A je tu slibovaná 10. kapitola. Bell jede do Port Angele. Co se dozví v dopise, a jak na to zareaguje? Prosím komenty. Mimochodem v 11. kapitolce, kterou se budu snažit přidat co nejdříve, se posunu v čase (Bellin koncert)! Tak jenom, abyste na to byli připravení. P.S. Snad jsem to všechno opravila, a jestli ne, tak se omlouvám.
20.06.2010 (22:00) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1839×
10. kapitola
Bella
„Jistě, jen jeď. Užij si to,“ povolil, a tak jsem běžela zpátky do pokoje. Vzala jsem si kabelku, do které jsem hodila peníze, mobil a psaní. Konečně se dozvím, skrývá tajemství.
Asi po půlhodinové cestě, do Port Angels, jsem se dostala do nějakého slibného obchodu, kde bych měla budík rozhodně najít. Vešla jsem. Byl strašně mrňavoučký. Nechtěla jsem se zdržovat, tak jsem se zeptala.
„Dobrý den, chci se zeptat, jestli tu nemáte nějaký budík. Třeba úplně obyčejný, hlavně aby fungoval,“ řekla jsem a čekala, když ho slečna hledala za pultem s použitým zbožím. Alespoň když ho rozbiji, nebudu mít takové výčitky, že je nový a nepřežil ani týden. V duchu jsem se rozesmála a dál vyčkávala. Pak se dívka otočila směrem ke mně a ukázala mi dva druhy. Jeden zlatý a druhý modrý. Postihlo mě dilema. Oba se mi hrozně líbily, ale věděla jsem, že v tom hlavní roli hrály ty barvy. Připomínaly mi totiž Edwarda. Zlatá jako jeho oči a modrá, která byla jeho nejoblíbenější barva, a právě díky němu se mi taky začala líbit. A tak jsem se rozhodla a koupila si oba. Alespoň mi to při dalším rozbití nebude přidělávat starosti a jen vytáhnu další ze zásuvky.
Když jsem opět startovala své autíčko a jela po silnici, která mě zavede do obchodu, kde pracují s fotkami, zahlédla jsem v lese něco velkého se pohnout, ale vůbec jsem netušila, co by to mohlo být. Pak mě napadl Peter, rychle jsem tuhle myšlenku zahodila, ale i přes to jsem zrychlila.
„Dobrý den,“ odpověděla jsem na pozdrav, kterým mě obdařil hodně mladý muž. Mohlo mu být, tak devatenáct nebo dvacet. Copak ve Forks pracují samí mladí lidé? Podivila jsem se a dál to nechala být.
„Chci se zeptat, jestli nevíte, co s dopisem, který jsem omylem vyprala v pračce a teď není k přečtení,“ řekla jsem a chlapec se na mě začal culit.
„Takže jste prala.“ Podíval se na mne stylem, že to snad nemůžu myslit vážně. Já a prát, nikdy. A to se mi od něj nelíbilo, zajímalo by mne, co si o mně opravdu myslí, že jsem nějaká špindíra? Ihned se mi zprotivil. „No, myslím, že bych vám mohl pomoci. Máte tady ten dopis?“ zeptal se a já ho vyndala z kabelky.
„Tady je.“ Podala jsem mu ho a se zvednutím z jeho stoličky, si ho ode mne vzal a šel do jiné místnosti, na jejíchž dveřích byl nápis: Zákaz vstupu nepovolaným osobám! A tak jsem počkala tady a při tom si sedla na židli.
Asi po patnácti minutách vyšel a podával mi světle modrý dopis. Přeochotně jsem si ho od něj vzala, podívala se, jak to dopadlo a rychle ho zase přehnula zpátky. Musím být trpělivá a přečíst si ho až doma. Opakovala jsem si pořád dokola. S poděkováním jsem za sebou zavřela dveře.
Protože jsem měla ještě čas a nedaleko odtud byl menší butik, řekla jsem si, že se tam zajedu podívat. Bylo tu spoustu nádherných šatů a topů. Vybrala jsem si hned dva topy, jeden červený s flitry a blyštivými kamínky a druhý černý s dívkou, která měla rudé oči. Ten druhý byl děsivý, a protože mi dívka na něm připomínala novorozeného, bylo děsivější mnohem víc, ale právě proto jsem si ho vzala. Byl to můj život, který jsem si zvolila a věřím, že jednou se mi vyplní. Jen ještě nevím kdy a za jaké podmínky. Ale pevně doufám, že to bude díky Edwardovi a jeho lásce. Taky jsem přemýšlela nad těmi spousty šatů a nakonec si vybrala jedny modré.
Moc se mi líbily, a i když nejsem moc na takovéhle šaty, musela jsem si je prostě koupit. Jak říká Alice: Nevíš, kdy se budou hodit. A to má pravdu, alespoň mám jedny do úschovny, a teď bych si k nim měla vybrat ještě nějaké botky. Přemýšlela jsem, jestli baleríny, nebo zkusit na podpatku.
Nakonec zvítězily ty na podpatku. Strašně se mi líbily a jako jediné se přibližně shodovaly s barvou šatů. U pokladny jsem zaplatila dost vysokou sumu a vydala se zpátky do auta.
***
Doma jsem šaty a boty uložila do skříně. Uvažovala jsem nad tím, jestli je mám ukázat Charliemu, ale nakonec jsem usoudila, že kdyby se zeptal na cenu, což by se určitě stalo, a já mu na jeho otázku odpověděla, pravděpodobně by dostal mrtvici, a tak jsem šaty uložila hodně hluboko na dno skříně, kde nejspíš navždy zůstanou. Teď ze mě má Alice určitě radost, pokud tedy měla vizi. Kdyby tu byla, dovedu si její nadšení představit v plné parádě. Skákala by hodně vysoko a radovala se hlavně z bot. Teď když jsem tak přemýšlela o botách, asi jsem si přece jen měla koupit ty bez toho podpatku. Povzdechla jsem si a nechala to být.
Už bylo pozdě, naštěstí jsem měla úkoly hotové, takže jsem se jimi nemusela zdržovat a odběhla jsem do koupelny. Během sprchy se mi začaly třást ruce, protože jsem se myšlenkami vrátila k dopisu. Nemohla jsem se dočkat, co je v něm napsáno, a tak jsem se co nejrychleji vrátila do pokoje. Opět jsem si otevřela okno a chvíli seděla v houpacím křesle. Pak jsem se natáhla pro dopis a dřímala ho v dlaních. Papír mě pálil do bříšek na prstech, a moje srdce začalo nepravidelně bít. Najednou jsem byla vyděšená z toho, co se dozvím. Bude se mi to líbit, anebo jsem ho raději měla nechat tam, kde jsem ho našla, mezi Edwardovými knihami.
Podívala jsem se z okna a skrz okno, přímo na dopis, zářil měsíční svit. Zhluboka jsem se nadechla a se zatajeným dechem jsem dopis rozevřela. To, co v něm bylo napsáno, jsem rozhodně nečekala.
Bello, moje jediná lásko,
pokud čteš tento dopis, znamená to, že už jsem Tě opustil. Věř mi, že jsem na tento čin hromadil sebeovládání celou dobu, co jsem byl s Tebou. Už od začátku jsem tušil, že bude nejlepší odejít, ale neměl jsem na to dost pevnou vůli, a teď jsem to konečně zvládl. Vím, že jsem Ti svým odchodem hodně ublížil, ale věz, že to muselo být. Ty jsi s semnou byla v neustálém nebezpečí a já nechtěl Tvůj život ohrožovat. To ode mne nebylo správné.
Ty věříš, že mám duši, ale mýlíš se. Žádný z nás ji nemá a nechtěl jsem, abys i Ty přišla o tu svou. Pokud by ses stala tím, čím jsem já, už by nebyla cesta zpátky. Možná si říkáš, že si toužila být se mnou jako upír a byla bys šťastná, kdybych Ti vyhověl, ale tak to není! Nemohu Ti dát vše. Nemohu Ti dát nic krom mé lásky a tím, že jsem tě dokázal opustit, Ti jí dávám najevo.
Nemohl bych Ti dát to, co si zasloužíš. Děti, stárnutí, vnoučata a spoustu jiných lidských požitků. Nechci být sobecký, proměnit Tě, abych s Tebou mohl být na věčnost, a všechno Ti tak odepřít.
Chci, abys věděla, že když jsem Ti dával sbohem, bylo to dost těžké a to, že jsi mi tak lehce uvěřila… Nechápal jsem, jak si to mohla dopustit. Dvě jediná slůvka, Nemiluji Tě, popřely všechny mé city, které k Tobě chovám a ty… Ty jsi jim tak snadno uvěřila. Proč? Jak?
Chci, abys byla šťastná, a věřím, že Ty to zvládneš, musíš. Už kvůli mně. Doufám, že se na mě moc nezlobíš. Odpusť mi, jestli jsem Tě nějak rozrušil, nebo jestli jsem se Ti jen hloupě připomněl, když teď už žiješ šťastný lidský život s někým k tobě více se hodícím, než jsem byl já. Odpusť mi, že jsem Ti lhal a podvedl Tě, ale doufal jsem, že když Ti řeknu, že už pro mě nic neznamenáš, Tvá láska ke mně zmizí a ty se na mne budeš snažit zapomenout o to rychleji, než kdybych Ti řekl, že Tě miluji, ale musím odjet…
Buď šťastná a vzpomínej na mne v dobrém.
Miluji Tě, navždy
Tvůj Edward C.
Zalezla jsem si do postele s očima plnýma slz. Některé z nich už přetekly a brázdily si cestičku po mých tvářích. A dopis jsem dřímala pořád v dlaních. Pročítala jsem si ho pořád dokola. Nemohla jsem tomu uvěřit. Pořád mě miluje. Věří, že jsem na něj zapomněla a žiji šťastný život, jak pošetilá myšlenka, jako by to šlo, žít bez něj. Žít bez Slunce, mého srdce, druhé poloviny mého já. To nejde. Nikdy nepůjde. Ať už by si to přál sebevíc.
S lehkým srdcem, což byla mimochodem jen slupka, jen náhrada za to, které má u sebe Edward, jsem usnula.
Měla jsem nádherný sen. S Edwardem jsme stáli v altánku plném bílých a modrých růží a tančili jsme. Pak se můj sen trochu pozměnil. Byli jsme společně na naší louce a byl tam oltář, světle modré sametové židle a na nich usazeni členové jeho i mé rodiny. Měla jsem na sobě bledě modré hedvábné šaty a on černé sako a kalhoty, bílou košili a kravatu stejné barvy jako byly moje šaty. Vyměnili jsme si snubní prstýnky a poté se políbili. Z povzdálí byl slyšet ohromující potlesk a hra na klavír. Zaposlouchala jsem se do hudby. Neznala jsem ji. Byla smutná, jen jsem netušila proč, když atmosféra byla dokonalá, jen ona hudba kazila naši svatbu. Hudba měla být v radostném nádechu, tak proč nebyla?
9. kapitola → 11. kapitola
Shrnutí
Docela dlouhé :D Asi bych měla ubrat!!! :D
!Čtěte perex!
♥♥♥ :D Chci komenty :D ♥♥♥
Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Moje televizní Kráska - 10. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!