Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 23. kapitola + epilog

08.01.2012 (21:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 63× • zobrazeno 8901×

23. kapitola

Parker si bral Ruthii každé odpoledne, a každé odpoledne malá brečela, a volala mě. Snažila jsem se proti tomu obrnit, nebrat si to tak, ale šlo to těžko.

Na svatbu bylo skoro vše připraveno a já tak přišla o jedinou věc, která mě dokázala přivést na jiné myšlenky. Původně se mělo jedna o malou svatbu, jen s Cullenovými a Rachel, nic velkého. U počtu hostů jsme zůstali, ale celá ta událost nabrala na pompéznosti a rozhodně to nebyl prostý obřad, jaký jsem si původně přála. Ale mávla jsem nad tím rukou. Nebylo důležité kde a jak to proběhne, hlavně, že se s Edwardem vezmeme.

Doktor White mi volal, že stále probíhají jednání a zatím neví nic určitého. Tím mě moc neuklidnil, spíš naopak. Ale doufala jsem. To bylo to jediné, co jsem mohla dělat. Měla jsem naději, že Edwardův krok mi pomůže získat Ruthii navždy.

ɀɀɀ

Můj svatební den. Představovala jsem si ho mnohokrát. Jako malá jsem si na něj i hrála, ale mé představy se skutečnosti ani vzdáleně nerovnaly.

Už ráno bylo trochu hektické. Rachel mě vzbudila už v osm hodin, prý že máme málo času. Pokud jsem já věděla, bylo ho víc než dost. Obřad byl až v pět odpoledne, tak jaký spěch?

Záhy jsem tomu přišla na kloub. Čekala mě vana plná horké vody a voňavé pěny, do které jsem se na dobrou hodinu naložila. Pak mi Rachel na obličej patlala jednu masku za druhou, dělala mi peeling a spoustu dalších věcí, o nichž ani nevím, jak se jmenují. Mani-pedi bylo pak naprostou samozřejmostí. Nohy jsem si oholila sama a Rachel se ještě tvářila uraženě.

Celé dopoledne jsem běhala s velkými natáčkami na hlavě. E.T. volá domů, napadlo mě při pohledu do zrcadla, kdy jsem na obličeji měla světle růžovou pleťovou masku a vlasy jako antény.

V poledne mi byl dopřán lehký oběd, prý žádné přecpávání. Ruthii jsem od rána neviděla, přes noc byla u Cullenových a měla se s nimi dostavit až na obřad.

Když jsem si myslela, že už mám všechno za sebou a budu moct jen relaxovat a trochu se třást nervozitou, která se mě s postupujícím časem zmocňovala, vrhla se Rachel na mé vlasy. Dohodly jsme se, že je budu mít rozpuštěné, ale prý i vlny se musí upravit.

A tak jsem asi hodinu seděla na židli a Rachel se věnovala každé vlnce, která mi na vlasech díky natáčkám vznikla. Pak ještě make-up, který mi přišel nekonečný. Chvílemi jsem si říkala, že tam usnu.

Neusnula jsem, to by mě Rachel zabila, a konečně jsem se mohla převléct do šatů. Byly jednoduché, princeznovské, se spadlými ramínky a jakoby zdobenou stuhou kolem pasu, která se pak táhla po zadním dílu šatů až dolů na menší vlečku.

Do uší jsem si nasadila perlové náušnice po babičce a bylo to.

„Jsi nádherná,“ řekla Rachel a utřela si vlhké oči kapesníčkem. „Ještě ti chybí jedna věc.“ Na okamžik odběhla a pak se vrátila s modrým podvazkem. „Něco nového a modrého,“ usmála se a pomohla mi ho nasadit. „Tady,“ podávala mi kytici. Pak ještě rychlá kontrola a šlo se.

Přijel pro nás Jasper, auto bylo ozdobené kyticí stejnou, jakou jsem měla v ruce. Na obřad jsme jeli do malého kostelíku, který sice nebyl ve městě, ale poskytoval větší soukromí a taky se mi víc líbil.

Na místě už stála dvě černá auta a před kostelem na mě čekaly holky s Ruthii, hned jsem se k malé vrhla, ale Rachel mě zarazila se slovy, že by mohla být zmařená její celodenní práce a to nehodlá riskovat. Pohladila jsem tedy Ruthii jen po hlavičce a obdivovala, jak moc jí to v růžových šatečkách sluší.

„Copak jí, ale tobě. Edward z tebe nespustí oči,“ pochlebovala mi Rosalie.
„Ale prosím tě.“
„Má pravdu,“ souhlasila Alice. „Už čeká vevnitř a zdá se netrpělivý.“
„Půjdeme, Carlisle tu bude za chvíli,“ rozhodla Rachel a vydaly se dovnitř.

Protože jsem neměla žádného mužského příbuzného, který by mě mohl odvést, požádala jsem Carlislea, aby zastoupil mého otce. Milerád souhlasil a mně se ulevilo, že nebudu muset jít uličkou sama.

„Bello,“ ozvalo se za mnou.
„Edwarde, co tady děláš? Nosí smůlu vidět nevěstu před svatbou, copak to nevíš?“
„Vím, ale nevěřím tomu. Jsi nádherná.“ Zastavil se kousek ode mě a prohlížel si mě. „Něco pro tebe mám.“ Teprve v tu chvíli jsem si všimla, že má v ruce žlutou obálku. „Aby sis to mohla případně rozmyslet,“ pousmál se.
„Co rozmyslet?“ nechápala jsem.
„Přečti si to sama.“ Podal mi obálku a sledoval, jak se dobývám dovnitř.

Netrpělivě jsem vyndala papíry v ní schované a vrchní přelétla očima.

„To je…“ Panebože! Parker se vzdal nároku na svou dceru a já ji mohla adoptovat a stát se tak její skutečnou matkou!

Zatočila se mi hlava. Uvnitř mě všechno jásalo, nemohla jsem tomu uvěřit. Četla jsem to znovu a znovu.

„Je moje. Jenom moje,“ radovala jsem se.
„White mi to přinesl, než jsme odjížděli sem. Myslel jsem, že bys to měla vědět ještě před svatbou. A je tu ještě něco.“ Hrábl do štůsku papírů a jeden vyndal. Přečetla jsem si to. Slzy.
„Ty bys chtěl?“ zeptala jsem se dojatě.
„Jestli o mě pořád stojíš, rád se stanu Ruthiiným otcem před očima všech.“ Pevně jsem ho objala. Zasloužím si vůbec já tak úžasného muže?

„Pořád si mě chceš vzít?“ zašeptal mi do vlasů.
„Co je to za otázku?“
„Když teď nehrozí, že ti Ruthii vezmou…“ Odtáhla jsem se.
„Edwarde, jak tě mohlo něco takového vůbec napadnout? Samozřejmě, že si tě chci vzít. Miluju tě.“
„To jsem rád,“ usmál se.
„Už nikdy o tom nepochybuj,“ nabádala jsem ho přísně, ale všechno se rozplynulo, když mě políbil.

„Měl bys jít, jinak tě Rachel zapálí,“ odstrkovala jsem ho od sebe.
„Uvidíme se za chvíli,“ řekl ještě a utíkal zpět do kostelíka.

Nadechla jsem se a zase vydechla. Bylo mi nádherně. Víc než to. Černé mraky se rozplynuly a zase vysvitlo slunce. Budeme rodina. Jedna rodina, jen mi tři a nikdo a nic nám to už nikdy nezkazí.

Epilog

„Mami,“ zakřičela Ruthii z houpačky. „Mami.“
„Už letím.“
„Chci dolů,“ oznámila mi. Sundala jsem ji a sledovala, jak hned utíkala na písek.

Ruthii byly čtyři roky a já si říkala, jak ten čas neskutečně letí. Kam zmizela ta malá holčička, co se mi batolila u nohou. Nedovedla jsem si přestavit, že jsem kdy žila bez ní. Stala se nedílnou součástí mého života. Možná jsem někdy byla až příliš úzkostlivá matka, jak mi naznačoval Edward, ale nemohla jsem si pomoct. Prostě jsem měla obavy, že by se jí mohlo něco stát, no.

Další děti nám osud díky Edwardově podstatě nenadělil, ale smířila jsem se s tím. Měla jsem malou a to mi stačilo.

Už jsem nepracovala ve škole, věnovala jsem se pouze své vlastní práci, kterou jsem každý měsíc posílala za Rachel, teď už Morgan-Ferguson-Donovanové, do New Yorku. Horac Morgan, jeden z jejích zákazníků, který si koupil několik mých obrazů, se jí nakonec stal osudným. Před rokem jsme byli s Edwardem na svatbě a za pár týdnů se pojedeme i s Ruthii podívat na miminko, která právě čeká.

Živá panenka bude něco pro malou. V pokojíčku měla tři miminka, která střídala podle toho, jak se jí to hodilo. Vozila je v kočárku po zahradě, krmila je, přebalovala a povídala jim pohádky. Je teda pravda, že za sebou panenky občas tahala za ruku nebo nohu, ale jinak jí to šlo. Budu na ní muset dát pozor, aby to náhodou nepraktikovala i s Dawsonem nebo Felicity, tak se bude Rachelin a Horacův potomek jmenovat, záleží jen na pohlaví.

„Ruthie, nejez tu hlínu.“ Chystala jsem se k ní rozběhnout a zabránit jí v tom vlastním tělem, ale zachytily mě chladné ruce, které mě přitáhly ke stejně chladnému tělu.
„Nic se jí nestane, neboj. Jsem doktor, vím to. Musí to vyzkoušet, aby zjistila, že jí to nebude chutnat.“ Pochybovala jsem o tom, ale za chvíli jsem viděla, jak Ruthie prská. Dobře jí tak.

„Co takhle dát ji na noc k našim?“ navrhl Edward. „Ráda uvidí babičku s dědečkem a oni ji určitě taky.“
„A co bychom tu pak sami dělali?“ zeptala jsem se nevinně.
Edward mě k sobě přitiskl, opatrně mi zkousl ušní lalůček a zašeptal: „Všechno, co budeš chtít.“ Pak mě pod příslibem večera o samotě políbil.

„Já chci taky pusinku,“ ozvalo se pod námi. Se smíchem jsem se odtáhla od svého manžela a dívala se, jak Ruthii zvedá a líbá ji na tvář. „A ještě od mámy,“ poroučela si malá. Poslušně jsem splnila její přání.

Pak mě Edward i s ní objal tak, že jsme vytvořili jakýsi sendvič s malou uprostřed. Ta pištěla radostí, mazlení zbožňovala. A já zbožňovala ji.

Ona a Edward dali mému životu nový smysl. Smysl, který se mi neskutečně zamlouvá.

Konec

Poslední kapitola skončila.

Když jsem Ruthii začínala psát, nikdy mě nenapadlo, že skončím tak brzy, ale už je to tady. Nějak jsem se zasekla a lepší je to zbytečně neprodlužovat. Snažila jsem se ten konec rozepsat, jak nejlépe to šlo. Dokonce jsem to i párkrát přepisovala, tak doufám, že se Vám to nezdá příliš rychlé, uspěchané nebo odbyté. Měla jsem tuhle povídku moc ráda a dala jsem si na tom záležet, aspoň mám ten pocit. Tak ho snad budete mít taky.:-)

Taky bych Vám moc ráda poděkovala, za neustálou podporu a několik umístění v Nej povídce měsíce. Především bych chtěla poděkovat věrným komentátorkám, protože bez nich bych možná skončila o hodně dřív.

To je asi všechno, co jsem měla u posledního dílu na srdci. Tak snad už jen, že doufám, že se Vám jak poslední kapitola, tak celá povídka líbila.

PS: Co se týče mých další povídek, tak mám nějaký nápad, ale jelikož mám zkouškové, budu se raději věnovat škole a povídkám až potom.

22. kapitola Ϫ SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 23. kapitola + epilog: