Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 8. kapitola

27.07.2012 (16:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2867×

8. kapitola – S pravdou ven

(pohled Emmetta)

Domů jsem dorazil až pozdě večer a stále jsem byl jako duchem nepřítomný. Je to vůbec možné? Aby někdo ubližoval takové nevinné a milé holce? To proto je tak odtažitá? Protože ji někdo mlátí? Ale kdo? Někdo ze školy? Nebo doma?

U té poslední myšlenky jsem se zastavil. Doma. Ten její otec. Ani trochu se mi nelíbil. Že by ji mlátil? Ale proč by to dělal? I když tihle psychopati žádné důvody ani nepotřebují.

Zatnul jsem zuby a přísahal jsem si, že to z ní zítra dostanu. Musím jí přece pomoct. Je to kamarádka. Nesmím toho hajzla – ať už je to kdokoliv – nechat, aby jí ubližoval. Co by to potom říkalo o mně? Ne, já si ho podám.

Nijak mě nepřekvapilo, když jsem vlezl do našeho pokoje a Rose tam nebyla. Nic nového. Spíš mě překvapilo, že za mnou přišla návštěva.

„Ťuk, ťuk.“

„Alice.“

„Emme, smím s tebou mluvit?“ zeptala se a pomalu šla ke mně.

„Jasně,“ přikývl jsem pomalu a posadil se na posteli.

„Asi nevíš, kde je Rose, že ne?“ zeptal jsem se dřív, než stačila něco říct.

„Ne. A i kdybych to věděla, tak ti to neřeknu,“ zamračila se.

„A to jako proč?“ chtěl jsem vědět.

„Copak to nechápeš? Ona trucuje. A já ji svým způsobem chápu. Zahazuješ se s tou lidskou holkou. Zraňuje ji to. Navíc se cítí v nebezpečí.“

„Jakém nebezpečí?“ nadzvedl jsem obočí.

„Bojí se, že jí prozradíš, kdo jsme, a ona to všem vykecá. A v neposlední řadě se bojí, že přijde o tebe,“ vysvětlovala mi trpělivě.

„O tomhle už jsem s ní mluvil. Řekl jsem jí, že se nemá proč bát. Bella je jenom kamarádka,“ povzdechl jsem si.

„Vžij se do její role. Ty moje vize plus to, že ty se kolem té tvojí Belly v poslední době tak moc motáš. Ani se jí pak nedivím.“

„Ty to nechápeš, ona je… Ona potřebuje pomoct,“ hájil jsem se.

„A s čím?“ zajímala se.

„Až na to přijdu, tak se to dozvíš,“ slíbil jsem jí.

„S tebou je to jako mluvit do dubu!“ povzdechla si Alice.

„Sakra, Alice, co je na tom tak špatného, že jsem si našel lidskou kamarádku? Měla jsi snad nějakou katastrofickou vizi?“ protočil jsem oči.

„Ano. Měla,“ řekla tajemně.

„A smím vědět o čem byla?“ zaujalo mě.

„Ne, to ti nepovím. Nepovím to zatím nikomu. Nejsem si totiž jistá, že by to něčemu prospělo. Jestli se to má stát, tak se to stane. Tečka. Ale byla bych raději, kdyby ne. Měla jsem ty vize totiž dvě. Jedna lepší, než druhá. Ať už se vyplní jakákoliv, přinese to spoustu bolesti. A já to tak nechci. Proto ti radím, nech tu holku být. Bude to tak pro všechny lepší,“ přemlouvala mě.

„To nejde, ty nevíš to, co já… A… Nemůžu ji v tom nechat, musím jí pomoct,“ přesvědčoval jsem sám sebe.

„Jak myslíš. Varovala jsem tě. Budu se modlit, aby to šlo tou příjemnější cestou,“ zamumlala a než jsem stačil něco namítnou, nebo se na něco zeptat, byla pryč.

*   *   *

Normálně jsem už vážně uvažoval o tom, že si začnu psát deníček jako nějaká pubertální holka. Aspoň bych se tak mohl někomu – oprava, něčemu - svěřit. Takhle maximálně tak svačině v lese a ta by to stejně asi moc nepobrala.

Nasupeně jsem čekal na školním parkovišti opřený o svoje auto a vyhlížel Bellu. Ta už tu dávno měla být, už půl hodiny se vyučovalo. Ale ona na to zřejmě kašlala.

Když už jsem si myslel, že nepřijde, překvapila mě, protože se na parkovišti objevilo její auto. Rychle a nenápadně jsem se k němu přikradl, a když si sahala dovnitř pro tašku, promluvil jsem: „Jdeš pozdě, Swanová.“

Bella se lekla a praštila se do hlavy.

„Ty idiote!“ zavrčela, vylezla ven a držela se za hlavu.

„Tohle už je ti podobnější,“ ušklíbl jsem se.

Jako by si ale Bella uvědomila svoji chybu, nervózně se rozhlédla kolem, sebrala svoji tašku a bez jediného slova vyrazila pryč.

Rychle jsem ji proto dohnal a zkusil to znova: „Když už jsi málem promeškala celou hodinu, co ji promeškat celou? Chci s tebou mluvit.“

„Já s tebou ale ne.“

„Bello, zastav se.“

„Ne.“

„Bello,“ zavrčel jsem, ale ona se ani neohlédla a šla dál. Vytáhl jsem tedy těžší kalibr.

„Ohlásím to.“

Bella jako by zmrzla na místě. Vycítil jsem šanci a zkusil štěstí.

„Ohlásím to na policii. Tvému otci. Že tě někdo zbil,“ pokračoval jsem.

„To nesmíš,“ vyhrkla a rychle se na mě otočila, v očích děs.

„Proč?“ nechápal jsem.

„Já… Já jsem jenom spadla za schodů, víš?“ vyhrkla rychle první a ohranou výmluvu.

„To ti nesežeru.“

„Emmette, prosím, věř mi.“

„Řeknu to,“ zopakoval jsem. Belle se zablesklo v očích.

„Fajn! Já to řeknu taky. O tobě a tvé rodině,“ prohlásila naprosto v klidu.

„A co jako?“ odsekl jsem vztekle a snažil se zachovat chladnou tvář.

„Co jste zač,“ zašeptala.

„Mluvíš, jako bychom snad byli z Marsu,“ zasmál jsem se, ale moc do smíchu mi nebylo.

„Ty víš, o čem mluvím. Víš, já nejsem pitomá ani slepá a umím si dát dvě a dvě dohromady,“ odsekla mi stejně jako před chvílí já jí.

„Nikdo ti to neuvěří,“ prohlásil jsem.

„Aby ses nedivil.“

„Bello, copak to nevidíš? Já ti chci jenom pomoct!“ zkusil jsem to znova.

„Nejlíp mi pomůžeš, když to necháš být.“

„To nemůžu.“

„Proč?!“ Byla už zoufalá.

„To sám nevím. Jsi kamarádka… Chci ti pomoct,“ zamumlal jsem.

„Já si to vyřeším sama,“ navrhla.

„Ne. Půjdeme za tvým otcem. On je šerif. Pomůže ti...“

„Sakra, to ne. Za ním nechoď. Nikdy!“ zaječela.

„Proč?“ zeptal jsem se, i když jsem měl dojem, že už vím proč.

Bella chvíli hleděla do dálky a pak se na mě pomalu otočila se slzami v očích.

„Copak to nechápeš? To on.“

(pohled Belly)

Emmett na mě zíral neschopný slova. Využila jsem tak šance a přišla k němu blíž.

„Nesmíš to nikomu říct. Prosím,“ zašeptala jsem.

„To nejde, musím ti nějak pomoct,“ odmlouval dál.

Nechápala jsem, proč má o mě takovou starost, ale bylo mi z toho jen do pláče. Mojí vlastní matce jsem ukradená a otec mě zneužívá. A tenhle cizí kluk, tohle monstrum, co by správně nemělo mít žádné city, se o mě bojí.

Nevěděla jsem přesně, co je zač, ale věděla jsem od začátku, že je na něm něco zvláštního. A pak jsem si vzpomněla na ty historky, co mi kdysi vyprávěl dědeček. Pak už jsem si byla jistá. A raději to víc neřešila. Byl to přítel. Jediný, kterého jsem kdy měla.

„Ty udržíš mé tajemství a já zase tvoje,“ mumlala jsem dál.

„Bello,“ zakňoural Emmett.

„Já si to vyřeším, věř mi. A vyřeším to ještě dnes,“ pousmála jsem se.

„Jak?“ nadzvedl jedno dokonalé obočí.

„To se brzy dozvíš. Teď mě omluv, jdu pozdě na hodinu. A ty taky,“ pousmála jsem se znovu. Teď už na tom nezáleželo. Táta to stejně viděl skrz kamery.

A tak jsem se do nich ještě jednou podívala a věnovala jim obviňující pohled za to, co mi všechno udělal. A za to, za co bude už brzy zodpovědný.

„Sbohem, Emme,“ řekla jsem a vyrazila na hodinu, nechajíc ho tam tak stát a sledovat mě, jak odcházím.

Ahoj,

takže, musím říct, že jste si to rozhlodli docela jasně a já se tedy přizpůsobím. Tak uvidíme, jak se vám vývoj situace bude líbit. Snad ano. No a doufám, že jsem vás touhle kapitolou moc nevystrašila.

Vaše Jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 8. kapitola: