Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 5.kapitola: Znaky

09.04.2009 (20:27) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1567×

Kapitola 5.: Znaky

Druhý den mi naštěstí utekl víc, než jsem sama čekala. Prospala jsem celé dopoledne a vzbudila se asi kolem jedné odpoledne, když mi paprsky slunce začaly svítit přes okno do tváře a hřály mě. Podívala jsem se na hodiny. Bylo docela pozdě na můj vkus, nebyla jsem zvyklá takhle pozdě vstávat.

V domě bylo ticho a klid, protože Charlie byl v práci a nikdo jiný kromě mě tady nebyl. Ležela jsem v posteli a zamyšleně se dívala do stropu. Ještě mě trochu bolela hlava, ale už ne tolik, abych nebyla schopna vstát. Už se mi nechtělo ležet v posteli. Posadila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Vypadal zcela jinak v tom záplavu sluneční záře. Byl jiný, veselejší, jakoby nábytek a zbytek věcí najednou oživli.

Postavila jsem se a rovnou zamířila do koupelny. V zrcadle jsem uviděla bledou tvář, ikdyž ne takovou, jako má Edward nebo Alice nebo kdokoliv z nich, a zaschlou krev na krku, která nejspíš vytekla přes noc z rány, jak jsem sebou házela ve spaní. S ničím jsem nečekala a osprchovala se celá. Potom jsem si upravila opatrně vlasy a převlékla se. Cítila jsem se už mnohem lépe a dokonce jsem i lépe vypadala, což taky přispělo k moji dobré náladě.

Slyšela jsem zvonit telefon, tak jsem ho pospíchala dolů zvednout dřív, než by si ten na druhé straně linky mohl myslet, že se mi zase něco stalo a položil by to. Přitom jsem se přidržovala zábradlí, protože bych nerada dělala starosti Charliemu, kdyby náhodou přišel domů a já ležela v bezvědomí pod schodama. Zvedla jsem sluchátko:

,,Ahoj Belli, tak jak ti je smolařko?“

,,Ahoj Jess, je mi dobře, neboj, Charlie mě ale donutil dnes zůstat doma.“ Bránila jsem se, aby věděla, že to není z moji vůle zůstat doma. Nerada meškám hodiny ve škole.

,,No to je jasné….hele, mám se stavit přinést ti nějaké sešity?“

,,dobře….“ Souhlasila jsem, protože vím, že bych se stejně nevyhla dopisování.

,,Jo, a musíš mi vyprávět o tom všem co se stalo, slyšela jsem, že tě zachránil ten nepřístupný Cullen, je to pravda? To se nestává každému, aby měl tu čest“ nadšeně mluvila do telefonu.

,,No v podstatě…“ těžko říct, jestli mě zachránil nebo ne, prostě tam v tu chvíli byl.

,,Fajn, za hoďku jsem u tebe, zatím pa“ spěšně se se mnou rozloučila a položila sluchátko.

Šla jsem si do kuchyně udělat něco k jídlu. Neměla jsem ale ponětí, co bych si tak dala k snědku a ani když jsem otevřela ledničku, nic mi nepomohlo k tomu, abych se rozhodla co budu jíst. Zavřela jsem ledničku a s prázdným žaludkem jsem odkráčela zpátky do svého pokoje.

Za necelou hodinu zazvonil zvonek u dveří. Byla to samozřejmě Jessika, celá nadšená, že mě vidí.

,,Ahoj!“ vykřikla s úsměvem, když jsem ji otevřela.

,,Ahoj, jak bylo dneska?“ zeptala jsem se první.

,,Nic zvláštního, víš jak, ale zítra máme mít celý třeťák bez ohledu na to, jaké máme hodiny, jakousi přednášku o genetice nebo něco takového. Takže pokud nebude pařit slunce a nebudou pryč s rodinkou jako dneska, tak uvidíš i Edwarda, nebo já nevím, koho bys tak chtěla z nich vidět.“ Zasmála se. Jasně, chtěla jsem vidět Edwarda, nebo kohokoliv z té krásné pětice a mluvit s nimi o všech možných věcech jako s každým jiným. Jenom s nimi mluvit ale byl větší problém.

,,Ale povídej, jak to bylo?“ netrpělivě vyzvídala.

,,A co chceš slyšet? Víš, já ani nevím co se stalo. Praštila jsem se do hlavy a najednou jsem ucítila něčí studené ruce, jako byla ta zem, na které jsem ležela. A pak jsem se ocitla v nemocnici.“ Byla mnou nejspíš zklamaná. Nechtěla jsem zbytečně vysvětlovat, že stál u mé postele v nemocnici a pak zmizel,a jak jsem ho pak zahlédla stát u dveří budovy. Sama jsem si nebyla schopna věřit tomu, co jsem vlastně viděla, natož pak schopna rozumět chování Edwarda.

,,A nic víc? Žádný šťastný konec to nemělo?“ žadonila Jessika s nadějí, že ji snad řeknu něco jiného.

,,Ne, nic.“ Věděla jsem, na co naráží, ale mě samotnou tohle nenapadalo v tu chvíli.

Jessika se u mě dlouho nezdržovala. Vzala jsem si od ní nějaké sešity a hned si je šla opisovat nahoru do svého pokoje. V okamžiku, kdy jsem skončila, přijelo tátovo auto. Podívala jsem se z okna a viděla ho přicházet ke dveřím.

,,Bells?“ zakřičel Charlie, když vstupoval do domu.

,,Ahoj tati“! seběhla jsem schody jak nejrychleji se mi povedlo.

,,Tak co, neomdlela jsi dneska? Žádná krev se neprovalila?“ zasmál se.

,,Ne. Myslím, že zítra můžu jít klidně do školy.“

,,Radši bych byl, kdybys zůstala ještě nějakou dobu doma, víš, pro jistotu.“ Přesvědčoval mě Charlie.

,,Myslím, že to není potřeba, navíc, máme nějakou přednášku, neměla bych chybět.“ Ujistila jsem ho. Charlie přimhouřil oči. ,,Jak myslíš“ sundal si bundu a odebral se do obýváku, kde zapnul televizi. Nejspíš se díval na jeden z těch zápasů, při kterém se hráči zmrzačují každou chvíli.

Šla jsem se projít ven, když už bylo tak pěkně, protože se to nestává tak často, a v hlavě mi pobíhaly myšlenky. Ne že by dneska nebylo pěkně a skvěle, ale ať tak není i zítra, prosím. Nemohla jsem se zbavit naděje, že ho zítra uvidím na přednášce. Chtěla jsem ho vidět. Připadalo mi skoro nemožné, že ho nevidím dýl jak půl dne. Takový pocit jsem nikdy neměla, proto ho neumím ani popsat. Pořád a pořád se mi vybavovaly ty jeho krásné oči, a ten okamžik, kdy jsem cítila, jak mě pevně svírá v jeho rukou.

Zaparkovala jsem u školy, tentokrát o něco dál než obvykle. Z vedlejšího auta vystupoval Taylor a zamířil ke mně.

,,Čau, jak se cítíš?“ starostlivě se mě zeptal.

,,Jo v pohodě, vážně, a rovnou to vyřiď všem.“ Představovala jsem si, že se mě bude dneska ptát asi každý, na koho natrefím.

,,Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat.“ Podívala jsem se mu přímo do očí, znělo to vážně.

,,Nešla by si se mnou na ten ples?“ s očekáváním se na mě díval. Podívala jsem se jinam, spatřila jsem, jak nedaleko nás stojí Edward s Jasperem a dívají se směrem k nám. Jakoby snad čekali taky, co odpovím, ikdyž jsem opravdu pochybovala, že by náš rozhovor byl slyšet až tak daleko. Opět jsem se podívala na Taylora.

,,Nechci, aby tě to nějak urazilo, ale víš, já netančím. Krom toho, mám na ten víkend už něco jiného.“ Vymlouvala jsem se. Ovšem byla to docela dobrá výmluva a zabrala.

,,Aha. Škoda, ale kdyby sis to rozmyslela, dej mi vědět.“ Byl smutný, což mi bylo líto.

,,Dobře, kdybych si to rozmyslela, dám ti vědět.“ To ho trošku potěšilo, protože v to taky doufal.

Na chodbě mě zastavila Angela. ,,Je mi fajn“ odpověděla jsem předem.

,,Já vím, na to jsem se nechtěla zeptat. Chtěla jsem ti ukázat, kde je ta přednáška, abys to tu dlouho nehledala, ovšem jestli chceš.“ Ulevilo se mi. Byla jsem ráda, že mě našla, protože bych to opravdu nejspíš hledala. Následovala jsem ji po schodech o patro výš doprava do druhých dveří, kde už se shromažďovali studenti. Dívala jsem se po volném místě a zamířila k oknu doprostřed. Učebna se pomalu zaplňovala víc a víc a zůstalo volné místo pouze vedle mě. Všude bylo hlučno, všichni si povídali a já jsem se dívala z okna. Někdo vstoupil do dveří, odvrátila jsem zrak od okna, myslela jsem si, že to bude profesor ale nebyl to on, kdo tam tak nádherně jako socha stál.

Dívala jsem se na Edwarda a on se naopak díval na volné místo vedle mě. Nikde jinde už místo nebylo. Měl dvě možnosti, buď si přisedne ke mně nebo si to rozmyslí a odejde. Čekala jsem, co udělá. Radši jsem uhnula pohledem a pak jsem se podívala vedle sebe. Už seděl na místě, které bylo ještě před pár vteřinami volné. Ani jsem nepostřehla, že by šel kolem moji lavice. Podívala jsem se na něj a viděla ho vedle sebe jak drží tužku. Držel ji tak pevně, až jsem myslela, že ji každou chvíli zlomí.

,,Ahoj“ pozdravila jsem ho nadšeně.

Otočil hlavu a podíval se mi opatrně do očí. Opět jsem spatřila ty jeho krásné oči. Působily ale jinak. Něco se změnilo, nebylo to tím, že by měl příliš roztáhlé zorničky, ale jeho oči byly černé.

,,Chtěla bych ti poděkovat za to, co všechno, neměla jsem možnost ti to……“

,,Maličkost“ přerušil mě Edward. Ústa jsem měla pootevřená a zmateně se dívala, když obrátil svůj zrak na přicházejícího profesora.

,,Dobrý den všem…….“ Promlouval k nám.

Edward byl nervózní, neustále měnil svou polohu na židli. Doufala jsem, že není naštvaný kvůli tomu, kde sedí. Vždycky působil tak neklidně v moji přítomnosti, a já jsem nevěděla proč.

Celou přednášku jsem nespustila oči z Edwarda, sledovala jsem každý jeho pohyb, každý jeho nádech. Tolik mě fascinoval a tolik jsem si přála, aby tahle hodina neskončila.

Ke konci hodiny zvedl hlavu a podíval se na mě, což mi umožnilo se ho zeptat:

,,Ty…nosíš kontaktní čočky?“ sklopil oči ,,já…ne, nenosím, to je tím světlem, to je….“ Zazvonilo. Hodina byla u konce. Všichni začali vrzat židlemi a rozpouštěli se. Edward praštil pěstí do lavice, zvedl se a vyběhl ven. Slyšela jsem ho jak potichu zaklel k sakru.

Na lavici, kam praštil rukou zůstal otisk jeho pěsti. Dívala jsem se na něj jako zmražená. To přece….přejížděla jsem to místo prsty a udiveně na to zírala.

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - 5.kapitola: Znaky: