Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 12.kapitola: Setkání

24.06.2009 (14:30) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1084×

12.Kapitola: Setkání

          Šla jsem spát poměrně brzy. Byla jsem příliš unavená na to, abych se udržela dlouho vzhůru. Charlieho jsem pozdravila jen tak zběžně, když jsem přišla a ani se nezdržovala, abych s ním víc mluvila. Ještě když jsem ležela, jsem chvíli přemýšlela o tom všem, a o celém tom dnešku, a připadalo mi to skoro neskutečné. Není se čemu divit, ještě jsem si na to nezvykla, že jsem dnešní odpoledne strávila s dokonalým Edwardem Cullenem, upírem. Upír, to je to slovo, které mi zvoní v hlavě vždy, když na něj pomyslím, nebo když ho vidím před sebou. Těžko bych mohla o tom někomu vyprávět, ale nevadilo mi to.

          Jakmile jsem usnula, zdál se mi jeden takový podivný sen, který se mi poslední dobou zdál už několikrát, vypadal tak skutečně, že jsem měla pocit, jestli to opravdu je sen a ne skutečnost. Zdálo se mi - teda aspoň myslím, že ležím v posteli a spím, když v tom mě něco vzbudí, nějaký pocit, jako bych v pokoji nebyla sama, jakoby tam byl někdo se mnou. Prudce jsem si sedla, a vzápětí jsem se lekla, když jsem uviděla před sebou známý obličej Edwarda. Byla jsem vylekaná z toho, že tam je, protože jsem neměla tušení, jak by se tam mohl dostat takhle v noci. V měsíčním světle zářily jeho špičáky, kterými se lehce na mě usmíval. Otočila jsem se ke stolečku, abych sáhla po vypínači malé lampičky, a abych rozsvítila. Když jsem to udělala, podívala jsem se zpátky na místo, kde jsem ho původně viděla stát. Už jsem ho tam ovšem stát neviděla, jakoby v ten moment zmizel, vypařil se. Chvíli jsem se ještě bezmyšlenkovitě dívala před sebe, ale nebyl nikde v pokoji. Říkala jsem si, jestli mi vážně už nehrabe. Celá zpocená jsem opět zhasnula světlo, lehla si a znovu usnula.

          Z mého dnešního nevrlého spánku mě nelítostně vzbudil Charlie, který mi zabušil na dveře pokoje. ,,Bells! Vstávej, je sedm hodin." Hodila jsem si na hlavu polštář, abych utlumila to příšerné bušení na dveře, ale moc to nepomohlo. ,,Dobře, stačí, už jsem vzhůru. Díky." Řekla jsem trochu hlasitěji, aby mě slyšel, a pak odhodila polštář na stranu. Pomalu jsem se rozebírala, a nejraději bych zůstala v posteli celý den, ale uklidňovala mě myšlenka, že je dneska pátek, a že zítra už budu moct vylehávat v posteli déle.

          Zběžně jsem se dala do kupy, párkrát pročísla vlasy a už jsem byla připravená jet do školy. Charlie odjel těsně přede mnou, ani se se mnou nestihl rozloučit, jak dneska spěchal. Z toho jsem mohla usoudit, že se dneska jen tak brzo nevrátí. Vždycky, když takhle spěchal do práce, bylo to naléhavé a musel tam pak zůstat až pozdě do večera.

          S batohem na zádech jsem kráčela ke svému autu a jako každý den jsem vyjela něco málo před půl osmou.

          Dneska mi ovšem trvalo o něco déle, než jsem dojela ke škole, protože jsem byla plná myšlenek na včerejší den. Jezdila jsem po parkovišti a hledala volné místo na zaparkování. Přitom jsem ohlížela všude kolem sebe, zda neuvidím auto Edwarda, popřípadě auto Emmeta, abych věděla, jestli dneska přijeli do školy a budu mít možnost ho spatřit. Bylo mírně zataženo, takže jsem odhadovala, že by tu mohli být, ale nikde jsem nespatřila Edwarda ani Emmeta, dokonce ani ne Alici. Docela mě to překvapilo, ale vím, že v podstatě není pravidlem, kdy chodí do školy a kdy ne. Neřekla bych totiž, že to závisí na tom, jestli svítí slunce, nebo je pod mrakem, tak jak mi to stroze vysvětloval.

          Znuděně jsem vylezla z auta a hodila si batoh přes rameno. V ruce jsem držela sešit, v kterém jsem si předčítala včerejší učivo, a zamyšleně jsem procházela parkovištěm směrem k budově.

,,Tak jak bylo včera s Cullenem?" ozval se známý hlas, když jsem šla kolem modrého Chevroletu. Nevěděla jsem, na koho ta otázka byla mířena, ale přesto jsem se otočila.

,,Gabrieli!" řekla jsem, bylo to něco mezi pozdravem a otázkou, zda mluví na mě.

,,Není člověka na téhle škole, který by snad nevěděl o tom, že si včera nastupovala do Cullenova auta." Přistoupila jsem k němu, abych nemusela na něj křičet tak daleko. Byl opřený o přední kapotu svého Chevroletu, až by se dalo říct, že vlastně na ni seděl, ale spíš tak opatrně, aby nepoškrábal leskle modrý lak kapoty. Ruce měl v kapsách svých volných kalhot a jeho bílá, porozepnutá košile vlála ve větru, který sem tam zafoukal. Bylo tak vidět jeho pevně vypracovanou hruď pod košilí, a jeho kůže byla světlejší, než ta moje.

,,No jo no, máš pravdu." Uznala jsem.

,,Kampak tě zavedl? Procházeli jste se někde hezky v přítmí lesu?" řekl jistě, ale ne naštvaně. Nevěděla jsem, kam tím míří.

,,Ani ne, abych pravdu řekla." Vzpomněla jsem si na louku, kde jeho hruď zářila ve slunečním světle. ,,Proč se mě tak vyptáváš?" zeptala jsem se zatím zdvořile.

,,Dovol, jen jsem zvědavý, na čem tě užene. Nebo snad uháníš ty jeho? Moc bych se nedivil, pravda..."  ,,Tak hele, myslím, že je do toho ti opravdu nic není, takže si myslím, že bych měla radši jít." Rozhodla jsem nakonec a otočila se k odchodu. Nestihla jsem ale udělat ani krok a ucítila jsem na paži jeho ruku. Byla chladnější, než by mě napadlo. Podívala jsem se na něj a čekala, co mi ještě chce.

,,Promiň, omlouvám se, ano? Nechtěl jsem tě naštvat. Jen jsem se neovládl." Pustil mou ruku a důvěrně se mi díval do očí. Když jsem viděla jeho pohled, bylo těžké se na něj zlobit. Už od okamžiku, jak jsem ho poznala, něco mě na něm upoutalo, možná to bylo jeho charisma, nebo jen jeho přesvědčivé chování.

,,Fajn. Takže, chtěl si mi ještě něco říct, nebo můžu jít už do školy? Ne že by mi vadilo tady stát, ale za chvíli bude hodina." 

,,Jo, máš pravdu..." podíval se na hodinky ,,...směl bych slečnu Bellu doprovodit na hodinu?" zeptal se mě zdvořile a s lítostí v hlase. Chvíli jsem uvažovala, ale nebyl důvod, aby mě nemohl doprovodit. ,,Klidně." Pokusila jsem se o milý úsměv.

          Šli jsme spolu vedle sebe. Měla jsem tendenci se na něj podívat. Toužila jsem vidět, jak vedle mě sebejistě kráčí s rozevlátými černými vlasy. Zrovna když jsem se na něj podívala, podíval se i on na mě. Neuhnula jsem hned pohledem, protože jsem to nečekala a on se mě hned zeptal: ,,Copak?" ,,Nic." Jednoduše jsem odpověděla, a oba jsme se zasmáli. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří.

          ,,No myslím, že tě nedoprovodím až ke třídě." Nechápala jsem jeho náhlé rozhodnutí. Díval se upřeně někam před sebe a zdálo se mi, že je možná dokonce i naštvaný, ale dobře to skrýval. Hned jak jsem se podívala tam kam Gabriel, jsem pochopila, co tím myslel. Edward stál s Alicí opodál a stejně tak upřeně sledovali oni nás.

,,Děkuji ti za hezkou společnost, ale já půjdu teď jinam. Nerad bych, aby vzniklo nějaké nedorozumění." Byl otočený jinam, když na mě mluvil, ale já jsem viděla, jak už Edward k nám přichází a v tu ránu byl prostě vedle nás.

,,A, Edwarde... vítám tě mezi živými." Gabriel si neodpustil ironickou narážku. Chvílemi jsem uvažovala, že to snad ví víc než já.

,,Gabrieli, taky tě rád vidím. Doprovázíš Bellu?" Edward se na mě podíval něžně. Dívala jsem se na něj jako na vystřižený obrázek. Byla jsem ráda, že je tady. Ale bylo mi líto, že se oni dva spolu nemůžou bavit normálně.

,,Tak nějak, ale teď už budu muset jít stejně jiným směrem, takže...Bello? Měj se prozatím hezky." Gabriel si měřil Edwarda a pak se podíval vřele na mě. Jen jsem se lehce pousmála a ohlídla se za ním, jak od nás odchází. Pak jsem se obrátila zpátky na Edwarda a chtěla jsem něco říct, ale nestihla jsem to, protože mě přerušil.

,,Nemůžu být pořád ve tvé blízkosti a ochraňovat tě."

,,Cože? Jak to myslíš? Před čím mě chceš chránit?"

,,Zase máš tolik otázek. Rád bych ti na ně odpověděl, ale tohle není v mých silách. Ne teď."

,,Dobře, ale..." ,,Prosím, neptej se teď na nic, ano?" ,,Promiň." Byla jsem spíš smutná než naštvaná. Nechtěla jsem ho naštvat, byla jsem ráda, že stojí přede mnou. ,,Rád bych tě sám doprovodil ke třídě, ale nemůžu, nejde to. Takže ti jen popřeji pěkný den, a ať ti to uteče. Já tady dneska nezůstanu, počasí moc nepřeje." Zasmál se, jeho smích byl tak zvučný a přitom tak líbezný, že jsem se taky zasmála. ,,Dobře. Ahoj." Na víc jsem se nezmohla, protože už teď mi hlavou probíhaly myšlenky, že bude pryč, že nebude někde blízko mě, a že ho dneska už nejspíš ani neuvidím.

          Přišla jsem tak akorát na první hodinu. Všechno to venku mě zdrželo, ale přesto jsem to stihla včas. Připadalo mi teď všechno zpomalené, celý den ještě přede mnou, a nebude tu nikdo z Cullenových. Gabriela taky asi nepotkám, což mě nemrzelo tolik, než že neuvidím Edwarda, ale i tak, nebylo zase tak strašné si s Gabrielem povídat. V podstatě mi přišlo, jakoby snad měl něco společného s Edwardem, ikdyž se očividně nemají moc v lásce. Je to zvláštní, ale nemůžu přijít na to, čím jsou si jen podobni.

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - 12.kapitola: Setkání: