Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrcha - 12. kapitola

25.01.2011 (21:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2056×

Četla jsem si vaše komentáře, že se v tom ztrácíte, takže, abyste se neztratili úplně, mám tady pro Vás rekapitulaci toho, co se doposud stalo...

Bella je bývalá královna Arových Královských Wampýr. Jenže po tom, co ji jednoho roku chytil Rumunský král a ocejchoval ji, ten ji ale nechal jít, protože se do ní zamiloval, musel Aro, ač nerad, Isabellu vyhostit od dvora. Isabella se protloukala světem, nezabíjela lidi, jedla zvířata, její oči však přesto nezezlátly, navždy bylo jejím osudem mít černé oči s červenou kapičkou krve uprostřed.

Roku 1939, když byla Bella v Anglii potkala tehdy mladého Edwarda, který o deset let dříve uzavřel s Rumunským králem dohodu, jelikož Edwardovi zachránil jednou život. Musel mu Bellu odevzdat. Musel, byla to jeho povinnost, i když Bellu miloval více než cokoli na světě a věděl, že ona mu věří, musel ji zklamat, aby si zachránil svůj vlastní život.

Rumunský král protentokrát neměl již slitování a Bellu přeměnil, stala se z ní Rumunská Dhampýrská princezna Sintie.

Nyní se ocitáme v součastnosti. Píše se rok 2010 a Bella má novou identitu. Před necelými třemi lety opustila Rumunský královský dvůr a díky své moci měnit podobu se stala oblíbenou hlasatelkou v rádiu Natali Marie Clont.

Jednoho dne se však vše zvrtne a do města přijedou Cullenovi i s Edwardem. Bella je zničená, nepamatuje si ji, ale ona mu to nemůže zapomenout. Po jedné společné noci to už Bella nevydrží a řekne Edwardovi, kdo vlastně je. Potom zmizí a na scénu přichází tři nové postavy.

Bella se vrací v podobě Sintie deLa Crue [sintie dela kre], rumunské princezny. Nastupuje na Akademii, kde je její bratr Erik ředitelem, chodí tam i Cullenovi. Po měsíci do děje vstupuje nová posatva, Verena. Verena je bývalé Modré mládě, ale Bella ji přeměnila na Dhampýrku.

Bella chystá pomstu, která bude bolet, ale bude stát za to...

Ještě Vám řeknu, co se stalo s Natali. Bella svůj život rozdělila na dvě části. V rádiu je stále oblíbenou hlasatelkou Natali a ve své druhé realitě je stále Sintií, princeznou Rumunska. Tahle kapitolka bude trošku smutná, ale věřte, bude mít říz... ☻

Mrcha

Kapitola dvanáctá - Možnosti

Celý den uběhl jako voda, osm hodin, které mi ráno připadaly jako dlouhý čas, se smrsknuly jakoby do sekundy. Verena se někam vypařila, ale já neměla potuchy, kde vůbec je. Její auto tady nestálo, takže jsem se rozhodla, že pojedu domů.

Doma taky nikdo nebyl. Žádný vzkaz, nic. Kruci písek, kdy jsem začala být na někom závislá? Vždyť jsem samostatná holka a jenom jsem stále na někom závislá! Musím konečně rozhýbat svůj plán.

Odešla jsem do svého pokoje, kde jsme se vysvlékla, a odešla jsem do koupelny. Tam jsem strávila asi dvacet minut. S mokrými vlasy jsem vyšla ven a sedla jsem si před stolek s líčidly a dalšími holčičími věcmi. Zapojila jsme fén a do skoro sucha jsem si vyfénovala své dlouhé vlasy. Než uschly docela, vetřela jsem do nich pěnové tužidlo. Podívala jsem se do zrcadla. Make-up, který jsem měla nanesený na dnešní ráno, byl celý rozteklý od horké páry, takže jsme vypadala jako klaun a panda dohromady. Rychle, ale důkladně jsem původní líčení setřela a rozhodla jsme se nanést si nové, černo-bílá varianta se mi zamlouvala, na rty hodně rudé rtěnky a je to. Oblékla jsem se a rozhodla se, že si zajedu na návštěvu ke Cullenovým.

Cesta k nim trvala dobrých dvacet minut, ale když má někdo auto jako já a miluje rychlou, zběsilou jízdu, cesta se mu zkrátí na pár minut.

Než jsem vysedla, zkontrolovala jsem vlasy, make-up, oblečení. Vše bylo v pořádku, mohla jsem tedy vystoupit.

Jakmile můj podpatek poprvé klepnul o schody na verandě, dveře se rozletěly dokořán a v nich stála usměvavá Esme.

„Vítej!“ Objala mě a zavedla mě do obývacího pokoje, kde se na mě upíraly ty nejkrásnější oči na světě. Poznala jsem je, i když jsem se na něj ještě nepodívala, jeho pohled byl omračující, a když se naše pohledy setkaly, bylo to jako jiskření, které mohu vidět jen já a jen on. Usmála jsem se na něj.

„Ahoj.“ Všichni se ke mně obrátili. A na uvítanou pokývli hlavami. Usadila jsem se na gauč co nejblíže k Edwardovi, ale aby to nebylo zase tak nápadné a usmála jsem se na Alice, která mé počínání sledovala s podivuhodným, trochu podezřelým úsměvem. Začínala jsem se tady zase cítit jako doma. Ta nostalgie mě přepadla vždy v jejich společnosti. Již tenkrát to bylo přesně takovéhle.

„Nevíte někdo, kam se tak narychlo vypařila po škole Verena?“ uačala jsem diskuzi, čímž jsem k sobě připoutala veškeré dění v téhle místnosti.

„Verena zmizla už po obědě, na hodinách, které mám s ní, nebyla,“ vysypala ze sebe spěšně Rose.

„Aha. Nevíte náhodou někdo, kam by se jako tak mohla podít?“ Záporně zakroutili hlavami, až na Alice. „Vím, že to víš, a předpokládám, doufám, že špatně, že mi to neřekneš.“ Přikývla.

„Mohla by ses mi jednoduše povrtat v hlavě, princezničko, ale stejnak by se ti to nelíbilo.“ Znělo to až moc uštěpačně.

„Do hlav lidem nelezu. Snažím se to vše omezovat na minimum, jen když potřebuji, zbořím tu zeď, kterou mám vybudovanou v hlavě. Proto nevím, kde je Verena, nepoužila jsem ani pouto, abych ji našla. Když nechce, abych věděla, kde je, chápu to.“ Ušklíbla jsem se na ni.

„Promiň,“ pípla a nachvíli se odmlčela. „Jen, stále mi nejde do hlavy, proč jsi ji přeměnila.“

„Tohle s nikým rozebírat nemusím. Moje soukromá věc.“ Snažila jsme se o milý tón, ale její věčné otázky a neuspokojivé odpovědi mě vyváděly z míry. „Omluvte mne prosím.“ Odešla jsem z místnosti. Nechtělo se mi, ale musím vědět, kde je.

Šla jsem ven a sedla jsem si na verandu. Vytáhla jsem z kabelky krabičku slimek a rozhodovala jsem se, jestli si zapálit, anebo je nechat jen tak být. Kouření byl jeden z mých zlozvyků, nesnášela jsem se za to, ale bylo to lepší než kafe a pomáhalo mi to nervy. Jednu jsem si strčila do úst, ale za sebou jsme slyšela kroky, tak jsem se je snažila rychle schovat.

„Přede mnou to neschovávej.“ Jeho sametový hlas jsem ihned poznala.

„Pročpak? Copak si dáváš taky?“ Ušklíbla jsem se na něj, i když jsem se na něj nedívala.

„Nezabije mě to.“ Tomu jsem se musela usmát. „Chtěl jsem se tě na něco zeptat.“ Chvíli bylo ticho, asi čekal, že něco řeknu, ale já mlčela jako hrob, a tak se rozhodl pokračovat. „Jak si vytváříš v mysli tu zeď?“ Jakto, že jsem to nečekala?

„Je to složitě popsatelné, ale na druhou stranu tak lehké!“ Rozmýšlela jsme se, co říct. Něco mě napadlo. „Něco ti ukážu.“ Vytvořila jsem štít kolem mého prvního a druhého já v mojí hlavě a otevřela jsem dveře do malé komůrky mé hlavy. Nechala jsem mu místo na to, aby ze mě mohl něco přečíst. Ukázala jsem mu, jak se dívám na lidi kolem sebe. Unikla mi myšlenka na něj. Začervenala jsem se a on se usmál.

Začala jsem v mé hlavě klouzat níž a stále více dolů do jejího středu. Našla jsme klidné místo, střed mé osobnosti, odkud pochází má energie, a vypla jsem jej. Štít se uzavřel a on jakoby vyletěl z mé hlavy.

„Páni.“ Měřil si mě pohledem. „Ukaž mi, jak se to dělá.“ Přikývla jsem a vlezla jsem mu do hlavy. Hýřilo v ní tisíce myšlenek.

„Ohraď si svůj svět, představ si, jako bys byl v ohradě a vypni ty lidi za ní.“ Poslala jsem mu myšlenkou. Udělal tak a divil se, jakto že je to tak snadné. Hlasy totiž umlkly, nejdříve jen jakoby ve zvukovou kulisu, které nejde rozumět, a poté utichly docela.

Vypadla jsem z jeho hlavy. Usmíval se jako sluníčko.

„Děkuji.“ Něžně mě vzal za ruku a mnou, myslím, že i jím, projel elektrický proud. Bylo to jako nakopnutí. Mou ruku však nepustil. Zhluboka se mi zahleděl do očí a ty jeho samy ztmavly.

Posunul se ke mně blíže a vytáhl mi z pusy stále nezapálenou cigaretu. Čekala jsem, co udělá. Když si ji dal do pusy, vytrhla jsem mu svou ruku a podala jsem mu zapalovač.

Zapálil si a poprvé vtáhnul kouř do sebe. Panenky se mu rozšířily a on začal kašlat, jako by byl jedenáctiletý kluk, co kouří prvně. Začala jsem se smát.

Když mě záchvat smíchu přešel, vzala jsem mu z ruky tu cigaretu a potáhla si z ní. Byla dobrá, chutnala vanilkově. Když ho kašel přešel, podíval se na mě umanutě a znova mi cigaretu vzal. Potáhl si a tentokrát se nezakašlal.

„Připadám si jako nějaká holka, co učí malé chlapečky kouřit, když se na tebe a ten tvůj útrpný výraz koukám." Zašklebil se.

„Už jsem to dělal.“

„Znělo to skoro ublíženě!“ utahovala jsem si z něj.

„Tohle si odskáčeš!“ Usmála jsem se na něj.

„Tohle má být výzva?“ Přikývl. „Jak myslíš, ale víš, že porazit princeznu je neslušné?“

„Doopravdy? Copak uděláte, princezno?“ Usmála jsem se. Pravda ale byla, že jsem to vůbec netušila. „Zavoláte papá?“ Úsměv mi ze rtů zmizel, protože se ke mně naklonil blíže. Naše rty byly jen pár centimetrů od sebe. Něco říkal, ale to jsem nevnímala. Vnímala jsme jen blízkost jeho rtů. Jeho tělesné teplo, i když podle něj žádné neměl. Jeho sladkou vůni. Jeho omamné, nyní černé oči.

Naklonil se ještě blíže. Potom ještě kousíček. Toužila jsem po tom celé měsíce a teď se to konečně stane. Naše rty se o sebe jemně otřely, když v tom se rozrazily dveře a Edward stál na druhé straně verandy tak daleko ode mne.

Ve dveřích stál Emm a za ním zbytek rodiny. Povzdechla jsem si. Měřili si nás pohledy, kdo co řekne.

„Copak se děje?“ začal Emm, když se ani jeden z nás neměl k vysvětlování.

„Jen jsme...“ Nedokončila jsem větu. Nemohla jsem.

„Kouřili,“ ozval se Edward a všichni na něj šokovaně hleděli. „Tadyhle princeznička.“ Laškovně se usmál. „Mě učila, jak se kouří.“ Zamračila jsem se a stoupla jsem si očima proti němu.

„To tedy není pravda, tys zapálil a pak se rozkašlal!“ Rozesmála jsem se. Výraz mu ztvrdnul.

„Samozřejmě, vaše blahosklonnosti.“ Znělo to hnusně a zle. Jakoby zapomněl na vše, co se ještě před chvílí stalo. Nasupeně odkráčel.

„Co jsem mu udělala?“ Nikdo mi nic neodpověděl. „Pojedu. Nepotřebuju, aby na mě byl někdo takhle hnusný.“ Odkráčela jsem k autu a otevřela jsem si dveře. Nasedla a jela jsem pryč. Neznámo kam. Chtěla jsem vypadnout. Chtěla jsem pryč. Jela jsem k nějakým útesům.

Vlny se rozbíjely o skalnaté útesy. Narážely tak silně, že mě napadlo zkusit seskočit dolů. Jaké by to asi bylo? Jaké by asi bylo rozplácnout se o skálu.

Tenhle pocit jsem v životě cítila již několikrát. Vždy, když mě kopl, vždy se mě to dotklo tak silně, že jsem na krajích útesů chtěla seskočit a již nikdy neotevřít oči.

Zahnala jsem tyto myšlenky. Musím přeci vydržet, pro všechno, co chci udělat. Musím se mu pomstít za vše, co mi udělal. Jak těžké to však je, když jsem mrcha, která si na mrchu jen hraje. Dokážu bez slitování zabít. Dokážu se vyspat bez výčitek s kýmkoli, dokážu mučit lidi, dokážu zabít pouhou myšlenkou. Nedokážu ho však přestat milovat.

Znova se do něj zamilovávám, jak jen překousne pavučinu lží a intrik, kterými jsem jej obmotala. Mohl by mi ještě někdy odpustit, kdybych zapomněla na pomstu a vše mu řekla? Odpustil by mi?

Znova jsem se podívala pod sebe na skály a moře. Dvakrát jsem se nerozmýšlela. Stačil jediný popud myšlenky. Skočila jsem.

Tak, doufám, že jste si v tom udělali trošku více jasno... Případné dotazy prosím do komentářů...

Taky prosím o nějaký ten komentář, vím, asi jsem s tím otravná, ale doopravdy se mi lépe píše, když vím, co si o povídce myslíte...

Další

Předchozí

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrcha - 12. kapitola: