Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 8.kapitola: Šok

08.05.2009 (18:17) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1289×

8.Kapitola: Šok

Jakmile jsem dojedla, vzala jsem svůj tác s prázdným talířem a šla ho opět vrátit k okýnku. Položila jsem ho tam a namířila si to přímo ke dveřím, které vedou z jídelny přes chodbu do hlavní budovy. Kráčela jsem pomalu okolo stolů, kde ještě spousta studentů jedla svůj oběd a vesele si povídala se svými studenty o svých zážitcích nebo o celém dni, který mají už za sebou, popřípadě o hodinách, které ještě některé z nich čekají. Zrovna jsem míjela stůl, kde seděl Gabriel a jeho tak zvaní kumpáni. Nevím, proč mě napadlo zrovna tohle slovo, ale nějak jsem to z nich cítila. Jen jsem se na něj letmo podívala, a bývalo by se mi povedlo ten pohled utajit, kdybych nechtěně nezakopla o své vlastní nohy. V tu chvíli se na mě všichni u jeho stolu podívali. Zavrávorala jsem, málem jsem spadla, ale viděla jsem, jak se Gabrielova ruka natahuje pro mě, aby mě chytila. Ucítila jsem však, jak padám do něčí chladné náruče, nikoliv, že by mě někdo podepřel rukou, což mě překvapilo. Bylo to všechno tak rychle, že mi trvalo, než jsem pochopila, co se děje. Vzhlédla jsem vzhůru a spatřila krásnou sametovou tvář, která se sklání nad mou. Edward? Co ten tady dělá? Když jsem se podívala ven z nejbližšího okna, bylo zataženo, slunce už nesvítilo tak jako před hodinou. Nejspíš si to s tím výletem s ostatními Cullenovými rozmysleli. Vypadalo to, že takové počasí zůstane po zbytek dne.

,,Edwarde?" zase jsem nebyla schopna ze sebe dostat víc než jedno slovo. Vlastně ani nebylo třeba, stačilo, už když jsem řekla jen jeho jméno. Už při tom vyslovení to znělo tak kouzelně, tak něžně, že víc už jsem říkat ani nechtěla. Díval se mi zpříma do očí a já se dívala jak se mu pohybují koutky úst, jakoby sám nevěděl, co má dělat, nebo co se stane.

,,Bells, měla by si na sebe dávat větší pozor, byla by tě škoda..." z tohoto upřeného pohledu mě vyrušil Gabrielův hlas, zatímco mě Edward držel pevně, ale opatrně svýma rukama na své hrudi. Uhnula jsem pohledem, abych se mohla podívat na Gabriela a odpovědět mu.

,,Jo, díky, jsem v pohodě..." cítila jsem, že jsem se začervenala. Edward mě pustil a podíval se na Gabriela, skoro až zlostně. ,,Nemusíš se o ní bát..." Gabriel se zvedl ze židle a podíval se Edwardovi přímo do očí. Jejich obličeje byly tak blízko sebe, že jsem měla pocit, že se za chvíli do sebe pustí. ,,Ne každou....špatnou věc nahradíš dobrým skutkem." Ironicky se usmál Gabriel, popadl svůj tác a odešel pryč i se svými přáteli, kteří se zvedli s ním. Dívala jsem se na něj, jak odchází. Edward se znova otočil ke mně a šeptem promluvil. ,,Že ty si musíš vždycky vybrat takové přátelé." Znělo to vážně, jakoby mi promlouval do duše, ale pak se zlehka usmál.

,,Já si je nevybírám úmyslně." Zavrtěla jsem hlavou, když jsem nad tím tak přemýšlela. Opravdu jsem si nebyla vědoma, že bych chodila a vybírala si, s kým se budu bavit. Vlastně jsem nepochopila, co tím vůbec myslí. ,,Bello..." začal, pohlédl za mě(nejspíš se podíval na hodiny, co visely za mnou na zdi) a jen dodal: ,,...už musím jít, je pozdě a...už na mě čekají..." otočil hlavou směrem ke stolu, kde už seděli Rosalie, Emmet, Jasper a Alice. Ani nevím, kde se tam jen tak vzali, ale všichni se dívali na nás. Vypadalo to jako, že jejich upřené pohledy na nás, respektive na Edwarda, jsou spíš výstražné. Všichni se zdáli, že jsou schopni každou chvilku vystartovat, jako kdyby se mělo každou chvíli něco přihodit. Možná to byla jen moje hloupá domněnka, nevím. Každopádně Edward déle nevyčkával a šel si přisednout k nim. Já jsem se taky odebrala pomalu z jídelny, tentokrát jsem však už dávala větší pozor na to, abych nezakopla. Šla jsem chodbou a pokračovala jsem směrem ke skříňkám, abych si vyzvedla učebnici, kterou budu potřebovat ještě na další hodinu. Za nedlouho mě dohnala Angela. Zrovna jsem se otočila, když jsem viděla, jak se natahuje, aby mě chytla za rameno.

,,Volala jsem na Tebe, neslyšela si mě?" zeptala se mě s nevinným úsměvem na tváři.

,,Ne, promiň, asi jsem se zamyslela." Vysvětlila jsem ji. Teprve teď jsem si však uvědomovala, jak moc jsem asi musela být zamyšlená, když jsem ani neslyšela její volání.

,,Víš, napadlo mě, jestli by ses nechtěla odpoledne ke mně stavit, mohly bychom probrat tu matematiku a potom bychom se mohly jít třeba projít, nebo se podívat na nějaký film. Co ty na to?" ,,Ehmm." Ještě jsem neměla tušení, co budu odpoledne dělat, ale když jsem nad tím tak přemýšlela, nebyl to tak špatný nápad. Podívala jsem se po chvíli na ni, abych ji řekla své rozhodnutí. ,,Myslím, že je to dobrý nápad, dobře, přijedu k tobě. V půl páté bude stačit?" navrhla jsem hodinu. ,,Dobře, to se mi hodí skvěle. Možná ještě přijde Mike, nevadí?" ,,Nevadí." Usmála jsem se na ni jak nejpříjemněji jsem uměla a rozloučila jsem se s ní pro tuto chvíli. Rozdělily jsme se na schodišti, já jsem pokračovala doprava a Angela šla na opačnou stranu.

Ty dvě poslední hodiny utekly v podstatě rychleji, než jsem čekala. Jela jsem tedy napřed domů, protože jsem měla ještě čas na smluvenou schůzku s Angelou.

Doma jsem se rozhodla, že se podívám, jestli mi mamka neposlala zase nějaký email. Naposledy jsem se dívala do své mailové schránky předevčírem, ale už to byla dost dlouhá doba na to, abych tam měla od ní minimálně další čtyři vzkazy. Hned jsem zamířila ke svému počítači, jakmile jsem dorazila domů. Chvíli trvalo, než se celý rozeběhl, když jsem ho zapnula, protože to přece jenom nebyl nejnovější model z minulého roku. Mezitím jsem si vytáhla z batohu nějaké sešity, o kterých jsem věděla, že si je vezmu s sebou k Angele.

Když se na obrazovce mého počítače objevil známý operační systém, byla jsem spokojena, že se rozjel a hned jsem zadala heslo pro vstup na svůj mail. K mému udivení jsem tam měla pouze dva nové vzkazy, přičemž jeden z nich byla reklama na nějaké zboží, co si můžu koupit přes internet a druhý byl od Reneé. Klikla jsem na něj a četla:

Ahoj Bells! Jak se pořád máš? Dlouho si nenapsala. Sama víš, jak mě zneklidňuje, když mi aspoň jednou za dva dny nenapíšeš. Takže, co nového? Nějací kluci na dohled? A jsou všichni na Tebe milí ve škole? Předpokládám, že se máš dobře, ale kdyby se něco dělo, okamžitě mi to napiš. No tak se prozatím měj, a hlavně se opatruj...papa, tvá milující maminka. PS: Phil tě taky srdečně zdraví, má teď každý den tréninky.

Hned jsem ji odepsala, že se mám dobře, a že se nemusí o mě bát. Měla jsem v hlavě spoustu věcí, o kterých jsem ji mohla napsat, ale není na to teď ta správná doba. Vlastně ani nevím, jak bych ji to mohla všechno napsat do jednoho jediného mailu, a navíc, nevěděla bych, kde vůbec začít.

Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že už je pár minut po čtvrté hodině, tak jsem vypnula počítač, popadla sešity a seběhla dolů po schodech. Charliemu jsem napsala vzkaz, aby se nebál, že se zdržím u Angely a nevím, v kolik dorazím domů.

Když přiznám, že nejsem zrovna na takové scházející se dýchánky, musím uznat, že jsem se těšila k Angele. Aspoň se na chvíli odreaguju od svých myšlenek, které mi nekontrolovatelně utíkali k Edwardovi a celé té ,jídelnové, záležitosti.

Dojela jsem k ní asi po deseti minutách. Vystoupila jsem ze svého auta a šla k dveřím jejího domu. Jejich dům se mi opravdu líbil, nebyl moc velký, ale vypadal útulně a  navenek se zdál být vkusný. Zaklepala jsem na dveře a slyšela, jak někdo běží po schodech dolů. Otevřela mi Angela. ,,Ahoj"

,,Ahoj! Pojď dál, už na tebe čekáme." Řekla vesele a otevřela víc dveře, abych mohla vejít. Rozhlédla jsem se kolem sebe. U Angely jsem byla sice podruhé, ale měla jsem pocit, jako bych tam byla snad teprve poprvé. Uvnitř to vypadalo přesně tak jak jsem čekala při prvním dojmu. Bylo tady útulno, pečlivě uklizeno a každý pokoj zdobila nějaká květina s ohromnými, zelenými listy.

,,Pojď nahoru. Je tu i Mike, potřeboval si něco napsat z internetu do školy." Vysvětlovala mi.

,,Fajn." Šly jsem po schodech nahoru. Její pokoj byl dokořán otevřený. Ani mi to nepřišlo divné, protože její rodiče byli nejspíš ještě v práci, tak se nemusela zavírat., nikoho jsem totiž tím nerušili.

,,Hej, ahoj Bello! Tak jak se máš? Jen si tady něco opíšu a vypadnu, abyste si mohly pěkně poklábosit..." vesele vykřikoval Mike, když nás slyšel přicházet chodbou do pokoje.

,,Ahoj Mikeu! To je v pohodě, klidně tu můžeš zůstat, můžeme dělat společně matiku." Zasmála jsem se škodolibě. ,,Jojojo, to si nechte pro sebe...už tak toho mám dost na práci. Sice teď zrovna koukám na něco jiného, ale musel jsem si dát přece pauzu, ne?"

,,No samozřejmě, aby ses nepředřel..." poznamenal Angela a převrátila oči v sloup. ,,No nic, myslím, že to důležité mám, tak už můžu jít." Vstal od počítače a rozloučil se s námi. ,,Angelo, děkuju ti moc za pomoc, už se budu snažit dát dohromady svůj počítač a loučím se s vámi pro dnešek. Tak se mějte a užijte si zbytek dne." ,,Měj se!" rozloučily jsme se pro změnu my s ním. Popadl svůj batoh, kde si schoval své poznámky a seběhl schody. Bylo slyšet jen prásknutí dveří a byl pryč. Teď už bylo místo na stole, kde byl i počítač, tak jsem k němu došla s úmyslem si položit ty své sešity. Angela šla mezitím pro pití, takže jsem zůstala v pokoji sama. Na obrazovce byla ještě nějaká webová stránka, na kterou se Mike díval. Položila jsem sešity na stůl a sedla si k němu. Chtěla jsem se podívat na něco jiného, ale zaujaly mě články, které si četl Mike. Byla to stránka o bájích a pověstech. Přejížděla jsem tu stránku shora dolů a sem tam si něco přečetla. Pak jsem klikla na jeden odkaz z mnoha, kde stály hesla jako: Studená kůže stejně jako srdce, které jim nebije? Řeč, která se zdá odlišná od běžné? Velká síla, těžko postřehnutelná rychlost,  nestárnoucí krása a nezkrotná žízeň po krvi....tak tyhle ty body platí pouze o jediném, a to o upírech. Legendy praví, že...

Dál už jsem nebyla schopná číst. Bušilo mi srdce o sto šest. Hned se mi vybavilo tolik momentů, kdy jsem nemohla nic pochopit, a najednou, jakoby všechno do sebe zapadalo. Jenže to znělo tak neuvěřitelně, až jsem se bála, jestli to vůbec může být možné. Jistěže není. Nemůže být. Copak by mohl existovat upír? To, jak se vždycky všude objeví tak, že si toho nevšimnu, možná není moje nepozornost, anebo ty otisky v lavici, do které praštil. S nikým se příliš nevybavují, všichni Cullenovi. To proto, že mají žízeň, potřebují krev. Proto mě od sebe pořád odháněl. Ale proč se někdy sám ke mně přibližoval a riskoval tím všechno to odhalení? Edward? Upír?

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - 8.kapitola: Šok: