Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 11.kapitola: Louka

07.06.2009 (12:00) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1264×

11. Kapitola: Louka

Jeli jsme rychleji, než bych čekala a docela mě to znervózňovalo, protože jsem nebyla zvyklá jezdit ve svém autě takovou rychlostí. A i kdybych chtěla jezdit rychle jak Edward, tak by mi to můj starý Pick-up ani nedovolil. Už nebyl tak výkonný jako dřív, rozhodně ne tak, jako Edwardovo auto.

,,Jedeš rychle, nemohl by si trochu zpomalit?" navrhla jsem mu a doufala, že zpomalí.

,,Rychle?" zasmál se. ,,Připadá ti, že jedu rychle? A já měl pocit, že se docela vlečeme."

,,Bojím se, abychom..." ,,...nenabourali?" dokončil moji otázku a podíval se na mě, zatímco řídil. ,,Mohl by ses aspoň dívat před sebe, když už řídíš tak rychle? Znervózňuje mě to." Trochu se pousmál a otočil hlavu zpátky dopředu. Sevřel rukama volant a díval se před sebe jak kolem nás uhání cesta, kterou jsme jeli. Byla jsem natočená směrem k němu a pozorovala jsem ho. Zaznamenávala jsem všechny jeho pohyby a snažila se přijít na to, v čem je ten rozdíl, mezi ním a ostatními. Opravdu působí přesvědčivě, nikoho by nemohlo ani ve snu napadnout, co všechno se může skrývat pod tou sametové bílou kůží a krásným pohledem.

,,Tak jsme tady." Řekl Edward, když zabrzdil, vytáhl klíč a dal si ho do kapsy svého kabátu. Vzápětí vystoupil z auta a obešel ho až dorazil na mou stranu, kde jsem seděla. Pomalu otevřel dveře a nastavil svou ruku tak, abych se mohla o něj zapřít. Natáhla jsem teda ruku a chytla se té jeho. Ucítila jsem ten ledový stisk, ale nevadilo mi to, bylo to příjemné. Nejspíš si to taky uvědomoval a hned jak mohl, mě pustil a zavřel za mnou dveře.

Stála jsem a rozhlížela se kolem sebe. Nikdo tady nebyl, vypadalo to, že si vybral poněkud klidné prostředí na naše povídání. Nebylo známky o tom, že by se jednalo o rušné místo. Působilo však na mě docela uklidňujícím dojmem, při čemž jsem usoudila, že se možná budeme procházet v nějakém tmavém lese, který se široce rozpínal před námi.

,,Půjdeme do lesa?" zeptala jsem se nesměle. ,,Počkej chvíli, nebuď nedočkavá, ano?" odpověděl, čímž ani trochu moji zvědavost neuspokojil. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se nemám Edwarda bát, třeba se mě chystá zabít, aby měl klid, abych se nemíchala do jeho života a celé jeho rodiny. Někde ale v hloubi duše jsem věděla, že se nic nestane, a že mu můžu věřit.

,,Hodně jsem přemýšlel o tom, kde bychom si mohli promluvit, a tak mě napadlo, že tě vezmu na jedno místo, které patří k mým oblíbeným." Šel směrem k lesu a já jsem ho následovala a ohlížela se všude kolem sebe. ,,Takže tenhle les je pro tebe důležitým?" položila jsem mu váhavě otázku. Edward se zastavil a otočil se ke mně. ,,Ne, to není to místo, kam tě chci vzít. Když půjdeme chvíli touhle cestou, dorazíme tam, kam máme namířeno, uvidíš." ,,Dobře." Jen jsem přitakala a už jsme dál pokračovali hlinitou cestičkou, která vedla mezi vysokými stromy lesu, mezi které pronikalo jen málo světla.

Během toho, jak jsme tiše kráčeli, se mě najednou Edward zeptal: ,,Proč tak nutně potřebuješ vždycky vědět pravdu?" zaskočilo mě to a přemýšlela jsem, co mám na to říct. ,,Já nevím, ne vždycky potřebuji znát pravdu, ale teď je to něco jiného, nevím, je to něco, s čím jsem se nikdy nesetkala a ani by mě nenapadlo, že může být."

,,Chápu to dobře, když si myslím, že jsi na mě závislá?" bylo to tak výstižné, ale přitom to znělo tak neskutečně a ne zrovna elegantně. ,,Ne, tak to neberu." ,,Ale bereš." ,,Ne, neberu."

,,Bereš." ,,Čteš mi snad myšlenky?" vybuchla jsem.

Hádala jsem se sním, když jsme zrovna dorazili na konec cestičky a já jsem viděla jak před námi prosvítají paprsky slunce skrz husté větve posledních stromů na cestě před námi. Edward je odhrnul a  naznačil mi, abych prošla. Podívala jsem se na něj trochu naštvaně, ale vzápětí jsem už jsem naštvaná nebyla, když jsem se ocitla na krásné rozlehlé louce, plné květin, které se odrážely ve světlech slunce. Bylo to něco jako sen, ve kterém jsem se najednou objevila a nevěděla jsem, kdy to skončí. Otočila jsem se na Edwarda, který ovšem stál opodál stále na kraji lesa a nechápavě jsem na něj pohlédla, proč stojí tam a nepřijde sem na slunečnou louku.

,,Opravdu jsi si jistá, že chceš znát pravdu?" zeptal se mě a čekal na mou odpověď. ,,Ano, jsem si jistá, po ničem víc teď ani netoužím." Uznala jsem.

Edward udělal první krok a pak další. Na chvíli se zastavil a začínal si rozepínat svou modrou košili, kterou měl na sobě. S očekáváním jsem ho pozorovala. Jakmile ji měl celou rozepnutou, udělal další dva kroky vpřed a zůstal stát na slunci. V ten moment jsem upřela zrak pouze na jeho obnaženou hruď, která se na světle celá třpytila. Ten stříbřitý lesk každé části jeho kůže byl ohromující, tak nádherný. Kráčela jsem k němu, měla jsem touhu natáhnout ruku a pohladit ho po kůži, abych věděla, jaká je na dotek. Vypadal naprosto dokonale, o tom nebyl pochyb. Když ale uviděl, že se k němu přibližuji, stáhl se a udělal krok zpátky. ,,Teď vidíš, proč se nemůžu ukazovat, když je slunce. Každý by hned poznal kdo jsem, co jsem já a celá moje rodina zač. Prostě nemůžu každému na potkání vyprávět o tom, kdo jsem." Stála jsem naproti něj a dívala se, jak si zapíná košili. ,,Takže všechny ty vaše výlety jsou jen lstí?" ,,Celé je to jedna velká kamufláž. Už tolik staletí. S tím ale nic nenadělám, pokud chci žít normálně a nenápadně."

,,Kolik ti je vlastně let?"

,,Sedmnáct."

,,Sedmnáct? Ale jak dlouho už ti je tolik?" sklonila jsem hlavu a znova uslyšela tu otázku v hlavě, připadalo jsem si hloupě.

,,Už dlouho."  Přiznal. ,,Několik let." Přiblížil se ke mně až stál těsně u mě a rukou mi něžně nadzvedl bradu tak, aby mi viděl do očí, a když jsem se mu do dívala do jeho tmavě hnědých očí, skoro až černých, řekl mi: ,,Je mi líto, že sis vybrala zrovna mě."

,,Na čem závisí barva tvých očí?"

,,To je právě to, kvůli čemu bych byl nerad, kdyby se ti něco stalo, kdybych ti něco udělal."

,,Ale já vím, že mi neublížíš."

,,Nevím, jak dlouho můžu stát vedle tebe, aniž bych na tebe skočil a začal pít tvou krev. Sám se bojím, nikdy jsem to ještě nezkoušel. Ta vůně, kterou vždycky cítím, když projdeš kolem, mě, nebo když se objevíš ve stejné místnosti, je nebezpečná."

,,Promiň, nerada ti to stěžuju."

,,Já vím, ale je to hlavně můj problém, když chci být co nejvíc s tebou." Znělo to tak pěkně, nechtěla jsem, aby tenhle okamžik kdy skončil.

,,Už ale budeme muset jet, začínám se cítit nesvůj a nerad bych to prodlužoval." Ještě se mi zhluboka podíval do očí a pak lehce ode mě odstoupil. ,,Já vím, pochopila jsem to." Už jsem věděla, co znamená ta změna jeho očí. Čím víc bývají tmavší, tím hůř se cítí a tím víc má hlad. Bylo to pro mě tak nové poznání, které jsem sni nečekala. Už jsem však byla spokojená s tím, že jsem zjistila to nejdůležitější, co jsem aspoň dnes mohla.

,,Měli bychom si trochu víc pospíšit." Řekl mi Edward. ,,Chceš snad běžet?" vyznělo to skoro ironicky, a možná jsem to tak i myslela, proto jsem se usmála.

,,Ano, přesně to chci."

,,Já nedokážu být tak rychlá jako ty." Přestala jsem se usmívat, protože to co řekl Edward znělo vážně. Nerada běhám a pokud možno, vyhýbá se tomu, jak nejvíc můžu.

Přistoupil rychle ke mně a v okamžiku mě popadl a chytil mě tak, že jsem náhle byla v jeho náruči. Trochu jsem se vylekala, ale uklidnila jsem se, když se na mě usmál. Tentokrát se usmál od srdce, nebo mi to aspoň tak připadalo, takže se mi ulevilo. ,,Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Teď zavři oči a nech je zavřené, dokud ti neřeknu, abys je otevřela, nerad bych, aby ti slzely." Poučil mě a já ho poslechla. Zavřela jsem oči a měla jsem pocit, jakoby se najednou zvedl vítr, který jsem cítila kolem sebe. Narážel do nás a já jsem cítila nenápadné drncání, když se mnou Edward běžel přes les. Byl to zvláštní pocit a jakmile jsme dorazili k autu, postavil mě na nohy a řekl, že už můžu otevřít oči. Když jsem je otevřela, lehce jsem zavrávorala. Hlava se mi trochu točila. ,,Jsme tu opravdu rychle, museli jsem běžet úplně ry...rychle..." Ani jsem se neodvážila při běhu v Edwardově náruči otevřít oči, právě proto, jak mi to radil. A možná jsem dobře udělala, možná by mi bylo dokonce i hůř.

Edward mě chytil slabě za ruku a spolu jsem odkráčeli až k autu, kde mi opět otevřel dveře a usadil mě, jako by se bál, abych náhodou neupadla. Potom nasedl i on, a už jsme jeli zpátky domů.

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - 11.kapitola: Louka: