Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 12. kapitola

05.11.2012 (19:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2703×

12. kapitola – Rozepře

(pohled Belly)

Cestou zpátky jsme ani jeden moc nepospíchali. Věděli jsme oba dva, co nás čeká. Nebyla jsem hloupá a věděla, že Emm měl kvůli mně doma možná celkem peklo. Tedy alespoň u Rose. Takže jsem mu byla dvojnásobně vděčná.

„Uvidíš, bude to dobrý,“ zamumlal Emm, když si všiml mého výrazu.

„Myslíš?“ usmála jsem se na něj ironicky. Emm stáhnul rty do pevné linky a odvrátil pohled.

„Možná zase ne až tak,“ připustil po chvíli.

„Měla bych ti poděkovat,“ začala jsem trošku neochotně. Dalo mi práci zpracovat, že za novou šanci do života vděčím chlapovi. Ale tohle byl vlastně Emmett. Ten se nepočítá.

Ne že by to snad nebyl chlap. To teda byl. Ale… Byl jiný. Hodný, milý a zachránil mě. Mně tím pádem nezbývá nic jiného, než se s tím smířit.

„To nestojí za řeč,“ protočil oči.

„To tedy stojí. Bez tebe už bych byla mrtvá,“ oponovala jsem mu.

„Možná.“

„Určitě.“

Pak bylo chvíli ticho.

„Zdáš se být tak v pohodě a vyrovnaná. Jak to děláš?“ zeptal se.

„Nevím. Cítím se takhle… Volněji. Víc sama sebou, než jsem byla jako člověk. Líbí se mi to. Nemám nijak extra velkou touhu běžet do města a zmasakrovat místní obyvatele. Spíš od nich chci mít pokoj,“ pokrčila jsem rameny.

„No, ty jsi byla už jako člověk zvláštní,“ došel Emmett k celkem normálnímu závěru a já ho nechala. Vlastně to byla pravda.

„Střední mi chybět nebude,“ usmála jsem se.

„Počkej, za pár let se tam vrátíš. Možná i dřív,“ zakřenil se na mě.

„Už se doopravdy těším,“ zamumlala jsem ironicky a zaposlouchala se krásného zvuku Emmova smíchu. Ten se však brzo proměnil v nepříjemné ticho, jelikož jsme se začínali pomalu vracet. Dokonce už jsem viděla na dálku jejich dům. Náš dům, opravila jsem se rychle.

Přede dveřmi se na mě Emmett podíval, z jeho očí tentokrát zmizel všechen humor a pomalu přikývl. Já se nadechla a vešla za ním otevřenými dveřmi dovnitř.

Uvnitř už tentokrát stáli všichni Cullenovi s výjimkou Emmetta, který byl po mém boku.

„Vidím, že jsi to zvládla,“ prolomil ticho s úsměvem Carlisle.

„Měli jste ji vidět,“ přikývl už znova zvesela Emmett.

„Dovedu si to představit,“ zakřenila se Alice.

„To jo,“ zamumlala ironicky Rose a Esmé po ní hodila varovným pohledem.

„Co kdybychom si sedli a všechno probrali?“ navrhl Carlisle.

„Dobrý nápad,“ přikývla Esmé a sedla si na opěrku křesla, do kterého si sedl Carlisle. Alice si sedla na pohovku vedla Jaspera a Rose. Emmett váhal, ale nakonec jsem mu naznačila, aby si šel sednout k Rose a skončila jsem v druhém křesle. Edward si přišel sednout ke mně na opěrku a tvářil se o toho neuvěřitelně samolibě. Z nějakého důvodu mě popadla silná touha ho něčím praštit.

„Takže, Bello, musíme s tebou projednat pár věcí. Jako první možná… No, tvoje rodina,“ pokračoval Carlisle.

„Dokážete to udělat tak, abych zůstala pohřešovaná? Nebo ještě lépe, aby si mysleli, že jsem mrtvá?“ vypálila jsem na ně.

Carlisle zamrkal, Esmé sebou trhla. Vlastně všichni vypadali, že jsou dost překvapení.

„No, to je vlastně to, oč jsme tě chtěli požádat, jen jsme si mysleli, že...“

„Že bych s tím nesouhlasila?“ pousmála jsem se ironicky a skočila mu do řeči.

„Ano.“

„Souhlasím.“

„Hm, dobře tedy. Co se týče ostatních věcí…“ odmlčel se a místo něj si vzala řeč Esmé.

„Bylo by dobré, kdybychom se co nejdřív odstěhovali,“ zadívala se na mě zkoumavě. Já přikývla.

„To nepůjde,“ zavrhl to najednou Edward vedle mě, až jsem se ho lekla, jak tak najednou promluvil.

„Proč? Edwarde, teď nás nezajímají žádné tvoje malicherné důvody,“ zavrčel Emm.

„Ne, počkej. Edward má pravdu,“ zastala se ho Alice.

„To mám,“ ušklíbl se. „Když odjedeme teď, každý si Bellino zmizení, případně smrt, spojí s Emmettem, tudíž i s námi. Nepotřebujeme, aby nás ještě hledala policie. Minimálně ještě několik týdnů bychom tu měli zůstat.“

Ač se mi to moc nelíbilo, musela jsem s ním souhlasit. Jeho obavy byly oprávněné. Stěžovala jsem jim to.

„Dobře, tak tedy ještě nějakou chvíli zůstaneme,“ přikývla Esmé.

„No, super,“ zamračila se Rose. Emm jí položil ruku něžně na rameno, ale ona ji setřásla.

„Měli bychom Belle také sehnat doklady,“ vložil se do rozhovoru Jasper.

„To je fakt,“ usmála se na něj Alice.

„A čím dřív, tím líp,“ dodala.

„Zajedu tam zítra a zařídím to,“ ujal se toho hned.

„Takže to byla další důležitá věc. Napadá vás ještě něco?“ shrnul to Carlisle.

„Nic, jenom budeme muset zařídit Belle pokoj. I když zatím, na těch pár týdnů, by mohla zůstat, pokud jí to tedy nebude vadit, v tom pro hosty. V novém domě už bude mít svůj vlastní pokoj podle jejích představ,“ plánovala Esmé. Pak se obrátila na mě.

„Nevadí ti to, Bello?“

„Vůbec ne. Líbí se mi ten pokoj.“

„Škoda, že tě nemůžu vzít na nákupy,“ povzdechla si najednou Alice a já se pousmála.

„Šla bych ráda, ale asi by to nebyl nejlepší nápad,“ řekla jsem.

„To ne,“ přikývl Emm.

„Dobře tedy. Alice, půjčíš Belle, alespoň pro dnešek, nějaké svoje věci? Určitě se bude chtít převléknout,“ usmála se na ni Esmé.

„Jasně,“ zakřenila se Alice, zvedla se, přitančila ke mně, vzala mě za ruku a už mě táhla nahoru.

„Já se zatím podívám na nové domy. Co byste říkali na Evropu?“ zajímala se Esmé dál. To už ale Rose vybuchla.

„To jako vážně? Budeme se stěhovat jenom kvůli ní?! Kdo je, že se nám vůbec takhle nabourává do rodiny!“ rozčílila se a vstala. To mě a Alici donutilo zastavit se na schodech a poslouchat.

„Rosalie,“ zkusil to Emmett, ale ona si nedala říct a rozčilovala se dál.

„Já se nechci nikam stěhovat! Ona není moje sestra!“ křičela dál.

„Rosalie, dost,“ promlouval k ní stále ještě v klidu Carlisle.

„Ne, já se nebudu kvůli ní...“

„Tak dost! Bella je odteď součástí naší rodiny. Je to naše dcera, tudíž je tvoje sestra a ty ji tak začneš brát. Už nechci slyšet žádné takovéhle řeči!“ utnula ji Esmé. Překvapilo mě to. Nedovedla jsem si ji představit ani jak zvýší hlas, natož když takhle křičela. V tu chvíli mi Rose bylo celkem líto, ale brzo mě to přešlo.

Alice mě potom vzala znovu za ruku a odtáhla mě k sobě do pokoje, respektive do šatníku.

„Tak dobře. Vyber si, co chceš. Nakoupit budu moct bohužel až v pondělí, takže si vyber dost oblečení na víkend,“ pousmála se a nechala mě vybrat si, co se mi jen líbilo.

No, pár modelů jsem si vybrala. Ne, že by se mi nelíbily, to ano. Alice měla skvělý vkus. Ale nechtěla jsem ji využívat moc. Nakonec mi pomohla nové oblečení nanosit i do mého pokoje a chvíli tam se mnou zůstala.

„Víš… Rose si nevšímej, brzy ji to přejde,“ poradila mi.

„Nemyslím. Nemá mě ráda. Vlastně se jí moc nedivím, jenom vám komplikuju život,“ ušklíbla jsem se.

„Hele, tak to už neříkej. Odteď jsi moje ségra – stejně jako její. Mně se líbíš. A jí budeš snad taky, uvidíš,“ pousmála se, ale v očích měla takový zvláštní výraz. Nevěděla jsem, jestli se na to, co mělo přijít, mám těšit, nebo se toho bát.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 12. kapitola: