jsem si projela pár vhodných lokalit. Chtěla jsem koupit dům a v co nejbližší době se tam s Ruthii přestěhovat. A našla jsem to nejlepší. Malé městečko Mercy Springs. Mělo okolo tří tisíc obyvatel, náměstí, ulice, na nichž stály barevné rodinné domy a vilky s bílými laťkovými ploty. Byla tam školka, základní a střední škola. Kino, restaurace, potraviny. Hned jak jsem uviděla obrázky, věděla jsem, že to je to místo, které se stane naším novým domovem.

Spojila jsem se s realitní kanceláří, která mi našla dřevěný dům se žlutým nátěrem, bílými sloupky, verandou, která přímo zvala k posezení, předzahrádkou a zadním dvorkem. Dům jsem vzala hned, nepotřebovala jsem nad tím přemýšlet. Prodat byt skoro v centru New Yorku nebyl problém, ze zájemců jsem si mohla vybírat a ani suma za něj zaplacená nebyla nijak nízká.

Jelikož mou obživou bylo malování, ze kterého jsem mohla pohodlně žít, ale nebyla jsem si jistá, zda to bude stačit pro nás obě, usoudila jsem, že bych si měla najít práci. Něco na zkrácený úvazek, pár hodin týdně, na které seženu k Ruthii hlídání, aby jí nic nechybělo. Nebudu už mít tolik času věnovat se svému koníčku a nějak se živit musím. Na doporučení makléřky, které jsem se zeptala, na nějaká pracovní místa, jsem zavolala do místní školy a získala místo učitelky kreslení.

Malá byla zatím v domově. Další den jsem si pro ni měla jít, takže jsem strávila dopoledne v obchoďáku a kupovala aspoň základní vybavení. Nějaké plíny, lahvičky, dětské výživy – na internetu jsem si o dětech našla všechno možné i nemožné a podle toho udělala seznam – pár kusů oblečení. Zbytek jsem se rozhodla koupit až do nového domu.

Zaznamenala jsem ticho v telefonu a řekla Rachel druhou novinku, která s ní zaručeně sekne.

„Budu se s malou stěhovat, na venkov.“
„Cože?“ vypískla tak, že jsem si musela dát sluchátko dál od ucha.
„Do Merci Springs v New Hampshiru.“
„Ty ses dočista pomátla. Nemůžeš opustit New York,“ šílela přesně, jak jsem čekala.

Ale nevymluvila mi to. Byla jsem teď Ruthiina náhradní máma, takže se o ni musím podle toho postarat.

S Ruthii jsme strávily dva dny v mém bytě. Byly to dny, kdy jsem zjišťovala, co všechno můžu a co ne.

Když jsem ji přinesla, posadila jsem ji na gauč a chvíli jsme se vzájemně měřily pohledy. Pro Ruthii to byla obrovská švanda. Jak jsem se asi tvářila, když se tomu ta malá tak smála?

Pak mě napadlo, že bych jí mohla zkontrolovat plínku. Přeopatrně jsem z ní sundávala žluté šatičky a bílé punčošky, protože jsem se bála, abych jí něco neudělala. Dostat se jí do plínky byl skoro nadlidský úkol. Jakmile měla svobodné nožky, kopala na všechny strany, pořád se mi překulovala na bříško a nechtěla být ani chvíli v klidu. Posléze jsem zjistila, že bylo všechno to úsilí zbytečné, protože plínka byla suchá. Takže následovalo oblékání, které probíhalo snad ještě hůř než svlékání, protože se Ruthii moc nelíbilo, že jí uzmu svobodu.

Když jsem jí konečně oblékla, otírala jsem si zpocené čelo. Byla to fuška.

Kolem poledne jsem usoudila, že je čas na oběd, takže jsem Ruthii usadila na deku, kterou jsem pro ni umístila na zemi, dala tam dvě plyšové obludky, které jsem jí koupila a šla jí rychle něco připravit.

Byla jsem otočená sotva dvě minuty, ale když jsem se ohlédla, abych malou zkontrolovala, byla tam jen prázdná deka. Srdce mi vyletělo až do krku.

„Ruthie!“ zavolala jsem zděšeně. Zpoza gauče se ozval bublavý dětský smích. Rychle jsem tam přiskočila a zírala na tu nezbednici, jak cupuje na kousky moje katalogy. Neskutečně se mi ulevilo, že jí nic není.

Popadla jsem ji do náruče a v tu chvíli nastal problém s tím, co s ní. Jednou rukou nic neuvařím. A tak jsem to vymyslela jednoduše. Deku jsem přemístila pod kuchyňskou linku a chytala Ruthii pokaždé, když se rozhodla ji opustit. Netušila jsem, že děti mohou být tak rychlé. Stačil jí okamžik a už se po všech čtyřech plazila pryč.

Díky tomu se příprava oběda protáhla na něco přes hodinu. Malá už začínala být pořádně nerudná, pofňukávala, nic ji nezajímalo, a když jsem konečně do misky nakydala nějaký blaf, co podle chytrých zdrojů na internetu jedla, vztekala se pořádně. Bryndák, který jsem se jí snažila dát kolem krku, neustále strhávala dolů a kroutila se mi na klíně.

Nevěděla jsem co s ní, ale usoudila jsem, že já jsem ta silnější, takže jsem ji popadla a násilím jí do pusinky nacpala lžičku. A najednou byl klid.

Konečně si nechala uvázat bryndáček a poslušně mi otevírala pusinku, když jsem jí před ni strčila lžičku. Jídlo bylo sice všude, protože není nic lepšího, než srkat do misky prstíky a pak si je patlat po obličeji nebo všude kolem sebe, ale i tak jsem to považovala za své malé vítězství. Pak jsem ji přebalila a uložila na gauči a celou dobu seděla vedle ní, aby náhodou nespadla.

Velkou srandou byla hnědá nadílka v plínkách. S nakrčeným nosem jsem se na to chvíli dívala. Nádech, výdech… brrr, špatný nápad. S odvrácenou hlavou jsem plínu vyhodila a pak podobným způsobem otřela Ruthii špinavý zadeček. Nikdy víc, říkala jsem si, ale Ruthie má dobré zažívání.

Další úkol nad mé síly bylo večerní koupání, které sklidilo sice úspěch, ale koupelna vypadala, jako kdyby se jí přehnala tsunami. Voda se Ruthii velmi líbila a také to dávala hodně najevo. Cákala, výskala a já už si večer ani nemusela dávat sprchu.

Po nocích, když malá spala, jsem balila své věci. Něco jsem dala na vyhození, něco strčila do krabice, abych si to mohla vzít sebou. Sbalila jsem své malířské potřeby, které povezou stěhováci, probrala jsem svou garderobu a zhruba polovinu šatníku vyházela, protože na malém městě určité kousky oblečení jistě potřebovat nebudu.

Kolem druhé jsem padala do postele vedle Ruthie a ještě na ni dobrou půl hodinu zírala, i když jsem byla k smrti unavená, a kochala se tím úžasným pohledem.

Ukazovákem jsem přejela po její sametové tvářičce a políbila ji do vlásků. Pak jsem vyčerpaně upadla do bezesného spánku.

Na cestu jsme se vydaly hned ráno. S Ruthii a pár taškami, co se mi vešly do kufru, jsem vyjela pryč z New Yorku. Byl to zvláštní pocit opouštět svůj dosavadní domov. Žila jsem tu od čtyř let. Jako úplně malá jsem bydlela s rodiči ve Forks, ale když se rozvedli, odstěhovaly jsme se s mámou sem. Měla jsem tu veškeré zázemí. Přátel jsem si moc neudělala, nebyla jsem zrovna společenský typ. Ale i tak mi to všechno bude chybět.

Podívala jsem se na sedadlo vedle sebe, kde si Ruthie okusovala prstíčky. Kvůli ní bych udělala cokoliv. Moje malá Ruthie si zaslouží to nejlepší.

Cesta do Mercy Springs byla zdlouhavá a namáhavá pro nás obě. Zastavovala jsem, jak nejčastěji to šlo, abych dala Ruthii jídlo a uvolnila ji ze sedačky. I když pomalu začínal podzim, slunce se činilo a udělalo se teplo. Zapnula jsem v autě klimatizaci, ale když se vystoupilo, byl to pořádný teplotní šok.

Malá část cesty prospala a probudila se zrovna ve chvíli, kdy jsme minuly ceduli s nápisem Mercy Springs.

„Jsme doma, miláčku,“ řekla jsem Ruthii, která si pěstičkami mnula očka. „Je to tu nádherné.“ Projížděla jsem pomalu, abych si vychutnala tu nádheru.

Bylo to přesně jako na obrázku. Barevné domky s ploty, květinovými zahrádkami, dětskými houpačkami, zelené trávníky podél chodníků, všude spousta zeleně… ideální místo pro nás.

Ruthie sebou začínala šít.

„Za chvíli tam budeme, broučku,“ pohladila jsem ji a zděšením zastavila. Malá úplně hořela. Až teď jsem si všimla, že má tvářičky červené a očička skelná. „Ruthie.“ Pomalu jsem začínala panikařit. Co jí může být? Když jsme odjížděly, byla úplně zdravá.

Ruthie zafňukala, čímž mě probrala. Musím se uklidnit a jednat s rozvahou. Určitě tu mají i doktora. Ano, najdu doktora, který Ruthii vyšetří.

Než jsem se stihla rozjet, zaklepal mi někdo na okýnko. Polekaně jsem zírala do rozesmáté tváře kluka s tmavými vlasy a bledou pletí.

Stáhla jsem okénko a on hned začal: „Ahoj, nejste náhodou Isabella Swanová?“
„Ano,“ vydechla jsem. Jak to, že mě zná?
„Tak to vás tu vítám,“ strčil mi před obličej svou velkou tlapu, která při doteku studila jako kostka ledu. Všimla jsem si, jak má rozložitá ramena a mohutnou hruď.
„A vy jste?“
„Emmett Cullen,“ představil se. „A kdo je fešanda vedle vás?“ mávnul rukou k rozpálené holčičce.
„To je Ruthie, moje… moje dcera. Prosím vás, kde tu najdu doktora? Malé není nějak dobře,“ využila jsem hned příležitosti.
„Řeknu vám, vy máte ale kliku. Vidíte támhle ten dům?“ ukázal na bílou stavbu pár metrů od nás. Kývla jsem. „Tak tam je místní pediatr. Pojďte, mám u něj protekci,“ mrkl na mě.

Neváhala jsem ani chvíli. Vystoupila jsem, vzala si kabelku a pak popadla Ruthii, která si prohlížela Emmetta Cullena vážnýma očima.

Vstoupili jsme do domu, od kterého jsem čekala klasické lékařské prostředí. Bílou výmalbu, bílé dlaždice, ale pletla jsem se. Každá zeď měla jinou barvu, visely na nich obrázkové výjevy z různých pohádek, přímo v čekárně byly vystaveny obrázky, jejichž autory byli nejspíš přímo doktorovi pacienti. Bylo to tu jako v dětském pokojíčku, nic mi tu ani zdánlivě nepřipomínalo sterilitu lékařských zařízení.

Nikdo tu nebyl, tak mě napadlo, jestli už není po ordinačních hodinách, ale Emmett mě vedl na jistotu.

„Posaďte se tu. Já to zařídím.“ Zaklepal na dveře sesterny, odkud se vykulila starší buclatá žena, kterou Emmett přivítal mlaskavým polibkem na tvář.

„Ahoj Cecillie, vedu ti novou pacientku. To je slečna Swanová a Ruthie.“
„Dobrý den,“ pozdravila jsem.
„Ahoj děvčata, co to tu máme za krasavičku,“ začala hned cukrovat na Ruthii, která, jindy společenská, schovala obličej do mého trička.
„Má horečku,“ vysvětlila jsem. „Nevím, co s tím.“
„Nic se nebojte, zlatíčko, doktor Cullen si s tím poradí.“
„Cullen?“
„Můj brácha,“ řekl Emmett hrdě.
„Tak pojďte. Nejdřív půjdete k doktorovi a pak sepíšeme kartu, ano?“ ptala se ta dobrá ženy a vedla mě za loket ke dveřím.

Ještě jsem se otočila na zachránce Emmetta.

„Děkuju.“
„Nemáte zač. Rád jsem vás obě poznal,“ mávnul mi a pak Cecille zavřela dveře.

Dvakrát rychle ťukla na další bílé dveře a hned je otevřela.

„Doktore Cullene, máme ještě jednoho malého pacienta.“
„Ať jde dál.“
„Prosím,“ otevřela nám sestra dokořán, a když jsem kolem ní procházela, pohladila Ruthii.

„Tak copak vás trápí?“ ozvalo se od stolu a já se podívala na doktora.

Především bych Vám chtěla moc a moc poděkovat za komentáře u první kapitoly. Snad se Vám líbila i tahle.:)

prolog + 1. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 3. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 2. kapitola: