Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 15. kapitola

23.03.2013 (19:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2742×

15. kapitola – Povyražení

(pohled Belly)

Nemůžu říct, že by mi Rose kdovíjak chyběla. V domě byl klid. Vlastně až moc velký. Ale Emm se trápil, a to se mi nelíbilo. Chodil po domě jako tělo bez duše a nic ho nebavilo, dokonce ani když jsem mu navrhla, že si s ním zahraju nějaké ty jeho videohry.

Měla jsem sto chutí říct Rose pěkně od plic, co si o ní myslím, ale to by bylo horší než lepší. Seděla jsem proto momentálně na pohovce v obýváku a nepřítomně přepínala kanály. Byla jsem tu sama, Esmé seděla v kuchyni a vypracovávala nový projekt, Alice odjela na nákupy, Jasper si jel do města něco zařídit a Carlisle byl v nemocnici. Edward s Emmettem seděli u sebe v pokojích a nebylo slyšet, co dělají.

Televize mě nebavila, tak jsem ji naštvaně přepnula pouze na hudební kanál a odkráčela do kuchyně za Esmé.

„Tak jak to jde?“ zeptala jsem se s úsměvem a posadila se na kuchyňskou stoličku.

„Pomalu. Žena, pro kterou tenhle projekt vypracovávám, si přeje kompletně přestavět místnosti a já jí musím vyhovět,“ odtušila zamyšleně, drbajíc se tužkou ve vlasech.

„Ty na to přijdeš,“ ujistila jsem ji a Esmé mi věnovala úsměv.

„Děkuju, Isabello,“ přikývla.

„Bello,“ opravila jsem ji.

„Bello,“ usmála se ještě víc. Byla první po Emmettovi, komu jsem dovolila, aby mi říkal Bello. Esmé jsem měla i po těch pár dnech celkem ráda. Připomínala mi moji mámu. Ale s tím rozdílem, že byla lepší, než ta kterou jsem měla a která tolik let zavírala oči před tím, co se doma dělo.

„Můžu si půjčit čistý papír?“ zeptala jsem se.

„Maluješ?“ chtěla vědět.

„Kdysi jsem malovala… ale už dlouho jsem se tomu nevěnovala. Teď na to ale budu mít asi hodně času,“ přikývla jsem.

„Vezmi si jich, kolik jen chceš,“ řekla mi a já si jich pár vzala. Potom jsem se znovu vrátila do obýváku, abych ji nezdržovala od práce a sedla si na pohovku. Pod papíry jsem si dala pevné desky, které se válely na stole, a začala kreslit.

Zpočátku jsem si ani nebyla jistá, co chci vlastně kreslit, ale nakonec z toho vznikl tenhle dům. Jako upírka jsem měla dokonalou paměť a nepotřebovala jsem tudíž sedět před ním a kreslit ho venku.

„Páni, máme tu nového Piccasa,“ ozvalo se mi u ucha.

„Edwarde, vypadni dřív, než ti tu tužku zabodnu tam, kam slunce nesvítí,“ zavrčela jsem naštvaně a mírně se odtáhla od jeho obličeje.

„Kotě by chtělo škrábat,“ zasmál se, ale odtáhl se a sedl si do křesla naproti mně.

„Tak dej bacha, aby tě nepokousalo,“ vycenila jsem na něj zuby.

„Už se bojím,“ zakřenil se. Pak tam jen tak seděl a sledoval mě, jak kreslím. Po chvíli mě to začalo rozčilovat.

„Nemáš co na práci?“ zavrčela jsem.

„Mám, baví mě tě provokovat.“

„Vyber si laskavě někoho jiného, dneska na to nemám náladu,“ zabručela jsem a zamračila se na papír, když jsem přetáhla.

„Jak si přeješ. Asi si zajdu na lov, kdyby se po mně někdo sháněl,“ usmál se a vstal.

„Nevím, kdo by byl tak šílený,“ zakroutila jsem hlavou.

„Měj se, Bello!“ rozloučil se.

„Isabello!“ zaječela jsem za ním a pak se naštvaně vrátila zpět k malování.

Po dalších deseti minutách si ke mně dolů přišel přisednout Emmett. Sedl si hned vedle mě a zadíval se na to moje veledílo.

„To je krásný,“ uznal.

„Díky, ale je to jen taková čmáranice,“ zavrtěla jsem hlavou.

„To si povíme po tom, co ti na to řekne Esmé, ano?“ povzdechl si.

„Emme, netrap se. Rose přijede zítra a všechno bude zase dobré,“ odložila jsem papíry a otočila se na něj.

„My se ale poslední dobou hádáme pořád. Ty jsi jenom záminka k dalším hádkám, před tebou tu byly jiné,“ vysvětlil mi svoji situaci.

„Kvůli čemu jste se hádali předtím?“ zajímalo mě.

„Většinou kvůli naprostým kravinám. Začínám mít prostě dojem, že Rosalii život se mnou nudí a musí si ho zpestřovat hádkami. Bez nich by už nebyla dokonale šťastná nebo co,“ mračil se Emm.

„Hm, tak víš co? Pojď, musíš odsud vypadnout, jinak se tu zblázníš, všechno tady ti ji jen připomíná, musíš na vzduch,“ nadhodila jsem, zvedla se a zatahala ho za ruku, aby taky vstal.

„Na lovu jsme byli přece včera,“ nechápal.

„Nechci na lov, ale ven,“ zazubila jsem se.

„Bello, ale ty ještě nesmíš mezi lidi, mohla bys někoho zabít,“ zamítl to rázně.

„Nechci mezi lidi. Chci ti jen něco ukázat,“ uklidňovala jsem ho.

„A víš jistě, že u toho nikdo nebude?“ nadzvedl obočí.

„Neboj, nebude,“ ujistila jsem ho a vyrazila do garáže.

„Někam pojedeme?“ podivil se.

„Je to trošku dál,“ přikývla jsem a nasedla do auta na místo řidiče. Emmett bez protestů nasedl na sedadlo spolujezdce, což už samo o sobě svědčilo o tom, že je na tom hodně špatně. Já pak nastartovala a vyjela.

Bylo to po mé přeměně poprvé, co jsem řídila auto, a musím říct, že jsem si to parádně užila. Nikdy jsem nejezdila zrovna podle dopravních předpisů – na truc tátovi, ale tohle bylo něco. Na místo jsme dorazili asi po dvaceti minutách.

Nadšeně jsem vyskočila z auta a rozhlédla se kolem. Nebyla jsme tady už několik měsíců.

„To je ale barabizna,“ pískl Emmett uznale na prázdnou továrnou.

„Tahle tvoje barabizna bylo jediné mé útočiště, kam jsem jezdila, když mi bylo fakt mizerně,“ zavrčela jsem a Emmett zvedl ruce, jakože to nevěděl.

„A co že tady přesně děláme?“

„Pojď a uvidíš,“ mrkla jsem na něj a zamířila dovnitř. Prolezla jsem dírou v drátěném plotu na kterém byl nápis: Vstup zakázán. Emmett chvilku váhal, ale pak mě následoval. Já mezitím pohnula závorou na dveřích, což šlo mimochodem mnohem lépe než kdy dřív a vešla dovnitř.

Tam jsem se vydala na druhý konec haly a rozsvítila. Dřív to šlo hůř, jelikož jsem nikdy nic neviděla, ale teď jsem se i v té tmě orientovala naprosto dokonale. Když se světla rozsvítila, Emm ohromeně vydechl.

„To je jak nějaký bunkr,“ prohlásil ohromeně.

„Můj otec je hajzl, ale bohatý hajzl,“ pokrčila jsem rameny a pohledem přejela vybavení haly. Byla tu prostorná pohovka a dvě křesla. Dva počítače, lednička, lino, televize, velká nástěnka a dva pracovní stoly. V jednom rohu se povalovala halda obrovský polštářů, na kterých se skvěle odpočívalo.

„Nedivil se, za co tolik utrácíš?“ podivil si Emmett, když si šel prohlédnout mojí sbírku DVD.

„U nás se řešila spousta věcí, ale peníze mezi ně zrovna nepatřily. Do jistého věku si mě za ty drahé dárky i kupoval, pak už mu to bylo jedno,“ vzpomínala jsem.

„Takže o tomhle místě neví?“ nedávalo mu to smysl.

„Neví o něm nikdo kromě tebe,“ prozradila jsem mu a natáhla se na pohovku.

„Jak jsi na tohle místo přišla?“ vyptával se dál a přecházel po hale.

„Táta tady měl kdysi práci, vyráběly se tu zbraně a za velké prachy se pak prodávaly hledaným zločincům. Přišel na to a tohle místo zavřel. Byl za to pak povýšen a jednou mě sem vzal, abych viděla, co dokázal a že na něj můžu být hrdá. Když jsem potom byla starší, našla jsem to místo znovu. A během let jsem si sem navozila a nanosila všechno tohle,“ vyprávěla jsem mu.

„To sis to jako koupila v odchodu a sestavila pak sama?“

„Jsem šikovná,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„A co elektřina?“ zajímal se dál a sednul si do křesla.

„Je to tady plně funkční, navíc jsem sem nejezdila příliš často, tak malého úbytku si tudíž nikdo nevšiml. Rozhodně ne někdo z těch lidí, co to mají na starosti,“ zavrtěla jsem hlavou. Emmett nad tím jen zavrtěl hlavou.

„Ty jsi neuvěřitelná,“ uznal.

„Děkuju.“

„Ale co tady děláme?“

„Můžeme se třeba začít bavit,“ usmála jsem se, vzala ovladač a pustila stereo na plné pecky. Emmett se zasmál.

„Smím prosit?“ zeptala jsem se a přitančila k němu. Emmett chvilku váhal, ale pak se přidal. Vstal, vzal mě za ruku a my odešli někam, kdy bylo víc prostoru a začali se naprosto bláznivě svíjet do rytmu. Z některý našich pohybů jsme pak dostávali záchvaty smíchu, takže jsme z toho tance moc neměli, ale stálo to zato. Po pár písničkách jsem si dali oraz.

„Co teď?“ usmál se.

„Co si třeba zahrát šipky?“ navrhla jsem a ukázala na opačnou stěnu.

„Beru, ale připrav se na to, že prohraješ,“ zajiskřilo mu v očích.

„To si věříš,“ zasmála jsem se a my začali hrát.

U šipek jsme vydrželi asi hodinu a k nespokojenosti obou jsme museli uznat, že jsme vyrovnanými soupeři.

„Co si teď pustit nějaký film?“ navrhl Emmett.

„Nějakou bláznivou komedii?“ přitakala jsem.

„Beattlejuice?“ navrhl.

„Máš výborný vkus,“ kývla jsem a sedla si na pohovku. Nebyl to jediný film, který jsme zkoukli, a zdaleka to nebyla poslední kravina, kterou jsme vyváděli. Strávili jsme tam zbytek dne a většinu noci. Asi teprve kolem třetí ráno jsme uznali za vhodné se vrátit.

„Měla jsi pravdu, potřeboval jsem se odreagovat,“ přiznal nakonec Emm.

„Vždyť to říkám,“ zakřenila jsem se.

„A co je tohle?“ zeptal se najednou udiveně Emm a zadíval se někam za mě. Díval se na stěnu, na které byl pověšený luk a toulec se šípy.

„Aha, to už jsou  dneska jen takové upomínkové předměty,“ protočila jsem oči.

„Umíš střílet?“ Byl zvědavý a luk i s toulcem ze zdi sundal.

„Kdysi jsem se to chtěla naučit, učil mě to jeden můj kamarád z rezervace, ale nikdy mi to příliš nešlo,“ pokrčila jsem rameny. Emm se během mého povídání připravil ke střelbě.

„Zkusím trefit toho plyšáka,“ prozradil mi a vystřelil. Téměř se mu to povedlo, minul jen o pár centimetrů. Zasmála jsem se.

„Tak se ukaž, když jsi tak chytrá,“ zavrčel a vrazil mi luk i s šípy do náruče.

„Neumím to, nikdy jsem to neuměla,“ vrtěla jsem hlavou, ale Emm na tom trval, tak jsem nasadila šíp, natáhla tětivu a vystřelila. Šíp se zabodl čtyři metry od plyšáka.

„Tak to se ti povedlo,“ utahoval si ze mě.

„Já ti říkala, že už to neumím,“ ušklíbla jsem se a luk znovu pověsila. „Teď už bychom ale vážně měli jít.

Doma nás čekalo překvapení, Rose už byla doma. Tvářila se nějak divně, ale když mě uviděla přijít s Emmettem, oba se smějící od ucha k uchu, chytil ji zase rapl.

„No to se mi snad zdá! Zase jste spolu!“ zavrčela.

„Rose, miláčku,“ pousmál se Emmett, ale Rose jen výsměšně trhla hlavou a odkráčela nahoru k nim do pokoje a práskla dveřmi. Emm si povzdechl.

„Zítra s ní promluvím,“ slíbila jsem mu.

„Děkuju,“ naznačil rty a vydal se za ní. Já se chystala vydat také do svého pokoje, ale zastavila mě Esmé.

„Viděla jsem ten tvůj výkres, Bello,“ usmála se.

„A?“

„Kreslíš nádherně, možná by ses tomu měla víc věnovat,“ chválila mě.

„Je to jenom koníček,“ pousmála jsem se.

„Mohla bys chodit na uměleckou školu,“ zasnila se Esmé. „Tedy až si budeš jistá, že nikomu neublížíš.“

„Děkuju, Esmé, vážně si toho vážím. Rozmyslím si to,“ poděkovala jsem jí.

„Není zač, Bello. No, já už také půjdu spát, Carlisle se za chvíli vrátí,“ dodala a odešla. Já tam chvíli tak stála a váhala. V domě jsem trávit další noc nechtěla. A tak jsem se otočila na podpatku a znovu vyrazila pryč.

Potichu jsem vešla do ztmavlé místnosti a až na její samý konec. Ze stěny jsem sundala luk a šíp a připravila se k výstřelu. Natáhla jsem tětivu a zkušeným okem si měřila plyšáka, kterého jsem přemístila tak, že byl teď ode mě asi na sto metrů. Vystřelila jsem.

Šíp letěl přesně a rychle zasáhl cíl. Usmála jsem se.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 15. kapitola: