Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje televizní Kráska - 12. kapitola

30.09.2010 (09:00) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1207×

12. kapitola

Jakmile jsem se dostala domů, zalehla jsem do postele, kde jsem pod polštářem našla dopis od Edwarda. A po jeho přečtení jsem se rozbrečela mnohem víc. Zjistila jsem, že moje slzy byly kvůli Edwardovi, kvůli tomu, že jsem ho málem podvedla s jeho „bratrem“ a to není správné. Moje návaly slz způsobily to, že jsem celou noc nespala. Asi v půl třetí ráno jsem vylezla z postele a šla k otevřenému oknu. Nevím, co mě to popadlo, ale najednou jsem do úplné tmy zakřičela slova, která už mu nikdy nebudu moci říct. Potřebovala jsem je ze sebe dostat.

„Miluji Tě, Edwarde,“ křikla jsem do tmy. Můj křik se rozléhal po celém lese a mně se na tváři usadil lehký úsměv a pod zavřenými víčky byla Edwardova tvář.

Bella

Ráno kolem půl sedmé jsem usoudila, že se začnu připravovat do školy. Sice chybí do konce školního roku jen pár dní, ale i tak tam musím. V koupelně jsem se vysprchovala, jemně nalíčila. V kuchyni jsem si udělala toasty a Charliemu namazala rohlík máslem. Oběma jsem nám uvařila kávu a pustila se do jídla. Během několika minut byl dole i táta.

„Dobré ráno, broučku,“ řekl, když se objevil v kuchyni a sedal si na židli. Když jsem zvedla hlavu, že mu odpovím na jeho pozdrav, zavadila jsem pohledem o židli, na které seděl. Byla už dost stará a ošoupaná, ale na mě takový dojem nedělala. Já v ní viděla úplný opak. Byla to ta nejkrásnější židle, protože na ní sedával on. Vyzařovala pocit pohody a spokojenosti. Cítila jsem jakési vystupující teplo. A tak, protože jsem opět cítila slzy v očích, jsem Charliemu na pozdrav neodpověděla a jen přikývla.

Po velmi tiché snídani jsem se šla do svého pokoje převléci, vzít si učení a pomalu se šourala ven z domu. Když jsem vyšla ze dveří, do tváře mě uhodil štiplavý mráz, ale vysoko na obloze se tyčila ta svítivě žlutá koule, které se říká Slunce. To znamená, že dnes budu na vyučovacích hodinách sedět sama.

Pořád jsem měla dost času, a tak jsem se rozhodla, že i přes nízkou teplotu, půjdu dnes do školy pěšky. Do uší jsem si strčila sluchátka a pomalu se vydala do školy. Netrvalo dlouho a sedala jsem si do lavice. Do začátku hodiny zbývalo jen pár minut, když za mnou přišla Ang.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mne.

„Ahoj,“ odpověděla jsem jí, ale víc jsem toho neřekla. Zrovna teď jsem neměla moc náladu na nějaké dlouhé, ať už záživné nebo ne, rozhovory.

„Víš jak jsem ti včera říkala, že se mi strašně líbila ta píseň?“ Přikývla jsem.

„No, tak hádej co.“ Zněla dost rozrušeně a nervózně…

„Co?“

„Ještě včera jsem volala do jedné agentury, která hledá talenty a víš ty co? Slíbili, že sem přijedou si tě poslechnout,“ vylíčila na mně celou pravdu a já na ni jen užasle a mírně šokovaně hleděla. Co že to právě řekla? Kam že volala?

„Cože?“ zněla moje slova.

„Co že jsi to udělala? Zbláznila ses? To nejde. Okamžitě jim zavolej, ať nikam nejezdí!“

„To nejde, už jsou na cestě.“ Usmála se a odešla. A já si o Angele myslela, že je to taková šedá myš a ona takhle. Ale co, můžu to zkusit. To se mi nic nestane. Stejně mě nejspíš nevyberou, alespoň zkusím zase něco trochu jiného.

První hodina se táhla nějak moc pomalu. Nevím sice čím to bylo, jestli mi přišlo divné, že nemám svého spolusedícího a nebo to bylo tím, že jsem byla trochu nervózní z té „mojí“ návštěvy. Přála jsem si, aby to byla ta druhá možnost, ale ani já sama jsem to nepoznala.

Po nekonečně dlouhé hodině jsem šla po chodbě na svou další hodinu a než jsem si stačila sednout, ve dveřích se objevili nějací lidé s kamerou, mikrofonem, stojanem a já nevím čím vším. Nečekala jsem, že přijedou do školy, ale když už jsou tady, alespoň se vyhnu fyzice.

Než-li jsem stačila nějak zareagovat, mezi nimi se soukal učitel. Zdálo se, že to pro něj nebylo zrovna lehké, ale vymanil se obstojně, to se musí nechat.

„Slečno Swanová, můžete odejít,“ oznámil mi učitel a já už si batoh opět vyhupovala na rameno a šla směrem k těm lidem.

„Dobrý den, slečno Swanová. Já se jmenuji Thomas Alechandro. Tohle je Matt a Elizabeth. Tykej nám, bude to příjemnější.“ Usmál se, otočil a pokynul nám, abychom ho následovali.

Došli jsme do tělocvičny, kterou jsem v oblibě moc neměla, ale zdálo se, že teď se míče, který by mě praštil do hlavy, bát nemusím. Zavzpomínala jsem, jaké to bylo, když jsem tu byla naposledy s Edwardem...

Stála jsem u sítě a sledovala, jak si spoluhráči a protihráči přehazují míč. Já byla v družstvu s Edwardem. Který po mně po očku pokukoval, a tak kontroloval mé hmaty a mohl případně skočit míči do rány. A samozřejmě se tak stalo. Když jsem nedávala pozor, vypadlé vlasy z culíku si zastrkávala za ucho, po mně protihráčka hodila míč, nestačila jsem zareagovat, ale ani to nebylo třeba. Edward se rozeběhl a míči skočil přímo do rány, chytil ho a soupeřům dal smeče. V  té chvíli se dívky v mém družstvu domluvily, že Edwarda budou chtít pokaždé, když budeme muset hrát tuhle hru a mě jako slabý článek, který Edward zachrání, a i tak dokáže soupeře obrat o jeden bod. Ovšem to nevěděly, že k tomu už nikdy nebudou mít šanci...

Smutně jsem se pousmála a vrátila se do reality. Thomas, Matt a Elizabeth už měli všechno připravené, a tak jsme mohli začít.

„Tak dobře, začneme zpěvem bez hudebního nástroje nebo melodie,“ řekl Thomas a já začala sotva slyšitelně zpívat, přece jenom tohle bylo poprvé, co jsem zpívala jen tak, beze všech tónů okolo.

„Zkus to víc nahlas,“ křikl na mě Thomas. Zkusila jsem to, ale bez úspěchu. Navíc jsem byla dost nervózní a vyděšená, popravdě nevím čeho jsem se bála, ale strach jsem cítila. Taky se mi moc nezamlouvala ta kamera. Proč mě natáčejí? Chtějí si mě pak pouštět pořád dokola, aby zjistili jaké jsem dělala chyby? Nebo to k tomu prostě patří a vlastně to, co natočí, ani k ničemu neposlouží.

„Poslyš, jeli jsme sem celou noc, vlastně jsme vyrazili hned, jak nám tvoje kamarádka volala, a tak očekáváme opravdový talent. Ano, ty v sobě něco máš, ale pokud nám to neukážeš, nemůžeme sloužit. Až se definitivně rozhodneš, dej nám vědět,“ řekl a všichni začali balit.

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela na pár vteřin oči. Čekala jsem na správný okamžik a ten nastal tehdy, když se pod mými víčky začala jasně rýsovat tvář, která mi byla hodně blízká. Věděla jsem, že teď se mi povede vše, co po mně budou chtít, a tak když jsem začala zpívat na celou tělocvičnu, všechno utichlo a já otevřela oči a uviděla tři šokující a rozzářené tváře, na kterých bylo vidět, že našli to, co hledali.

„To je ono, úžasné, perfektní, nádherné, pohlcující a naprosto dokonalé. Vítej mezi námi,“ zakončil své hodnocení Thomas poté, co jsem dozpívala a šel mi potřást rukou, pak Matt a Elizabeth.

„Zítra se dostavíš tady,“ Podal mi vizitku. „A domluvíme se, jak to bude dál. Myslím, že máš velkou budoucnost,“ řekl Thomas. Rozloučili se s se mnou a odešli.

Byla jsem mimo, vážně to mám za sebou a jsem přijata? Je to vážně možné? Bylo to rychlé, myslela jsem, že to bude delší a budou mě mučit různými neznámými písničkami, ale tohle jsem nečekala! Budu muset Angele poděkovat, tohle bylo to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo. Samozřejmě když nepočítám Edwarda, ten je vždy na prvním místě.

Sedla jsem si doprostřed tělocvičny do tureckého sedu a přemýšlela. Od doby, co mě opustil, se můj život změnil. Nemohla jsem posoudit jestli k lepšímu nebo k horšímu, ale změna to byla. Abych byla přesná, můj život se změnil, od doby, kdy jsem měla svůj první sen o mně a Edwardovi, jak spolu sedíme na naší louce. Byl to krásný sen naproti těm nočním můrám, které mě po dobu tří měsíců strašily a nejen v noci při spánku.

Po tvářích mi začaly téct slzy, ale já se je snažila zadržet. Už ne! Už nechci! Nechci se kvůli němu pořád trápit. Vím, že ho nikdy z hlavy nedostanu, nikdy ho nepřestanu milovat, ale on už tu není a nikdy nebude až na mé výplody fantazie, které se mi zjevují v těžkých chvílích, které pak s jeho pomocí zvládnu. Ale to je vedlejší, teď jde o to, že on už tu s se mnou není, nikde v mé přítomnosti, a i když bych si moc přála, znovu už se neobjeví. V dopise psal, že mě miluje, ale jeho odhodlání opustit mě, bylo silnější, než jeho city. Je zvláštní, že i když tohle všechno vím, pořád na něj musím myslet, snažím se vytrvat a nalhávám si, že se jednoho dne vrátí… Ale na druhou stranu, bych si přála zapomenout. Chtěla bych být s někým, kdo by mě miloval, kdo by mě neopustil kvůli tomu, že mě chce ochránit, ovšem člověk by se tímhle nemusel zaobírat. Možná taky proto jsem nechtěla být s Peterem, protože by mi přespříliš připomínal Edwarda a to bych nesnesla. Ano, Peter byl hodný, milý a nejspíš byl do mě zamilovaný, ale já k němu nic necítím. Vlastně je to jen „člověk“ ze školy, se kterým si povídám. Ani by se nedalo říct, že je to můj kamarád, nebyl jako Angela…

Pomalu jsem se zvedla ze země a vyšla z tělocvičny. Venku už bylo pěkně slunečně a protože do konce hodiny zbývalo asi jen 13 minut, rozhodla jsem se, že zůstanu venku a budu si užívat alespoň pár minut teplého dne. Sedla jsem si na lavičku u piknikových stolečků a zhluboka se nadechla. Cítila jsem nedaleko posekanou trávu, která provoněla celé parkoviště a dvorek školy. Také tu voněly lilie, které rostly v krásně upravovaném parčíku pod okny budovy.

Když zazvonilo, vydala jsem se na další hodinu – Dějepis. Tato hodina byla velmi nudná, ale přežila jsem ji. Sice jsem málem usnula, když učitel vyprávěl nezáživnou bojovou scénu z jedné války, ale i při mém nevnímání, jsem se snažila mít oči otevřené. Netrvalo dlouho a škola skončila. Když jsem se ze školy loudala domů, cítila jsem na sobě něčí pohled. Otočila jsem se, ale za mnou nikdo nebyl, a tak jsem přidala do kroku. Neměla jsem tušení, zda-li by mi to k něčemu bylo, pokud by to byl upír, můj běh by mi k ničemu nebyl, natož rychlejší chůze, ale i tak jsem se cítila lépe, že jdu o něco rychleji než obvykle.

Prosím komentáře, abych věděla, že tuto povídku ještě vůbec někdo čte. ♥_♥

11. kapitola → 13. kapitola
Shrnutí

Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje televizní Kráska - 12. kapitola: