Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 6. kapitola

31.05.2012 (07:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2640×

6. kapitola – Něco je špatně

(pohled Emmetta)

Povzdechl jsem si a zamířil do domu. V obýváku seděli jenom Alice s Jasperem a sledovali televizi. Neobtěžovali se mě ani pozdravit. Bez ostychu jsem prošel kolem nich a zamířil do své – tedy naší ložnice. Co na tom, že se se mnou nebaví. Zase je to přejde. To, že si všichni budou hrát na to, jaký jsem špatný, mě nedonutí litovat dneška stráveného s Bellou.

Po dlouhé době jsem se totiž cítil skoro jako člověk. Ona byla někdo, koho jsem potřeboval. Někdo, kdo neměl ani zdání o našem prapodivném světě, ale zároveň mě dokázal vtáhnout do toho lidského. Už dlouho jsem se takhle skvěle necítil.

Úsměv mě ale přešel, když jsem pohlédl do očí své manželky, jakmile jsem otevřel dveře.

„Pán se uráčil přijít?“ zeptala se chladně.

Podíval jsem se na hodinky a zamračil se. Bylo teprve čtvrt na osm. Nebylo tak pozdě.

„Omlouvám se, že jsem tak zmizel. Potřeboval jsem si trochu oddechnout od školy,“ omluvil jsem se jí a přešel k ní, abych si ukradl jeden polibek, ale ona se mi vytrhla.

„A čistě náhodou s tebou byla ta lidská holka?!“ zavrčela moje láska.

„Ano, byla. Naštval ji Edward, což docela chápu. Potřebovala oddech, tak jako já,“ pokrčil jsem rameny. Rose si mě měřila pohledem.

„A kde jste teda byli?“ chtěla vědět.

„Na pouti, co je v Seattlu,“ odpověděl jsem pohotově.

„A kde máš bundu?“ otázky jako by jí snad nikdy neměly dojít.

„Belle byla zima.“

„Pořád jen ta tvoje Bella. Proč jsi nevzal na pouť mě?!“ vyjela na mě.

„Myslel jsem, že ty na takovéhle věci nejsi,“ nechápal jsem.

„Kdybys mě pozval… šla bych s tebou,“ zasyčela.

„Tak tam zítra zajedeme,“ řekl jsem a myslel si, že jsem už tenhle rozhovor uzavřel.

„O tohle nejde, proboha!“ zavrčela zase.

„Tak o co?“ chtěl jsem vědět.

„Proč mi to děláš? Co na té holce vidíš? Copak je krásnější než já?! Proč se s ní zahazuješ? Nevidíš, že mi tím ubližuješ?“ obviňovala mě a hlas se jí několikrát zlomil. Tak o tohle jde…

Nehleděl jsem na to, že mě odstrkovala a vzal ji do náruče.

„Lásko, já a Bella… jsme přátelé, nic víc. A nic víc nikdy ani nebudeme. Já jen… po dlouhé době je to nějaký člověk… nějaká holka, se kterou se můžu bavit, aniž by se mě pokusila sbalit. Ona o mě zájem nemá, a já o ni taky ne. Miluju tebe, uvědom si to konečně,“ promlouval jsem k ní tiše a vískal ji ve vlasech. Věděl jsem, že to má ráda.

Chvíli mi ještě vzdorovala, než mě konečně taky objala.

„Já o tebe jen nechci přijít…. ta Alicina vize a to všechno… bojím se, že tě ztratím,“ zašeptala mi do košile. Mírně jsem se pousmál a odtáhl se od ní.

„To se nikdy nestane,“ zašeptal jsem a hladově ji políbil.

*    *     *

Druhý den jsem vyrazil do školy. Rose se mnou už mluvila úplně normálně, dokonce i Jasper. Alice mi, jak jsem očekával, vyčítala tu bundu. Edward se doma v noci vůbec neukázal, ale tušil jsem, že u někoho „přespal“.

Přes tu naši menší výměnu názorů s Rose jsem se těšil do školy, až Bellu zase uvidím. Měl jsem v plánu je při nejbližší příležitosti představit, aby Rose pochopila, že Bella o kluky moc zájem nejeví, a přestala tak vraždit Bellu pohledem pokaždé, když prošla kolem.

Ale Bella nepřišla. A nepřišla až do konce týdne.

Začínalo mi to být trochu divné, na té pouti nevypadala, že by na ni něco lezlo. Ale mohlo se jí prostě udělat nevolno.

Štvalo mě, že na ni ani nemám číslo, abych jí zavolal a zeptal se, jak se jí daří. Ale Rose měla zbytek týdne o poznání lepší náladu a já ji nechtěl rozčílit, tak jsem zatím raději bezmocně pozoroval Edwarda, jak v nepřítomnosti Belly balí všechny její kamarádky a postupně se jedné po druhé dostává pod sukni. Dalo se to snadno poznat, když nějaká holka přišla další den uplakaná, nebo nepřišla vůbec.

Zatínal jsem pěsti a stále si dokola opakoval: Nemůžeš mu rozbít hubu. Je to tvůj bratr. Jednou snad dostane rozum, ne?

No, moc to nepomáhalo, ale byla to alespoň malá útěcha.

Školní týden byl u konce a já se právě chystal na třídní aktiv, který měl být tak důležitý. Rose, Jasper a Edward se rozhodli, že raději zůstanou doma. Carlisle měl službu, ale Esmé se uvolila, že tam s námi zajde.

„Doufám, že se nedozvím o dalším průšvihu,“ zajímala se Esmé, když jsme nasedali do jejího Audi a vyjeli ke škole. Aktiv byl kolem páté hodiny večer a už se stmívalo, ale nám to bylo jedno.

„Kromě té rvačky s Edem a jednoho dne za školou snad nic,“ pokrčil jsem nevinně rameny a ušklíbl se na smějící se Alici na zadních sedačkách.

„Ach tak. Jenom tohle. Ještě něco bych měla vědět?“ mračila se dál moje adoptivní matka.

„Asi nic,“ zamručel jsem. Jako bych snad musel stále něco vyvádět nebo co. Měla o mně vysoké mínění, jen co je pravda.

Ale přesto to byla ta nejlepší adoptivní matka na světě.

„Myslela jsem si, že jich přijde víc,“ ozvala se Alice, když jsme přijeli na parkoviště školy. Zrovna moc aut tu nebylo.

„Někdo se bohužel o prospěch svých dětí nestará,“ zamumlala Esmé.

„To ale není náš případ, že?“ usmál jsem se a ona mi úsměv vrátila.

Na aktivu jako takovém jsme se toho moc nedozvěděli. Ale když jsme potom měli procházet školou a zastavovat se u lidí, co zde zastupovali různé vysoké školy a vybrat si pro sebe tu pravou, bylo to už zajímavější. I když ne pro nás.

„Jé, támhle jsou lidi od pedagogické fakulty. Vždycky jsem chtěla být učitelka. Omluvíte mě?“ zeptala se Alice a už si to mířila ke dvěma lidem u jednoho stolu v rohu tělocvičny, kde se soustředilo nejvíce lidí z vysokých škol.

„Emmette? Co je to za člověka, co na mě mává?“ chtěla vědět Esmé.

Následoval jsem její pohled a zazubil se.

„Náš tělocvikář. Asi si s tebou bude chtít promluvit ohledně našeho zdravotního stavu.“

Povzdechla si: „No, tak jo. Sejdeme se u auta.“

„Jasně.“

Začal jsem se sám procházet po tělocvičně a sem tam se dal do řeči s nějakým zástupcem té či oné vysoké školy. Jasně, všichni tvrdili to samé. Jejich škola je ta nejlepší a jedině tam dosáhnu patřičného vzdělání. Pro člověka to mohlo být docela matoucí, ale mě ty lidi neoblbli.

Už jsem chtěl odejít, když jsem uslyšel naši třídní, jak na někoho mluví: „…vaše dcera, slečna Swanová, má nejlepší prospěch ve třídě. Je opravdu smůla, že zde dnes nemohla být a vybrat si z téhle široké nabídky vysokých škol…“

Zaostřil jsem na tři lidi na druhé straně tělocvičny a uviděl naši profesorku, a pak manželskou dvojici. Rodiče Belly.

Bellina matka byla drobná, asi čtyřicetiletá žena s příjemnými rysy. Plaše se usmívala a vypadala nervózně. Neustále nenápadně vrhala pohled na svého manžela. Ten měl na sobě šerifskou uniformu. Vypadal dost nepřístupně. Byl o hodně vyšší než ona a vcelku působil sebejistěji. Držel ji kolem ramen velice majetnicky.

Na první pohled se mi ten chlap nezamlouval, ale zkusil jsem štěstí, a když profesorka odkvačila, vydal jsem se k nim. Než stihli odejít, zavolal jsem za nimi: „Pan a paní Swanovi?“

„Ano, chlapče?“ otočil se na mě Bellin otec se zvláštním výrazem v očích.

„Dobrý večer. Omlouvám se, že vás obtěžuji, ale chtěl jsem se zeptat, jak se Bella má. Celý týden nebyla ve škole,“ snažil jsem se být co nejzdvořilejší.

„Tak to ty jsi ten mladík, kvůli kterému byla naše dcera skoro celé pondělí nezvěstná?“ zeptal se a nadzvedl obočí.

„Byli jsme venku,“ přikývl jsem.

„Jistě.“

„A jak jí je?“

„Teď už líp. Měla chřipku. Pokud se nevrátí, brzy přijde do školy,“ řekl. Jeho žena se mnou vůbec nekomunikovala. Vrhala na mě ale takový zvláštní pohled. Snad něco jako: Uteč dokud můžeš.

Nešlo mi to do hlavy.

„Vyřídíte jí, že ji pozdravuju? Jsem tu nový a nemám na ni číslo, abych jí mohl zavolat a říct jí to sám,“ vysvětlil jsem.

„Spolehni se,“ řekl její otec, ale jeho tón byl takový zvláštní. Absolutně bez emocí. Všiml jsem si, že jeho ženě se rychleji rozbušilo srdce a vrhla na mě další zvláštní pohled.

„Tak děkuju. Na shledanou,“ rozloučil jsem se a raději odešel, aby tu Bellina matka nedostala infarkt.

Jestli jsem si kdy myslel, že Bella je zvláštní, tak její rodiče byli ještě divnější. Obrovské protiklady. On sebejistý a chladný, ona plachá a křehká. A, nemohl jsem si pomoct, ale ani jednomu z nich nebyla Bella podobná.

Nakonec jsem došel k názoru, že Bella to doma asi taky nemá zrovna jednoduché.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 6. kapitola: