Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje televizní Kráska - 4. kapitola

16.05.2010 (07:30) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1554×

4. kapitola

Bella

Díky němu byla skladba mnohem krásnější a já přemýšlela o tom, jestli bych mu neměla dát šanci, samozřejmě nemyslím jako, že bych s ním hned chodila, jen bych k němu měla chovat víc sympatie. Není tak špatný, navíc je nadaný, stejně jako Edward. Edward, jméno, díky kterému jsem přešla z mé písně na mou ukolébavku.

Peter se na mě zase otočil s pozvednutým obočím a já jen zakroutila hlavou a hrála dál, když v tom jsem zaslechla jak se uchechtl – byl to takový hrubý, ale vysoký a pisklavý zvuk, jako když pilkou na dříví přejedete přes plech – a velmi pomalu se ke mně nakláněl. Moc jsem netušila o co mu jde, ale pak mě vysvobodil ředitel, který přišel, abychom mohli začít a Peter se rychle odtáhl. V duchu jsem řediteli děkovala.

„To je skvělé, že už tu oba jste,“ řekl, zavřel za sebou dveře a přemístil se na židličku vedle bubnů a sledoval nás. Začínalo být to trapné ticho, tak jsem promluvila.

„Pane řediteli, chci se zeptat co říkáte na tuhle píseň,“ pověděla jsem mu a začala hrát. Tentokrát jsem se opravdu do písně vžila, a proto byla ještě mnohem krásnější a smutnější, než dřív. Úplně mě pohltila. Najednou, z ničeho nic, jsem pod zavřenými víčky spatřila Edwardovou tvář. Edwarda, tak krásného a půvabného, jako by stál kousek přede mnou. Nechtěla jsem ten obrázek ještě opustit, a tak jsem ve své písni přidala na dynamice a začala hrát od začátku. Můj výplod fantasie se začal hýbat, po několika vteřinách jsem postřehla, že je to můj život s ním, ale nebyla to minulost, nebylo to nic z toho co jsem sním prožila, co jsem prožila se svou láskou, když jsem byla nejšťastnější, ale byla to budoucnost, což vůbec nepřipadá v úvahu, vždyť on mě opustil, už ho nikdy neuvidím, nikdy se o něm nic nedovím, naprosto se ode mne odřízl, tak jak by to mohla být budoucnost. Pak mě ale napadlo, co když to je budoucnost, budoucnost, kterou jsem si vysnila, budoucnost, po boku Edwarda. Samozřejmě, to muselo být ono, nic reálného, nic co by se mohlo někdy stát, jen přání, aby to tak bylo. Ke konci písně jsem cítila, jak mi po tváři tečou slzy, slzy štěstí, ale i smutku.

„Páni, to byla krásná píseň, to jste složila?“ zeptal se a stejně jako já, měl slzy v očích.

„Ano,“ odpověděla jsem jednoduše. Ředitel smrkl a pak řekl něco, za co bych byla ochotna skákat radostí, jenže pak…

„To je úžasné. Sice je píseň velmi smutná. Trápí  vás něco? Ale je to tak nádherná skladba, že by bylo obrovské mrhání jí nepoužít na plese. Máte talent slečno,“ řekl. Při větě, jestli mě něco trápí jsem zatřásla hlavou, jako že ne a Pater sedící vedle mě si pohrdavě odfrkl. K čemu to bylo? Že by snad něco věděl o mně a Edwardovi? To je blbost, nebo ne?

„A co kdyby vám s tím tady pan Cullen pomohl? Mohl by hrát na kytaru a tím vás doprovodit, co na to říkáte?“ zeptal se, ale já chtěla hrát sama, takže jsem jemně odpověděla, že ne, snad někdy příště. Pod jménem „Cullen“ mi okamžitě v mysli naběhl Edward, a s tím bych klidně zpívala do skonání světa, ale o tom si můžu nechat jen zdát. A taky že jo, raději snít a mít ho napořád v mysli, než být s někým jiným a vyhýbat se vzpomínkám.

„Tak a co jste si připravil vy?“ zeptal se Petera, ale já už tam nechtěla být, tak jsem se slušně zeptala jestli už mohu odejít, měla jsem štěstí.

Cestou domů jsem spřádala plán, jak se dostat ke Cullenovým domů. Bála jsem se, že už bych tam nebyla vítaná, protože tam nejspíš bydlí on, ale byla jsem na sto procent rozhodnutá, že to půjdu zjistit.

Když jsem zaparkovala před domem, šla jsem pomalu do svého pokoje, kde na mě čekalo překvapení.

„Tatí, ahoj, co to tu děláš? Nechceš pomoct?“ zeptala jsem se, i když nevím, jak bych mu s jeho prací pomohla, raději bych se do malování stěn nepouštěla, určitě by se něco stalo, například bych mohla spadnout do kýble s barvou. Pousmála jsem se nad pravdivostí vlastních slov a otočila se, abych si mohla tašku hodit na křeslo na chodbě, když u mě v pokoji by po domalování nejspíš nevlastnila svou černo – fialovou barvu.

„Nazdárek Bells, tak co tomu říkáš? Nevadí ti tahle barva? Je to lehce broskvová,“ zeptal se.

„Ne, je to krásná barva, taková měkká a teplá, alespoň zdem nebude v noci zima,“ opověděla jsem mu na otázku a pak se zasmála, ale nebyl to zrovna šťastný smích. Poslední dobou se moc nesměji, vlastně abych pravdu řekla, nepamatuji si, kdy naposledy jsem se zasmála proto, že by mě něco rozesmálo. Od doby co je pryč, to prostě nejde. Ale s ním to šlo lehce, jen jsem ho zahlédla a moje ústa byla roztažená v obrovském úsměvu, taky si kvůli tomu ze mě Emmett dělal legraci. Vzdychla jsem. To už je minulost.

„Jdu se projít a pak ti udělám večeři,“ řekla jsem a ze skříně, která mimochodem stála ve dveřích, vytahovala nepromokavou bundu, protože začalo poprchávat a nechtěla jsem se cítit jako zmoklé kuře.

„Nemusíš si dělat starosti, dokážu se o sebe postarat. Jen jdi, ale buď do osmi doma, jasný?“ zeptal se. Jasně mi dával najevo, že se mám zdržet venku, protože to s mým pokojem vypadá na dlouho a Charlie dobře ví, jak mě Edwardův odchod bolí a od té doby chodím na „procházky“, ale on neví, že mé procházky směřují pokaždé k nim domů. Nevím jak by to vzal, kdyby se to dozvěděl. Zahnala jsem tuhle myšlenku a vydala se k autu.

Na příjezdové cestě před jejich domem se nic nezměnilo. Žádné nové auto a nic co by připomínalo, že by tu někdo bydlil. Párkrát jsem se v autě pořádně nadechla a pak se vydala vpřed. Před dveřmi se mě zmocnil pocit, že bych tu neměla být. Nevšímala jsem si toho a vstoupila. Nikdo tu nebyl a to bylo dobré znamení. Přešla jsem ke klavíru a otevřela ho. Lehce jsem prsty přejela po klaviatuře a dala se do hraní. Nejdřív jsem si zahrála tu, kterou předvedu na plese a pak tu druhou. Napadlo mě, že bych jim měla vymyslet jména. U první jsem nemusela moc přemýšlet, bylo lehké přijít na jméno písně, jelikož její text přímo napovídal o názvu a tak jsem to zkusila. Moje první píseň nese název Only Hope. U druhé jsem musela přemýšlet víc, ale pořád mě nic nenapadalo. Tak jsem to nechala být. Popřemýšlím nad ní později. Mezitím jsem se zvedla ze židličky u klavíru a moje nohy mě táhly do jeho pokoje. Když jsem měla kliku v ruce zatrnulo ve mně a já se bála toho co uvidím, až vkročím. Pomalu jsem otevřela dveře a…

Tak jak? Jen do mě! :)

3. kapitola → 5. kapitola

Shrnutí

Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje televizní Kráska - 4. kapitola: