Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj kolega idiot 6. kapitola

28.03.2012 (19:45) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 4719×

Dny od našeho rande ubíhaly jako voda.

Vztah mezi mnou a Edwardem se změnil, to jsem musela uznat. Už jsme se nehádali, naopak. Párkrát jsem ho přistihla, jak mě bedlivě pozoruje či jak se mě nepatrně dotýká.

Netrvalo dlouho, a já si na jeho stálou přítomnost zvykla. Už jsem si nedokázala představit den bez jeho okouzlujícího úsměvu. Vlastně jsem už jen čekala na okamžik, kdy se něco pokazí. Protože to bych nebyla já, aby se něco nepokazilo.

***

„Paní Heuková mě pozvala na rande,“ řekl mi Edward, když jsme společně obědvali.

„A přijal jsi tu nabídku?“ zeptala jsem se a napíchla si další sousto těstovin na vidličku. Už bych si měla skočit na lov, dlouho jsem nebyla…

„Blázníš? Je jí přes šedesát a tu její postavu by jí mohli závidět kdejací muži. Jasně, že jsem tu nabídku přijal.“ Obrátila jsem oči v sloup a nechápavě zakroutila hlavou. Kam na ty nápady chodí?

„Měl by sis někoho najít. Samota ti nesvědčí,“ oznámila jsem mu po chvilce. Nevím, jakou odpověď jsem očekávala. Nebo vím, ale zároveň jsem takovou odpověď slyšet nechtěla.

„Máš pravdu. Tak počkám, jak mi dopadne to rande. A pokud v tom uvidím dlouhodobý vztah, můžu se rovnou nastěhovat k Mirandě do domova důchodců.“ Vyprskla jsem smíchy, až se na mě pár lidí otočilo. Představa Edwarda v domově důchodců… No, to bych chtěla vidět.

„Alespoň bys měl uklizeno.“ Poukázala jsem na fakt, že by si začal s uklízečkou.

„To si raději budu uklízet sám.“

„Ale má to i své nevýhody,“ pokračovala jsem dál.

„Nepovídej! Jaké?“ Začínal vypadat naštvaně, ale on s tím tématem přišel. Je to jeho chyba, neměl mi to říkat.

„Zůstával bys v práci přesčas.“ Nechápavě se na mě podíval a nadzdvihl jedno obočí.

„Miranda by využila prázdné kanceláře a chtěla by po tobě, abys splnil její nejtajnější představy.“

„Jaké představy?“ zeptal se vystrašeně a poněkud zbledl.

„To nevím. Možná by chtěla, abys ji vysadil na stůl a…“

„Dost!“ vykřikl a uskočil od stolu. Já se naopak začala opět smát.

„Už ti nikdy nic neřeknu!“ řekl naštvaně a ukázal na mě výhružně prstem.

Ledabyle jsem pokrčila rameny. Tím bych si nebyla tak jistá.

***

Začala jsem mít nutkavou potřebu najít si přítele. Chtěla jsem někoho, kdo by se o mě staral. Kdo by mi čas od času uvařil večeři nebo toho, kdo by se mnou absolvoval společnou sprchu. Chtěla jsem dostávat něžné polibky a slýchávat vyznání lásky.

Zamyšleně jsem se otočila na Edwarda, který seděl za stolem a pracně vyplňoval nějaké doklady. Mezi čelem měl hlubokou vrásku a prsty si nervózně pohrával s ústy.

Pohledem jsem sjela níž. Na sobě měl bílý svetr, který mu perfektně padl a zvýrazňoval jeho vypracovanou postavu. Zhypnotizovaně jsem svůj pohled opět posunula na jeho tvář. Bronzové vlasy měl v nezkrotném rozcuchu a pár jedinců mu spadalo do očí. Tvář měl zvláštním způsobem strhanou, ale přitom působil mužně a dospěle.

Přišlo mi, jako bych se na Edwarda dívala jinýma očima. Nikdy jsem si nevšimla, že je tak… nádherný.

„Co je?“ zeptal se mě. Ani jsem si nevšimla, že mi pohled opětuje.

„Nic, já jen… Jsi chlap,“ vyblekotala jsem naprostý nesmysl.

„Díky, že sis toho všimla,“ odpověděly jeho perfektně vykrojené rty. Rychle jsem zatřepala hlavou. Tohle musí přestat!

„Bello? Co se děje?“ Edward se zvednul a přešel ke mně.

Ne! Tohle nedělej!

Naklonil se přes můj stůl a zkoumal mou tvář. Já zase zkoumala tu jeho. Takhle zblízka vypadala ještě líp. Ucítila jsem jeho sladký dech a myslela, že to se mnou sekne.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal a podíval se mi do očí. Ty jeho bezedné studánky mě doslova pohltily a já myslela, že se v nich utopím.

Prosím! Hoďte mi někdo záchranný kruh!

Už jsem to nemohla vydržet, a tak jsem ho čapla za zátylek a přitáhla si jeho rty k sobě. Nevím, kdo byl víc v šoku. Ale než se Edward stihl vzpamatovat, začala jsem ho náruživě líbat. Když mi začal odpovídat, uvědomila jsem si, co dělám a odtrhla jsem se od něj.

A kdo se ve mně má pak vyznat?

Hlavu jsem si položila zničeně na stůl a doufala tak, že mě nevidí. Jak bláhové.

„Ehm, nevím, co na to říct,“ zachraptil nervózně ten nade mnou a já zvedla nad sebe ruku. Snažila jsem se mu zacpat pusu, ale jelikož jsem měla oči stále zavřené, bylo možné, že jsem šátrala vzduchem úplně mimo.

„Neříkej nic, prosím.“

***

Po zbytek dne jsem se nedokázala soustředit. Každou chvíli jsem si sahala na brnící rty a modlila se, aby se mi to jenom zdálo. Já ho nemohla políbit! A nejhorší na tom bylo, že se mi to sakra líbilo. Nechápala jsem se. Už jsem se s ním několikrát líbala, tak proč to teď bylo jiný?

Pomalu jsem si začala uvědomovat, že jsem se do Edwarda nejspíše zamilovala. Ne, já se do něj určitě zamilovala. Byla jsem v tom až po uši.

Jak se to mohlo stát? Nevšimla jsem si, že by se můj postoj k němu nějak změnil.

Bello, ty jsi ztracený případ. Chce to povyražení. Plán B.

„Ahoj, Bello!“ pozdravil mě Peter. Zvláštní… V této části chodby jsou dámské záchody, tak co tu dělá?

„Ehm… Ahoj. Jak se daří?“ Rychle jsem se začala rozhlížet kolem sebe a doufala, že nás někdo – Edward – nevidí.

Pak mě to napadlo! Možná by nebylo na škodu, kdyby nás viděl. Žárlivost je zdravá věc, ne?

„Skvěle, jen jsem hrozně unavený…“

„Nechceš jít na kafe?“ vyhrkla jsem, ale pak jsem si uvědomila, co mi řekl. „Promiň, jsi unavený.“ Peter mě vykuleně pozoroval, viditelně byl v rozpacích.

„Dnes už asi ne, ale co zítra?“ Naděje v jeho očích byla nepřehlédnutelná.

„Jo, zítřek by byl fajn.“ Nesměle jsem se usmála a odešla.

Můj dnešní úkol: skočit si na lov. 

Omlouvám se, že kapitolu přivávám až teď. Ale můžu slíbit, že tak dlouhá odmlka se opakovat nebude. :)

Když jsem kapitolu začala psát, tak jsem si řekla, že bude poslední. Vážně jsem neměla nápady, ale to se záhadně změnilo... Takže jedeme dál!

Jsem v Síni slávy? Nikdy mě nenapadlo, že by se do ní mohla tato povídka dostat. Upřímně jsem byla v šoku. :)

5. kapitola ¤ 7. kapitola

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj kolega idiot 6. kapitola: