Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 9. kapitola

17.08.2012 (10:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3023×

9. kapitola – Nepovedený plán

(pohled Belly)

Po škole jsem nezamířila hned domů. Vlastně už jsem neměla v plánu vrátit se tam vůbec. Měla už jsem toho všeho po krk. Chtěla jsem to skončit. Ale ne usnout, nebo tak něco.

Odjakživa jsem musela žít po svém a vzdorovat.

Vzpomněla jsem si na jedno místo, kam mě táta nikdy nechtěl pouštět. A napadlo mě, že to je přesně to pravé.

Ale napřed jsem se chtěla ještě za někým stavit. Už jsem ho neviděla pár let. Snad si na mě ještě pamatuje.

Asi pamatoval, protože jakmile jsem zastavila před jeho domem, vyběhl ven a usmíval se od ucha k uchu.

„Bello! No, ne! Málem bych tě nepoznal,“ usmíval se.

„Jakeu,“ kývla jsem a usmála se na něj mírně. Byl to můj starý přítel z dětství. Tedy dřív, než mi ho otec zakázal.

„Co ty tady? Po takové době,“ usmál se a běžel mě obejmout. Nebylo mi to moc příjemné, ale nechala jsem ho. Pak jsem se ovšem rychle odtáhla.

„Řekla jsem si, že by nebylo špatné se stavit. Chtěla jsem se projít po pláži a taky tě navštívit. Když jsem tě viděla naposled, byla jsem ještě vyšší než ty,“ pousmála jsem se.

„Jo, to už je pár let. Chceš na pláž? Smím tě doprovodit?“ navrhoval.

„Jasně, budu ráda. Možná už bych se tu ztratila.“

„To pochybuji. Pamatuješ, jak jsme si tu hráli v lesích snad každý den a někdy jsi u nás i přespávala?“

„Jo, že se ptáš,“ kývla jsem, ale to už jsme mířili na pláž.

„Chybělo mi to. Hrozí, že se tu stavíš častěji?“ zeptal se vážněji.

„Možná,“ zamumlala jsem.

„Proč jsi sem vlastně přestala jezdit?“ chtěl vědět.

„Hmm, to je složitější. Asi jsem se ale hlavně chtěla vyhnout Embrymu,“ vymyslela jsem si výmluvu.

„Jo, tak to tě chápu,“ zasmál se.

„Kdo taky ne,“ pousmála jsem se a byla až překvapená, jak dobře se mi s ním i po těch letech povídá. Ovšem stačilo mi, aby mě odvedl na pláž, pak už se tu vyznám. Vím, co hledám a budu potřebovat se ho zbavit.

Naštěstí to Jake vyřešil za mě.

„Hele, nezlob se, jo? Budu muset jít, měl jsem něco domluveného ve městě, nemůžu to zmeškat. Snad se zase brzy uvidíme? Přijedeš, že jo? Pak spolu klidně budeme zase celý den. Jako když jsme byli malí,“ plánoval s úsměvem.

„Jako když jsme byli malí,“ přisvědčila jsem a s dobře zahraným úsměvem na rtech ho nechala jít.

„Sbohem, Jakeu,“ špitla jsem a vyrazila jsem na kýžené místo.

Byla docela fuška se tam vyškrábat, ale ten výhled stál za to. Chvíli jsem se prostě jenom kochala krajinou. A pak jsem se přiblížila na kraj skály a zadívala se na moře pode mnou. Vždy jsem to chtěla zkusit.

Padat, ponořit se do vody a vyplavat na břeh. Teď svůj sen uskutečním až na ten poslední detail. Bude to bezva. Budu mít už konečně klid.

Bez zaváhání jsem došla až na kraj, rozpřáhla ruce a nechala vítr, aby se do mě opřel…

(pohled Emmetta)

Asi už jsem paranoidní, ale měl jsem nutkání Bellu po škole sledovat. Bojoval jsem sám se sebou před svým autem, když jsem čekal na svoji rodinu, která se ještě neuráčila přijít.

Už jsem byl hodně nervní, když jsem zahlédl Alici, která docela rychle běžela. Vlastně až moc rychle - na člověka.

„Emmette, stane se něco hrozného!“ křičela na mě už z dálky. To se jí moc nepodobalo. Když se ke mně konečně dostala, popadl jsem ji za ruce, abych ji trochu uklidnil a zeptal se.

„Mluv, Alice. Co jsi viděla?“ chtěl jsem vědět.

„Bellu, ona… Ona to chce všechno skončit! Doslova,“ vyhrkla a vypadala docela vyděšeně. Nechápal jsem proč. Měl jsem dojem, že jí na Belle moc nezáleží. Ale moc jsem ji nepochopil, jak to vlastně myslela. Třeba jen žertovala. Chtěla vědět, jestli poběžím za Bellou. Třeba ji k tomu navedla Rose…

„Cože?“ nechápal jsem.

„Chce skočit! Z útesu v La Push. Nevím proč, ale už nemáš moc času. Běž za ní, prosím,“ popoháněla mě.

„Ale, Alice, vždyť ty přece –“

„Běž!“ utnula mě a věnovala mi vražedný a zároveň výhružný pohled. A ten mě usvědčil v tom, že je to vážné. Přísahal bych, že se mi vnitřnosti sevřely strachy. Okamžitě jsem vystartoval a momentálně se vykašlal na smlouvu uzavřenou Quilety. Belle šlo o život. Já hlupák!

Téměř neuvěřitelnou rychlostí jsem se vydal k útesům a očima prohledával les, kdyby se mi snad nějaký vlkodlak hodlal připlést do cesty. Všude ale bylo ticho jako po pěšině. Momentálně jsem to silně vítal.

Když jsem dobíhal na pláž, uslyšel jsem hlasité šplouchnutí vody. Nevím jak, ale ještě jsem zrychlil a okamžitě, jakmile jsem se dostal k moři, jsem do něj skočil a jal se hledat Bellu.

Ovšem i pro mé oči byl docela problém v silném přílivu a mezi proudy a velikou tmou najít jednu – snad živou, křehkou a malou bytost.

Připlaval jsem proto blíž ke skalám a ponořil jsem se víc do hloubky. Jedinou mojí výhodou bylo, že jsem nepotřeboval vzduch, jinak bych ji snad nikdy nenašel.

Asi po třech minutách hledání jsem ji našel, jak si s ní jeden silný mořský proud hází o skálu téměř u dna. Rychle jsem k ní připlaval a chytl ji kolem pasu, táhnouc ji nahoru. I pro upíra to byl proti těm hnusným proudům docela problém a já se modlil jenom za jednu věc. Ať už není pozdě.

Když jsme vyplavali na hladinu, Bella nedýchala. To mi moc na klidu nepřidalo. Rychle jsem ji proto dostal na pláž a pokusil se jí poskytnout první pomoc.

Bella měla velikou a krvácející ránu na hlavě, ale ani ta mě neděsila tolik jako to, že nedýchá. Nedýchal jsem ani já, ale to jen proto, abych se na ni nevrhl. Zjistil jsem ale, že se nadechnout budu muset, jestli ji mám zachránit.

Rychle a bolestně jsem se proto nadechl a začal s dýcháním z úst do úst a masírováním hrudníku. Děsilo mě, že je Bella tak studená a bledá. Vůbec nereagovala.

A pak, téměř už když jsem to vzdával, se probrala a vyprskala spoustu vody.

„Bello,“ vydechl jsem úlevně.

„Emme, co ty tu…“

Už to ale nedořekla, protože jí pomalu klesala víčka.

„Ne, Bello, neusínej. Opovaž se. Bello!“ mluvil jsem na ni a pokusil se jí pomocí opravdu něžných facek probrat, ale nezabíralo to.

„Bello, vydrž,“ zamumlal jsem a popadl ji do náruče – směr nemocnice.

Nejhorší na tom všem bylo, že jí sláblo srdce. A já věděl, že to do nemocnice nevydrží. Ale nedokázal bych ji donést ani domů, kde by možná mohl ještě být Carlisle, kterému služba teprve začne.

Jenomže Bella umírala. Právě teď.

To ta rána na hlavě, možná měla i nějaká vnitřní zranění.

A já věděl, že žádný sebelepší doktor by jí už nepomohl.

Zoufale jsem zpomalil a zjistil, že mě zradila kolena. Klečel jsem na zemi, držel ji v náručí a vedl vnitřní boj sám se sebou.

Když se ji pokusím zachránit, můžu jí zabít. Ale pokud se to povede, bude jako my. A my se budeme zase muset odstěhovat, naučit ji ovládat se a vlastně vůbec přežít. Navíc jsem si nebyl jistý, jestli by ji má rodina přijala. Nikdo nebyl zrovna moc nadšený z toho, že jsem se s Bellou přátelil.

A já si řekl, jestli mi Bella stojí za to, že mě má vlastní rodina možná zavrhne.

Byla to přítelkyně, měla pro mě pochopení. Neodsuzovala mě a přes to všechno, čím si očividně musela projít, tu pro mě byla, když jsem ji potřeboval.

A já se rozhodl, že já pro ni udělám to samé.

Možná mě bude nenávidět, kvůli tomu, co jí provedu. Ale bude naživu.

Bylo to zvláštní, ale nedovedl jsem si představit, že bych ji ztratil. Už nikdy bych neviděl ten její vražedný pohled, když jsem si dovolil něco poznamenat, nebo neslyšel její sarkastické připomínky na mého bratra. A byla tu spousta dalších věcí, které by mi chyběly…

Opatrně jsem ji položil na zem a znovu se bolestně nadechl.

„Omlouvám se… Ale nemůžu tě ztratit,“ zašeptal jsem a sklonil se k ní. Velice opatrně jsem jí trochu natočil hlavu a přiblížil se k jejímu hrdlu, které tak krásně vonělo.

Váhal jsem jenom vteřinku, protože její srdce už ten boj vzdávalo.

Zakousl jsem se jí do hrdla a po tolika letech znovu okusil tu úžasnou a nenapodobitelnou chuť lidské krve. Obzvlášť ta Bellina, to bylo něco, co jsem ještě za svůj život neochutnal.

Na chvíli jsem přestal myslet a jenom sál tu životadárnou tekutinu, když mi došlo, že ji zabíjím. A to bych nesnesl. Její život nesmí ulpět na mých rukou, nebo si to budu do konce věčnosti vyčítat…

S obrovským sebezapřením jsem se od ní odtrhl a chvíli ji zděšeně pozoroval, když jsem si uvědomil, že jsem ji málem zabil.

Potom jsem se ale zaposlouchal do zvuku jejího skomírajícího srdce a modlil se, ať už není pozdě. Jenomže její srdce dál slabě tlouklo, nic se nedělo.

V lese bylo najednou zvláštní ticho, jako by i ptáci na stromech naslouchali jejímu srdci, jestli se znovu roztluče, jak má.

A když jsem ztratil téměř veškerou naději, najednou Belly srdce poskočilo a začalo nahlas a pravidelně tlouct.

„Bože, děkuju,“ zašeptal jsem a znova ji opatrně chytl do náruče. Trochu mě děsilo, jak je stále nehybná, ale její srdce, které začínalo bít jako o závod, mě utvrzovalo v tom, že jde všechno správně.

„Budeš v pořádku, Bello. Slyšíš mě? Bude to dobrý… Nepřipustím, aby ti ještě někdo někdy ublížil,“ slíbil jsem jí, zvedl se na nohy a vyrazil směr domů.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 9. kapitola: