Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrs. Dracula - 2. kapitola

21.11.2012 (08:15) • Ariadne • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1882×

„To je nová kolekce pro příští sezónu? Jak se bude jmenovat? Česílko styl?“ ptal se Emm a zároveň jsem viděl v jeho hlavě sám sebe. Lepší jak zrcadlo, ale bohužel musím konstatovat, že měl pravdu. Vlasy spláclé k hlavě, z oblečení mi ještě pořád kapalo a bylo zplihlé. Na rameni a i ve vlasech mi sídlilo několik kousků rozdrcené skály. Vypadalo to trochu jako lupy a to je celkem nechutný.

Zatřásl jsem hlavou a shodil skálu a čekal, co z Emmetta vypadne. Samozřejmě jsem nečekal nic extra duchaplného, ale už jsem si zvykl. Když nic neříkal a jen se blbě culil, tak jsem neodolal a zeptal se.

„Kde je Jasper, to nejsem poslední?“

„Nevzrušuj se, šel tě hledat, šnorchloval jsi příliš dlouho, tak se bál, jestli ses neutopil.“ Zakabonil jsem se, protože ta malá naděje v mé hlavě, která před chvílí vznikla, se rozplynula jako pára nad hrncem.

„Tak jo, co musím udělat?“ rezignoval jsem a modlil se k nejsvětější trojici. Ne, opravdu nemyslím Ara a spol. Emmettovi se v očích šelmovsky zalesklo a vycenil zuby v úsměvu.

„Počkám na Jaspera, ty ze sebe zase udělej člověka,“ prohlásil důležitě.

„To určitě, takovou radost ti neudělám,“ mumlal jsem si pod nos. Jako poslušný chlapeček, nebo jako vycvičený upírek, jsem šel nahoru. Došoural jsem se do sprchy a voda mě příliš nelákala, protože jsem si jí užil na pár let. Proto jsem sprchu vynechal a rovnou se přesunul do šatny. Byla díky jedné nebo dvou nejmenovaných osob málem větší než pokoj samotný a plná věcí, které mnohdy ani nevidím, než skončí v koši se slovy, že už vyšly z módy. Navlékl jsem se pomalu do čisté košile a džínů. A při tom jsem si dával velmi dobrý pozor, abych se nepohyboval moc rychle. Nikdo na svou popravu nechodí rychle, sice jsem na svoji ještě nešel, ale určitě to tak je. 

Slyšel jsem i Jaspera, který právě dorazil, a pak už jen jejich nesmyslné řeči o tom, co mě čeká. Radši jsem ani neposlouchal, protože bych jinak možná ještě skočil do toho moře. Po půl hodině, kterou jsem mimochodem strávil podrobnou studií zdi, jsem ze zdola uslyšel Emmettův hlas.

„Edí, už můžeš!“ Znělo to, jako by ho někdo dusil. Vysoký pisklavý hlas. Vyděsilo mě to víc, než kdyby začal řvát jak na lesy. Pomalu jsem sešel dolů a podíval se na ty dva. Připadali mi jako moji soukromí kati. Jak milé. Hned dva, pro mě jen to nejlepší.

„Takže jsme se shodli…“ začal Emmett.

„Že jelikož jsi náš bratr…“ pokračoval Jasper.

„Tak ti dáme na výběr ze dvou trestů,“ dokončil to důležitě Emmett.

„Jasně, takže jedno horší než druhý,“ zamumlal jsem. Určitě to nebude nic milého nebo příjemného. Znám je líp než jsou si ochotni přiznat, vzhledem k tomu, že čtu myšlenky, je to přirozené.

„První možnost je, že půjdeš do nějakého nočního klubu a vyspíš se tam s nějakou holkou, kterou si sám vybereš,“ vysvětloval mi Emmett. Přirozeně, oba jsou tak průhlední, nic originálního. Stejně, já se nevyspím s nějakou holkou, jen protože to ti dva mučitelé chtějí. Vždycky jsem si myslel, že se vyspím s dívkou, kterou budu milovat pravou a nefalšovanou upíří láskou. Ne s někým, kdo je ochotný to dělat s každým, když zaplatí.

„No to určitě, a ty budeš stát mezi dveřmi a filmovat to, nebo co?“ ptal jsem se jen v ironii, protože jsem pořád nechápal, co je Emmettovi po tom, jestli jsem panic, nebo ne. I když něco asi jo, když za mnou furt běhá a řve panic je na nic.

„Jo a pak to dám do rodinného alba úspěchů,“ utřel si imaginární slzu, „bude to úžasná rodinná chvilka.“ Jen jsem tiše vrčel a přemáhal chuť utrhnout Emmettovi hlavu. Ucítil jsem Jasperovu vlnu klidu, ale tentokrát jsem za ni nebyl vděčný.

„Ale máš tady i druhou možnost,“ snažil se to Jasper zamluvit, protože jsem zrovna začal vymýšlet, jak se bude Emmettova hlava vyjímat na krbové římse.

„A to jenom díky tomu, že je Jasper měkkota,“ brblal a nesouhlasně kýval hlavou Emmett.

„Sklapni!“ zavrčeli jsme s Jazzem nastejno, já ještě přidal oslovení idiote.

„No jednoduše, uděláš něco, co jsi nikdy neudělal,“ popisoval Emmett, úplně ignorujíc naši společnou poznámku. Jo a divně u toho mával rukama, trochu jako Jack Sparrow.

„Co?“ Trochu mě to děsilo, v životě jsem dělal spoustu věcí a ty co ne, tak nebyly zrovna v souladu se ctí nebo se zákonem.

„Znáš tu obrovskou hrobku?“ ptal se Jazz. Nechápavě jsem zakroutil hlavou. Co to vymysleli?

„Myslí tu na hřbitově,“ pronesl důležitě Emmett. Pozvedl jsem obočí.

„Ne, tu v obchodním centru!“ prskl Jasper. A já jen valil oči, jak je ten kluk blbej.

„Tam taky nějaká je?“ zeptal se nechápavě Emmett a v hlavě si procházel celé obchodní centrum. Setkal jsem se s Jasperovým pohledem a ani jeden z nás to radši nekomentoval. Jazz jen mávl rukou a pokračoval.

„Takovou tu obrovskou, spousty let starou, jak kolem ní putují ty legendy o té holce, či co.“ A ukázal mi ji v myšlenkách. Pak jsem si vzpomněl, byla tu prý odnepaměti a opravdu byla opředená všemožnými legendami. Vyvolávala takovou hrůzu místních, že měla prakticky celou půlku hřbitova jen pro sebe.

„A co jako, mám se bát strašidel?“ zeptal jsem se ironicky. Před dvěma hodinami jsem ještě sám sebe považoval za dobrý strašidlo, ale když jsem nevyděsil ani rybu, tak jsem se toho titulu vzdal.

„Jednoduše, půjdeš dovnitř a vyfotíš nám to tam,“ vylíčil mi postup akce Emmett. Zíral jsem na ně jak zjara. Prostě jsem si neuměl představit, proč to po mně chtějí. Neváhal jsem a položil otázku, která mě pálila na jazyku, ne v krku, tam mě pálilo něco jiného a otázka to nebyla.

„A to jako proč, chcete s tím seknout?“

„Ne, aspoň zatím, ale až jednou budeme chtít hrobku, tak potřebujeme inspiraci,“ prohlašoval Jazz.

„Tak si vyfoť pyramidu,“ poznamenal jsem.

„Jo, to je sice super, ale my ji chceme zevnitř. Jestli chceš do Egypta…“ nechal otevřenou větu Emmett. Měl jsem chuť se jít zahrabat, protože retardovaný bratry nemá každý. A když jo, tak ne tolik. Co na tom vidí, vloupám se do hrobky, vyfotím pár fotek a co? Zhroutím se? Budu kvílet za zvuku sirén oznamujících konec světa? Nebo mě tam čeká nějaké ne úplně milé překvapení? To by stálo za uvážení, ale v hlavě nic neměli, ne tak jak to vyzní, i když něco pravdy na tom bude.

Nechtěl jsem znát důvod toho jednání, ale nechtěl jsem v tom rýpat, protože jinak to ještě zruší a to bych nerozdýchal. Když pomineme fakt, že dýchat nemusím.

„Tak co si zvolíš?“

„To druhý, je to totiž děsnej srab!“ provokoval mě Emmett. Tentokrát už se vyhecovat nenechám, to už na mě neplatí, já se totiž na rozdíl od něj ze svých chyb umím poučit. Občas...

„Mám pocit, že už jsem se rozhodl. Beru číslo dvě,“ odpověděl jsem s klidem. Radši se vloupám do hrobky nějaké nebožačky, než se za peníze vyspat s někým, kdo si kvůli hladině alkoholu v krvi nepamatuje ani svoje jméno.

„Bože, na co ty vlastně čekáš? Na požehnání?“ ťukal si prstem na čelo Emmett.

„S tím se zrovna tobě svěřovat nebudu!“

„A proč ne, jsem tvůj bratr, tvůj příbuzný, mně to říct můžeš!“ bránil se Emmett.

„Ono teoreticky vzato i opice jsou naši příbuzný a taky neběžím za šimpanzem a nesvěřuju se mu.“

„Ty mě srovnáváš s opicí? Jsem hluboce uražen!“ Natočil hlavu na stranu, zřejmě na důkaz toho, že je mou přítomností uražen.

„No, já být opicí, tak se urazím,“ poznamenal jsem potichu, ne protože bych se ho bál, ale mělo to větší efekt. Emmett se otočil a chystal se něco důležitého vypustit z úst, ale Jasper zasáhl.

„Tak fajn, dnes o půlnoci.“ Jen jsem kývl hlavou a koukal na Emmetta, který mě doslova vraždil pohledem. Ale když se Jasper otočil a odešel na důkaz, že debata je ukončena, tak si Emmett přestal představovat mě na hranici, ale místo toho tam byly plány na Halloween. A jéje, to bude zase legrace. Zase půjde za Draculu? Ten kostým už je ohraný a zuby z bonbónů nejsou zrovna věrohodný. Doufám, že nás letos nebude nutit chodit na koledu.

Otočil jsem se a zamířil k lásce své existence. Ke klavíru. Sedl jsem si a položil prsty na klávesy a chtěl začít hrát, ale motiv se nedostavil. Neměl jsem co hrát, což je neobvyklé. Většinou mi jsou motivem i obyčejné věci, pro lidi nedůležité, ale pro mě důležité. Připomíná mi to, že svět kolem mě ještě stále jde dál a nezastavil se jako já. Sakra, nostalgie, se mnou to jde vážně z kopce.

Nasupeně jsem do klavíru praštil a naštěstí jsem tam nevyhloubil díru. Pochopil jsem, že u klavíru se nezabavím, a tak jsem se zvednul a chtěl někam jet. Pak mi došlo, že moje auto je už v nebi pro auta. A Audi bude žít s Hondou. Opravdu bych mohl být kněz.

Nakonec jsem si rozmyslel, co budu dělat. Dojdu si koupit nové auto, tak co, nemůžu bez něj být. Hodil jsem si přes sebe bundu, ale jediné, na co mi bude, že s ní můžu dělat důležitého. Marca Jacobse nenosí každý, máme prý zapadat, s tímhle se nám to skvěle daří.

Pěšky, auto, pěšky, auto… Tak co? Jdu si utrhnout kytku a rozpočítám to. Jupí, proč to ti lidé dělají?! Mám mě rád, nemá mě rád. Když bych se já do někoho zamiloval, tak mu to řeknu a nebudu chodit kolem horké kaše. Ale jak to tak vypadá, tak já se nikdy nezamiluju, takže to je jedno.

Stejně u upíra na nic nemá běh, takže to bylo jasné. Vyšel jsem ven a rozeběhl jsem se směr Seattle. Rozhodně jsem tam doběhl dřív, než kdybych jel. Procházel jsem městem a hledal nějakou prodejnu dražších aut. Když už jsem ji našel, konečně, tak se stmívalo a oni za chvilku zavírají. Ale ono stačí lehce naznačit, že máte v plánu utratit hodně peněz a zavírání se najednou nekoná. 

Procházel jsem mezi vystavenými modely a hledal něco, co by mě uchvátilo. Určitě Volvo, myslím, že stříbrné nebo černé. Asi jsem moc vybíravý. Až úplně vzadu, stálo auto, které se mi moc líbilo. Zaplatil jsem za něj a zamířil domů, už v novém.

Když jsem se zase dostal domů, Emmett a Jasper řešili něco životně důležitého. Nebyl to údajný konec světa, který nás má čekat, ani problém globálního oteplování, ale kdo má vyhrát v baseballu. Mám to duchaplné bratry, co? Sedl jsem si mezi ně a doufal, že po mně nebudou chtít tip na výsledek.

„Tak co, kde jsi byl? Pomodlit se v klášteře, jeptiško?“ ptal se Emm s úšklebkem. Protočil jsem oči a počítal do deseti.

„Ne, v autosalonu,“ odsekl jsem. Ježíš, neřekne ani patnáct slov a já jsem nepříčetný, skoro.

„A jaký sis vybral?“ zeptal se Jazz, který se tvářil, že ho to vážně zajímá. Proč není takový i Emmett, normální aspoň někdy?

„Doufám, že ne zase Volvo?“ šklebil se Emmett.

„Přesně to,“ odpověděl jsem klidně a ignoroval jeho myšlenky, které na mě křičely, ale kvůli svému duševnímu klidu jsem radši neposlouchal.

„Kdy pochopíš, že pořádné auto pro chlapa je jen Jeep?“

„A že tu kromě Jaspera žádného nevidím?“ Usmál jsem se, protože se začínal vztekat. Jako dítě.

„Říkáš ty?“

„Ne ten za mnou!“

„Nemohli byste…“

„Sklapni!“ Jasper se nás snažil uklidnit, ale protentokrát jsme se s Emmettem shodli.

„Kde jsme to skončili?“ ptal se Emmett a pro zastrašení se mi snažil ukázat svoje obří svaly. Chlapče, mě jen tak nevyděsíš!

„Právě jsi přiznával, že Jeep je auto pro holky,“ provokoval jsem.

„Chceš mi to zopakovat venku?“

„Tak dost!“ zařval Jasper a postavil se. Najednou vypadal přímo hrozivě, jeho jizvy jako by vystoupily a oči mu nabraly tmavší odstín. V ten moment jsem si připadal jako dítě. On byl hrozivá a přísná učitelka fyziky, které začal rašit knírek. Oba dva si nás měřil přísným pohledem a já se neodvážil pohnout jakýmkoli svalem.

„Jste jak malý! Okamžitě toho nechte, protože se to nedá poslouchat. Nejsem proti pošťuchování, ale co je moc, to je moc!“ vrčel na nás jak na malé fakany, kteří si kradou na pískovišti bábovičky.

„Ale no tak, to je jen bratrské škádlení, ani jeden z nás to nemyslí vážně?“ hájil nás Emmett a praštil mě do zad. Já bych ti tu hlavu nejradši urval, alespoň na půl hodiny.

„Jasně, stejně by z té bitky bylo jen kácení lesů,“ zahlaholil jsem na oko pobaveně.

„Přesně tak, odkdy je z tebe takový samaritán, Jazzi?“ otočil se na něj.

„Ty nejsi ten, kdo cítí ty emoce,“ prsknul otráveně. Ani jeden z nás nic neřekl, Emmett napasoval svoje pozadí mezi nás dva a dobromyslně nás objal kolem ramen. Popravdě, tepleji jsme nemohli vypadat. Oba dva tupě zírali na televizi a na nic jiného nemysleli. Takový živý přenos ze tří obrazovek.

„Nechceš se vsadit o to, kdo vyhraje?“ zeptal se mě Emmett.

„Polib si!“

Autor: Ariadne, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrs. Dracula - 2. kapitola: