Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 14. kapitola

27.12.2012 (12:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2669×

14. kapitola – Hádka

(pohled Belly)

Další noc už byla snazší, jelikož mi Emm půjčil svůj notebook a já si stáhla do MP3 nějaké poslouchatelné písničky. Měla jsem při jejich poslouchání zavřené oči a prostě jenom relaxovala. Občas mi sice myšlenky zalétly k otci, ale nakonec jsem se přinutila myslet na něco jiného. Pomstím se mu až před naším odjezdem nebo tak. Času dost.

Když jsem však zapřemýšlela nad tím, jaký můj život nabral za posledních pár dnů obrátky, musela jsem se pousmát. Jako malá jsem vždy snila o nadpřirozených bytostech a velkém dobrodružství, které snad jednou prožiju. No jo, co chcete, moje generace přece vyrůstala na Harrym Potterovi.

Ale najednou to bylo tu, já sama byla nadpřirozená, mýtická bytost. Nesmrtelná, silná a krásná. Jenomže ta nesmrtelnost měla jeden háček. Ve všech mých oblíbených filmech, knížkách a příbězích na to byli dva. Nikdo nemusel být do konce věčnosti sám. A já začínala silně pochybovat, že potom, co mi otec provedl, si budu schopná vůbec ještě někoho najít.

Ale i podobné chmurné myšlenky jsem brzo zahnala a s povzdechem jsem se otočila na druhý bok. Když jsem však otevřela oči, hrozně jsem se lekla.

Přímo naproti mně, možná tak pět centimetrů daleko, ležel Edward, který se usmíval od ucha k uchu. Nebyl to ale příjemný úsměv, spíš takový jízlivý, ironický. Jednoduše řečeno se mi ani trochu nelíbil.

„Co tu chceš?“ zavrčela jsem, když jsem si vyndala sluchátka z uší. Bylo teprve pět ráno. Sotva svítalo.

„Našla jsi můj starý přehrávač,“ konstatoval místo odpovědi.

„Jo, no, doufám, že ti to nevadí, protože já už ti ho nevrátím.“ Protočila jsem oči a odsunula se kousek dál. Edward se zamračil.

„Nevadí.“

„Co tu chceš?“ opakovala jsem se.

„Nudím se. Myslel jsem, jestli by sis třeba nechtěla popovídat,“ usmál se křivým úsměvem.

„To jsi uhodl! Nechtěla,“ přikývla jsem ironicky.

„Co ti na mně tak strašně vadí?“ nadzvedl obočí.

„Já nevím… ty?“ Trhla jsem rameny a posadila se.

„Líbím se ti,“ konstatoval po chvíli.

„Praštil ses do hlavy?“ zasmála jsem se.

„Ne. Zapírání, to je typický znak toho, že se ti líbím,“ zašklebil se.

„Jo, praštil,“ zakroutila jsem nad ním hlavou.

„Až po tobě,“ zakřenil se.

„Hele, já s tebou budu muset strávit jenom dalších pár stovek let. Co kdybys odešel, abychom to měli oba snazší?“ zavrčela jsem.

„Právě proto jsem tu. Doufal jsem, že vzhledem k okolnostem bychom si mohli tu věčnost trošku zpříjemnit,“ usmál se svůdně a nahnul se ke mně. Já mu ale uhnula a vlepila mu facku.

„Vypadni!“ vyjela jsem na něj.

„Stejně tě dostanu,“ zablýsklo se mu zlověstně v očích.

„Tak o tom si nech leda tak zdát,“ zasyčela jsem.

„Když budeme v té posteli spolu, proč ne,“ pokrčil rameny a já po něm hodila polštář.

„Ty jsi neuvěřitelný! Jsi tak namyšlený, že si myslíš, že se z tebe každá musí posadit na zadek. Já ale nejsem každá! Mě jsi nikdy nijak neuchvátil a teď už se ti to teda nepovede!“

„Uvidíme,“ mrkl na mě, vstal a ještě ve dveřích mého pokoje mi poslal vzdušnou pusu, než odešel.

Já sebou zoufale mrskla do peřin a zírala na strop.

Proč jenom musím sdílet domácnost s tímhle namyšleným, sarkastickým, egoistickým a nadrženým upírem?! Co jsem komu provedla?

*     *      *

„Tak co to bylo ráno za tu hádku u tebe v pokoji?“ zeptal se mě Emm při lovu. Neměla jsem sice ještě moc velkou žízeň, ale Carlisle na tom trval.

„To se u mě stavil ten idiot,“ zavrčela jsem, když jsem si vyhlédla svoji budoucí oběť, mladou srnku.

„Ach tak,“ zazubil se Emm.

„Jak s ním můžete vydržet pod jednou střechou?“ zeptala jsem se nechápavě, než jsem stačila po srně vystartovat. Potom jsem jí zlomila vaz, aby zbytečně netrpěla, a pila tu hnusnou břečku.

Emm mi odpověděl teprve když jsem dopila. Sám nelovil, jenom na mě dohlížel.

„Léta a léta praxe. Ne, teď vážně. On není zas tak hrozný, kromě toho, že se kvůli němu každé dva roky stěhujeme. Časem si zvykneš,“ povzdechl si.

„Tak jo. Musíme se tam vracet?“ Zkusila jsem psí oči.

„Hmm… sám tenhle pohled používám, a když vidím tebe, tak vůbec nechápu,  proč u mě nefunguje,“ zamyslel se.

„Možná proto, že jsi chlap?“ nadhodila jsem a srnu pohřbila.

„Jo, to bude asi ono.“

„Jasně…“

„Ne, je mi líto, ještě pár měsíců minimálně by ses měla držet stranou od lidí. Musíme zpátky,“ ušklíbl se.

„Taky se ti nechce?“ nadzvedla jsem obočí.

„Ani ne,“ přikývl a my pomalu vyrazili na cestu.

Když jsme dorazili… no, domů, venku na verandě na nás čekala Rose. Hmm, tak to bude super přivítání.

„Ahoj, Rose,“ usmál se a Emm a naklonil se k ní, aby jí dal pusu. Rose ho od sebe ale odstrčila.

„Kdy jsi byl? Zase s ní?!“ zavrčela místo toho.

„Bella potřebovala na lov,“ pokrčil rameny.

„To nemohla jít s Edwardem?“ pokračovala naštvaně.

„Nevycházíme spolu,“ odpověděla jsem místo Emma a věnovala jí otrávený pohled. Ta ženská je hrozná stíhačka.

„Zato s mým manželem vycházíš dobře, co?“ zasyčela a na slovo manžel kladla velký důraz. Potom ukázala na moje roztrhané oblečení. Netušila jsem, na co naráží.

„Rose, snad by sis nemyslela, že -“ začal Emm, ale ona ho přerušila. Nebo spíš překřičela.

„Věděla jsem to! Celou dobu jsem ti říkala, ať se od ní držíš dál! Doopravdy jsem nechápala, co jsi na ní viděl, dokud byla člověk… Ale to, že spáchala tu sebevraždu – pokud vůbec – se ti očividně hodilo do krámu! Mám toho tak akorát dost!“ zaječela na něj.

„Ale tak to není, my spolu nic nemáme!“ snažil se ji uklidnit Emm.

„Nevěřím ti!“ zaječela znovu, pak na mě vrhla nenávistný pohled a utekla pryč. Někam do lesa.

 Já, při pohledu na Emmetta, měla sto chutí poslat ji někam jinam, než jenom do lesa.

Ten za ní jenom zíral s podivným výrazem ve tváři. Byl to vztek nebo spíš zoufalství?

„Co jí to zase přelítlo přes nos?“ nadzvedla jsem obočí.

Emmett mlčel. To nebylo moc dobré znamení.

A k tomu všemu se ve dveřích domu objevil ten idiot.

„Rosalie si myslí, že jste se spolu vyspali,“ usmál se ironicky.

„Tý ženský hráblo,“ zamumlala jsem ohromeně.

„Ale kdepak, ono to tak vypadá,“ zasmál se Edward a zálibně si mě prohlížel v poloroztrhaných šatech. Emm se najednou probral a i když nebylo vidět nic zásadního, maximálně tak spodní prádlo, hodil mi svoji mikinu, která mi posloužila spíš jako šaty.

„Jsem zvědavý, jak si tohle vyžehlíš,“ posmíval se Emmovi Edward dál.

„A co kdybys mi dosvědčil, že jsem to neudělal?“ zavrčel Emmett.

„I kdybych chtěl – což nechci –, neuvěřila by mi,“ zakřenil se ten idiot.

„Promluvím s ní, až se vrátí,“ rozhodla jsem se dřív, než Emm stačil po Edwardovi skočit. Pro jistotu jsem ho chytla za paži, protože jsem cítila, jak se třese.

„Nevím, jestli to bude nejlepší nápad,“ zamručel Emm.

„Podle Aliciny vize se stejně vrátí až za dva dny, tak si zatím můžeš připravit řeč,“ mrknul na mě Edward.

„Smím toho pitomce zabít?“ uslyšela jsem zevnitř sladký hlásek Alice.

„Ne, to tedy nesmíš,“ odvětila Esmé, ale v jejím hlase byl slyšet zvláštní podtón, jakoby si sama nejvíc přála vyběhnout ven a urvat mu hlavu. Edward na to neřekl nic, jenom protočil oči v sloup a odešel do svého pokoje.

„Ber to z té lepší stránky, máš dva dny  bez dozoru,“ pousmála jsem se na něj.

„Já se spíš bojím toho, až se vrátí,“ povzdechl si.

„Neboj, já si s ní promluvím a všechno jí vysvětlím,“ uklidňovala jsem ho.

„Ale něco mi musíš slíbit,“ dodala jsem vážným hlasem.

„Co?“ chtěl vědět.

„Že v případě nezdaru mírového jednání mi vystrojíš parádní pohřeb,“ zakřenila jsem se a Emm se uchechtl.

„Slibuju,“ přikývl vážně a věnoval mi poloviční úsměv.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 14. kapitola: