Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje sestra? To není možné! - 5. kapitola - Konec

14.06.2010 (16:45) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2665×

5. kapitola

Edward

Nechtěl jsem být s Jessikou, proto jsem přešel přes silnici a šel si sednout do lesa, sice tak, aby mě ostatní viděli, ale mohli tak pochopit, že chci být sám. Asi po třech minutách naprostého lesního ticha, které mě částečně uklidnilo a pohltilo, jsem zahlédl Bellu, jak šílenou rychlostí vyběhla ze dveří školy. Usmívala se, což bylo velice zvláštní, ale byl jsem rád, že se zase usmívá. Rozhlédla se po okolí školy. Vypadalo to, že někoho hledá a když nenacházela, její úsměv se pomalu, ale jistě vytrácel. Chtěl jsem jít za ní a ten úsměv jí nějak opět vloudit na obličej nebo se alespoň zeptat, kdo je ten šťastný. Jak hloupě jsem si pomyslil, že bych to mohl být já. Pak zvedla oči a uviděla mne. Na rtech se jí opět objevil ten nádherný, šťastný a oslňující úsměv, se kterým se rozešla, až téměř běžela, ke mně.

A pak, v jednom jediném okamžiku, který jsem téměř nepostřehl a nemohl tak nijak zareagovat, se můj život změnil v náhlé hrůze v černo černou tmu. Bella, moje celoživotní láska – sestra nebo ne, teď jsem cítil, že přicházím, a to velmi rychle, o jedinou dívku na celém světě, o kterou opravdu stojím – ležela na opuštěné silnici, ve vlastní kaluži krve. Ten, co řídil auto ujel a já si ani nevšiml spz-ky, kterou měl na autě. Rozeběhl jsem se za Bellou. Byla celá od krve a mě se dělalo špatně, ale kvůli ní to musím vydržet. Slyšel jsem řev ze školního pozemku a následně se okolo nás udělal hlouček studentů. Angela už volala sanitku, takže teď už nezbývalo nic jiného, než ji udržet při vědomí. Zkontroloval jsem, jestli může dýchat a jestli vidí. Vypadala hrozně, měla rozbitou lebku, určitě několikrát zlomenou pravou i levou ruku a její nohy byly divně zkřivené. Dýchala dost nepravidelně a mělce.

Podívala se na mne, oči zalité krví, ale na rtech měla jemný, sotva viditelný, náznak úsměvu.

„Ed… E… Edwa…“ zkusila říct mé jméno a já na ni jen zakroutil hlavou, ať se nenamáhá.

„Ede, ona l… lha…la!“ zkrátila mé jméno a pak řekla, že někdo lhal. Nepochopil jsem, o čem nebo o kom to mluví, tak jsem to nechal plavat. Z dálky jsem zaslechl zvuk sirény, jsou blízko.

„Bello, bude to dobrý, budeš v pořádku,“ utěšoval jsem ji a sebe vlastně taky.

„Ne, ne… nebude. Um…ummmírám.“ Při posledním slově se zadrhla a začala se silně a neovladatelně třást. Nevěděl jsem, co to znamená a jestli něco nepotřebuje. Ale trošičku jsem se uklidnil, když ji záchranáři dostali na nosítka a nakládali do sanitky. Nabídli mi, že můžu jet s nimi. Neváhal jsem a nastoupil.

Belle se při jízdě přitížilo a i přes obrovskou rychlost, cesta do nemocnice nebude trvat míň, jak 20 minut a toho jsem se nejvíc obával. Co budou dělat, když přestane dýchat, nebo jí zakolísá srdce, nebo… já nevím, byla spousta věcí, které se za tu dobu mohly pokazit. Seděl jsem v zadní části auta a pozoroval ji i záchranáře, jak okolo ní běhají a křičí jeden přes druhého, co mají dělat, a že je to dost zlé. Přistihl jsem se, jak se začínám smiřovat s tím, že ji teď vidím, téměř živou, naposledy. Ne, musím věřit! Věřit, že bude v pořádku, že se uzdraví, že se nic nestane, že to bude jako dřív, že má obrovskou šanci na přežití, i když jsem věděl, že šance, kterou by potřebovala, by musela obsahovat i pořádné kouzlo a v tuhle chvíli ani v těch dalších, to na žádnou šanci ani kouzlo nevypadalo. Na tom malém křesílku jsem si přitáhl nohy k tělu a objal je pažemi. Byl jsem naprosto ovládán instinkty a ty mi radily, abych se začal smiřovat s její ztrátou, aby mě to pak tolik nebolelo. Ale tohle jsem si nechtěl připustit, tohle prostě není moje poslední chvíle s ní.

„Chci s ním mlu… vit,“ řekla sotva slyšitelným šepotem, zatímco ji záchranáři ošetřovali a prohlásili, že je to trošku lepší.

„Máš pět minut,“ řekl mi muž. Kývl jsem na souhlas a přemístil se k Bell. Podívala se na mne, ale teď její pohled nebyl tak děsivý jako ten na silnici. Maličko jsem se pousmál, abych zlepšil její náladu, a i když musela mít šílené bolesti vrátila mi ho.

„Musíš vě… dět, že nejsem… nejsem tvo… je ses… sestra!“ a svou ručku obrátila dlaní nahoru.

„Cože?“ zeptal jsem se a nevěděl, proč o tom mluví teď, když je zrovna ta nejnesprávnější chvíle vůbec. V jejích očích se odrážela obrovská bezedná láska a já jí vyhověl stejnou mincí. Poznala to a znovu se lehce usmála.

„Milu…,“ řekla a její oči ztratily všechnu lásku, barvu a tu jiskru, kterou jsem tam dříve vídal, a pak… pak je zavřela a víc nikdy neotevřela. Stačilo pár vteřin, pár vteřin a byla by připojena na přístrojích, které by stihly její srdce oživit. Pomohl by jí ten nejskvělejší doktor, doktor Cullen. Ale ne, nestihla to, ne, my to nestihli, nestihli jsme jí navrátit život, stejně jako mně ho nikdo nevrátí, i když tu stojím, jsem už dávno mrtvý. Teď už to nejsem já!

Nikdo

U velké černé nádoby, zvané rakev, stojí jen její nejbližší. Rodina a její celoživotní láska – jak se říká: „Láska až za hrob“ - oblečeni v černý šatech, poslouchají proslov kněze. Všichni pláčí, protože jejich dcera a láska zemřela. Nikdy se už nevrátí, nikdy neuvidí denní světlo, neuvidí měsíční svit, svou lásku, která dokázala na jejím obličeji vykouzlit nádherný, zamilovaný úsměv a ruměnec, za který se často styděla. Ale to už je všechno minulost.

Když pomalu zasouvali dívku ležící v rakvi do země, chlapec jménem Edward cítil strašlivou bolest. Neměl ho kdo podržet, jeho rodina tu nebyla. On nikdy rodinu neměl. Lhal své lásce o tom, že jeli na dalekou službu a že je jedináček, ale problém byl v tom, že on žil v dětském domově. A protože už mu bylo téměř osmnáct let, mohl bydlet sám, proto tu dnes stojí, teď už vlastně klečí. Nesnesl nápor bolesti a klesl k zemi za svou láskou. Právě proto, že neměl rodiče, věřil tomu, že jsou sourozenci, mnohem rychleji. Netušil, že je to past na něj a na ni. Netušil, že by tohle zavinila Jessika, věřil, že na něco takového byla hloupá.

Za klečícím chlapcem přišla dívka se jménem Angela. Milá a laskavá dívka, která jako jediná přišla na pohřeb své nejlepší kamarádky. Dotkla se chlapcova ramene a klekla si vedle něho. Teď věděla, že je všechno krásné pryč. Objala Edwarda s tichým „Je mi to líto!“ a on se nechal utěšovat od přítelkyně jeho mrtvé lásky. Ani jí nestihl vylíčit jeho představu o jejich budoucnosti. A tímto dnem skončil pro chlapce život, sice ne doslova, ale bylo to očividné.

***

Nemohl bez ní žít. Bez ní neměl jeho život žádný smysl. Všechno kolem něho bylo černé a zbytečné, do školy nechodil, a byl pořád jen zavřený v hotelovém pokoji. Ale každým dnem byla jeho bolest větší, už ji nemohl dál snášet, a tak teď stojí na vysokém útesu a myslí na ni. Už jdu za tebou… Byla jeho poslední myšlenka a poté, co se prudce odrazil, prořízl hladinu oceánu.

Nedaleko chlapcova skoku, na obrovské louce plné jelenů, stála rodina Cullenových, pomáhající nedávno proměněné dívce s lovem zvířat…

4. kapitola → Happy epilog
Shrnutí

Touto kapitolkou se s Vámi loučím. Myslím si, že ten konec se mi povedl, a tak jsem zvědavá na Váš názor. Jsem ráda za všechny komentáře, které jste mi posílali. A i když první kapitolka nebyla nic moc, vydrželi jste až dokonce a já Vám moc děkuji!

RobSten13 :)

Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje sestra? To není možné! - 5. kapitola - Konec: