Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj kolega idiot 1. kapitola

30.01.2012 (16:00) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 8252×

Vrátila jsem se zpět do kanceláře, kde byl Edward opřený o svůj stůl. Evidentně na mě čekal, protože hned, jak mě uviděl, vytvořil na tváři samolibý úsměv a v zápětí na to se ozval jeho nechutně sametový hlas.

„Přichází poražený. Tramtadadá! Přišla jsi mi pogratulovat?“ Prosím?! To si ze mě dělá srandu?! On si snad vážně myslí, že vyhrál! Po chvíli mi došlo, že nadávám jen ve své hlavě, ale nahlas jsem zatím nic neřekla.

„Cože? To si ze mě děláš srandu? Pokud vím, rozvod se zrušil. Tím pádem nikdo nevyhrál,“ řekla jsem mu příkře a poslední větu procedila skrz zuby. Nechápu, jak mě může vytočit dvěma větami. To se snad ještě nikomu nepodařilo.

„Vyhrál, já jsem vyhrál. To můj klient zrušil žádost o rozvod.“ Už nebyl vyrovnaný, spíš začínal být podrážděný. Asi si opravdu myslel, že mu budu gratulovat.

„Zrušil, pravda. Ale nejspíš proto, že viděl, jak jsi neschopný, a že by kvůli tobě přišel o všechen majetek!“ Edward se v rychlosti přemístil přede mě a z očí mu sršely blesky.

„To odvoláš!“

„Neodvolám!“

„Odvoláš!“

„Nebudu to odvolávat! Vždyť mám pravdu!“

„Radím ti dobře – odvolej to!“

„A ne a ne a ne!“ Připadala jsem si jako umanuté dítě, stačilo si u toho dupnout nohou a bylo by to přesný přirovnání.

„Bello!“

„Edwarde!“

„Swanová! Cullene!“ ozvalo se za námi a my se, v naštvané euforii, na dotyčného otočili.

„Co je?!“ zeptali jsme se dvojhlasně, ale dřív, než jsme si všimli, že ječíme na šéfa.

„Přemýšlím, že vás vyhodím.“ Mrzutě kolem nás prošel a sedl si na Edwardovu židli.

„Omlouvám se za ni, je nevychovaná,“ povzdechl si Edward.

„Já? No, je to možný?! Nevím, kdo si začal. Jsem pán vítěz, klaňte se mi,“ začala jsem napodobovat jeho přeslazený hlas a naježila si při tom rukou vlasy.

„A ty jsi jen přihlížela, že? Tvou poznámku o mé neschopnosti jsem si, hádám, taky vymyslel. Je to tak?“

„Je to možný, fantazii na to máš dostatečně velikou!“

„Okamžitě toho nechte! Nepřišel jsem sem proto, abych poslouchal vaše nesmyslné rozpory.“ Rychle jsme zmlkli a poslušně se na něj otočili.

„Dřív, než plácnete zase nějakou hloupost, mě vyslechnete. Mám tu další případ, na kterém budete pracovat společně. Rozumíte mi? To znamená, že si nepůjdete po krku, ale budete spolupracovat.“

„Spolupracovat?“ Edwardova ústa se otevřela údivem dokořán.

„Šéfe, nejsem si jistá, zda to je dobrý nápad.“ Popravdě jsem to věděla jistě, nebyl to dobrý nápad.

„To je mi celkem jedno. Můj velmi dobrý přítel je obviněn z vraždy jeho milenky a já jsem přesvědčen o tom, že je nevinný. Slíbil jsem mu nejlepšího právníka, a to jste vy dva. Pokud zjistím, že nespolupracujete a každý jedete na svou vlastní pěst, máte okamžitou výpověď. Podrobnosti vám pošlu na email.“ Nečekal na naši odpověď a rovnou odešel.

„Tak co, Swanová? Dopadne to jako minule?“ mrknul na mě Edward. Bylo mi jasné, že takovouhle poznámku si nemohl nechat ujít.

„Nech toho, nechci kvůli tobě přijít o práci,“ oznámila jsem mu a unaveně si promnula čelo.

***

„Samuel Brown, velice úspěšný podnikatel. Ženatý, bezdětný a obviněný z vraždy své milenky. Kimberley Evans, mladá zpěvačka, která se chtěla prosadit ve světě. Byla známá zápletkami s bohatými muži… Tři měsíce měla poměr s Brownem, kterého potkala na jednom večírku pro boháče. Brown kvůli ní opustil manželku Amandu, která to nesla velice těžce. Kimberley byla nalezena s nožem v srdci v garážích domu, kde se dočasně ubytoval Brown. Proto se stal podezřelým číslo jedna,“ dočetla jsem informace z emailu a podívala se na Edwarda, který byl hned za mnou a četl mi přes rameno.

„Tak to vypadá, že máme konečně pořádný případ,“ řekl a v očích se mu mihlo šibalství.

„Tak se to snaž nepokazit,“ poradila jsem mu. Ublíženě se na mě podíval a ruce si přiložil na místo, kde má každý jiný srdce. On je však výjimka ve všech ohledech.

„Nech toho. Měli bychom zjistit, jestli má Brown na někoho podezření. Je v těžké situaci, protože je pravděpodobný, že Kimberley zabil…“

„A co takhle jít za jeho manželkou? Vždyť ona taky měla dobrý důvod ji zavraždit – ukradla jí manžela,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Taky pravda! Za vším hledej ženu! No, nemám pravdu?“ odpověděl téměř okamžitě Edward a na tváři se mu usadil vítězný úsměv.

***

„Kde jste byla dvacátého osmého prosince večer?“ zeptal se Edward paní Brownové a nahnul se k ní přes jídelní stůl, ke kterému nás posadila.

„Byla jsem doma,“ odpověděla mu nevrle.

„Sama?“ zeptala jsem se pro změnu já.

„S kamarádem.“

„Celou noc?“ Edward na ni mhouřil oči a vypadal u toho hrozně vtipně.

„Já myslela, že zastupujete mého manžela. Ne, že jste komisaři,“ zavrčela na nás.

„To ano, jsme právníci vašeho manžela. A jsme přesvědčení, že nechcete, aby skončil ve vězení. Proto musíme prověřit všechny podezřelé.“ Edward se nepříjemně ošil a rukou zajel do svých vlasů.

„Já jsem podezřelá? Sotva jsem tu děvku znala,“ obořila se na nás Amanda.

„Ale chovala jste k ní nenávist, která je, podle mě, dostatečný motiv.“ Vážně jsem si začínala myslet, že Edward zvolil špatnou práci. Dokázala jsem si ho představit v roli detektiva mnohem lépe.

„Já ji nezabila! A teď vás prosím, odejděte!“ Vyprovodila nás k východu a poté za námi zabouchla dveře.

„Nevěřím jí,“ oznámil mi Edward při zpáteční cestě do práce.

„To ti našeptává tvůj komisařský smysl?“ zeptala jsem se ho s ironií v hlase.

„Ne, ale vyčetl jsem to z jejích myšlenek,“ řekl jakoby nic a já dupla na brzdu. Měla jsem štěstí, že za námi nikdo nejel, ale i tak jsem se musela znovu rozjet.

„Ty čteš myšlenky? Proč jsi mi to, sakra, neřekl?“ Byla jsem v šoku, ale naštěstí jsem nikdy nemyslela na nic, za co bych se styděla. Nebo ano?

„Asi proto, že…,“ zarazil se. „Nebyl důvod. Copak, stydíš se za své myšlenky?“ Úsměv od ucha k uchu jasně naznačoval, že se mou nervózní náladou dobře baví.

„Ne, nemyslím si nic, co bys nevěděl,“ odsekla jsem.

„Ty jsi naštvaná?“ zeptal se mě cestou da kanceláře, když jsem s ním nepromluvila ani slovo. Byla jsem naštvaná? Asi ano.

„Nejsem naštvaná, proč bych měla?“ zeptala jsem se ho v klidu, ale ironie opět vyplula na povrch.

„Já nevím, ale když nejsi naštvaná, tak ti nebude vadit, že jsem Browna pozval k nám do kanceláře. Teď už tam nejspíš bude,“ oznámil mi.

„Děláš si srandu? To jsi mi to nemohl říct dřív?!“ Fajn, teď už jsem vytočená byla.

„Klídek, nic tak hrozného se nestalo. Pojď,“ řekl a za loket mě dotáhl do kanceláře.

„Pane Browne, jsem Edward Cullen a toto je Isabella Swanová. Zastupujeme vás,“ představil nás Edward a já si s Brownem podala ruku.

„Těší mě.“ Sedli jsme si na sedačku, kterou jsme měli v kanceláři. Byla malá, protože větší by se nám tam jen stěží vešla.

„Přejdeme rovnou k věci, zabil jste Kimberley?“ zeptal se Edward a já se na něj šokovaně podívala.

„Edwarde!“ okřikla jsem ho v mysli. Proč nevyužít toho, že čte myšlenky.

„Nezabil jsem ji. Ten večer jsem ji požádal o ruku, proč bych ji zabíjel?“

„Požádal jste ji o ruku, přestože jste ženatý?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ten večer jsme se pohádali. Kim mi řekla, že ji jen využívám. A tak jsem ji požádal o ruku, stejně jsem to měl v plánu. Souhlasila, takže vám říkám, že já ji nezabil.“

„Chci k vám být upřímný. Myslím, že vím, kdo Kim zabil,“ začal Edward, dívaje se přitom Brownovi do očí.

„Edwarde! Opovaž se mu cokoli říct!“ křičela jsem na něj v duchu, ale ani se na mě nepodíval. Dokonale mě ignoroval, jako bych tam nebyla.

„Kdo?“ zašeptal Brown.

„Vaše manželka. Neřekl bych, že ji zabila osobně. Na tu noc má alibi. Ale myslím si, že někoho podplatila,“ prozradil mu ten debil.

„Amanda? Toho by nebyla schopna,“ prohlásil Brown a záporně u toho kroutil hlavou.

„Tím bych si tak jistý nebyl. Pro dnešek se rozloučíme. Uvítal bych, kdybyste nikde mou domněnku nerozšiřoval.“ Zvedli jsme se a doprovodili Browna ke dveřím.

„Nikomu to neřeknu, nebojte. Zatím nashle.“ Zaklaply dveře a já se, s blesky v očích, otočila na Edwarda.

„Co to mělo znamenat?!“ zeptala jsem se ho naštvaně.

„O čem mluvíš?“

„O tom, že jsi řekl Brownovi o Amandě. Ječela jsem na tebe v mysli, ať mu nic neříkáš, ale ty sis dál mlel svou!“

„Nečtu tvé myšlenky,“ zašeptal provinile.

„Cože?“ vykoktala jsem překvapeně.

„Nedokážu číst tvé myšlenky, lhal jsem ti. Jsi jediná, komu je číst nedokážu,“ zašeptal a provinile si skousl spodní ret.

„Řekni, že žertuješ,“ poprosila jsem ho a podívala se mu hluboko do očí.

„Ne, ale na mou obranu… To s tebou není něco v pořádku. Asi jsi vadná nebo co.“ Nevím, jestli si to uvědomoval, ale akorát tak přiléval vodu do ohně.

„Víš co? Bude lepší, když sklapneš.“

„Můžeš toho nechat?! Nejsem žádný tvůj sluha, tak mi neporoučej!" ohradil se.

„Kdybys měl alespoň trošku rozumu, pane Chytrý, tak ti neporoučím. Víš, co jsi způsobil? To, že měl milenku, ještě neznamená, že mu je jeho žena úplně lhostejná - co když ji bude varovat?" nevydržela jsem to a s každým slovem jsem na něj zvyšovala hlas.

„Tak jsme v háji…"

„Ty jsi v háji!" opravila jsem ho.

„Jsme v tom společně, vzpomínáš?“

„To si říkej své nastávající manželce. Já se tohohle neúčastním. Brown má štěstí, že není ve vězení. Tohle jsi vážně zpackal.“ Chtěla jsem odejít, ale zatarasil mi cestu.

„Zítra ho zastupujeme u soudu. Nesmíme to pokazit, jinak jsme bez práce. Mně to nevadí, já mám peněz dost. Ale ty na tom finančně nejsi nejlépe, pokud vím.“

„Nejsem na tom zas tak špatně,“ zamumlala jsem.

„Kolik máš vlastně peněz?“ zeptala jsem se ho.

„Pár milionů,“ řekl jakoby nic a já na něj údivem vyvalila oči.

„Co tak koukáš? Skoro nic o mně nevíš.“

„Což je divné, protože o sobě mluvíš pořád.“ Zakřenil se na mě a za ruku mě dotáhl zpět k sedačce.

„Co to děláš? Snad si nechceš zopakovat… to… víš co.“ Zasmál se a zakroutil hlavou.

„Dneska ne. Musíme vyřešit ten zítřek. Mám plán…,“ začal a poté jsme celou noc vymýšleli obhajobu na následující den.

***

„Já ti říkal, že je vinná,“ prohlásil Edward, když jsme opouštěli soudní síň.

„Já vím, ale měli jsme veliké štěstí. Nemyslela jsem si, že se sama přizná. Byl to pro mě šok.“ Zastavili jsme se na konci chodby, já se opřela o zeď a Edward si stoupl těsně přede mě.

„Věděla, že se pravda dostane na povrch. A přes to všechno manžela miluje, takže nechce, aby skončil ve vězení. Já ji chápu. To ona dodržela slib, co si dali před oltářem. Miluje ho a podle mě ho vždy milovat bude. Jen je trochu žárlivější typ,“ řekl a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.

„Ty bys kvůli žárlivosti vraždil?“

„Já jsem ten typ, co raději trpí mlčky,“ svěřil se mi a vpíjel se při tom do mých očí.

„Tomu se mi nechce věřit. Ty a trpět mlčky?“ zasmála jsem se, ale spíše nervózně nežli uvolněně. Byl vážně blízko a jeho přítomnost se mnou dělala divy. Edward se ke mně začal přibližovat, až byl jeho obličej pár centimetrů před mým. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi a dech se mi podezřele zkracoval.

„Tady vás mám!“ uslyšela jsem volání z opačné strany chodby.

„Ehm, šéfe,“ pozdravil ho Edward a odskočil ode mě na vzdálenost jednoho metru.

„Gratuluju vám. Popravdě řečeno jsem si ani nemyslel, že to vyhrajete. Ale koukám, že vám společnou práci budu zadávat častěji.“ Slova chvály se z jeho úst poslouchala pěkně. A co se týkalo té spolupráce… Nevěděla jsem, jestli mám být naštvaná, anebo se radovat. Nějak jsem se v sobě přestala vyznávat.

„Děkujeme,“ řekla jsem a upřímně se na něj usmála. Společně jsme došli k východu, kde na šéfa čekalo auto.

„Hezky to oslavte a nezapomeňte přijít zítra včas do práce,“ řekl a vzápětí na to odjel.

„Nechceš jít do baru?“ zeptal se mě Edward a já se automaticky rozešla směrem k baru, který byl jen kousek od místa, kde jsme se nacházeli.

„Ale dneska nepiju,“ zavolala jsem na něj, protože pořád stál na místě.

„No tak, Bellinko! Vždyť jsme si to minule užili!“ Rozeběhl se a za chvíli kráčel vedle mě.

Zanedlouho jsme otvírali dveře od baru, kde skoro nikdo nebyl. Alespoň jsme tam měli větší soukromí. Sedli jsme si do koutu a čekali na servírku.

„Dáte si?“ Umělá blondýna se před Edwardem nakrucovala a mě si nevšímala.

„Minerálku,“ řekla jsem a tím na sebe upoutala pozornost. Servírka si to zapsala na lístek a poté se opět otočila na Edwarda.

„A pro vás?“ Edward se podíval na mě a pak si objednal to samé. Ani jsem se nestačila nadechnout a už jsem před sebou měla skleničku vody. Tomu se říká rychlost.

„Tak na naše první rande,“ prohlásil Edward a pak si se mnou ťukl.

„Rande? Tohle není rande,“ upozornila jsem ho a napila se. Nebyl to sice alkohol, ale alespoň po tom není migréna a ztráta paměti.

„Ale mohlo by být, takže?“ Rychle jsem zvážila pro a proti a nakonec jsem se rozhodla, že jedno rande mě nezabije.

„Tak na naše první rande.“ Sotva jsem to dořekla, se na Edwardově tváři objevil jeden z nejšťastnějších úsměvů, co jsem u něho kdy viděla. Nahnul se přes stůl a jemně mě políbil.

„A to mělo znamenat co?“ zeptala jsem se ho překvapeně a prsty si přiložila na brnící rty.

„Pusa na udělání dobrého dojmu. Zabralo to?“ mrkl na mě a v očích se mu opět objevilo šibalství.

„Budeš se muset snažit dál.“

Tak co, spokojeni?

Možná se vám bude podle konce zdát, že jsou usmíření a jen krůček od toho, aby se dali dohromady. Tak to ale není. Čeká je ještě douhá cesta plná hádek a narážek.

Věnováno Kice57, protože ona mi s povídkou hodně pomohla. A také MatikEsmeCullen, protože ona mě donutila k pokračování. Holky, děkuju. :)

Válka právníků ¤ 2. kapitola

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj kolega idiot 1. kapitola: