Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 6.kapitola: Posedlost

13.04.2009 (11:30) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1457×

Kapitola 6.: Posedlost

Měla jsem dost toho, jak pořád utíkal vždycky, když byl v moji přítomnosti. Chtěla jsem si to vyjasnit, chtěla jsem znát ten důvod. Vyběhla jsem ze třídy a s odhodláním najít ho. Běžela jsem po schodech dolů, abych ho zastihla u jeho třídy, kde měl mít hodinu, dřív, než začne zvonit. Nemyslela jsem na nic, jen na to, abych ho zdržela a promluvila si s ním.

Seběhla jsem schody a jakmile jsem zahnula doleva, prudce jsem zabrzdila. Přede mnou stál Edward, jednou rukou opřený o stěnu, a díval se, jak mě zaskočilo, že tam stojí. Zbrzdila jsem dřív, než jsem stihla do něj narazit, a to mě trochu uklidnilo. Dýchala jsem rychleji a snažila jsem se co nejdřív popadnout dech. Dřív, než zase zmizí. Ale tentokrát bych mu to nedovolila.

Díval se mi upřeně do očí a čekal, co řeknu.

,,Ty tady na mě čekáš?“ zeptala jsem se a předstírala, že mě to nerozhodilo.

,,Ne tak docela, mám takový pocit, že ty jsi hledala mě“ jakoby to snad věděl dopředu nebo co. Už jsem se ho chtěla zeptat na něco jiného, když v tom mi znova skočil do řeči. Spíš mě nenechal promluvit.

,,Nechtěla by si jít se mnou na ten ples?“ nakláněl se ke mně, tak abych to slyšela jenom já a díval se mi upřeně do očí. Rozhlížela jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že tahle otázka, nebo spíše nabídka patřila skutečně mě. Chvíli jsem se tvářila nechápavě, ale věděla jsem na co se mě ptá. Znělo to tak krásně, tak neuvěřitelně. Ale vůbec, co to bylo za otázku? Jistěže bych chtěla, ale co čekal, že mu odpovím? Snad si nemyslí, že může mít všechno, co si zamane.

,,To, to není podstatné, co bych chtěla nebo nechtěla. Nechápu….neustále se mi vyhýbáš a pak najednou…se mě zeptáš, jestli bych nechtěla jít s tebou na nějaký ples.“ Odpověděla jsem skoro naštvaně, ale moc mi to nešlo.

,,Já vím, je to nezdvořilé, chtěl bych to napravit.“ Uznal. Překvapilo mě to.

,,Teď jestli dovolíš…“ usmál se ,,….,půjdu na hodinu, která začne zhruba za minutu. Nechám ti teda čas na rozmyšlenou, nebudu tě do ničeho nutit.“ Stále jsem se na něj dívala tím překvapeným pohledem. ,,Budu rád, když přijmeš.“ Dodal. Jen jsem přikývla. Nerada bych ho odmítla hned, ikdyž jsem věděla, že tancování není zrovna můj talent. Možná bych byla schopna o tom popřemýšlet. Těšila mě myšlenka, že bych vedle něho strávila další chvilku na plese, i kdyby to mělo znamenat mé strapnění na parketu. Byla jsem ochotna udělat víc, jen abych ho mohla vídat co nejčastěji. Teď vůbec nezáleželo na tom, jestli se na něj zlobím, nebo ne.

Přikývla jsem hlavou, otočila se a odešla dřív, než to stačil udělat on. Šla jsem na svou hodinu a představovala jsem si, jak přicházím na ples po boku Edwarda Cullena. Byla to milá představa. Začínala jsem mít dobrou náladu. Ikdyž mi neodpověděl na to, na co jsem se ho měla v plánu zeptat, snad to zjistím někdy jindy. Snad co nejdřív. Doufala jsem v to. Musím ale uznat, že jsem byla vyvedená z míry, jak se choval. Nečekala jsem, že umí být i pozorný.

,,Ale, ale, copak Bello? Co ten úsměv na tváři?“ usmál se na mě Mike, jakmile jsem vešla do třídy.

,,Nic, jen, že jsem překvapená…“ pořád jsem měla před sebou Edwardův obličej, jak se naklání nad mým.

,,Opravdu? A co tě tak překvapilo? Zjistila si, že jsem super?“ dobíral si mě.

,,To vím už dávno, ale já jen…..mluvila jsem s Edwardem, víš? Cullenem.“ Přiznala jsem.

,,Aha, no to musel být zážitek, umím si to představit.“ Podrážděně se podíval z okna. Nevnímala jsem jeho reakci, nechtěla jsem se hádat.

Držela jsem si batoh na jednom rameni a pomalu kráčela ze školy ke svému autu, s úmyslem, že ho snad někde ještě potkám. Lekla jsem se, když mi někdo poklepal na rameno. Byla to Alice.

,,Ahoj Bello“ usmívala se na mě a vesele běžela k jejich autu. Všichni Cullenovi vždycky jezdí domů jedním autem, až se občas divím, jak se všichni tak respektují a čekají jeden na druhého, aby pak mohli společně odjet domů. Pokračovala jsem k místu, kde stálo moje auto a zároveň jsem se dívala na jejich. Jasper zrovna něco vysvětloval Emmetovi a přitom máchal rukama všude kolem sebe. Emmet se tomu smál a taky něco předváděl.

Zrovna k nim přicházel Edward a něco jim řekl, oba se zklidnili a pohlédli na mě. Jasper se podíval zpátky na Edwarda, něco mu pošeptal a nasedl do auta. Edwarda vypadal naštvaně. Obešel auto a nastoupil taky. Všichni už byli v autě. Nastartovali, dali nejdřív zpátečku, pak otočil Emmet volantem a projížděli kolem mě. Všichni si mě pozorně prohlíželi a já jsem se zájmem sledovala je.

Bylo docela chladno, tak jsem nastoupila do svého Pick-upu a zapnula topení. Potom už mi bylo tepleji. Rozjela jsem se a jela jsem obvyklou cestou domů. Akorát jsem jela o něco pomaleji než obvykle. Neměla jsem co na práci, proto mě nic nenutilo spěchat domů.

Přejížděla jsem přes město a na křižovatce jsem odbočila vlevo. Na druhé křižovatce svítila červená, čekala jsem, až se rozsvítí zelená. Když blikla, chtěla jsem se rozjet, ale nešlo to. Motor nechtěl nastartovat. Chcíplo mi to. Proč zrovna tady? Otáčela jsem zoufale klíčkem, ale motor nenaskočil. Auta za mnou troubila, abych se co nejdřív rozjela a nebrzdila provoz. Byla jsem ve stresu. Co mám teď jako dělat? Nemůžu tu jen tak nechat auto a odejít si. Mávala jsem na řidiče za mnou, aby mě předjeli. Aspoň mi nikdo nenadával, jak viděl, proč nejsem schopna odjet. Ovšem nikdo ani nezastavil, aby mi pomohl. Zavolám Charliemu. Vytáhla jsem mobil z batohu a začla vyťukávat jeho číslo, když v tom někdo na mě promluvil.

,,S tímhle autem bys neměla jen tak vyjíždět do takového provozu.“ Vzhlédla jsem od mobilu a dívala jsem se opět do té andělsky krásné, sametové tváře Edwarda.

,,Co tady děláš?“ zeptala jsem se udiveně, ale s radostí, že mi někdo pomůže. Lépe řečeno, že mi pomůže Edward a bude tu se mnou. Co víc jsem si mohla přát? V ten moment jsem byla ráda, že se mi tohle přihodilo.

,,No řekněme, že jsem jel kolem.“ Ikdyž jsem pochybovala o tom, že by měl tudy cestu. Vždyť sotva před pěti minutami jel domů, nemohl stihnout jet zpátky, jestliže bydlí až za městem.

,,Odvezu tě domů“ nabídl.

,,A co auto? Musím ještě zavolat Char…tátovi.“

,,Nemusíš, všechno je zařízené.“ Nechápala jsem, jak to myslel. Ale věřila jsem mu. Byla jsem jako omámená. Šla jsem k jeho Volvu. Obešel auto, aby mi otevřel dveře.

,,Prosím“ ukazoval mi rukou, abych nastoupila. Jakmile jsem nasedla, zavřel za mnou dveře.

,,Díky.“ Nic víc jsem ze sebe nevydrala. Za moment nastoupil i on. Zavřel dveře a pevně se chytl volantu. Držel ho pevně, jakoby mu najednou dělalo něco potíže. Ale co mu dělalo potíže? Podíval se na mě a nastartoval.

Vezl mě k mému domu. Neprohodili jsme ani slovo. Zanedlouho jsme byli na místě. Viděla jsem před námi mého pick-upa. Nevěřila jsem vlastním očím. Pohlédla jsem na Edwarda. Edward se podíval na mě a jen řekl: ,,Tvoje auto je v pořádku“

,,V pořádku? Myslíš jako opravené? My jsme přijeli teď a moje auto stojí před námi, a ještě ke všemu je opravené. Já…já to nechápu…kdy…“ byla jsem zmatená. ,,…myslím, že je právě čas, abys mi už pár věcí vysvětlil.“ Naléhala jsem.

,,Pořád se musíš na něco ptát. Teď se tě ale chci zeptat já: Proč zrovna já?“

,,Proč zrovna ty co?“

,,Proč se vždycky musíš dívat na mě, když mě někde potkáš? Copak už nestačí, že se ti snažím vyhýbat? Zajímáš tolik lidí, a ty jsi upjatá jen na jednoho člověka. Na mě. Nemyslím, že by to byla zrovna správná volba. Kolem tebe je plno jiných lidí, které bys měla začít vnímat.“ Díval se na mě, opřený jednou rukou o volant a druhou a mé sedadlo. Jeho oči byly zlatohnědé, když jsem se do nich podívala. Uvědomila jsem si, že není třeba, abychom spolu mluvili tak moc, stačilo, když jsem se na něj mohla dívat a pozorovat ho, třeba celý den.

,,Já….ehm…jsi jiný než ostatní, nevím jak, ale jsi jiný. Chováš se jinak, vypadáš jinak. Ne jen já jsem tebou okouzlena.“ Chtěla jsem si vynadat za to, jak jsem začala mluvit o svých pocitech, možná jsem to přehnala. Okamžitě se odtáhl a díval se před sebe.

,,Ty jsi mnou okouzlena?“ stiskl rty. ,,Myslím, že bys měla jít, tvůj táta za chvíli přijede.“

,,Jak to můžeš vědět?“ Slyšela jsem z dálky nějaké auto. Bylo policejní. Měl pravdu. Vyskočila jsem z auta. Ještě jsem se otočila, abych mu mohla poděkovat za mého Pick-upa, ale už byl pryč. Jeho stříbrné Volvo se zalesklo v dálce a já jsem stála na chodníku jako přikovaná. Odvrátila jsem zrak na přijíždějícího tátu. Charlie zaparkoval za Pick-upem a vystoupil.

,,Ahoj Bello! Na někoho čekáš?“ zeptal se mě Charlie.

,,Ne, já jsem zrovna chtěla jít dovnitř.“ Ukázala jsem za sebe na náš dům.

,,Aha…no, jen že stojíš tady bokem. Ty jsi jela dneska autobusem?“ vyptával se.

,,Ne….šla jsem se na něco podívat, to je všechno.“ Opět jsem zalhala. Nevím proč jsem nechtěla říct na rovinu, že se mi porouchalo auto a že mě přivezl Edward svým Volvem. Snad jsem si první přála znát pravdu, abych to byla schopna vysvětlit jemu. Bylo to něco jako tajemství, které jsem se zatím nechystala nikomu říct. Všechno začínalo být jiné.

Večer, když jsem ležela v posteli, cítila jsem se sama. Bylo mi smutno, bez Edwarda. Přemýšlela jsem nad tou jeho otázkou: ,,Proč zrovna já?“, nad tím, proč jsem jím tak fascinována, proč mě tolik zajímá. Nedokázala jsem si odpovědět. Toužila jsem ho zase vidět, chtěla jsem ho spatřit třeba hned. Je to snad posedlost, kterou nejsem schopna vysvětlit?

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - 6.kapitola: Posedlost: