Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 27.kapitola: Jídlo

15.08.2009 (20:00) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 843×

27. Kapitola: Jídlo

Asi bych lhala, kdybych řekla, že jsem nebyla překvapená Gabrielovým pozváním na ples. Vlastně jsem úplně zapomněla na to, že má být nějaký ples. Ani nevím, kde se koná. A je mi to jedno. Nepůjdu tam, už jsem se rozhodla. Byly sice chvíle, kdy jsem to zvažovala, ale teď jsem neměla stoprocentní náladu tam jít. Bylo mi z toho akorát tak opět smutno. Přála jsem si, aby to byl Edward, který by se mě na to zeptal, a já bych možná byla ochotná se ztrapnit, jen abych stála po jeho boku. Jenže tak to nebude. Sice mi bude líto Gabriela, až mu budu muset říct, že odjíždím do Port Angeles –něco si vymyslet musím- , ale nic jiného se dělat nedá.

Slyšela jsem přijíždět auto k našemu domu. Ani jsem se nedívala z okna, kdo by to mohl být, neboť Charlie měl každou chvíli přijet, tak jsem šla rovnou po schodech dolů, abych ho přivítala a navrhla mu tentokrát já, jestli si nezajdeme na jídlo.

Prudce jsem otevřela dveře a k mému údivu tam stál Gabriel s nataženou rukou, připravenou na zaklepání. Jen jsem udělala krok vzad a otevřela pusu.

,,Jsi rychlejší, než jsem si myslel.“ Řekl Gabriel a stáhl ruku.

,,Ahoj. Co ty tady děláš?“ zeptala jsem se celá zvědavá, co mi odpoví. V podstatě to bylo milé překvapení, které jsem nečekala.

,,No napadlo mě, jestli nemáš třeba hlad? Mohli bychom si udělat pěkný piknik na louce, nebo u nás na zahradě. Nebo můžeme jako normální lidi do restaurace. Volba je na tobě, mě je to vcelku jedno, kde budeme, protože já se hodlám pouze na tebe dívat.“ Usmál se škodolibě. Přemýšlela jsem, zda je správné, abych s ním šla, a jestli vůbec mám chuť jít. Hlad jsem rozhodně měla, jen jsem si nejdřív myslela, že na jídlo pozvu Charlieho.

,,A co kdybych se dívala já na tebe, jak jíš?“ řekla jsem mu na to, a byla jsem zvědavá, co řekne. Opravdu by mě zajímalo, jak to vypadá, když jí on, upír.

,,To by nebyla zrovna hezká podívaná.“

,,Rozhodně by to byla změna, než se dívat na nudného člověka, co do sebe tlačí hamburger.“ Usmála jsem se a on se zasmál taky.

,,To můžeme nechat na jindy, dneska se postarám já o tebe.“ Řekl nakonec a odstoupil pár kroků. ,,Tak co, věnuješ mi chvíli tvého volného času?“ zopakoval svou otázku. Rukama jsem objímala dveře a rozhodovala se.

Nakonec jsem se rozhodla, že by nemuselo být špatné se trochu odreagovat a na chvíli zapomenout na moje utrpení, které mě pohlcovalo, co jen mohlo. Jeli jsme Gabrielovým modrým Chevroletem, kterým jsem sice už jela, ale připadalo mi to, jako poprvé, užívala jsem si tu cestu. Překvapilo mě, že když má tak rychlé auto, že s ním jezdí tak opatrně, možná kvůli mně, a možná že tak jezdí obvykle. A ikdyž jsem byla klidnější, čekala jsem, že poznám rychlost tohohle auta.

,,Tak tady se mi to líbí. Co říkáš ty? Moc si mi ve výběru místa nepomohla, tak jsem musel sám improvizovat.“ Rozhlédla jsem se kolem sebe. V dálce jsem viděla jeho dům, ale tady, kde jsem stála, byla další pěkná, malá louka.

,,Líbí se mi to tady.“ Uznala jsem. Gabriel mi podal deku a požádal mě, abych ji roztáhla mezitím co on vybalí něco dalšího.

,,Nevěděl jsem, co mám vzít, co máš ráda, tak jsem vzal něco sladkého, nějaké toasty a džus, který mi nalila do…bandasky Claire. Prý ti chutnal u nás na snídani.“ Prohlížel si to jídlo a všechno, jako by to nikdy v životě neviděl, až jsem se musela zasmát.

,,Copak? Čemu se směješ?“

,,Ne, já jen že, no jak se na to díváš.“

,,Aha, jo promiň. No víš, tohle není podle mého gusta.“ Zasmál se nahlas. Už se ani nestaral o to, zda mu jdou vidět jeho špičáky nebo ne, neměl důvod.

,,Řekni mi něco, jak ses stal upírem?“ pozorovala jsem ho se zájmem.

,,Je to takové nešťastné. Taky jsem to ze začátku snášel těžko jako třeba Jasper. Jednoduše jak už víš, býval jsem ve Francii, a taky jsem se tam narodil jako člověk. Chodil jsem pak na základní školu, na střední, až jednou ve třeťáku se to změnilo. Chápeš, byl jsem v pubertě, dalo by se to tak říct, a řekněme, že jsem byl trochu typ, co se rád rve. Nenechal jsem si zkrátka všechno líbit. A jeden kluk mě štval tak moc, že jsem ho snad chtěl i zabít, ale víš jak to myslím. Byl jiný než ostatní, byl bílý jako stěna, a choval se tak zvláštně, a tak jsem si jednou na něj počkal potajmu…vím, zní to strašně, dokonce jsme se prali několikrát, ale vždycky u toho bylo obecenstvo a teď ne…, šel jsem na něj zezadu, sám, a přitom na něj řval: ,,Hej ty, bílá stěno, otoč se, hmm…proč si furt tak bledý? Snědl si křídu nebo co?“, a podobně, no a chtěl jsem po něm skočit, ale on se otočil dřív, než jsem to stihl udělat a chytil mě pod krkem a narazil mě na zeď nejbližšího paneláku. V tu chvíli jsem se lekl a nemohl jsem ani dýchat. A začal na mě přitom mluvit úplně zblízka a já uviděl ty jeho zuby. ,Tak stěno, jo? Tak tebe by zajímalo, proč jsem tak bílý? Tak ti to hned předvedu proč a sám si můžeš vyzkoušet, jaké to je.´ řekl mi a přitiskl se mi na krk a já jsem ucítil jeho zuby, jak mě prudce kously. Pak už jsem cítil tu samou bolest jako ty předtím, takže ti to nemusím ani popisovat. Jen jsem vnímal jak výsměšně řekl: ,Kdyby ses na něco potřeboval zeptat, tak si mě najdi, na ceduli mého hradu najdeš jméno: Aro Volturi´. No a tak jsem utekl od rodičů a začal žít svůj nový život. A pak jsme se potkali ještě s Claire a Calebem, to je taky na dlouhé povídání. Každopádně jsem se setkal ještě s Carlieslem, který mi řekl o způsobu života, který vede, a tak jsme se snažili s Claire a Calebem udělat to samé. A funguje nám to.“ Bylo zvláštní tohle všechno poslouchat a byla jsem ráda, že jsem nakonec s ním šla.

Takhle jsme se bavili do té doby, než se začínalo stmívat, a pak mě zase odvezl domů.

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - 27.kapitola: Jídlo: