Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 21.kapitola: Obrat

30.07.2009 (08:30) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 968×

21. Kapitola: Obrat

Třetí den mi zazvonil budík a nemilosrdně mě vzbudil z mého krásného snění. Ani není třeba podotýkat o čem se mi zdálo, nebo spíše o kom. A když jsem se vzbudila, byla jsem smutná z toho, že to nebyla skutečnost, jak to tak bývá. A ještě víc smutnější jsem byla, když jsem věděla, že se dneska ve škole zase neukáže. Ne že by to byla jistota, která mě přesvědčovala o tom, že ho dneska prostě neuvidím, spíš jsem to tak cítila, a ujistily mě paprsky slunce, které zesvětlovaly můj pokoj hned po ránu.

Se plným batohem jsem vyběhla ven před dům a nastavila svou tvář slunci, které příjemně hřálo, na chvíli jsem se zamyslela nad tím, jaké by bylo zrovna teď tady stát a být tak krásná jako Edward, nebo dokonce jako Rosalie a třpytit se až na metry daleko. Otevřela jsem oči, protože už mi trochu slzely a všechno jsem teď viděla bíle.

Hodila jsem batoh vedle sebe do auta a nastartovala. Dojela jsem ke škole a zaparkovala vedle Mikeova auta. Mike se postavil tak, abych ho nepřehlédla náhodou a zamával.

,,Ahoj Bells! Tak jak se máš dneska? Doufám, že dneska už uvidím tvůj úsměv.“ Snažil se mě rozveselit Mike, když jsem vystupovala.

,,Ahoj Mikeu! Díky. No záleží na tom, jaký bude dnešek.“ Trochu jsem se usmála, aby si nemyslel, že jeho snaha byla zbytečná. Rozhlížela jsem se kolem a nakonec se zeptala Mikea: ,,Cullenovi tady asi nejsou, že?“ malinká naděje, co se ve mně skrývala, rázem zmizla. ,,Máš pravdu, dneska tu nejsou. Sama vidíš, jak je pěkně. Museli jet s Carlislem na nějaký výlet. Ach jo, taky bych jel, kdyby naši byli normální.“ Zabědoval Mike. ,,No, můžu tě teda dneska doprovodit já až k lavici? Máme společnou hodinu.“ Nabízel se Mike.

,,Klidně.“ Bylo mi v podstatě jedno, ale byla jsem ráda, že nejdu sama. Jakmile jsme vešli do školní budovy, uviděla jsem Gabriela jak stojí u nástěnky a baví se se svými kámoši. Dneska mi připadal trochu ztrhaně, ale přesto působil stejně úžasně, jako jindy. Otočil se a usmál se na mě. Taky jsem se na něj usmála, byla jsem ráda, že vidím ve škole alespoň jeho. Jen jsem si tak říkala, že buď tady umí každý číst myšlenky nebo já jsem nenormální.

Docela s nudou jsem pozorovala hodinky a čekala, kdy uběhne poslední minuta poslední hodiny před obědem. Ale čím víc jsem se dívala, tím méně mi to utíkalo. Pak zazvonilo a já jsem vyletěla ze třídy. Zamířila jsem rovnou na oběd. Měla jsem docela hlad, a už dlouho jsem nejedla. Sedla jsem si k Angele, která seděla doposud sama.

,,Ahoj! Dneska to jídlo nevypadá zrovna nejlíp.“ Řekla mi Angela, když prohrábla své špageti.

,,Doufala jsem, že bude dneska něco, co mám ráda.“ Řekla jsem zklamaně.

Stejně tak pomalu mi utekly i poslední dvě hodiny. Musím ale přiznat, že ta poslední hodina biologie mě dnes docela zaujala.

S nepříliš veselou náladou jsem šla rychlým krokem na parkoviště. Spousta studentů spěchala taktéž, protože byli stejně unavení jako já a chtěli domů. ,,Měj se Bello!“ Slyšela jsem krásný zvučný hlas za mnou. Ještě jsem se otočila a zamávala na Gabriela. ,,Čau.“ Jak je možné, že ho dnes potkávám skoro na každém kroku? Nešlo mi to do hlavy, zvlášť to, že neměl v úmyslu přijít za mnou a normálně se mnou mluvit, jako to dělal jindy. Edward tu nebyl a Gabriel toho nevyužil? Prostě jsem nastartovala a odjela domů. Nejdřív jsem to tak v plánu měla, ale zajela jsem kousek dál. Zastavila jsem u lesa, který byl téměř blízko k našemu domku a šla jsem se projít. Bylo pěkně, takže jsem neměla ani obavy, že bych se mohla v lese ztratit.

Kličkovala jsem mezi stromy a přešlapovala jsem velké kořeny stromů, které byly nad zemí. Zrovna jsem se nacházela na místě, kde bylo nejmíň stromů a kde světlo nejvíc procházelo až k zemi.

Zaslechla jsem prasknutí větve. Nebylo to pod mou nohou, někdo stál za mnou. Otočila jsem se. Byl to Edward. Celým mým tělem projel nával štěstí.

,,Ahoj Bello!“ usmál se na mě mile a kráčel ke mně. Jeho tvář zářila díky slunci, které tu prosvítalo a já se nemohla vynadívat. ,,Edwarde!“ zvolala jsem taky přistoupila blíž k němu.

,,Promiň, že jsem zase chyběl. Musel jsem odjet.“ Vysvětloval mi něžně Edward.

,,Já vím, taky se ti omlou…“ jemně se dotkl prstem mých rtů.

,,Ne, ty se za nic nemusíš omlouvat.“ Stáhl prst z mých rtů a já jsem přikývla. ,,Dobře, ale víš, co si myslím.“ Řekla jsem rozhodně.

,,Spíš mi pověz, jak ses měla celý den.“ Pobídl mě Edward, čímž změnil tohle téma.

,,No, v podstatě nic zvláštního. A co jsi vlastně dělal celé ty dny?“ zeptala jsem se ho já rychle.

,,Jen jsem se tak poflakoval.“ Rozesmál se a já taky. ,,Dobře, mimo to jsem lovil medvědy, chápeš.“ Sklonil hlavu dolů. ,,Jo.“ Řekla jsem skoro nesměle.

,,Taky mě napadlo, že bych tě mohl vzít k nám domů, jestli bys chtěla.“ Trochu poodstoupil.

,,Vážně? Ale co když se jim nebudu líbit?“ řekla jsem zděšeně. Edward se zasmál.

,,Takže pro tebe není žádný problém to, že půjdeš do domu plného upírů, ale jestli se jim budeš líbit? Jsi roztomilá.“ Zamyslela jsem se nad tím a musela jsem se usmát.

Edward trochu zvážněl a znova přistoupil ke mně. Těžko se dalo z jeho obličeje poznat, co má v plánu. Tak dokonale skrýval své pocity. Vzal mě za ruku a druhou rukou mě chytil za krk a přitiskl si mě pevně na sebe. Rukama jsem se mu opřela o hruď a dívala se do jeho zářivé tváře.

,,Miluji tě!“ pošeptal Edward a začal mě líbat. Zase jsem se dostala do toho úžasného stavu, který se nevyrovná snad ničemu. Cítila jsem tu touhu po něm, která dychtila v mém těle, až jsem si přála cítit jeho tělo do konce svého života. Nic bych si nepřála víc.

Odtáhl svůj obličej a díval se na mě s láskou. Najednou se jeho výraz v obličeji nějak změnil. Byl jiný, to jsem věděla, ale jak? To už byla otázka. Vzal svou ruku, kterou mi předtím držel tu mou a odhrnul vlasy z mého krku. Automaticky jsem lehce naklonila hlavu do boku a zavřela oči. Ucítila jsem jeho chladné rty, jak mě líbají na krk. A pak… pak jsem ucítila bolest, cítila jsem jak mnou projíždí bodavá bolest, která se zvětšovala a zvětšovala a nechtěla přestat. Podlamovaly se mi kolena a já si uvědomovala, co se děje, co Edward dělá. ,,Edwarde.“ Zašeptala jsem a celé mé tělo sláblo a přitom hořelo bolestí. Byly to ty zuby, které jsem předtím viděla, zuby, kterými loví svou zvěř, své jídlo. Teď jsem byla tím jídlem já. Už jsem byla na zemi a Edward už mě nedržel, už se odtahoval a postavil se.

,,Ne ne ne…Bello…Bože, co jsem to udělal? Promiň, promiň. Ne!“ řval Edward a snad i brečel, ale to už jsem těžko poznala, protože mnou zmítal jed jeho špičáků a myslela jsem, že mi snad ta pálivost rozerve celé tělo.

Edward byl pryč. Byla jsem tam sama na zemi a křičela bolestí. Někdo přiběhl.

,,Jsem tady Bello, neboj, bude to dobré!“ řekl něčí hlas a položil hlavu na to samé místo, kde mě předtím kousnul Edward. Cítila jsem něčí rty. Byly taky chladné, ale měkké. Cítila jsem znova zuby, jak se zabořily do mé rány. Byla to strašná bolest, jako by znova někdo vysával ze mě krev a vracel mi ji zpátky. Už jsem nemohla, omdlela jsem.

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - 21.kapitola: Obrat: