Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje Scar - 4. kapitola

30.06.2013 (16:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1555×

Můj život najel na dokonalý stereotyp. Stereotyp, po kterém snad touží každý chlap, který právě objevil tu nejvíc naplňující činnost na světě. A taky mu nepřetržitě stojí.

Každý den jsem žil sen nadrženého studenta s profesorkou, jejíž postava měla tvar přesýpacích hodin a abnormálně plné rty pevně obemkly všechny velikosti. Měl jsem ten sen na dlani a užíval si ho plnými doušky. A chtěl jsem čím dál víc…

Scarlett nebyla jen nějaká moje múza a inspirace. Ona mě vedla a učila. Už jsem mezi její nohy nekoukal jak pes s kočkou na recept, když vařili dort. Teď tam byl můj domov, který jsem znal nazpaměť křížem krážem. A moje prsty, když ji zkoumaly? Po tom, co mi řekla, kam, jak, a proč, zjistil jsem, že jsem v tom, kurva, dobrý.

Po všech těch chvilkách na kampusu a na kolejích bych měl dostat minimálně certifikát – fingering pro pokročilé. Bylo to umění a já zbožňoval každý tah štětcem v mé ruce.

Ze začátku mi téměř nešlo na rozum, jak mi dokáže Scarlett přesně popsat, co mám dělat, a ještě s grácií. Teď už to beru jako samozřejmost. A naše spojení a porozumění se prohlubovalo. S každou další epizodou na veřejných i soukromých místech jsme si byli blíž.

Měl to být jen sex. Nepočítal jsem i s pověstnou první láskou… Ale… Asi jsem se do ní zamiloval.

Vlastně ji nejspíš miluju od chvíle, kdy se na mě podívala. Nešlo ji nemilovat. Byla perfektní. Krásná, silná, zralá a inteligentní. Dokonce jsem občas myslel na budoucnost a upínal se na to, že budeme spolu. Vůbec mě to neděsilo – že bych měl přijít o nějakou nezávislost už ve svých letech. Do všeho, v čem figurovala ona, jsem se chtěl vrhnout po hlavě.

Do čeho se mi ovšem vůbec nechtělo, byl rozhovor s otcem na téma – měl bys vědět, že děti nenosí čáp. Hned ráno přiklusal, aby mi to všechno vysvětlil. Na to, že mě mé drahé příbuzenstvo, co se tu noc zastavilo, aby i nadále narušovalo moje soukromí, napráská, bylo totiž spolehnutí.

„Měli jste ochranu?“ První otázka, kterou vyštěkl. Ne, jak se jmenuje, ale jestli to byl chráněný sex. Chráněný v tom nejsilnějším smyslu slova, protože těhotenství se mnou by jí moc života nepřineslo. To by mohlo dopadnout hodně špatně a uznávám, že po té návštěvě jsem se trochu probral. Zbláznil bych se vinou, kdyby kvůli mně Scarlett přišla o život.

„Ne, ale ona je… žena. Bere prášky,“ zamumlal jsem, ale v hlavě mi to šrotovalo.

„A to sis přečetl kde? Víš, kolik žen nebere antikoncepci? Ani tvoje vlastní matka ji nebrala a podívej, jak to dopadlo!“ Pokynul ke mně rozmáchlým gestem. Překvapeně jsem se shrbil v ramenou. Znělo to téměř jako obvinění, anebo názorný příklad katastrofy.

Všimnul si mé reakce a okamžitě ubral.

„Fabiane, tak jsem to nemyslel,“ šeptl a přistoupil ke mně. Chytil mě za ramena. „Ty jsi můj největší dar, chlapče. Není den, kdybych za tebe neděkoval. Ale musíš si uvědomit, že v tomhle musíš mít mnohem větší dávku zodpovědnosti, než tví vrstevníci. Mohla by zemřít,“ vštěpoval mi a já byl za to rád, přestože jsem protáčel oči, když zaklepal na mé dveře, aby mi přišel vyčinit. Nikdy bych Scarlett neohrozil. Tedy, pokud jsem to už neudělal.

„Budu si dávat pozor, tati,“ slíbil jsem. „Na to, abych byl otcem, jsem přece jenom moc mladý,“ dodal jsem a táta se usmál. Poplácal mě po tvářích a odstoupil.

„Ani já se ještě necítím na to být dědečkem… Máš ji rád?“ zajímalo ho. V tu chvíli jsem si uvědomil, že slovo – rád – prostě nestačí na to, co ke Scarlett cítím. Miloval jsem ji.

„Myslím, že ano.“ Ne, já otci nelžu! Ale tohle bylo jen mlžení. Nepočítá se to.

„Ona je studentka?“

„Ano.“ A je to tu. „Poznali jsme se na přednáškách.“ Že mě huba nebolí… Můj vztah s otcem byl to nejlepší, co jsem měl, a já to takhle začnu kurvit. No, jsem přece teď ten teenager. Mám právo na malou, bezvýznamnou lež. Občas.

„Jak se jmenuje?“

Podíval jsem se stranou a hledal, jak se má imaginární přítelkyně - studentka jmenuje.

„Chair,“ odpověděl jsem, když jsem chvíli civěl na židli u jídelního stolu.

„Zvláštní.“

„V Americe? Ani ne.“

„To je pravda. A kdy nám ji představíš?“

„Nikdy,“ sykl jsem hned. Zvednul obočí. „Chci říct… Je křehká a já ji nechci vystavovat rodině upírů. Budu ji od toho držet co nejdál,“ vymyslel jsem si z fleku.

„To je moudré rozhodnutí. Jsem překvapený. A hrdý,“ dodal a usmál se. Ten kompliment jsem nemohl přijmout – proklínal jsem ho za to, že mi lechtá moje černé svědomí. Chválí mě, protože neví, že mám poměr s vdanou profesorkou.

Když se začal sbírat k odchodu, děkoval jsem bohu.

„Ale jinak bys ji mohl přivést. Já ti ostudu neudělám. Jsem moderní otec. Vím i, kdo je Kim Kardashian,“ řekl a předvedl svoje znalosti.

„Super, tati. Máš bod.“

To ráno mi došlo, že táta dělal vážně pokroky. Nevlezl dovnitř oknem, ale dveřmi a dokonce zaklepal. Nesypal stovky otázek z rukávu a nesvítil mi lampou do obličeje. Bral moji žádost týkající se osamostatnění konečně vážně. A hlavně mi věřil… Já kretén!

Ale od téhle konverzace uběhl už týden a při Scarlett – nebo spíš v ní – se mi to vypařilo z hlavy.

„Paní profesorko!“ zavolal jsem na ni při procházce chodbou. Doufal jsem, že ji potkám. Každý den a každou minutu. Můj chtíč byl naprosto neuhasitelný.

Protáhnul jsem se skrz stádo studentů, co vycházelo z posluchárny, kde skončila přednáška. Scarlett přišpendlovala na nástěnku nějaký seznam.

„Mohu vám být nápomocný?“ optal jsem se zdvořile a vzal jí z ruky krabičku od Nivei, kde měla špendlíky. Podívala se mi do očí, chladná jako led. Před lidmi to byla dramatická umělkyně.

„Pane Cullene. Když budete tak laskav,“ odvětila a stočila zrak zpět k zelenému papíru. Položil jsem ruku na jeho vrch a sklonil oči k jejímu výstřihu, ve kterém jsem už zůstal uvězněný. „Mimochodem, chtěla jsem vás o něco požádat. Poskytnete mi ještě jednou vaši diplomovou práci?“

„K čemu ji chceš? Chcete?“ opravil jsem se bleskově. Nehnula ani brvou a píchla třetí špendlík do pravého úhlu. Já stále zíral do země zaslíbené. Moje zrakové pole stíhá pobrat všechno. I tak dva krásné, velké objekty.

„Potřebuji si pro klid vlastního svědomí znovu přečíst vaši práci, abych si mohla jednou provždy potvrdit, že moje rozhodnutí ohledně vašeho hodnocení bylo adekvátní. Kromě toho jste mi poskytnul novou perspektivu a já bych ji ráda aplikovala,“ vysvětlila a otočila se ke mně čelem. Čas zjistit, jestli má ještě oči.

„Fajn,“ souhlasil jsem. Bylo mi to víceméně jedno. Přece jenom to byla špičková diplomka, tak ať se pokochá mým spisovatelským a psychologickým umem znovu.

Vlastně je mi to úplně jedno. Ať si ji třeba zarámuje. Já tu jsem kvůli něčemu jinému.

„Předpokládám, že teď máte volno, paní profesorko?“ Nastudoval jsem si totiž její rozvrh.

„Předpokládáte správně.“

„To mám opravdu štěstí, poněvadž potřebuji urgentně konzultaci. Chystám se zapsat si nový předmět a myslím, že vy mi v tom můžete být nápomocná.“

„Ráda vám pomohu, pokud budu moci. Následujte mě do mého kabinetu, prosím.“ Ruku jsem zaťal do pěsti a měl nutkání ji vítězně zvednout do vzduchu. Kabinet! Ano!

„Budu vám zavázán,“ hlesl jsem a radostně jsem pokračoval za její bílou, těsnou sukní.

Skoro jsem se celý třásl, jak jsem se těšil.

„Scar, možná bych ti měl něco říct,“ zašeptal jsem. Její zadek mi důrazně připomněl, jak moc ji miluju. Už jsme navíc byli v úzké chodbě, kde bylo čisto, co se lidí týká. Podlahy už ne.

„Tak možná, anebo určitě?“ zeptala se před dveřmi svého kabinetu, když se ke mně otočila. Hned jak se na mě zpříma podívala, bylo to náhle těžší říct nahlas. Třeba se jí to nebude vůbec líbit. Jak se náš vztah dá definovat? A jak ho definuje ona? Věta – miluju tě – změní každou definici na jednu jedinou, rigidní.

„Já… Někdo je vevnitř,“ vyklouzl jsem z toho radši a kývnul ke dveřím. Navíc to byla pravda. Kdo tam, kurva, je?

„Jak to víš?“ zeptala se hned. A sakra. No, slyším jeho nebo její srdce… To asi ne.

„Tys neslyšela, jak tam něco bouchlo?“

„Ne.“

„Tak by ses možná měla podívat, kdo ti tam oxiduje a rychle ho vyhodit, ať si můžeme… vypomoct,“ řekl jsem a široce se usmál při tom eufemismu. Nachytán na třešních.

Poslechla a otevřela dveře. Hned jsem se podíval, kdo narušuje můj sexuální harmonogram.

„Georgi?“ vydechla překvapeně Scarlett. Vůbec ne nadšeně. Spíš jako kdyby ji někdo kopnul do břicha. Černovlasý týpek ve středním věku vstal z její židle.

„Nejsi ráda, že mě vidíš?“ zeptal se. Tyká jí? A to jak se na ni díval… Takhle se na ni dívám já.

„Samozřejmě, že tě ráda vidím,“ probudila se po chvilce. „Jen jsem překvapená… Pane Cullene, omlouvám se, ale konzultaci budeme muset odložit,“ oznámila a obrátila se ke mně.

„Proč?“ chtěl jsem vědět.

„Protože její manžel je přednější,“ řekl ten kokot s úsměvem, který jsem mu chtěl smazat z tváře ocelovou pěstí. Prosím? Manžel? No, dobře, věděl jsem, že nějakého má, a že někde bude žít, ale co dělá tady, kurva?!

Narovnal jsem se a vytyčil nad oba dva. Díky, tati, za téměř dva metry, co jsem po tobě zdědil.

„Paní profesorko, jak jsem řekl, je to urgentní a pokud vím, vy stále ještě máte pracovní dobu a vaše soukromé pochůzky by měly být vedlejší,“ domluvil jsem a předvedl, jak je ve skutečnosti led chladný. Scarlett mírně rozšířila nozdry. Pěnila.

„Promiň, ale kdo si myslíš, že jsi, mládenče?“ optal se mě klidně její… manžel. Cítím tu flegmatika. Co na něm Scarlett vidí?

Podíval jsem se na něj a sežehnul ho pohledem. Málokdy jsem využíval tohle na lidi. Nepotřeboval jsem to. Ale jemu rád věnuju celý arsenál vražedných pohledů.

Ustoupil.

„Fabian Edward Cullen,“ představil jsem se, ale ruku mu nepodal. Asi bych to nezvládnul a tu jeho mu rozemlel na kaši.

Bože, žárlivost spalovala každou buňku mého těla. Bylo to tak neskutečně silné.

„Mimochodem, nevzpomínám si, že bychom si potykali. Doufám, že se to už nebude opakovat,“ dodal jsem.

„Pane Cullene, musím vás požádat, abyste odešel. Pokud máte nějaký problém, zastavte se u děkana. Děkuji a příjemný zbytek dne,“ popřála mi Scarlett, chytila kliku a otevřela dveře ještě víc, aby mi dala najevo, že mám vypadnout.

Dlouze jsem se jí díval do očí a hledal v nich, co si asi myslí. Otec tohle dokázal dělat už jako člověk. Není nějaká šance, že něco z jeho daru mám? Aspoň latentně?

Ale na tohle nikdo čtení myšlenek nepotřeboval. Byla rozčílená a možná i trochu vyděšená.

Příčilo se mi nechat ji s ním samotnou, ale ten strach v jejích očích mě přesvědčil, že bych měl okamžitě zmizet.

Nechci, aby se mě bála a nechci jí ublížit. Jí ne.

„To udělám. Na shledanou,“ odsekl jsem arogantně a prošel kolem ní. Zabouchnula za mnou prudce dveře.

„Místní studenti už si takhle otvírají ústa i na profesory?“ začal hned ten debil.

„Je to protekční, rozmazlený spratek, co narodil se zlatou lžičkou v puse. Kdybych měla řešit každého takového, praskla by mi hlava.“ Zavrčel jsem, když o mně tohle řekla. To si vážně myslí, anebo se to jen snaží zachránit? Nasypat na milence co nejvíc prachu je její taktika?

„Já ti stále říkám – dej výpověď a vrať se domů, lásko.“ Lásko? Fakt?

„Dartmouth je úžasná pracovní zkušenost. Nemůžu to tu opustit.“ Nemůže opustit mě.

„Dobře. Nic jsem neřekl,“ vycouval zbabělec. „Vím, jak je to pro tebe důležité a máš moji plnou podporu.“ Udělal jsem grimasu, když jsem ho napodoboval v jeho výlevu. „Jen nechci, aby ses tu trápila.“ Zaťal jsem zuby po tom, co se začali líbat. Nejradši bych tam vrazil a zabil ho na místě. Měl jsem pocit, že to ona teď podvádí mě.

Už jsem to nemohl poslouchat a rozešel se pryč. Utíkal jsem před nelibými zvuky a zvyšujícím se tempem dvou lidských srdcí.

Uvědomil jsem si, že za ten týden jsem zapomněl, že je vdaná. Ale teď to tu bylo. Přímo přede mnou. Horší, než jsem si představoval.

Počkal jsem v knihovně, dokud nešli kolem. Musím s ní mluvit. Musím vědět, jak dlouho tu její… manžel bude.

Na parkovišti u bílého Chevroletu se rozloučili. On si vzal z auta tašku, ale samotný vůz tu nechal, protože se prý ještě vrátí, aby ji vyzvednul. Zatím se půjde projít po přírodě. Aby se mu tam něco nestalo… Náhoda je svině.

„Co tu dělá?“ vyhrkl jsem hned na Scarlett za zády. Nadskočila a otočila se na mě.

„Dlouho jsme se neviděli a chtěl mě překvapit,“ odpověděla a měřila si mě jako něco nebezpečného.

„Jak dlouho tu bude?“

„Nevím.“

„Budeš s ním spát?“

„Cos to řekl?“

„Jestli s ním budeš šukat,“ specifikoval jsem to. Nevesele se zasmála.

„Fabiane, je to můj manžel. Ovšem, že s ním budu spát. To manželé dělávají,“ dala mi ledovou sprchu.

„Taky jsem vystudoval psychologii. Ne všichni manželé,“ odseknul jsem. Šílel jsem z toho, že se jí bude dotýkat tam, kde já.

„Naše manželství je ještě v pořádku.“

„Ne, vaše manželství je úplně na hovno, jestli sis nevšimla,“ vmetl jsem jí do tváře. Věděla dobře, na co mířím. Zarazila se. Její skelné oči mi daly najevo, že jsem právě udělal něco, co jsem nikdy udělat nechtěl.

Obrátila se na podpatku a utíkala pryč.

„Scar, počkej! To jsem… nechtěl,“ hlesl jsem poraženecky, ale bylo pozdě. „Kurva!“ sykl jsem si pod nos, když byla mimo, a podíval se na to auto. Brzdy mu nezničím. Rosalie mě sice naučila hrabat se v autech, takže bych mechaniky strčil do kapsy, ale to je moc přízemní. Navíc by v tom pak mohla jet i Scarlett.

V uších mi znovu znělo to mlaskání v jejich kabinetu. Zalil mě takový vztek… Ještě nikdy jsem něco tak mocného necítil. Něco, co nade mnou převezme kontrolu. Ani žízeň se mnou takhle nezmítala - nebyl jsem kompletní upír.

Svět se mi točil pod nohama a moje vidění bylo chvilkami rudé.

Vrazil jsem zaťatou pěst do pneumatiky jeho auta, která bouchla a vypustila okamžitě všechen vzduch stejně jako já, když jsem si vydechnul. To bylo ono. To jsem potřeboval.

Auto ztratilo jeden pilíř a naklonilo se ke mně. Rozhlédnul jsem se, ještě jednou se přesvědčil, že mě nikdo neviděl a potom pláchnul. To nebylo zrovna nenápadné, ale štěstí aspoň jednou stálo při mně.

Žárlivý milenec rozbil auto… Začíná se to moc podobat modelu nějaké zasrané love story.

„Fabiane! Fabiane!“ volala na mě ta pěkná hispánka z přednášky kombinatoriky, když jsem šel k toaletám, abych si umyl špinavou ruku. Schoval jsem si ji za záda potom, co mě dohnala. „Asi si mě nepamatuješ,“ začala nervózně. Moje nervozita a zdrženlivost byla pryč. Měl jsem jen vztek.

„Vanesso,“ pozdravil jsem tiše. Nechával jsem to vřít uvnitř, skryté.

„Aha. Tak dobře,“ zaradovala se, že si ji pamatuju. Učil jsem se v nich číst. Ona mě chtěla. A moc.

„Vanesso, omlouvám se za to, že jsme se neviděli na minulém večírku,“ podmanivě jsem zašeptal a podíval se na ni zpod řas. Zamrkala a zastrčila si pramen černých vlasů za ucho.

„Doufám, že to brzo napravíme,“ zamumlala. Ženské jsou poddajné jak tmel. Jen s ním musíte umět zacházet.

„Dřív, než si myslíš. Dneska v noci totiž pořádám večírek já a bude to legendární.“ Pokud má Scarlett program, tak já už se nějak zařídím a udělám si svůj vlastní.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje Scar - 4. kapitola: