Možná se to někomu bude zdát smutné, možná ne, uvidíme.
12.08.2009 (09:00) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 932×
25. Kapitola: Sama
,,Bello! Jsi v pořádku?“ vykřikl Charlie, jakmile mě viděl vstoupit do domovních dveří, neboť jsem se držela za bok a šla tak pomalu, že to nebylo u mě obvyklé.
,,Nic se neděje tati!“ ujistila jsem ho.
,,Co se stalo?“ zeptal se mě a zkřížil ruce. Na tohle jsem nebyla připravená, tak rychle si něco vymyslet, aby to znělo věrohodně.
,,No, to je na dlouhé povídání.“ Řekla jsem nakonec.
,,Já mám čas Bello.“ Nechápavě jsem se na něj podívala, neboť jsem nečekala, že zrovna on bude mít tolik času, aby si mě vyslechl, copak za chvíli nezačíná v televizi nějaký zápas?
,,Stala se taková malá nehoda. Prostě, byli jsme s Edwardem na procházce v lese, pak jsme potkali Gabriela s Claire, no a povídali jsme si…všichni…“ poslouchala jsem sama sebe, a čekala, co ze mě vyletí. ,,…no a najednou jsem uviděli divoké prase, a začli jsme utíkat, a to prase se taky za námi rozeběhlo a já jsem to nějak nestihla…a porazilo mě, ostatní se samozřejmě hned zastavili taky, a prase utíkalo dál za nimi a porazilo i Edwarda. Claire pak běžela pro Caleba, a mezitím Gabriel zahnal to prase. Já jsem tak trochu…omdlela, a Simmonsovi se o mě a o Edwarda postarali. Ale je to jen taková drobnost, nemusíš se bát, jsem v pořádku.“ Zhluboka jsem vydechla. Charlie se na mě nedůvěřivě podíval a pak se zadíval do země.
,,Ach, to je mi líto, neměli jste tam chodit. Mám nápad…mohli bychom zajít třeba na…pizuu, trochu ti zvednout náladu.“ Navrhoval nesměla táta.
,,Ehm…díky, ale myslím, že si teď půjdu spíše lehnout. Ikdyž, neměla bych něco uvařit? Jedl si vůbec něco?“ strachovala jsem se, že jsem nechala tak bezohledně Charlieho bez včerejší večeře.
,,Ne, to je dobré, asi zajdu s kluky na jedno, a budeme sledovat dnešní velký turnaj ve fotbale.“
,,Dobře, ale kdybys mě potřeboval, řekni.“
,,Myslím, že teď hlavně musíš odpočívat.“ Zakončil tenhle rozhovor a popadl svou bundu. Lehce jsem zvedla svou ruku na rozloučenou a šla pomalu po schodech, přidržující se zábradlí, do svého pokoje.
Po víkendu mi bylo poněkud lépe, což mě nutilo k radosti, protože nebyl žádný důvod zůstávat doma, a mohla jsem jít klidně do školy, sice s větší opatrností, než kdy jindy, ale přesto. Musela jsem vidět Edwarda.
Přijela jsem ke škole jak nejrychleji jsem mohla. Ve změti aut jsem hledala to jediné, stříbrné Volvo a stojící Cullenovy u něj. Asi pět minut jsem se rozhlížela kolem sebe. Nemohla jsem ho najít, nemohla jsem najít nikoho z nich. Najednou byla moje dobrá nálada pryč.
V noci se mi těžko spalo, vlastně jsem ani nemohla v klidu dospat do rána, vzbudila jsem se dřív, než by to udělal můj budík. Vyrazila jsem do školy a čekala na parkovišti celých dvacet minut, než jsem opravdu musela jít na hodinu. Nikde nebylo známky po Cullenových. Říkala jsem si, že se možná objeví u oběda, ale ani tam ne.
Celý týden jsem neviděla nablýskané Volvo, a hlavně ne Edwarda. Porazil mě smutek a obavy. Kde může být? Kam se všichni poděli? Proč nic neřekl? Copak jsem ho už omrzela? Avšak jsem si vzpomněla na Carlieslova slova, kterými jsem se uklidňovala. Jenže čím déle jsem ho neviděla, tím hůř mi bylo, jako by mi chyběla polovina mého těla, dokonce i polovina mé duše, začla jsem se cítit tak prázdně. Všude jsem najednou chodila jako tělo bez duše. Bála jsem se o něho, bála jsem se o sebe, jak dlouho tuhle samotu bez něj vydržím, už nebylo třeba si nalhávat, že ho nemiluji. Miluji ho celým svým srdcem, a přijít o něj, to bych si neuměla ani představit, ani jsem nechtěla. Jenomže tentokrát jsem se opravdu bála, že už ho neuvidím, že jen tak zmizel. Pořád jsem na to myslela.
Přece ví, že se nemůžu na něj zlobit za to, co mi udělal, protože to nechtěl udělat, bránil, ale nebyla to jeho vina, v podstatě to byla jen má chyba, že jsem ho takhle pokoušela a uvědomovala jsem si to, ale přesto, určitě existuje řešení, jak tohle vyřešit, jsem si jistá.
Všechny dny se mi slévají do jednoho, nevím, kdy den začíná a kdy končí, mé myšlenky jsou pořád jen u jednoho. Prosím, vrať se, nemůžeš mě tady jen tak nechat, samotnou, sedící v pokoji se slzami v očích. Kéž by si sem teď vlezl oknem a pohladil mě po tváři.
Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Moonlight - 25.kapitola: Sama:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!