Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 14.kapitola: Procházka

27.06.2009 (08:30) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1099×

14. Kapitola: Procházka

          Přijela jsem hned domů a zamířila do kuchyně. Chtěla jsem připravit Charliemu večeři dřív, než bude doma, ikdyž možná přijede později. Měla jsem totiž ještě v plánu se jít ven na chvíli projít, protože bylo docela příjemně a nerada bych promeškala tohle počasí sezením doma. Sice jsem se zase dlouho nepodívala na email, jestli se mi mamka neozvala –což určitě udělala nejmíň třikrát- ale to mohlo počkat.

          Vytáhla jsem z ledničky sýr, který jsem postupně obalovala v mouce, potom pečlivě ve vajíčku a nakonec ve strouhance. Dalo mi to docela zabrat, protože jsem to už dlouho nedělala. Jeden sýr se mi moc nezdařil, protože mi na pánvi vytekl a jak jsem pochopila, špatně jsem ho obalila, a přitom jsem si na to dávala velký pozor. Pak mi to šlo už dobře, a do hodiny jsem měla hotové čtyři kousky sýra, které jsem pak naskládala na talíři, a ten přikryla, aby to zůstalo aspoň trochu teplé, až přijde. Sama jsem ještě ochutnala kousek sýra, a byla jsem poměrně spokojená se svou prací, chutnalo to dobře. Pánev jsem hodila do dřezu a nechala ji ve vodě, aby bylo jednodušší ji potom umýt.

          Šla jsem ještě do pokoje a převlíkla si tričko, které jsem si nechtěně zacákala při smažení. Bylo mi líto, že jsem si zničila tohle tričko, ale možná ty fleky ještě nějak z toho dostanu.

          Cestou dolů jsem přemýšlela, kam bych mohla zajít, abych nebloudila bezmyšlenkovitě po Forksu. Možná bych se mohla projít za Jessikou. Není to sice zrovna nejblíže, ale přesto. Nebo bych mohla zajít za Mikem na benzinku, kde občas odpoledne pracuje.

Benzinová pumpa nebyla tak daleko jako k Jessice, tak jsem se rozhodla, že zajdu za Mikem, abych se podívala jak mu to jde a určitě bych mu udělala radost. Mike nemá pravidelnou pracovní dobu, podle toho, jak se to hodí, tak tam je. Pracuje tam hlavně z jednoho nejhlavnějšího důvodu, ne že by to byla jeho touha tam dělat, ale především benzinka patří jeho rodičům, a jím se vyplatí, když zaměstnají svého syna, než kdyby hledali někoho cizího, kterému budou pak muset vyplácet sumy peněz a nebudou si jisti, zde je ten člověk vůbec spolehlivý a dochvilný. Mike si tak vydělá sice o něco míň, ale přece jenom to není špatné, navíc všechno to tam zná, a nic pro něj není problém.

Ikdyž bylo venku příjemně, nevěděla jsem, v kolik se uráčím vrátit domů, a tak jsem si vzala s sebou mikinu, aby mi nebyla pak zima. Hodila jsem si ji přes ramena a šla na benzinku.

Šla jsem rovně po chodníku, a všude se rozhlížela, bylo znát, že je dnešek nějaký jiný od ostatních zamračených dnů. Všude bylo najednou víc lidí, jakoby si každý vychutnával tohle příjemné a klidné počasí.

Za nedlouho jsem odbočila doleva, kde se Slunce pomalu stáčelo k západu a pokračovala jsem klidnou cestou, kde bylo jen málo domků. Už tu nebylo tolik lidí, jako v minulé ulici, skoro vlastně žádní. Tady to vypadalo, jako by lidi neradi vycházeli ven, což mě trochu děsilo.

Zase jsem se přistihla, jak se mi myšlenky seběhly jinam. Opět jsem měla v hlavě Cullenovy. Když jsem je vídávala tak málo, ani mi nepřišlo, nebo ani jsem snad nevěřila, že by byli to, co jsem se o nich dozvěděla nedávno. Bylo to tak těžko uvěřitelné, že jsem se sama sebe ptala, jestli nejsem náhodou blázen.

Z mého snění mě najednou vytrhl pocit, který mi říkal, že tady nejsem sama. Snad že jde někdo za mnou? Instinktivně jsem se celá otočila, ale nikdo tam nebyl. Pak jsem se obrátila zpátky. Trochu jsem nadskočila. Před sebou jsem viděla jen tmavý obrys postavy, v důsledku toho, jak jsem byla oslepená paprsky slunce, které mě bodaly do očí. Nelekla jsem se tak, jako vždycky předtím, už mi bylo jasné, kdo stojí přede mnou. Edward.

,,Ahoj! Nelekla ses.“ Řekl Edward svým líbezným hlasem a ustoupil, abych mu viděla do tváře.

,,Ahoj. Ehmm…co tu děláš? Tady? A teď?“ ptala jsem se, když jsem si uvědomila všechno to, co mu bránilo, aby se takhle běžně někde potuloval.

,,Bello, nestíhám si zapisovat všechny tvoje otázky.“ Mírně se usmál a já jsem se pak musela taky usmát. ,,Promiň.“ Nedalo mi to, a musela jsem se mu omluvit.

,,Nemusíš se pořád omlouvat. Nemohl jsem si pomoct.“

,,Takže…co teď chceš dělat?“ zeptala jsem se, protože mi nebylo zcela jasné, co bude dál, avšak si na nic nestěžuju, jsem ráda, že je tady se mnou, že cítím jeho přítomnost vedle sebe a že můžu pozorovat každý detail jeho těla.

,,Dobrá otázka. Co bych chtěl? Nemáš ani představu o tom, co bych chtěl.“ Zadíval se na mě a ironicky se zasmál.

,,Tak víš co? Měla bych jeden nápad.“ Hned mi blesklo hlavou -La Push, o čemž nejspíš věděl, jakoby mi to vyčetl v očích a okamžitě reagoval.

,,Ne, to nejde. Nepojedu tam.“

,,Cože? A proč bys tam nemohl jet? Nemusíme být pořád na pláži, můžeme se jít někde projít, prý je tam taky pěkný les, nebo jestli máš obavy z toho, aby ses ovládl…“ ,,Ne, o to nejde, ty víš, že jediné, z čeho mám obavy, je, abych se udržel hlavně ve tvojí blízkosti, a taky vím, že je tam rozsáhlý les…já…bývá tam poněkud narváno.“ Udiveně jsem se na něj dívala a trhalo mi srdce, když takhle rychle zamítl mou nabídku. ,,Aha…no dobře, zítra ve dvě vyrážíme, byla bych moc ráda, kdyby sis to rozmyslel.“ Mluvila jsem pravdu, protože jsem si přála, aby tam byl se mnou. Natáhl svou ruku a pohladil mě s ní po tváři. Cítila jsem ten studený dotyk, který ale znamenal pravý opak. Málem jsem se rozplynula blahem, kéž bychom byli pořád spolu. ,,Bello, ty víš, jak rád bych jel do La Push a byl tam s tebou, ale je to pro mě těžší, než si myslíš.“ Podívala jsem se mu do očí a viděla tu známou čistě hnědou barvu, která ho nutila k většímu pozoru a která vzbouzí tu neovladatelnou touhu skočit někomu po krku a utišit ji.

,,Ano, vidíš dobře, budu muset už jít. Chtěl bych ti popřát, aby sis zítřek dosyta užila.“

,,Ne, prosím, neodcházej ještě.“ Žádala jsem sobecky, ikdyž jsem věděla, že je to pro něj přítěží.

,,Ahoj Bells…“ Chtěla jsem znova zopakovat, co jsem řekla, ale už byl daleko. Viděla jsem jen mihotavou, zářivou barvu v paprscích sytě oranžového, zapadajícího slunce, jak se ztrácí mezi stromy. A dál? Ani lístek se za ním nepohnul, a já jsem jen tupě zírala na místo, kde se mi ztratil z dohledu.

            Připadá mi, že čas s ním nehorázně utíká, jako když jedou auta o závod. Chvíle vedle Edwarda mi přijdou tak krásné, až neskutečné, že je mi pak líto, když najednou zjistím, že už je ta chvíle pryč. Při pohledu na hodinky jsem málem nevěřila svým očím. Bylo najednou tolik, že jsem věděla, že než bych došla za Mikem, už by měl dávno po práci a byl doma. Tak mi nezbylo nic jiného než se otočit a vrátit domů.

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - 14.kapitola: Procházka: