23.03.2009 (15:43) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2920×

Prolog

Je spousta věcí, které se nedají změnit. Ale existují věci, které změnit jdou, i když se to nemusí zdát být možné. Jak může ale člověk vědět, že se něco změní k jinému, lepšímu? Může se snad z ničeho nic z života nudného a stereotypního stát něco skvělého a nevídaného? Ano. Jenže ne každá změna, co se v životě přihodí, můžou vědět všichni, kromě jednoho člověka, na kterého se můžete spolehnout, a jedině on vám může všechno vysvětlit. Jenže když ten, na koho spoléháte uteče, prostě zmizí, na koho se obrátit teď, když on byl ten, který změnil základ vašeho života a jste na něm závislí?   

          Forks. Městečko na jihu, které by jen stěží mohlo obývat víc než polovina obyvatel New Yorku. Tak čím může být tohle malé město zajímavé? V podstatě ničím zvláštním. Lidé zde žijí, tak jako všude jinde. Chodí do práce a do škol, nakupují, mají své koníčky, které jsou tady ale trochu omezené počasím. Člověk který jede do Forks, nebo tudy snad jen projíždí, mohlo by se mu zdát, že je to snad jedno z nejhorších míst, ve kterém kdy byl. Totiž, kdo by chtěl bydlet v nejdeštivějším městě, pokud se tady nenarodil, a není na to zvyklí? Pravda, málo lidí. Skoro se zdá, že toto neustálé pochmurné počasí může vyvolat pocit smutku, samoty, nebo něčeho podobného. Sem tam přes ty mohutné mraky prosvitne slunce, a začne zahřívat povrch, který je tak zchladlý z deště a krup.Chlad, který cítím, jakoby byla zima, a tváře, které mě z něj občas štípou.

          Je ráno 7 hodin, slyším, jak Charlie otevírá dveře mého pokoje a se spěchem odtahuje žaluzie.

,,Bello, je čas vstávat, dneska je venku zima, dobře se obleč. Já opravdu teď spěchám do práce, naléhavý případ, vrátím se kolem šesté, jo? Měj se….‘‘

,,Ahoj…‘‘ještě v polospánku ze sebe vyhrknu. Ani se nestihnu vzpamatovat a už slyším startovat Charlieho auto. Charlie je můj táta, u kterého jsem se rozhodla bydlet poté, co se René-má mamka rozhodla, že bude se svým novým přítelem Philem jezdit po státech a doprovázet ho celoročně na fotbalové zápasy. Mí rozhodnutí bylo správné….René je šťastná a já můžu v klidu dostudovat na jednom místě….tady ve Forks. Jsem už druhý týden u Charlieho a zatím tu nebylo moc pěkné počasí. Nemám ráda takoví počasí, při kterém mrznou ruce a tváře protože prší, nebo dokonce padají kroupy.

            S námahou jsem vstala, šla do koupelny, umyla si obličej, trochu si upravila vlasy a šla do svého pokoje se převléct. A protože mi nezbyl čas se nasnídat, tak jsem si hodila na záda batoh a utíkala ke svému autu Pick-upu, který jsem dostala na uvítanou od Charlieho před dvěma týdny, abych do školy nemusela chodit pěšky nebo jezdit autobusem. Musím uznat, že nebylo ani moc teplo. Sedla jsem do auta, nastartovala, auto silně zaburácelo a pomalu jsem couvala od domu na hlavní cestu, kde jsem přeřadila a jela do školy. Cestou jsem přemýšlela o tom, jak moc věcí se změní v mém životě, když teď hodlám bydlet tady s tátou. Přemýšlela jsem o tom, protože jsem věděla, že Charlie nežije zvlášť zajímavě. Proč by taky měl, když tak dlouho žil sám a nikoho bližšího než pár kamarádů mezi které patří i Bill, od kterého koupil Pick-upa pro mě, nemá. Bývala jsem u něj každé léto, ale jindy přes rok jsme se nevídali, neboť dálka mezi tím, kde jsem bydlela, byla velká. A teď tu u něj najednou bydlím. Bude mu asi chvíli trvat, než si zvykne, že není doma sám a může si s někým popovídat.

            Už jsem si uvědomila, že jsem na místě, zaparkovala jsem tam, kde každý den, vypnula motor a ještě chvíli seděla v autě. Povzdychla jsem si nad tím vším, vzala batoh a vystoupila. Šla jsem přímo do školy a ani jsem se nikam neohlížela. Hlavně ať už je ten den za mnou. Došla jsem ke škole, otevřela hlavní dveře a  procházela jsem širokou chodbou, kde jsem se zastavila u nástěnky, abych zjistila, co se děje nového nebo zajímavého. Ani jsem si nebyla jistá, jestli mě to zajímá, ale prohlížela jsem nástěnku, jako bych sama čekala, že přijde zázrak a něco mě ohromí. Ovšem jediné, co bylo nové, byla pozvánka na říjnový školní ples. Přesně tak, to bylo pro mě pasé, poněvadž já tancovat neumím a nehodlám se někde ztrapnit. Mimo to, moc lidí tu za ty dva týdny neznám.

            ,,Hej, hej, hej Bello, jak se daří?“ volal na mě Mike Newton a hned otočil směr ke mě.

,,Ahoj Mikeu! Ujde to, a jak se máš ty?“ se zdvořilostí jsem se usmála.           

,,No…v podstatě skvěle, ani nevíš, co se mi přihodilo, byl jsem v pátek…..“ větu ani nedokončil, neboť viděl, že jsem se zadívala za něj na vchodové dveře. Mike se otočil, aby zjistil, co upoutalo moji pozornost víc než jeho vyprávění.       

,,Ale, ale, ale…už jsem si říkal, jestli letos vůbec dorazí do školy, nejspíš si prodloužili prázdniny…“ Stála jsem tam s Mikem u nástěnky jako přimražená. Dívala jsem se na pětici vcházejících studentů, která procházela kolem všech studentů jakoby oni sami nebyli studenti.

,,Kdo to je?“ s úžasem jsem se zeptala Mikea, ač jsem si až po chvíli uvědomila, jak rychle jsem mu tu otázku položila.

,,To jsou sourozenci Cullenovi, ikdyž hodně lidí občas pochybuje, že opravdu sourozencemi jsou, těžko uvěřit, ale je tomu tak. Doktor Carlisle Cullen z místní nemocnice spolu s Esme si je před mnoha lety adoptovali. Srdce na pravé místě, i když se to nadá zrovna říct o tady těch.“ A pohlédl na ně. ,,V podstatě se tady ve Forks s nikým nebaví, pokud nemusí. A nikoho si taky nepouštějí k tělu, chápeš, jak to myslím. Mě osobně připadají namyšlení, není potřeba získávat jejich důvěru.“

Šli neuvěřitelně ladným krokem, někteří otáčeli hlavy, aby se na ně podívali též. Tak nepopsatelně krásní, elegantní, ty rysy v jejich obličejích ostré, ale zároveň svůdné, oči všech těch pěti studentů byly takové, že při pohledu do nich jsem myslela, že se v nich snad utopím, jakou měly hloubku, možná to dělala ta barva, každý z nich měl oči zlatohnědé, opravdu nádherné. Říkala jsem si, jak může být možné, aby byl někdo tak dokonalý. Určitě musí být chloubou školy, jejich studijní výsledky musí být mimořádné nebo ještě víc.V popředí šly dvě dvojice, z čehož jsem usoudila, že jsou to asi páry, které spolu tvoří i mimo školu, byli totiž zaklesnutí v rukách navzájem. A za nimi, jak jsem si posléze všimla, šel jeden student, osamocen však, z jehož pohledu bylo hned jasné, že ho nemrzí, že jdou před ním dvě dvojice párů, naopak, jakoby by byl se vším spokojený.

Zrovna procházeli kolem nás, když v tom se na mě otočil ten kluk vzadu a já cítila, jak mi jeho pohled proniká až do samého dna mé duše, mé srdce začalo rychle pumpovat, jako by běželo o závod. Neusmál se. S vážným výrazem pokračovali dál.

,,Edward, některé holky ve škole byly z něj unešené, dokud nezjistily, že nemá smysl stát o jeho přízeň celou věčnost, takže bych tě chtěl předem ušetřit námahy zkoušet to samé.“ Skoro až podrážděně škubl hlavou ke mně.

,,Alice a Jasper, to jsou ti vlevo před ním, Rosalie a Emmet vpravo před ním. Vypadá to, jako by Alice Jaspera jen podpírala, snad jakoby měl samou bolestí nebo utrpením z něčeho každou chvíli omdlít, nevím, ale takhle vyděšeně vypadá většinu času, co ho tady vidím.“ Koukala jsem na ně a vstřebávala, co mi Mike řekl.

,,No nic, promiň, ale já už budu muset běžet. Tak se zatím měj….“ Ukončil tuhle debatu a utíkal do třídy na hodinu.

,,Měj se“ stačila jsem za ním ještě vykřiknout.

Najednou jsem měla tolik myšlenek, že jsem nevěděla o kom z nich, z těch krásných Cullenových mám přemýšlet dříve. Podívala jsem se ještě jednou směrem, kterým před chvíli šli, při čemž zazvonilo, a uvědomila jsem si, že bych měla jít taky už na hodinu, i když se mi vůbec nechtělo.