Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj kolega idiot 2. kapitola

10.02.2012 (17:15) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 4918×

Plavala jsem ve vyhřátém moři. Nade mnou svítil měsíc a já nasávala romantiku ze vzduchu. Ach, to je nádhera.

Najednou mě něco chytilo za nohu a stahovalo ke dnu. Kopala jsem okolo sebe, křičela o pomoc…, ale nic nezabránilo tomu, abych se dostala pod hladinu.

Prudce jsem se posadila do sedu a hlasitě si povzdechla. Byl to jenom sen a já můžu dál spát. Otočila jsem se na bok a po očku mrkla na budík. Do háje!

Zamotala jsem se do deky a spadla z postele. Nezaspávám nějak často? Tohle je v pořadí třetí budík za tento měsíc. Možná bude chyba na mé straně…

Nasoukala jsem se do uzoučkých šatů a nezapomněla na boty na podpatku. Včerejší rozhovor s Edwardem byl fajn, ale já mu to rozhodně neplánovala ulehčovat.

V hloubi duši jsem se vztahu bála. Vyhovovalo mi to tak, jak to bylo. Pošťuchování, hádky, ale taky letmé doteky a zírání do očí. Proč by to tak nemohlo zůstat navždy? Mně by to nevadilo. A až bych byla připravená posunout se dál, utvořila bych s Edwardem pár.

Proti své vůli jsem vyprskla smíchy, až se na mě řidič taxíku podezíravě otočil. No co… Představa mě a Edwarda byla vtipná, o tom žádná.

Vždyť je to Edward. Edward! Fajn, sice jsem s ním jednou spala, ale to se prakticky nepočítá, protože si to nepamatuju. Sex by si člověk – poloupír – pamatovat měl, ne?

Myslím, že ano. Zajímalo by mě, proč si nic nepamatuji. Došlo k tomu vůbec? Co když jsem se s ním nevyspala, ale jen jsme vedle sebe usnuli nazí?

„Slečno! Dáte mi, prosím, ty peníze?“ vyrušil mě řidič.

„Oh, jistě. Promiňte,“ omlouvala jsem se a podávala mu peníze. Rychle jsem vystoupila a vkráčela do právnické budovy.

„Zdravím, Bello. Jak ses dnes měla?“ pozdravil mě Peter, špatná parodie na Edwarda Cullena.

„Zaspala jsem, jak bych se měla mít?“ odsekla jsem.

„Ale opravdu ti to sluší.“ Jeho ruka mě zastavila a nahnul se k mému uchu. „Víc, než kdy jindy.“

„Ehm,“ odkašlal si někdo kousek od nás.

„Edwarde?“ vyhrkla jsem překvapeně. Edward stál kousek od nás a měřil si Petera naštvaným pohledem. Skenoval ho od hlavy k patě a občas si nepatrně odfrkl.

„Jdeš pozdě. Myslel jsem, že jsi zaspala, ale ty se tu vybavuješ s… ostatními. Byl u nás šéf, máme nový případ a sháněl se po tobě. Kryl jsem tě, ale bylo to naposled.“ Jeho ledový tón mě zarazil. Co mu zas přeletělo přes nos?

„Zatím se měj hezky,“ rozloučila jsem se s Peterem a poté následovala Edwarda do kanceláře. Rozhodla jsem se k němu chovat stejně ledově, jako se choval on ke mně.

„Tak co máme za případ?“ zeptala jsem se unuděně a sedla si ke stolu.

„Rozvod. Pan a paní Marinsonovi spolu mají pětiletou dceru Kristen. Podle našich informací je Kristen závislá na matce. Má ji neskutečně ráda, ale s otcem téměř nekomunikuje. Je věčně v práci nebo zalezlý v pracovně. Matka požádala žádost o rozvod a Marinson si řekl, že jí sebere to jediné, na čem jí záleží - Kristen. Paní Marinsová je bez práce a ani nemá kde bydlet. Proto jsou její šance na vítězství malé.“

„Od toho jsme tu my,“ prohlásila jsem odhodlaně. Byla jsem rozhodnutá tento případ vyhrát. Nedovolím tomu grázlovi vyhrát.

„Ne tak docela,“ upozornil mě Edward. „My zastupujeme otce.“

Tak tohle byla rána pod pás. Jako by mě někdo zasypal hromadou cihel. Šokovaně jsem hleděla na Edwarda, který někomu psal esemesku a mě si nevšímal.

„To nemyslíš vážně. Edwarde, ta holka s ním bude nešťastná.“ Přešla jsem k němu a vytrhla mu mobil z ruky.

„Bello, tohle není naše věc. Na světě jsou miliony dětí, které vyrůstají s někým, s kým nechtějí. Vyhrajeme případ a jedeme dál. Od toho tu jsme, je to naše práce,“ řekl a mně svrběla ruka od pokušení dát mu facku.

„To je mi jedno. Já ti říkám, že jeho zastupovat nebudu!“ Hlava mi třeštěla a v těle mi pulzovala nově nabitá energie.

„A co chceš teda dělat?“ zavolal Edward, ale to už jsem zavírala dveře kanceláře a mířila si to k šéfovi.

Kráčela jsem, teda spíše běžela, chodbou a poslouchala zvuk podpatků dopadajících na podlahu. V té rychlosti jsem minula dveře šéfa, takže jsem musela couvat, a poté jsem vletěla do kanceláře jako velká voda.

„Swanová?“ optal se s pozdviženým obočím šéf.

„Já ten případ neberu. Budu zastupovat paní Marinsonovou, ale toho chlapa ne,“ oznámila jsem mu troufale. Vím, takhle bych s ním mluvit neměla, ale taková jsem prostě já.

Michael, můj šéf, byl prošedivělý muž staršího věku. Byl spravedlivý a hodný, ale zároveň zachovával chladnou hlavu. Občas jsem se ho bála, budil takový respekt. Sice jsme se znali dlouho, ale byla jsem si jistá, že by mě dokázal vyhodit. A to by byl vážně můj konec.

Jeho modré oči se na mě podívaly a já si pod tíhou jeho pohledu musela skousnout ret. Tohle jsem asi trochu přehnala.

„Pokud mi paměť dobře slouží, tak bych řekl, že to já jsem tu šéf. Zadal jsem vám s Cullenem společnou práci a očekávám, že ji splníte.“

„Šéfe, pan Marinson má velikou šanci zvítězit. Dovolte mi zastupovat jeho ženu a já vám slíbím, že to je naposledy, co odmítám takovýto případ,“ řekla jsem a pokusila se na něj udělat psí oči. Chvíli mě pozoroval a pak si povzdychl.

„Dobře, ale paní Marinsonová si právníka nemůže dovolit. Odmítne vás.“

„O to se postarám.“

***

Stála jsem před naší budovou a čekala, až mi to paní Marinsonová zvedne. Telefon pořád pípal, ale to bylo všechno. Už jsem to chtěla vzdát, když vtom to někdo zvedl.

„Marinsonová, prosím.“

„Dobrý den, paní Marinsonová. Jmenuji se Isabella Swanová a chtěla bych vám nabídnout právnické služby. Ráda bych vás zastupovala,“ prohlásila jsem a tiše doufala, že bude okamžitě souhlasit.

„Nemám zájem, děkuji.“

„Paní Marinsonová, počkejte! Klidně pro vás budu pracovat zadarmo, jen mi dovolte vás zastupovat. Chci, aby vaše dcera byla ve správných rukou.“ Z druhé strany se nic neozývalo, ale podle slyšitelného dechu jsem poznala, že tam stále je.

„Prosím,“ dodala jsem po chvíli.

„To po vás nemůžu chtít,“ odpověděla mi paní Marinsonová.

„Žádám vás o to. Jde přeci o vaši dceru.“

„Já… Tak tedy dobře.“ Po tváři se mi rozlil vítězný a úlevný úsměv.

***

Celá šťastná jsem se vrátila do kanceláře, kde nikdo nebyl. Napadlo mě, že bych se měla po Edwardovi jít podívat, ale hned jsem tu myšlenku zahnala. On se o sebe umí postarat. A pokud ne, je to jeho věc.

Sedla jsem si ke stolu a začala studovat štos papírů ohledně jejich rozvodu. Bylo k tomu přiloženo i několik fotek.

Kristen byla neuvěřitelně krásná a roztomilá. Na fotce měla hnědé vlásky stáhnuté do dvou culíků, tmavě zelené oči a brýle, ve kterých vypadala jako princezna. Tuhle holčičku nešlo nemít rád. I já si ji zamilovala na první pohled. Při bližším zkoumání jsem si všimla, že drží plyšového medvídka. Drtila ho v objetí, musela ho mít velice ráda.

Na hodně fotkách s ní byla její matka. Paní Marinsonové bylo třicet jedna let. Byla to taková Kristen v dospělém provedení. Měla nakrátko ostříhané hnědé vlasy a tmavě zelené oči. Byla nádherná, klidně se mohla živit modelingem.

Na rozdíl od Marinsona, ten byl malý, obézní a neuvěřitelně nesympatický. Vlasy měl uhlově černé a na hlavě se mu rýsovala pleš. Měl husté vousy a bylo mu čtyřicet osm let. Hned mě napadla otázka, proč by si někdo, jako je paní Marinsonová, bral někoho takového. Byly v tom peníze? Nebo láska?

Najednou jsem uslyšela křupnutí a něco mi začalo stékat po vlasech. Otočila jsem se za sebe a uviděla Edwarda se skořápkou od vajíčka v ruce, jak se snaží najít nouzový východ. Ta mrtvola mi hodila na hlavu vajíčko!

„Co jsi to, sakra, udělal?!“ zavrčela jsem na něj a rukou si prohrábla mokré a slizké vlasy. Na prsty se mi lepil žloutek…

„Já… To byla nehoda. Jen jsem si nesl vajíčko a najednou mi vyklouzlo z ruky,“ začal koktat a nevěřícně koukal na svou ruku a moji hlavu. Naštvaně jsem se zvedla od stolu a stoupla si před něj.

„Nesl sis vajíčko?! Kde jsi vzal vajíčko?!“ Ještě jednou jsem se pokusila omezit výskyt žloutku v mých vlasech a poté jsem si utřela ruce do jeho obličeje a smokingu. Tentokrát to byl on, kdo to nečekal.

„Tak tohle jsi dělat neměla,“ zavrčel a ze stolu sebral plato vajec, kterého jsem si předtím nevšimla. Nejdříve vyndal jedno a chtěl mi ho opět rozkřupnout o hlavu, ale byla jsem rychlejší. Chytila jsem ho za zápěstí a nějakým zázračným způsobem ho dostala na jeho vlasy. Příště jsem takové štěstí neměla. Během minuty bylo plato vajec prázdné a my byli celý žlutí.

Myslím, že kdybychom byli lidé, nejspíše bychom utrpěli otřes mozku. Díky Bohu jsme odolnější, a tak nám rány vajíčkem ani skořápky nezpůsobily újmu na zdraví.

„Fakt ti děkuju. Vždycky jsem chtěl vypadat, jako bych právě prošel kanalizací,“ řekl Edward a přitáhl si mě do objetí. No to snad ne! Rukama mi jezdil po těle a roztíral tak ten hnus.

„Jsem ráda, že jsem tvůj sen splnila,“ zakřenila jsem se na něj.

Edward si o mě pořád otíral ruce, když vtom se rozrazily dveře…

Mohla jsem celý případ dát do této kapitoly, ale to bych ji přidala ještě později. Už tak ji přidávám pozdě. :)

Takže máte nějaké tipy, kdo vyrušil Edwarda a Bellu?

1. kapitola ¤ 3. kapitola

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj kolega idiot 2. kapitola: