Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 20. kapitola

01.01.2012 (08:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 6557×

20. kapitola

S Ruthii v náruči a Edwardem po boku jsme na krbovou římsu pověsili tři punčochy. Byly barevné s vyšitými jmény a bílým okrajem. Edwarda překvapilo, když jsem mu obřadně punčochu předala, ale měla jsem pocit, že by ji měl mít a že by měla viset spolu s našimi.

Vánoce byly za dva dny, všechno bylo připravené a zbývalo jen čekat. Bylo to úžasné období plné lásky a radosti. S Edwardem to bylo tak… Prakticky se k nám přestěhoval. Ačkoliv jsme o tom nemluvili, bylo samozřejmé, že z práce přijde k nám a ráno od nás zase do práce odejde.

Před svátky mě čekalo pár výletů do města. Nakupovat dárky mě bavilo, jen to vymýšlení… Ruthii to bylo jednoduché, nějaké hračky, co víc by mohla chtít, pak jsem vybrala drobnosti pro Cullenovy a nakonec mi zbyl Edward. Vůbec jsem nevěděla. Nic pro něj nebylo dost dobré, nic dost originální. Dvakrát jsem prošla celý obchoďák a nic nevymyslela. Celá zoufalá jsem se pak courala po městě a narazila na antikvariát. Malý zastrčený krámek s oprýskaným nátěrem na dveřích, ale drahocennými poklady uvnitř. A mně se podařilo najít ten největší. První vydání Romea a Julie. Hned jak jsem ho uviděla, věděla jsem, že to bude pro Edwarda ten pravý dárek.

No a tak bylo vše připraveno.

Na Štědrý večer se u nás sešli všichni Cullenovi, dali jsme si výbornou večeři. Já s Ruthii si dala, i když ona měla jenom kaši, a zbytek nám dělal společnost. Dobře jsme se bavili. Pak jsme si povídali v obýváku, každý si chtěl užít Ruthii a já si říkala, aby nakonec nebyla rozmazlená, když se kolem ní všichni tak točí. Cullenovi se brzy rozloučili, prý se uvidíme zítra ráno. Nechali nás samotné s Edwardem a malou, abychom si užili trochu toho soukromí. Když mi to Alice říkala, stydlivě na mě mrkla a objala mě.

Když jsem Ruthii koupala a ukládala, snažila jsem se jí vysvětlit, co se bude dít. Tedy, co by se mělo dít.

„Půjdeš spinkat a až se vzbudíš, budou tady dárky. Santa Claus je v noci přinese.“ Malá se na mě se zájmem dívala, ale pravděpodobně neměla nejmenší potuchy, co povídám. Ukázala mi úsměv s pár osamocenými zoubky a dál žmoulala plyšového zajíčka.

Když jsem ji uložila, chtěla jsem jít dolů za Edwardem, ale čekal na mě za dveřmi. Vzal mě do náruče a jemně políbil.

„Co bys řekla tomu, kdyby Santa přišel trochu dřív?“
„Dřív?“ nechápala jsem, co má na mysli.
„Pojď.“ Vzal mě za ruku a vedl chodbou. Zastavil se u ateliéru, který jsem zatím vůbec nepoužila.

„Co to…“
„Pšt,“ zarazil mě a otevřel dveře. Všude zářily svíčky a na čisté plátno na stojanu uprostřed pokoje dopadalo jasné světlo.

„Co to…“ vydechla jsem znovu.
„Předčasný dárek, trochu jsem ti to tu uklidil a dokoupil zásoby. Teď můžeš malovat.“ Bylo to úžasné, všude spousta barev a štětců.

„Nechám tě tu.“
„Ne,“ zastavila jsem ho. „Zůstaň tu se mnou. Chci malovat s tebou.“

A tak jsme malovali spolu. Edward mě jednou rukou objímal kolem pasu, za druhou jsem ho držela já a vedla tak štětec po plátně.

Byl to nádherný pocit, zase malovat. Rachel bude mít radost, napadlo mě jen tak mimochodem. To, co jsme s Edwardem vytvářeli, nebylo nic určitého, prostě jen… mé pocity. Mé vzletné pocity, pocity naprostého štěstí.

Barva se nakonec dostala i na jiná místa než bylo plátno. Edward měl fleky na nose, čele i tvářích a kdovíjakou náhodou se mu dostaly i pod košili. Já jsem na tom nebyla o nic líp. Ale ani jeden z nás si pak nedokázal vzpomenout, jak jsme se dostali z ateliéru do ložnice.

Na Boží hod ráno byla všude spousta balicího papíru a barevných stužek. Ruthie dostala hromadu hraček. Měla jsem obavy, že se jí to ani do pokojíčku nemůže vejít. Já jsem se nemohla vynadívat na přívěšek z bílého zlata na jemném řetízku, který mi daroval Edward.

Byly to snad nejlepší Vánoce, jaké jsem kdy prožila. Přála jsem si, aby tu s námi mohla být Claire a Peter. Kdyby tak mohla vidět, jak je její dcera šťastná.

ɀɀɀ

Silvestr toho roku jsem trávila s Edwardem úplně sama. Esmé mi Ruthii odpoledne odvezla a místo ní mi tam nechala misky plné dobrot. Obdivovala jsem, jak dobře dokáže vařit, když sama už nějakou dobu nejí.

Zapálili jsme krb, trochu předčasně rozdělali šampaňské, moc dobré mimochodem, a pak se schoulení na gauči dívali do plamenů. V Edwardově silné, kamenné náruči mi bylo moc dobře. Nevzdala bych se jí ani za milion.

„Není ti zima?“ staral se Edward stejně jako kdykoliv jindy, kdy jsme byli tak blízko sebe. To, že jsem byla zabalená do deky, ho vůbec nezajímalo.
„Je mi skvěle,“ zamručela jsem a zabořila nos do jeho košile. Jeho vůně mě dokázala rozehřát.
„To jsem rád.“ S úsměvem mě políbil na ucho. „Miluju tě.“
„Já tebe taky. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se takhle moc zamiluju, když jsem se sem stěhovala,“ přiznala jsem.
„A mě nenapadlo, že se takhle moc zamiluju zrovna do učitelky kreslení, která se sem přistěhovala s dcerou,“ vrátil mi to.

Když zmínil Ruthii ve spojení se slovem dcera, zatrnulo mi. Já o něm věděla všechno, možná bych…

„Edwarde…“
„Ano?“ Nosem mi přejel po vlasech a vtiskl polibek na spánek.
„Měla bych ti něco říct.“ Nevěděla jsem, jak začít.
„Povídej,“ vyzval mě.
„Víš… Já a Ruthie. Měl bys vědět, že ona není… není moje dcera.“ A bylo to venku.
„Je tvoje.“
„Není, nejsem její biologická matka. Jen opatrovník, nic víc.“
„Bello, ty jsi její matka víc, než kterákoliv jiná matka může být,“ odporoval mi stále. Copak si sedí na vedení. Otočila jsem se na něj.
„Copak to nechápeš?“
„Chápu to moc dobře. Bello, tady jsi na malém městě, všichni vědí, jak to s vámi je. Věděli to, ještě než jste se sem přistěhovaly. Tady se člověk dozví všechno, máme dobré informační zdroje,“ vysvětloval.
„Takže to víš? Víš o Claire?“
„Nevím podrobnosti. Jen to, co se říká, že ti zemřela sestra a ty ses pak malé ujala.“

Nějak mě nenapadlo, že by to mohl někdo v městečku vědět. Možná mělo, přece jen to nebylo žádné tajemství. A já si s tím dělám hlavu.

„Povíš mi, co se stalo?“ zeptal se.
„Máme poněkud složitou rodinnou situaci,“ začala jsem. Vyprávěla jsem mu o našich, jak se rozvedli, máma si našla Philla, který měl dceru Claire, táta umřel, Phill taky a máma začala cestovat. Vzpomínala jsem na naše společné chvíle s Claire, na to, jak byla těhotná a já si s náboženskou úctou sahala na její vypouklé bříško. Celé povídání jsem zakončila její a Davidovou náhlou a pro mě hodně bolestnou smrtí. Neubránila jsem se breku. A jak jsem začala, nešlo přestat.

„Promiň,“ omlouvala jsem se mezi vzlyky. „Je Silvestr a já to takhle kazím.“
„Neomlouvej se. Chybí ti sestra, to je pochopitelné.“ Otřel mi palcem mokré tváře a zadíval se mi do očí. Ty jeho se zdály tmavé a neuvěřitelně hluboké. Opatrně mě políbil a znovu si mě přitáhl do náruče.

Půlnoc jsme oslavili způsobem, který byl jen pro dva. Přesně ve chvíli, když odbila půlnoc, nás Edward vynesl mezi hvězdy. Přimknutá pevně k jeho tělu jsem pak usnula. Zdála se mi spousta snů, které obsahovaly pořád jednu a tu samou věc. Mě, Edwarda a Ruthii.

ɀɀɀ

Jak na Nový rok, tak po celý rok. Neříká se to tak snad? Říká. A proto jsme se podle toho zařídili a užili si rodinný den. Den jen ve třech, strávený hrátkami ve sněhu, hrami a užívání si.

Bohužel svátky rychle utekly a všechno se pomalu vrátilo do normálu. Škola, domov, Edward. Víc jsem se věnovala malování a strávila dlouhý rozhovor s Rachel, kdy jsme se domlouvaly, kdy si pro hotová díla přijede. Prý už má několik zájemců, jen dodat hotovou práci.

Přijela jsem zrovna z kurzu kreslení, pustila se do přípravy večeře a snažila se utišit Ruthii, která byla uplakaná, protivná a evidentně nevyspalá. Ale musela chvíli vydržet. Věděla jsem, že kdybych ji dala spát hned, nevydržela by do rána a budila by se hlady. Proto jsem ji nechala řvát v židličce a mluvila na ni, ale její pozornosti si nezískala.

Na sporáku mi bublal vývar pro malou, když zazvonil zvonek.

„To je výborný,“ mumlala jsem. Ztlumila jsem polévku a vzala Ruthii do náruče. Na chvíli ztichla a sledovala, co se děje.

Otevřela jsem dveře a dívala se na neznámého muže.

„Dobrý den,“ pozdravil mě. Upřeně pozoroval malou. Bylo mi to nepříjemné. Přitiskla jsem si ji úžeji k sobě, což se jí moc nelíbilo a začala hlasitě protestovat.
„Dobrý den. Hledáte někoho?“
„Jste Isabella Swanová?“ zeptal se. Za celou dobu na mě pohlédl jen jednou.
„Ano. A vy jste?“
„Collin Parker,“ řekl. To jméno mi nic neříkalo.
„Měla bych vás znát?“ Otázku jsem vyslovila opatrně a tiše. Neměla jsem z něho dobrý pocit.
„Já jsem otec Ruthie.“

Další díl je zase tady. Snad se vám líbil a zanecháte mi zde nějaký komentář.

Do konce povídky nám už moc nezbývá, vidím to tak na tři kapitoly, možná i míň, uvidíme, jak se mi to povede napsat a vymyslet.

Chtěla bych vám poděkovat za komentáře k předchozí kapitole, mám z nich velkou radost. :)

19. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 21. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 20. kapitola: