Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - prolog + 1. kapitola

11.09.2011 (16:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 10902×

Celou tuhle povídku bych ráda věnovala Danče95. Díky za všechno.:)

Prolog

„Už víte, co to bude?“ zeptala jsem se Claire, která byla vedle mě rozvalená jako velryba na suchu. Byla jsem na návštěvě u své nevlastní sestry Claire, se kterou jsem se sice moc nevídala, ale velmi si s ní rozuměla. Když náš naši seznámili, staly se z nás přítelkyně, a tak to zůstalo do dnes. Každá jsme vedla naprosto odlišný život. Claire čekala rodinu, a i když dítě nebylo Davidovo, těšil se na něj jako skutečný otec, a já žila uměním. Mé obrazy se staly mým životem a mým posláním.

„Chceme se nechat překvapit,“ odvětila, pohladila se po vystouplém bříšku a láskyplně se usmála na Davida, se kterým plánovala hned po porodu svatbu. Pozorovala jsem je a pocítila malý osten závisti. Oni měli vše, po čem toužili a hlavně měli jeden druhého.

Když Claire překvapeně vydechla a chytila se rukou za bříško, myslela jsem, že dostanu infarkt. David už byl na nohou a chystal se volat do nemocnice.

„Honem! Oba, pojďte sem!“ máchala rukou k sobě a tou druhou si vyhrnovala tričko. „Bože, cítili jste to?“ ptala se s jiskřičkami v očích Claire.
„Claire, co se děje? Je ti něco? Něco s miminkem?“ strachoval se David a obezřetně si svou milou prohlížel.
„Řekla bych, že je všechno v pořádku,“ usmála se, vzala jeho dlaň a přiložila si ji na břicho. David vykulil oči.

„Ukaž.“ Strčila jsem jim tam taky ruku a čekala, co se bude dít. A pak se to stalo. Pokožka pod mou dlaní se jemně zvlnila a pak zvou a ještě jednou. S úžasem jsem se na ni dívala. „Páni! Ono se to hýbe!“ Nemohla jsem uvěřit, že je něco takového možné. Na tohle nikdy nezapomenu. První pohyb mého synovce nebo neteře.

„Miláčku,“ vydechl David a láskyplně se na Claire podíval. Měla jsem pocit, jako bych tam byla navíc. Pocítila jsem nutkání podívat se jinam. Ale neudělala jsem to. Radovala jsem se z jejich lásky a byla šťastná za ně.

„Vybrali jste už jména?“ zeptala jsem se.
„Pro holčičku Ruthie a pro kluka Phill.“ Usmála jsem se. Phill by na ni byl hrdý.

1. kapitola

„Zbláznila se! Jak ji to vůbec napadlo! Zabiju ji! Jo, hned jak přijdu domů, tak ji zabiju. Jak jsem se k tomu vůbec mohla nechat přemluvit?“ brumlala jsem si pod vousy celou cestu k La Foutaine, jedné z nejdražších restaurací v New Yorku, kde se mělo uskutečnit moje nechtěné rande naslepo. Taxikář dělal jako by si ničeho nevšiml a já mu za to byla vděčná.

Nesnášela jsem, když měla starost o můj společenský život a strkala do něj své nenechavé prsty. A ona to věděla a bylo jí to úplně fuk. Mluvím o Rachel Ferguson-Donovanové, své nejlepší přítelkyni a manažerce v jednom, která má na triku veškerý můj dosavadní úspěch. Nebýt jí, nejspíš bych se stále potácela od galerie ke galerii a pokoušela se prorazit.

Rachel to šlo snadno. Když usoudila, že by ze mě mohlo něco být, vložila se do toho a do druhého dne jsem měla uspořádanou výstavu. Ona se nedá, a to bylo vidět i na dnešním večeru.

Rachel byla silná nezávislá žena, jednou rozvedená, stále hledající toho pravého, takže musela vyzkoušet každého muže v New Yorku, aby zjistila, zda to není on. Nic pro ni nebylo složité, žádný úkol nesplnitelný. Byla hodně sebevědomá a dokázala člověka postrčit tím správným směrem, což se občas hodilo a občas šíleně štvalo.

Obdivovala jsem ji. Byla plná život a elánu. Starala se o mě jako matka, ale přitom byla jen o tři roky starší než já. Díky jejímu přístupu jsem se dostala tam, kde jsem, a to doslova.

Zaplatila jsem za taxi a vystoupila.

Prý už jsem se dlouho s nikým nesešla a co teprve sex. Copak mi nechybí sex? Jak je to dlouho, co jsem byla s nějakým mužem? Její otázky jsem ignorovala a myslela si, že toho za chvíli nechá.

Omyl. Začala mi popisovat svého přítele Kevina, kterého nedávno potkala a myslela si, že by se ke mně skvěle hodil.

Já byla se svým životem spokojená. Je pravda, že na rande jsem byla už před nějakou dobou a sex… no, počty mi nikdy moc nešly, ale nevadilo mi to. Malovala jsem, a to mi ke štěstí stačilo. Nikdy jsem neměla potřebu střídat muže, hledat toho pravého. Láska nebyla nic pro mě.

Ale Rachel si to nemyslela. Začala se mi přehrabovat ve skříni a hledat něco vhodného na schůzku a vůbec nedbala na mé protesty. Prý jí ještě poděkuju. To určitě.

Nakonec jsem souhlasila. Bylo to snazší než se s ní hádat a pak si ji udobřovat.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem hostesku v restauraci. „Mám tu schůzku s…“ Jak sakra bylo to jméno?
„Isabella Swanová?“ ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se. Juj. Rachel, děkuju ti. Děkuju!
„Ano,“ usmála jsem se a přijala nabízenou ruku.

Proti mně stál… To se ani nedalo popsat. Byl vysoký, lehce opálený. Krátké světlé vlasy se mu leskly. Z oválného obličeje se na mě dívaly tmavě modré oči a usmívaly krásné rty. Měl široká ramena skrytá v dokonale padnoucím obleku. Paráda!

„Kevin Stanwort,“ představil se.

Jo, Rachel, tak to se ti povedlo, poplácala jsem přítelkyni v duchu po rameni.

Dobře jsem se bavila. Kevin byl skvělý společník. Pracoval na burze a ve volném čase se zajímal o umění. Tím si mě získal ještě víc. Mluvili jsme o obrazech, mé práci. Musela jsem mu slíbit, že mu udělám soukromou prohlídku svých prací.

„Rachel nepřeháněla,“ řekl najednou. „Jsi opravdu nádherná žena,“ vysekl mi poklonu. Trochu jsem se začervenala a nechala se vzít přes stůl za ruku. Bylo to naprosto přirozené.
„A ty jsi zase velký lichotník.“
„To nejsou lichotky, to je pravda,“ pousmál se.

Provrtával mě pohledem, ze kterého mi měkla kolena. Byla jsem ráda, že sedím.

Byl to provokativní pohled vybízející k jedinému. Bohužel byl mezi námi stůl a na něm dvě vysoké hubené a navíc zapálené svíce. To by nemuselo dopadnout dobře.

Po dlouhé době mě napadlo, že by nebylo k zahození mít vztah. S někým jako byl Kevin. Zdál se dokonalý. V břiše jsem cítila příjemné napětí a mravenčení. Doufala jsem, že tenhle večer bude hodně dlouhý.

Už jsem viděla, jak mě zítra Rachel přepadne v bytě a bude se vyptávat tak dlouho, dokud jí nepovím každý nepatrný a nedůležitý detail. Pak se bude vychvalovat, že je to její zásluha, a že by zasloužila nejméně metál a já budu souhlasit.

Ze zasnění mě vytrhlo zvonění telefonu. Do háje, zapomněla jsem ho vypnout.

Nechtělo se mi od Kevina odtrhnout oči, ale musela jsem. Našla jsem v kabelce aparát a chtěla hovor odmítnout, ale z displeje na mě svítil nápis Claire. To musím vzít. Už takhle ji hodně zanedbávám.

Holčička se jí narodila už před víc jak půl rokem a já si stále neudělala čas, abych se na ni přijela podívat. Ale pořád jsem jí to slibovala. Do Ohia to přeci není daleko.

„Omluv mě na moment, to musím vzít,“ usmála jsem se na Kevina. Přikývl. Vzala jsem si kabelku a odešla před restauraci.

„Ahoj, Caire,“ zahlaholila jsem do telefonu.
„Isabela Swanová?“ promluvil na druhém konci cizí mužský hlas.
„Ano. Kdo jste?“ Proč mi nějaký chlap volá s Claiřina telefonu? Pak mě to napadlo. Třeba ho někde ztratila a on ho našel a prostě zavolal na nějaké číslo.
„Detektiv Danielson.“
„Detektiv?“ Srdce mi začalo bít rychleji, dech se krátil. Dlaně se mi potily.
„Ano,“ odpověděl věcně.
„Stalo se něco?“ Ta otázka byla spíš jen řečnická. Jistěže se něco stalo!
„Slečno, mám pro vás špatnou zprávu. Vaše sestra s přítelem měli nehodu. Bohužel oba zahynuli. Je mi to líto.“

Nic. Necítila jsem vůbec nic.

Začala jsem se třást. Volnou rukou jsem se objala kolem pasu, abych to zastavila. Nešlo to.

„Jste tam?“ Myslela jsem, že nedokážu promluvit, ale povedlo se.
„Ano, jsem.“ Zavřela jsem oči. Ještě chvíli to musím vydržet.
„Mohla byste se dostavit to Daytonu na místní policejní stanici, potřeboval bych vaši pomoc při identifikaci.“
„Jistě, budu tam.“ Zavěsila jsem.

Musela jsem se opřít o zeď restaurace.

Panebože! Claire je mrtvá! Po tvářích mi tekly slzy. A pak jsem si vzpomněla. Ruthie!

Prsty jsem si otřela mokrý obličej a chytila taxík. Musím za ní.

ɀɀɀ

Do Daytonu jsem dorazila druhý den ráno. Jela jsem celou noc. Raději jsem nemyslela. Potřebovala jsem mít čistou hlavu. Hroutit se můžu potom.

Detektiv se zdál být překvapen mou rychlostí, ale nic neříkal a odvedl mě do márnice. Při zvuku toho slova jsem se otřásla.

Bylo to daleko těžší a horší než se to zdá ve filmech. Raději na to nemyslet. Ale byla to ona. Má sestra a David.

Brečela jsem. Nevím, jak dlouho. Detektiv mě nechal u sebe v kanceláři, donesl mi sklenici vody a krabici kapesníčků. Byla jsem mu vděčná. Potřebovala jsem se dát trochu dohromady. Ta ztráta byla nesnesitelná.

A já u ní nebyla. Nemohla jsem jí říct, že ji mám ráda. Poslední dobou to tak vůbec nevypadalo. Ani děťátko jsem jí nepochválila. Měla jsem tolik práce. Pitomá práce!

Vysmrkala jsem se.

„Omlouvám se,“ řekla jsem detektivu Danielsonovi, když strčil hlavu do dveří. Byl to statný muž kolem čtyřicítky s prořídlými vlasy a nepadnoucím oblekem.
„Nic se neděje.“ Posadil se na roh stolu a podíval se na mě.
„Co se stalo? A kde je ta malá?“ Na Ruthii jsem si od příjezdu do Daytonu vůbec nevzpomněla.
„Kamion jim nedal přednost, bylo to rychlé. Dítě je v pořádku. V autě s nimi nebylo. Hlídala ho kamarádka vaší sestry.“ Aspoň něco.
„Mohla bych ji vidět?“ požádala jsem.
„Poručík Robertsová ji jela vyzvednout, za okamžik tu budou.“
„Co se s ní stane?“
„Zatím půjde do kojeneckého ústavu. Pak se uvidí. Je zde možnost adopce,“ pokrčil rameny. Ne, o tom jsem se teď nechtěla bavit. Pevně jsem stiskla ruce v klíně a zadívala se na prasklinu na zažloutlé stěně kanceláře.

„Nedáte si kávu?“ nabídl mi a změnil tak téma hovoru. Zavrtěla jsem hlavou.

Potřebovala jsem vidět Ruthii. Ujistit se, že je v pořádku, i když v autě nebyla. Vždyť to nebohé dítě právě ztratilo oba rodiče.

„Dojdu se podívat, jestli je poručík zpět.“ Detektiv odklusal a opět mě nechal samotnou.

Promnula jsem si kořen nosu. Najednou na mě padla únava. Nespala jsem víc jak čtyřiadvacet hodin, jednou se to projevit muselo.

I když jsem to byla já, kdo do kanceláře nepatřil, ozvalo se jemné zaklepání a pak se otočila, původně asi zlatá, koule na dveřích.

Dovnitř nakráčela žena v uniformě s tmavými vlasy spletenými do copu. V náruči držela dítě. Když mě zahlédla, usmála se a holčičku otočila čelem ke mně.

„Ruthie,“ vydechla jsem.

Upřela na mě velká hnědá očka vykukující z drobného obličejíku rámovaného světlehnědými vlásky. Byla nádherná.

Máte za sebou první kapitolu mé nové povídky. Doufám, že se líbila. Myslím, že Vám můžu slíbit nepříliš komplikovaný, pohodový příběh naší Belly, která se tentokrát ocitá v roli, na kterou není zvyklá, a která ji donutí udělat spoustu důležitých rozhodnutí a změn.

Takže, máte zájem o další kapitolu?:)

SHRNUTÍ Ϫ 2. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - prolog + 1. kapitola: