Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje sestra? To není možné! - Happy epilog

20.06.2010 (18:45) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2686×

Epilog

Bella

Už je to několik dní od toho osudového dne. Carlisle, můj adoptivní otec, mě přeměnil v upírku, protože jsem po té hrozné autonehodě umírala. Rozhodně mu to nemám za zlé, jen mě mrzí, že teď už nikdy nebudu moct navštívit svou rodinu a Edwarda, abych jim neublížila, ale utěšovala jsem se tím, že kdybych zemřela, bylo by to stejné. Už bych za nimi taky nemohla.

Zrovna jsme byli s rodinou na lovu, chodí teď často kvůli mně, prý abych si zvykla, když mi Alicina vize změnila mojí existenci.

Byla jsem jen kousek před Alicí a dopíjela srnku, a tak když jsem jí za sebou neslyšela, otočila jsem se, abych zjistila, proč se náhle zastavila. Její pohled byl nevnímaný, nepřítomný a skelný. Věděla jsem, co to znamená. Vize… Ovšem teď záleželo na tom, jaká. Během několika vteřin procitla a její oči ztratily jiskřičky nedšení z lovu a vystřídala je lítost, bolest, omluva a provinilost.

„Alice, co jsi viděla?“ zeptala jsem se, ale odpovědi jsem se nedočkala. Žádná odezva, která by mi řekla, co se děje. Alice jen stála na místě jako solný sloup, nehýbala se. Přestala dýchat. A pak jsem v jejích očích zahlédla tu strašlivou věc. Nevím jak, ale najednou jsem pochopila, že tahle vize s semnou neměla nic společného, ale na druhou stranu měla s semnou společné úplně všechno. Šlo totiž o Edwarda.

Rozeběhla jsem se, i když jsem neměla sebemenší ponětí kam se vydat.

„Útes… Běž!“ zaslechla jsem Alicin hlas a vydala se tam, kam mi řekla.

Na útesu jsem ucítila jeho vůni a zahlédla jeho padající záda. Zavolala jsem na něj, ale nestihl to, ne, já to nestihla. Nezachránila jsem ho. Nebyla jsem dost rychlá. Přišla jsem pozdě. Na konci útesu jsem se podívala do oceánu a uviděla jeho tělo pár metrů pod hladinou v červeně zbarvené vodě. Ten pohled byl dost děsivý na to, aby vyděsil mne – upíra. Nevěděla jsem přesně, co dělat. Bála jsem se, že když skočím za ním, neudržím se a zabiji ho, ale nemohu čekat, nesmím se rozhodovat. Buď teď, nebo nikdy. Jiná volba není.

A tak jsem se odrazila a skočila. Ten pocit, tak lehký a krásný, že jsem si připadala jako pták, se v tom stejném okamžiku změnil na zděšení. Padala jsem přímo na Edwarda. Co když mu tím ublížím, tak moc, že to nenapraví ani upíří jed? A tak když jsem dopadla na jeho tělo, jsem ho okamžitě chytila za pas a táhla ho ke břehu.

Nedýchal, byl celý od krve a jeho tělo bylo celé polámané. Tušila jsem proč skočil a nemohla jsem mu to mít za zlé, věděla jsem, že mě přespříliš miluje, a tak když už jeho milovaná osoba nežije, chtěl být zase s semnou. Byl tu ovšem háček, já žila – svým způsobem jsem opravdu byla živá - o tom on však neměl ani ponětí, a tak to taky mělo zůstat. Měl se smířit s tím, že už nejsem a najít si nějaké jiné děvče, které by ho milovalo. Ale on ne, byl, je a bude vždycky tvrdohlavý, stejně jako já.

V dálce jsem slyšela, že sem běží moje rodina. Začínala jsem se uklidňovat a rychle jsem zkontrolovala jeho srdce – tlouklo dost nepravidelně a téměř neslyšitelně. To znamená, že mu nezbývá víc, jak pár minut. Musím to udělat! A s touto myšlenkou jsem se nahnula nad jeho krk, lehce políbila jemně tepající tepnu a zakousla se. Jeho krev byla opravdu lahodná, ale dobře jsem se ovládala, pomalu, ale jistě a s vědomím jsem mu do těla vpouštěla svůj jed a pak se odtrhla. Nebylo to tak těžké, jak jsem očekávala. Když jsem zvedla hlavu, všichni se na mně obdivně dívali. V Carlisleových očích – očích mého otce, ve všech ohledech – jsem viděla obdiv a pýchu nade mnou. Pousmála jsem se a vzala Edwarda do náruče.

Položila jsem ho na postel v mém pokoji. Nekřičel, téměř vůbec se nehýbal, jen s sebou občas trhnul. Měla jsem pocit, že jsem musela něco pokazit. A tak jsem opustila pokoj a vydala se za otcem.

„Carlisle, co když jsem to nezvládla, co když jsem udělala něco špatně?“ zeptala jsem se. On se na mě usmál a párkrát zavrtěl hlavou. Přišel ke mně a objal mě. Objetí jsem mu  s radostí opětovala, byl to pro mě dost těžký den, a tak jsem potřebovala cítit pevné objetí od někoho z mých nejbližších, cítit, že na to nejsem sama, že je tu někdo, kdo mi s radostí pomůže.

Po třech dnech konečně otevřel oči. Ale s jeho reakcí nikdo z nás nepočítal…

Edward

Cítil jsem, jako kdybych byl upalován za živa. Byla to obrovská bolest, která se mi postupně vytrácela z těla, ale naopak v jednom jediném orgánu – srdci - se shromažďovala. Nečekal jsem takový nápor a smiřoval se se svou smrtí. Konečně budeme zase spolu. Nečekal jsem ovšem, že to bude pořád na zemi.

Moje srdce udeřilo dvakrát, pak vynechalo a poté bouchlo už jen jednou a naposledy. Nečekal jsem, že budu schopný dýchat a otevřít oči. Otevřel jsem je a uviděl záření žárovky. Viděl jsem všechny její vlákna a dokonce v ní byla hluboko ukryta slabě zbarvená duha. Chtěl jsem se posadit, a tak se během setiny vteřiny stalo a pak…

Uviděl jsem před sebou sedm andělů. Věděl jsem, že musela jít do nebe a dokonce jí už přijali do rodiny. Doufal jsem, že jsou vysoce postavení, tady v nebi. Ona byla a samozřejmě je, ta nejkrásnější osoba na celém světě, v celém vesmíru. Ale jako anděl byla mnohem krásnější, myslel jsem si, že to není možné, pletl jsem se.

„Andělé,“ zašeptal jsem a nemohl uvěřit tomu, co jsem zaslechl. Můj hlas zněl i mě neodolatelně. Usmáli se na mě a naráz začali všichni vrtět hlavami na nesouhlas. Nemohl jsem to déle snášet, stejně už bych to nevydržel, a tak jsem se vrhnul na Bellu. Nejspíš to nečekala - jen dívka, která stála vedle ní s černými do stran rozježenými vlasy, se začala uculovat – a skončila na zemi. Společně jsme vydali dost ohlušující tón a ten nejsilnější z nich – vypadal dost hrozivě, ale něco mi říkalo, že by mi neublížil ani kdybych chtěl – se začal hurónsky smát.

„Emme, nech toho. A lásko, mohl bys ze mě prosím slézt si dost silný, drtíš mě,“ Okamžitě jsem se z ní zvedl, podal jsem jí svou ruku. Uchopila ji a já jí pomohl se zvednout. Pak mě políbila. Byl to úplně jiný polibek, než na které jsem byl doposud zvyklý. Byl… Nedalo se to popsat slovy a pocity, které se ve mně vyrojily, byly stejně jako polibek nepoznané. Celé to bylo dokonalé a mnohem víc než to…

Po pár týdnech jsme se museli přestěhovat a začít nový život, protože bychom vzbuzovali jen pozornost. Cullenovi mají dva nové přírůstky, ale nikdo neví jak vypadají. A tak jsme se přestěhovali na Aljašku k „příbuzným“, ovšem nebyl to ten nejlepší nápad. Upírka jménem Tanya, byla dost chtivá a pořád mě otravovala. Samozřejmě já jsem miloval Bellu a o Tanyu jsem nejevil žádný zájem, ale začínalo to být dost otravné. Zvlášť, když jsem zjistil, že umím číst myšlenky, a tak jsem musel poslouchat její vnitřní boj o tom, jak mě nejlépe oslovit.

„Nemůžeme tu s Bell dál žít, nebo nás to tady zničí,“ řekl jsem a Bella s semnou plně souhlasila, a tak jsme se od rodiny odstěhovali, ale oni nám slíbili, že za námi brzy přijedou, a tak Esme vybrala a restaurovala náš nový domov.

Ale než jsme se s Bell odstěhovali, udělal jsem věc, kterou jsem měl v plánu už od začátku našeho seznámení…

„Miluji Tě víc, než vlastní existenci. V tomto světě to zní zvláštně, ale položil bych za Tebe život. Nač žít věčnost bez Tebe? To přece nedává žádný smysl! A proto se Tě ptám, vezmeš si mě?“ A poklekl jsem před ní na koleno. V jejích očích jsem viděl tu oddanost, něhu a hlavně lásku, obrovskou a nikdy nekončící lásku, směřovanou na mou osobu. Věděl jsem, že být člověkem, plakala by, její oči by byly zalité slzami, ale byly by to slzy štěstí, nedovolil bych jí ani sám sobě, aby uronila jednu jedinou slzu z žalu nebo bolesti, kterou bych jí způsobil já.

A tak nadešel den našeho odjezdu. Těšil jsem se, že budeme konečně jen spolu a na Bell bylo to vzrušení taky vidět, ale skrývala ho lépe než já. A když jsme přijeli do našeho prozatímního hnízdečka lásky, vrhli jsme se na sebe a nehodlali to hned tak zabalit… Ale to už je jiný příběh…

5. kapitola (původní konec)
Shrnutí

Tak, co mu říkáte? Jak jsem řekla, asi se mi moc nepovedl! Ale jsem moc ráda, že se vám moje předešlá kapitolka (původní konec) líbila!!!! Moc děkuji

Tak a jinak touto kapitolkou se chci definitivně rozloučit. Ale zvláštní je, že se mi po ní bude stýskat, psala se opravdu krásně "jako po másle" :D

Moc děkuji, že jste to vydrželi až do konce a moc prosím o komenty!!!

Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje sestra? To není možné! - Happy epilog: