Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 29.kapitola: Sobota

18.08.2009 (20:30) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1545×

29. Kapitola: Sobota

            Všude byla tma, teda spíš ne moc světla, jakmile jsem otevřela oči. Hodiny právě ukazovaly deset hodin a venku bylo docela nepěkně. Těžce jsem vstala z postele a v pyžamu, celá rozcuchaná, přikročila k oknu. Venku bylo zataženo, nebylo vidět dál, než na nejbližší větve našeho stromu na zahradě, které se málem dotýkaly mého okna. Možná že dokonce i mžilo, ale nebyla jsem si jistá, ještě jsem nebyla na tolik probraná, abych to poznala.

            Vzpomněla jsem si, že dneska je ten den, kdy se všichni budou připravovat na velký večer. Večer školního plesu, kde bude každá dívka předvádět své úžasné šaty, za které byla schopna zaplatit celý majlant, a každý kluk bude ve smokingu s hlavou nahoře a připadat si, jako ten nejlepší gentleman večera. Vlastně jsem byla ráda, že tam nemusím jít vůbec, jen bych se ztrapnila, a pro nic za nic. Takhle se aspoň vyhnu veškerému problému.

,,Dobré ráno Bells.“ Řekl mi Charlie, jakmile jsem se objevila ve dveřích kuchyně. Zrovna držel hrnek kávy a upíjel z něj.

,,Dobré.“ Pozdravila jsem ho taky a nachystala si toastový chléb s džemem. Přisedla jsem k němu a pustila se do snídaně.

,,Bolí tě ještě ty žebra?“ zeptal se mě, aby nebylo moc ticha.

,,Ne, už je to vcelku v pohodě.“ Řekla jsem popravdě.

,,A co máš dneska v plánu?“ podezřele se na mě podíval. Tenhle pohled jsem znala. Určitě měl něco za lubem.

,,Nic, budu doma. Udělám si takový klidný den.“

,,Ty nepůjdeš na ten ples?“ neznělo to vůbec překvapeně. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Poslyš Bells, myslím, že bys měla jít. Měla by ses jednou odreagovat, prostě si to užít. Jsi neustále doma, v podstatě nic neřekneš, moc toho nenamluvíš, jen tě vidím, jak bezmyšlenkovitě chodíš a smutně se díváš. Nemůžeš pořád myslet na toho Cullena. Slyšel jsem, že odjeli, protože se stalo něco neočekávaného.“ Horlivě na mě vypouštěl slovo za slovem, větu za větou, a já jsem se na něj jen dívala. Takhle moc jsem ho snad v životě nikdy mluvit neslyšela. Muselo to být opravdu vážné, aby začal takhle rozprávět.

,,Ehmm…tati, to nejde. Nemůžu tam jít. Nemám šaty, nemám Edw…společníka a ani náladu. Nezlob se.“ Bylo mi ho líto, věděla jsem, že to myslí dobře, jenže co jsem měla dělat?

            Najednou bylo odpoledne. Seděla jsem u svého věrného počítače a jen tak brouzdala internetem. Přitom jsem se musela pořád dívat na hodiny. Bylo pět hodin. Za dvě hodiny začne ples. Pořád jsem nad tím přemýšlela, a čím víc jsem to dělala, tím víc mě mrzelo, že tu není Edward. Pořád mi to připadalo tak neuvěřitelné, že tady není, necítila jsem ani jeho přítomnost, jako předtím, vůbec nic.

            Ještě jsem nakonec odpověděla na mamčiné emaily, když  jsem odeslala svou odpověď, oddychla jsem si a založila čelo do svých rukou. Chvíli jsem tak bloumala a pak jsem uslyšela hlasy, které dole mluvily. Nejspíš přišel jeden Charlieův kamarád a budou se dívat na nějaký další zápas turnaje v televizi.

            ,,Bello?“ Charlie zaťukal na dveře mého pokoje.

,,No?“ zeptala jsem se bez zájmu, zatímco vešel do mého pokoje.

,,Dole u dveří na tebe čeká pěkný kluk, který by chtěl s tebou mluvit.“

,,A kdo je to?“ zeptala jsem se.

,,Uvidíš.“ Řekl, a já jsem vyběhla ze svého pokoje, seběhla schody, jak nejrychleji to šlo a zadýchaná jsem otevřela dveře.

,,Ahoj Bello!“ stál tam Gabriel-kdo jiný by to mohl být-, krásně vyšňořený v černém obleku, s motýlkem na krku a hladce sčesanými vlasy dozadu. Jeho krása byla tak zdvojnásobena. Nemohla jsem se vynadívat.

,,Ahoj! Proč nejsi už na plese?“ řekla jsem, jakmile jsem se nadechla.

,,Napadlo mě, jestli si náhodou nezměnila názor.“ Upřímně se na mě podíval.

,,Gabrieli to nejde. Navíc, i kdybych teď chtěla, nemám šaty, nemám nic.“

,,O to se už postará Claire, když ji dovolíš se o tebe postarat.“ Vzápětí za ním přistoupila Claire v nádherných, honosných šatech. Měly žluto hnědou barvu, krásné volány ji vlály ve větru a vlasy měla upravené do perfektního drdolu, ve kterém se třpytila spousta dalších malých sponek. Skoro jsem ji nepoznala. V ruce držela něco velkého a zabaleného.

,,Ahoj Bells! Mám tady pro tebe jedny šaty, které by ti měly být a s vlasy taky něco uděláme.“ Řekla mi a přistoupila blíže.

,,Jsi nádherná.“ Ohromena jejími šaty.

,,Děkuji. A teď už zbývá jen na tobě, jestli mě pustíš dál, nebo ne.“ Dívala jsem se na ni a pak jsem se podívala za ni, na Gabriela. Nakonec jsem se rozhodla.

,,Dobře, tak jo. Když to musí být, ale nehodlám tam být dlouho.“

,,Jasně, chápu. Ty počkej venku Gabrieli.“ Řekla svému bratrovi a vešla do našeho domu.

            Po dvaceti minutách byla Claire se mnou hotová a dovolila mi se podívat do zrcadla.

Dívala jsem se na sebe jako na zjevení. Na sobě jsem měla krásné modré šaty, dlouhé jen něco málo pod kolena. Dole byly rozšířené volány a nahoře byly uplé, přímo na můj pas. Byly bez ramínek. Prostě držely jenom tak a mém hrudníku, až jsem se divila, že vůbec drží. Vlasy jsem měla mírně natočené a pár jsem jich měla sepnutých vzadu do malé modré sponky, která tak ladila k mým šatům.

,,Claire, to je úžasné.“

,,Trochu jsem se bála, jestli jsem vybrala správně za svých tolika šatů, které jsem kdysi taky nosívala. Letos jsem si ale pořídila nové. Vlastně jsem sama ani nevěděla, že půjdu na ples, ale co bych pro Gabriela neudělala.“ Zasmála se a byla ráda, že se mi líbí, jak mě ,,vylepšila“.

,,A Caleb nepůjde?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem.

,,Ne, ten má teď zábavnější činnost. Chápeš.“

,,Jo, jasně.“ Přikývla jsem a uhladila si šaty rukama.

,,Bello, vypadáš nádherně.“ Podotkl Charlie, když mě uviděl scházet schody na podpatcích.

,,Děkuju. Víš, možná, že bych…“ začala jsem. ,,Ne Bello, nemusíš se ptát, jen jdi a užij si to. Hlavně přijď včas, ať nemám dlouho strach. Mile jsem se na něj usmála a pokračovala ke dveřím a v závěsu za mnou šla Claire. ,,Pěkný večer!“ rozloučila se Claire s Charliem. ,,Nashledanou.“ Řekl a zavřel za námi dveře.

            ,,Páni. Vypadáš nádherně.“ Užasl nade mnou Gabriel, jakmile mě uviděl přicházet, po boku Claire, k jeho Chevroletu.

,,Díky. Nejsem na tohle moc zvyklá…“ podívala jsem se nejistě na své šaty a pak na Claire. Gabriel se zasmál. ,,Tak prosím, mladá dámo.“ Chytil mi jednu ruku a pomohl mi nastoupit do auta. Ani jsem se nenadála a jeli jsme na ples. Jenomže jsem najednou uvnitř sebe cítila hroznou paniku, která se mnou lomcovala. Na jednu stranu jsem se tam chtěla jet aspoň podívat, ale na tu druhou…

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - 29.kapitola: Sobota: