Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 5. kapitola

28.09.2011 (07:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 7551×

5. kapitola

Celý dům jsem měla zařízený, konečně jsme měly vše, co jsme potřebovaly. Ruthie měla nádherný pokojíček a postýlkou s nebesy, přebalovacím pultem, spoustou hraček a nechyběl ani ten houpací kůň, o kterém jsem snila. Už jsme ho vyzkoušely a u malé se sešel s velkým úspěchem.

Měly jsme obývák, kde jsme trávily deštivé dny. Má ložnice vypadala jako z pohádky. Postel mi sahala skoro do pasu – bylo neuvěřitelným potěšením se tam večer zachumlat a spát. Začínala jsem si taky zařizovat ateliér, abych měla kde malovat, když bude náhodou čas, ale s malou po boku ho moc nebylo a nejspíš ani nebude.

Protože jsem chtěla taky přispět svou trochou do mlýna, rozhodla jsem se zvelebit si zahradu. Už jsem byla dohodnutá s Esmé, že zařídí pískoviště a nějaké houpačky. Esmé objednala muže, který mi připravil půdu pro květinové záhony a zbytek už byl na mně.

Začala jsem natíráním plotu. Po obědě jsem Ruthii uložila, vzala plechovku s bílou barvou a štětec, který jsem si včera koupila, chůvičku jsem postavila na parapet okna, dál její signál bohužel nedosáhl, a pustila jsem se do práce.

Bylo krásně teplo, i přesto, že listy na stromech už hrály všemi barvami, a tak jsem si košili uvázala kolem pasu a zůstala jen ve starém tričku.

Bavilo mě to. Vidět, jak po mě zůstává nějaký výsledek. Včera odpoledne jsem plot obrousila, aby nový nátěr chytnul, a teď zbývala ta zábavnější část.

Tiše jsem si pobrukovala a sem tam pozdravila nějakého souseda jdoucího okolo případně jedoucího na kole.

Zapadly jsem sem velmi rychle. Přijali nás skoro jako členy rodiny. Ruthie se stala nejoblíbenějším dítětem v ulici a nejedna sousedka se na ni přišla sem tam podívat.

„Dobrý den,“ ozvalo se za mnou. Vzhlédla jsem, abych odpověděla na pozdrav nějaké známé tváři, ale na chodníku stála naprosto cizí dívka.

Byla drobná, štíhlounká s krátkými tmavými vlasy, které měla stažené čelenkou z obličeje. Oblečená byla do džínsů a bleděmodré halenky, na nohou měla tenisky, a ačkoliv se mi zdála na první pohled cizí, její bledost a barva očí mi lehce napověděly.

Stoupla jsem si. „Dobrý den.“
„Jsem Alice Cullenová.“ Usmála jsem se. Odhadla jsem to správně.
„Bella Swanová.“
„Já vím, však o vás doma všichni mluví,“ pousmála se nesměle.
„Vy jste…“
„No, nevím, co víte o vztazích v naší rodině, ale je to poněkud složitější.“
„Jsem trochu informovaná,“ přiznala jsem s úsměvem. „Předpokládám, že budete dcera Esmé a Carlislea,“ řekla jsem, co bylo zjevné.
„Přesně tak a taky chodím s Jasperem. Jak říkám, ty naše vztahy,“ pokrčila rameny.
„Mně nemusíte nic vykládat. Sama jsem měla nevlastní sestru, nevlastního otce… Nepůjdeme si sednout na verandu,“ navrhla jsem, abychom nestály na chodníku jak tvrdé y.
„Vlastně bych vám mohla pomoct, jestli máte ještě jeden štětec,“ nabídla se.
„Štětec mám, ale to po vás nemůžu chtít, nejste na to ani oblečená.“
„O nic nejde. Ráda pomůžu.“

A tak jsem donesla druhý štětec a natíraly jsme s Alicí naproti sobě, každá jednu stranu plotu. Když jsme na to byly dvě, šlo to pěkně rychle. Celou dobu jsme si povídaly, vyprávěla mi o své práci v knihovně, kde dělá na částečný úvazek. O knihách, které miluje a nejraději by mezi nimi žila, já zase povídala o Ruthii, se kterou se Alice ještě nepotkala. Skvěle jsme si rozuměly. Byla to moc milá holka.

„Abych se vůbec dostala k tomu, proč jsem za tebou přišla,“ řekla, když už jsme skoro končily. Někdy uprostřed plotu jsme automaticky přešly na tykání. Určitě nebyla starší než já, tak to bylo přirozené.
„Doslechla jsem se, že bys potřebovala občas hlídání pro Ruthii, tak jsem ti chtěla nabídnout své služby. Jak jsem řekla, v knihovně to mám jen na pár hodin týdně, a tak…“
„Vážně?“ vyhrkla jsem, aniž bych ji nechala domluvit.
„No, jo,“ pousmála se.
„To je skvělé. Nějak jsem ještě neměla čas někoho shánět, tebe mi poslalo samo nebe,“ radovala jsem se.
„To nevím, ale jsem ti k dispozici.“
„Beru tě,“ přikývla jsem. Sice jsem neměla ani tušení, jak na tom Alice s dětmi je, ale když jsem si ji prohlédla, měla jsem pocit, že jsem vybrala dobře. Musím důvěřovat svému instinktu. „Půjdeme se na malou podívat, abyste se seznámily. Už by měla vstávat, jinak mi pak nebude spát v noci,“ podívala jsem se zamyšleně na hodinky.

Plot byl natřený, Alice zadělala plechovky, já vzala štětce a s naprostým zděšeným sledovala, jak si Alice otřela ruce od barvy do svých kalhot. Než jsem stihla něco říct, mávla rukou. „Jsou to jen obyčejný kalhoty, žádný Gucci.“ Popadla plechovky a vydala se k domu. Dívala jsem se za ní a nevěřila svým očím. Já si kvůli natírání oblékla starou košili a ještě starší kalhoty, které jsem nosila při práci v ateliéru. Nebyla jsem si jistá, jestli se dá ta barva vyprat nebo jak dobře, tak jsem radši nic neriskovala, na rozdíl od Alice, která si s tím zjevně nedělala hlavu.

Ruthii jsem musela vzbudit, nějak by dnes vyspávala, ale už jsem věděla, že to není dobré, pokud se chci v noci vyspat já.

„Můžu?“ zeptala se Alice, když jsme vstoupily do pokojíčku. Kývla jsem, aspoň si tak ověřím, že jsem se nemýlila.

Alice opatrně vyndala Ruthii z postýlky, čímž ji vzbudila a začala natahovat. Pro novou chůvu žádný problém. Ihned si získala Ruthiinu pozornost. S naprostou samozřejmostí ji přebalila, u čehož na ni dělala různé obličeje a malá se zvonivě smála a pak jsme šly dolů. Nechala jsem malou s Alice a chopila se přípravy svačinky.

Slyšela jsem, jak se holky v obýváku smějí, a když jsem tam vešla, Ruthie se právě plazila po Alice, která ležela na zemi a malou přidržovala.

Vybrala jsem tu pravou, tím jsem si byla jistá.

ɀɀɀ

Šla jsem s Ruthii po městě, samozřejmě jsem ji nesla, něco jako kočárek jsem opět vypustila z hlavy. Potřebovala jsem koupit nějaké potraviny, plínky a kosmetiku.

Městečko bylo klidné, většina lidí byla v práci, děti ve škole. Potkala jsem paní Shefieldovou, která bydlela ob dům od nás. Byla to paní v důchodu. Se svým manželem se věnovali zahradničení a každý víkend si k sobě brali svých sedm vnoučat. I přes tu vzdálenost mezi našimi domy od nich byl slyšet veselý smích a štěbetání. Ona a její manžel byli stále jako čerstvě zamilovaní. I v jejich věku se stále vodili za ruce, což mi přišlo roztomilé. A v koutku duše jsem jim to záviděla. Já se za takových třicet pět let viděla sama na své verandě s novými proutěnými, velkými a pohodlnými křesly. Byla jsem tam sama, jen já a můj dům.

„Bello,“ zavolal někdo z druhé strany ulice. Zaostřila jsem tam a zděšením se mi zastavilo srdce. První impuls byl schovat se. Zaběhnout do některého z obchodů, přikrčit se za sloup, vsáknout se do země anebo prostě vzít nohy na ramena, a doufat, že si mě nevšiml.

Blbost, Bello, už tě přeci oslovil. Nádech, výdech, chce to klídek. Třeba už zapomněl na to, co se stalo onehdy. Takový trapas. Ale na něco takového se nezapomíná. Nikdy se mi nic takového nestalo a teď zrovna s tím, co se mi líbí. Předvedla jsem se jako naprostý pitomec a pak prostě jen zrudla a nedostala ze sebe ani slovo. Pitomě jsem na něj civěla, v duchu si nadávala a modlila se, aby to byl jen hloupý sen, ze kterého se probudím, bude ráno a já budu moct tenhle den prožít znovu, pokud možno bez větších újem na mém sebevědomí. Smůla, byla to krutá realita. Edward se jen jemně usmíval, mrkl na mě a odešel pomáhat ostatním. Nechal mě tam celou ztuhlou stát a já za to byla v tu chvíli ráda, mohla jsem se uklidnit a po zbytek dne jsem se mu vyhýbala, jako by byl něčím nakažený, nemohla jsem si pomoct, co kdyby o tom třeba začal a vůbec, byť jen se před tím ukázat…

Neřekl ani slovo. Když bylo vše hotovo, popřál mi dobrou noc, v koutcích úst mu pohrával mírný úsměv, kterému jsem se snažila nepřidávat na důležitosti, a spolu s rodinou odešel.

Asi bych mu za to měla být vděčná. Kdyby to rozmazával, bylo by to stokrát horší, jestli by to vůbec šlo.

Stále jsem měla zaječí úmysly, ale to už pan doktor přebíhal silnici.

Polkla jsem a nadhodila si Ruthii v náruči.

„Dobrý den,“ usmál se na mě naprosto neodolatelně. Povzdychla jsem si. Zřejmě to zaznamenal, protože se na mě zamyšleně podíval.
„Dobrý den,“ vzpamatovala jsem se.
„Na nákupech?“
„Ano, došlo nám pár věcí.“ Stále jsem z něho byla nervózní. On se však zdál v pohodě. Ruce měl za palce zaháknuté v kapsách džínů a modrá polokošile mu krásně obepínala vypracované tělo. Není trestné, aby doktor vypadal tak… sexy? Za to slovo jsem si v duchu vynadala. Neměla bych nad něčím takovým vůbec uvažovat.
„Jak se vám bydlí?“
„Je to paráda, opravdu jsem z toho nadšená.“
„To jsem rád. Slyšel jsem, že se moje malá sestra bude starat o Ruthii,“ řekl.
„Ano, je moc milá.“
„Je,“ souhlasil. „Moje nejmilejší sestřička.“ Jeho úsměv byl při zmínce o Alice něžný. Pocítila jsem osten žárlivosti. Naprosto zbytečný, protože ona byla jeho sestra, měla Jaspera a já… já měla Ruthii.

Na chvíli jsme se odmlčeli a jen se sledovali. Malá se mi pohnula v náruči a dožadovala se pozornosti, tohle ji nebavilo.

„Měly bychom jít. Ráda jsem vás viděla.“
„Já vás taky.“

Zůstal tam stát a já ještě dlouho cítila v zádech jeho pohled. Vypaloval mi tam dvě dírky. Odolala jsem pokušení otočit se a ověřit si to.

Ulevilo se mi, když za mnou zaklaply dveře místních potravin. Tohle není dobré, napadlo mě.

ɀɀɀ

Bylo poněkud pošmourné ráno, kolem domu se vznášela mlha, která se pomalu protrhávala. Vypadalo to na zatažený podzimní nepříjemný den.

Jen v županu jsem vyšla na verandu, abych si vzala noviny. Byla pěkná kosa. Přitáhla jsem si cípy županu těsněji k tělu, abych se aspoň trochu zahřála. Na zábradlí něco zašustilo. Rychle jsem se tam podívala. Kos. Hned jak mě zmerčil, odhopkal pryč.

Koutkem oka jsem zahlédla něco, co na verandu nepatřilo.

No to snad…

Udělala jsem pár kroků ke kočárku, který mi parkoval na zápraží. Kočárek byl fialovo-růžový, sportovní, s obrovskou mašlí na držadle. Páni. Kde se to tu vzalo? Obcházela jsem ho kolem do kola a prohlížela. Pak jsem si všimla bílé kartičky zapíchnuté do mašle.

Nedočkavě jsem po ní hrábla a četla.

Myslím, že se bude hodit. Třeba se teď budeme potkávat častěji.

Těším se na to.

E.

Přitiskla jsem si kartičku na prsa a zasněně se usmála. Kterého chlapa by napadlo dát ženě kočárek. To bylo to nejhezčí… On si všimnul… Můžu to vůbec přijmout? Není to kytice za pár dolarů, ale relativně drahá věc.

Představila jsem si, jak v něm Ruthii vozím po městě, chodily bychom na dlouhé procházky… Bylo rozhodnuto. Tohle má Edward u mě.

Bella má krásný kočárek pro Ruthii, taky novou chůvu a v příští kapitole se poprvé podívá do práce.

Líbí? Ptám se proto, že minule nějak ubyly komentáře, tak by mě zajímalo, jestli za to může povídka, abych s tím případně něco udělala.

Těm, co mi komentář zanechali, moc děkuju.:)

Speciální poděkování patří Shindeen za krásný obrázek, který mi k povídce vytvořila. Moc děkuju, sice trochu pozdě, ale snad mi to odpustíš.;)

4. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 6. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 5. kapitola: