Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrcha - 4. kapitola

02.12.2010 (13:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2784×

Hudba

Mrcha

Kapitola třetí - On a já? Již nikdy více!

„Opatruj se," řekl jen, a tak jsem po něm hodila svůj pohled: Jsem upír, kámo, mně se nic stát nemůže a jsem v pohodě, protože mám toho nejlepšího best frenda na světě.

Venku jsem nasedla do kabrioletu a tentokrát již bez zbytečných zastávek jsem zamířila do Relaxu. V recepci seděla Inka.

„Ahojky,“ pozdravila jsem s úsměvem. Úsměv mi oplatila.

„Přišlo ti zase spoustu faxů od fandů,“ řekla mi a podala mi patnáct čísel tlustý sloh papírů.

„Ještě někdo mě sháněl?“ otázala jsem se.

„Chce s tebou mluvit ředitel,“ řekla mi.

„Nevíš, co chce?“

„Netuším.“

„A jak dneska vypadal?“

„No jako obvykle. Černý oblek, brýle mezi očima na nose, ale jestli se ptáš na náladu, myslím, že si ráno pohvizdoval,“ pronesla s úsměvem lstivého pomeranče.

„Body pro mě navíc,“ usmála jsme se a kráčela jsem si to do mé kanceláře. Už nějakou dobu spím s šéfem tohohle rádia, všichni to ví a myslí si, že proto mám pětihodinový pořad, ale to není pravda, pořad mám jen a jen proto, že jsem dobrá.

Když jsem se v kanceláři převlékla, rozhodla jsem se jít Jerryho navštívit. Bez ťukání jsem vešla dále. Zrovna mu na klíně seděla polonahá šlapka.

„Mohla by ses naučit klepat, ne?“ řekl Jerry, ale nechal šlapku dále jezdit.

„Mohla, ale tohle mě neomrzí. Nikdy. Prý ses po mně sháněl,“ prohodila jsem mezi řečí.

„Mimochodem ano,“ řekl a já se usmála.

„Chtějí, abys moderovala,“ řekl.

„Kdo chce?“

„Cullens corporation,“ odpověděl s úsměvem.

„Co?“

„Módní přehlídku,“ řekl.

„Ne a mimochodem, do týdne si ode mě vystěhuj věci, které u mě máš, jelikož je mezi námi konec, ani nemáš kondom a já syfilis a ani AIDS nechci,“ skončila jsem to a napochodovala jsem si to zpět do mé kanceláře.

Zrovna zvonil telefon.

„Natalie Clont, kdo volá?“

„Tady Cullens Corporation, dozvěděli jsme se, že nechcete moderovat naši přehlídku, zvýšíme nabídku,“

„Dobrý den. Mimochodem u mě ne, znamená ne a ani mi můj šéf neřekl, kolik je nabídka,“ pronesla jsem.

„Nabídka je pět set tisíc dolarů, tedy ta původní, ta momentální je dvojnásobná,“ pronesl hlas v telefonu.

„Dáte mi milion za moderování?“

„Ano, taky mimochodem originální šaty, které se Vám budou líbit.“

„Budu o tom uvažovat, kdo je další, když odmítnu?“

„Nikdo.“

„V tom případě to beru, info prosím nafaxujte, anebo pošlete mailem.“

„Samozřejmě. Nashledanou,“ řekl.

„Nashle.“

Položila jsem telefon a někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ řekla jsem při přehrabování v papírech, kam jsem dala dnešní program v éteru.

„Jdeš za dvě minuty,“ řekl mi Ryco.

„Okej, máš program? Někde jsem – tady je!“ usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval. Zvedla jsem se tedy a šla jsem za ním do éteru. Dneska tam na mě čekala Selena Gomez.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

„Ahoj,“ oplatila mi s úsměvem.

„Jak se máš?“ optala jsem se.

„Jde to,“ řekla.

„Nat?“ ozval se Ryco.

„Deset vteřin. Devět. Osm. Sedm. Šest. Pět. Čtyři. Tři. Dva. Go On!“ obvyklý začátek. Teď se pustila moje znělka.

„Rozhovory s hvězdami. Novinky na trhu. Hitparáda čtyř velmocí. A trháky youtube. Teen senzace a mnoho skvělý muziky. Každý den od čtyř do devíti s Natali!“ uvedli mě.

„Nat zdraví New York! Dneska nás v mém pětihodinovém vysílání čeká spoustu úža věciček. Za malou minutku vyzpovídáme Selenu Gomez! Poslechneme si žhavé novinky, které dneska vyšly a podíváme se na světové hitparády. To vše už za maličkou chvilku a nyní vám pouštím krásnou písničku od dříve zmiňované teen senzace Seleny, Round and Round!“ Ryco pustil písničku a já se mezitím napila.

„Jsme zpět a já tady v éteru Relaxu vítám teen senzaci Selenu Gomez. Ahojky, jak se máš?“ začala jsem jako ostatně vždy rozhovor.

„Ahoj, Natali, mám se dobře a jsem velmi šťastná, že tady s tebou můžu být. Upřímně tě velice obdivuji,“ pronesla s úsměvem na rtech.

„Potěšení a obdiv trvá i na mé straně, Seleno. Můžu se do tebe pustit?“ otázala jsme se ze srandy.

„Samozřejmě, Natali,“ usmála se a já začala křížový výslech.

Když jsem se večer vracela domů, skoro nikdo už v Relaxu nebyl. Šla jsem podzemní garáží sama, ale cítila jsme na sobě něčí pohled. Zrychlila jsem, ne do upíří rychlosti, to kvůli kamerám není možné, ne na tomto patře, bohužel já musím ještě další dvě patra dolů, tam nejsou kamery, tam budu moci zrychlit. Za sebou jsme uslyšela kroky, a tak jsem zrychlila ještě více, skoro jsme běžela.

„Kurňa holka, co to vyvádíš? Jsi upírka!“ vynadala jsem si a zpomalila jsme do normálního tempa, i kdyby mě chtěl někdo napadnout, tak se ubráním, když tak ho vysaju, fuj! Ta představa se mi hnusila, nikdy jsem lidskou krev neokusila, ale jen při pomyšlení na ni se mi zvedal žaludek. Sešla jsem schodiště a dostala jsem se do patra, kde mám auto. Najednou se přede mnou odnikud a zničeho vynořila postava.

„Vylekal jsi mě. Co že se za mnou takhle plížíš v devět večer podzemní garáží?“ zeptala jsem se ho a objala ho.

„Jen jsem ti chtěl říci, že se neodstěhuji,“ pronesl.

„Omyl, do zítřka u sebe nechci ani tvůj zubní kartáček,“ pronesla jsem přesvědčivě.

„Mýlíš se,“ řekl a zkusil mě povalit na zem. Jako bych se divila tomu, že se mu to nepovedlo. Zkusil to ještě jednou a potom znova a ještě jednou. Když to se mnou ani nehnulo, asi se lekl a utekl.

„Srab, tohle bylo lehký,“ ozvalo se za mnou. Když jsem se otočila, stál tam on a v ruce měl sekeru.

„Jsi magor,“ pronesla jsem tiše a nastoupila do auta.  Odjela jsem v mrknutí oka.

Nechala jsem ho tam stát jako solný sloup, tak jako kdysi stál přesně takto v paláci Rumunského krále upírů, když mě mu prodal. Jak to, že si to nepamatuje? Jak to, že on může zapomenout? Jak to, že já ne? Stále ho miluji, je to snad tak těžké pochopit, že už to mezi námi nikdy nepůjde znovu slepit? Proč to moje srdce nechce pochopit?

Asi se zcvoknu a nejen z něj. Z jeho vůně. Sametového hlasu. V hlubokých očích, v kterých mám chuť se utopit. Jeho blízkosti. Proč tam vlastně byl, jak věděl, že tam budu?

„Náhoda,“ řekla mi jedna část mého mozku, ta zamilovaná.

„Náhody se přeci jen tak nedějí,“ odpověděla jí ta racionálně myslící.

„Tím, že tady budeš mluvit sama se sebou, tím ničemu nepomůžeš,“ pronesla jsem do ticha a tím jsem je umlčela obě.

Když jsem dojela domů, z lednice jsem vytáhla sáček s krví. Ani jsem se neobtěžovala si jej ohřát. Jen jsem potřebovala krev. Byla jsem zesláblá a mrzutá. Měla jsem chuť jej líbat jako kdysi. Měla jsem chuť se ho zase dotýkat, zase slyšet, jak mi říká, že mě miluje. Bože! Co jsem to za člověka? Upíra? Proč ho tolik miluji, když on mě nikdy nemiloval?

Někdo zazvonil.

„Koho to sem čerti nesou?“ zavtipkovala jsem. Byl to on.

„Očividně sis spletl dveře,“ pokusila jsem se.

„Myslím, že jsem našel to, co jsem hledal,“ odpověděl klidně.

„Tak vidíš, můžeš tedy odejít,“ zkusila jsem to znova, vypadal tak neústupně. „Nebo jít dovnitř.“ Vzdala jsem to a uhnula jsem ze dveří. Jedna část mého mozku mi nadávala do blbečků, protože věděla, že se neudržím, že se s ním vyspím, zamiluji se více a on mi znova zlomí srdce.

„Dáš si něco?“ zeptala jsem se ho, když se posadil na sedačku, to ho rozesmálo a mě taky.

„Promiň. Zvyk.“ Proč se mu omlouvám?

„Připadáš mi strašně povědomá, neznáme se?“ obrátil najednou, toho využiji.

„Myslím, že asi ne. Možná jsme se někdy potkali na dvoře Rumunů, ale jinak asi těžko,“ odpověděla jsem a jeho obličej se stáhl do bolestné grimasy.

„To je možné,“ odpověděl nakonec.

„Co potřebuješ?“ nebudu to prodlužovat, mohla jsem se mu podívat do hlavy, ale proč bych to dělala?

„Něco mě k tobě táhne, nevím co, ale je to, jako bych tě znal a zkrátka bych tě chtěl více poznat. Jsi něčím zajímavá a to mě k tobě vábí jako siréna. Jako maják, který vábí lodě. Jsi žena, po které toužím,“ řekl a naklonil se ke mně, byla jsem ztuhlá šokem. Políbil mě, nejdříve zlehka, poté náruživěji. Oplácela jsem mu to. Co to děláš? V mžiku jsem byla na druhém konci pokoje.

„Tohle ne,“ řekla jsem, ale nestačilo ani mrknutí oka a stál, přitiskl mě k sobě tak náruživě, až mi skoro vyrazil dech a začal mě líbat. Zoufale a nenasytně. Tiché hrdelní zvuky, které přitom vydával, mi stoupaly přímo do hlavy jako silná whisky. Vzal mě do náruče a odnesl do ložnice, kde mě zase namáčkl na dveře. Jak vůbec ví, kde je ložnice? To je fuk. Ozývaly se mi hlasy v hlavě.

Přejel mi rukou po zádech a tápal po zipu těch šatů, které jsem měla na sobě.

Tiše jsem se zasmála. „Ty zapínání nemají, budeš je muset… stáhnout.“

„Ježíši!“ zasténal a poté zatahal za pružnou látku a obnažil mi tím jedno rameno, na které se hned přisál svými rty. Žduchnul do CD přehrávače a tím ho zapnul. Ozývalo se z něj Chopinovo preludium. Otáčeli jsme se v rytmu té hudby, který jsme nemohli chytnout, stále nám unikal. Vyzul se z bot, zatímco jsem zápasila s knoflíky u jeho košile. V objetí jsme narazili na vrchní rám postele. Znovu jsem se zasmála, ale můj smích zanikl ve sténání, když mi stáhl šaty do pasu a začal hltavě ničit kůži nad černou krajkou mé podprsenky.  Zajel jazykem za okraj. Stáhla jsem mu košili a zaryla jsem mu své dlouhé nehty do ramen.  Jedním pohybem mi rozepl podprsenku a začal dlaněmi přejíždět po mých ňadrech.  Chtěla jsem ho a nevíte jak moc.

„Jdeme do postele, to bude měkčí,“ řekl mezi polibky, a tak jsme se začali pomalu přemisťovat k posteli.

Svalili jsme se na postel a já se na něj hned převalila a osedlala si ho. Zvenčí pronikaly paprsky posledního slunce a jeho rty byly nenasytné, jak mi přejížděly od lemu na kalhotách až ke rtům a zase nazpět. Svalil mě na postel, možná trošku hruběji, ale mě to připadalo spíše více vzrušující, vzdychla jsem a on se mnou.

Držel mi mé ruce nad mou hlavou. Chtěla jsem ho rychle, ale nechtěla jsem, aby to rychle skončilo a on by to mohl pokazit. Když mi začal ústy dráždit ňadra, propnula jsem se pod ním, a kdybych měla tep, jako tenkrát, vystřelil by na dvěstě tepů za sekundu.

Začali jsme se po sobě válet a zbavovali jsme se přitom oblečení. Byli jsme plni rozkoše a neuvěřitelné slasti. Zabořil mi ruku do klína, zasténala a prohnula jsem se v zádech, čekala jsem, až to udělá.

Setmělo se, ale já jsem stále viděla ty lesklé oči a štědré rty. Na mysli, a nejen v té mé, vytanulo jediné slovo: teď. Ponořil se do mě hrubě a hluboko, ale mně se to líbilo a jen jsem vzdechla. Potom jsem viděla jen mlhu, ani jsem si nevšimla, kdy jsme si propletli prsty. Poté jsme začali, pohybovali jsme se, jako bychom závodili s časem. Dívali jsme se sobě rovnou do očí. Najednou jsme oba dva znehybněli. Zdusili jsme své výkřiky do polibku.

Nemohla jsem se ani hnout. Kdyby mě teď někdo spálil, umřela bych jako spokojená žena. Uzavřela jsem svou mysl a vztyčila jsem zase své ochranné hradby.

„Hm,“ zamručel.

„Nemusíš stále schovávat své myšlenky,“ řekl, stále byl ve mně, nechtěl to přerušit, a tak nás překulil na bok.

„Musím, věř mi,“ odpověděla jsem a vstala jsem z postele.

„Až vyjdu z koupelny, nechci tě tady,“ pronesla jsem a vešla jsem do koupelny.

Pustila jsem na sebe horkou vody, byla příjemná, ale k ničemu. Svezla jsem se po zemi na podlahu sprchového koutu a začala jsem vzlykat. Udělal to zase, podruhé v životě mi zlomil srdce. Najednou mě někdo objímal.

„Co tady ještě děláš?“ rozkřikla jsem se na něj a vymanila jsme se mu z objetí.

„Slyšel jsem tě vzlykat,“ řekl vyveden z míry.

„A chtěl jsi mě utěšit? Zachránit?“

„Ano,“ řekl.

„To jsi měl udělat před sto lety!“ rozkřikla jsem se na něj a hned jsem toho litovala.

„Vždyť jsme se ani tehdy neznali, Natali!“ zvolal.

„Vidíš? Ani neznáš mé jméno, proto nikdy nebudeme moci být spolu. Proč jsi mohl zapomenout? Proč ty a já ne? Proč?“ otevřela jsem mu svou mysl a vše jsem mu ukázala, úplně vše, mou lásku i mé pocity, dokonce i ty části, kdy mě hrubě znásilňovali Rumuni, vše jsme mu přehrála. Chtěla jsem, aby tím trpěl jako tehdy já.

„Bože. Bello,“ pronesl.

„Děkuji, že sis vzpomněl. Už víš, proč ty a já již nikdy více nebudeme spolu?“ podívala jsem se mu do očí.

„Protože jsi mě zničil a já se znova zvedla, a když už je to vše za mnou, zase se objevíš a zase mě zničíš, ale tentokrát se ti to nepovede, Edwarde Masene Cullene. Tentokrát budu vítězem já.“