Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 40. díl

15.09.2009 (18:15) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3381×

40. Edwarde prosím, přestaň hrát tu hru

Isabella dál ignoruje Edwarda a působí ji to obrovský problém stejně tak jako jemu.  Ubíhají minuty, hodiny, dny a měsíce. Blíží se Vánoce a s nimi i vytoužené volno, které udělil ředitel. Zbývají tři poslední dny školy, ale i v těch třech dnech se může vše změnit...

Isabella Swan (Po dvou měsících, v jídelně. Je středa)

Už 2 měsíce se snažím ignorovat Edwarda tak, jako on ignoruje mě. Přesto mi to připadá jako 2 dlouhé roky a každá minuta proseděná vedle něj je pro mě utrpením.

Proto vedle nich nesedám už ani na obědech. Všichni se změnili. Emmett, jindy veselý seděl smutně u stolu a nimral se v salátu. I Rosalie, která mě smrtelně nenávidí byla utrápená. Edward smutně hleděl z okna a o Alici s Jasperem ani nemluvím. Nejvíc mě tíží to, že za to můžu já a navíc se stalo mé kamarádství s Culleny jakýmsi školním „seriálem“ a nikdo nemluví o ničem jiném. Mám pocit, že jsem celou školu obrátila vzhůru nohama.

S Plechovkou sody jsem si sedla ke stolu, co nejvzdálenějšímu od Cullenů. Alice ke mě vrhla zase jeden z těch smutných pohledů. Už tolikrát mě prosila, ať to ukončím a řeknu mu pravdu, já ale nikdy nesesbírala odvahu. Jenže když tu neudělám teď, kdy se k tomu dostanu? Zbývají poslední tři dny školy a pak ho uvidím až po novém roce. Alice měla pravdu. Ta hra je stupidní a já ji musím ukončit. Hned teď.

Vstala jsem od stolu. Všude okolo mě bylo slyšet veselé štěbetání studentů. Jen u posledního stolu, kde sedělo pět překrásných postav bylo ticho. A právě sem směřovala moje cesta. Pomalu ale jistě utichal každý stůl, kolem kterého jsem procházela. Postupně utichla celá jídelna a sledovala mé kroky směrem blíž ke stolu Cullenů. Zůstala jsem stát tři korky před stolem. Všichni po jednom zvedli hlavu. Až na jednoho – Edwarda. „Můžu s tebou mluvit Edwarde?“ oslovila jsem ho a čekala na odezvu. Nic, žádná reakce. „Ewarde, nedělej že mě zase neslyšíš.“ Oznámila jsem mu. Po tom co do něj pod stolem kopla Alice vzhlédl. „Mluv.“ Jeho slova zněla celou jídelnou, která byla stále potichu a právě mi probodávala záda pohledem. „O samotě.“ Odpověděla jsem a ukázala na parkoviště. Zvedl se a následoval mě. „Proč?“ začala jsem rozhovor. „Co proč?“ sklopil pohled do země a podržel mi dveře. „Proč se ke mě tak chováš, nic jsem ti neudělala ne?“odpověděla jsem a sedla si na lavičku. „Ne, ty jsi mi nic neudělala.“ Posmutněl „Byla to má chyba. Nikdy se nemělo stát to co se stalo. Teď toho všeho lituji.“ „Takže ty lituješ všeho? Lituješ i toho jak jsi mě nesčetněkrát zachránil život nebo toho,  jak jsi mě políbil?“ sotva jsem to dořekla, ozvala se mi za zády rána. Skoro ve stejný okamžik jsme se otočily za zvukem. Angela se právě zvedala ze židličky, na které stála aby lépe viděla. U oken byly namačkaní studenti a sledovali naše počínání. Mezi všemi jsem našla i Alici s Jasperem a Rose s Emmettem. Oni nebyli jediní, kteří na nás civěli s otevřenou pusou. Bylo to díky otevřeným oknům, která přenášely do jídelny náš rozhovor.

„Zrovna toho nelituju.“ Odpověděl. „Tak proč se tak chováš?“ vyzvídala jsem s napětím. „To nepochopíš Bells, nesmíš.“ „Nechovej se ke mě tak. Prosím.“ „Dobře, zítra se už tak chovat nebudu.“ Odvětil a stoupnul si. „Slibuješ?“ dožadovala jsem se. Přikývl a přitáhl si mě blíž. Chabě jsem se na něj usmála a čekala, co udělá. Úsměv mi oplatil, i když v lepším provedení a políbil mě. V jeho polibku bylo ale něco jiného než v tom prvním. Byl naléhavější, zoufalejší. Z jídelny se ozvaly další rány. „Asi někdo další upadl ze židle.“ Usmál se. „Měj se Bells.“ Rozloučil se a políbil mě ještě do vlasů.

Něco mi tu ale nesedělo. Byla jsme sice šťastná, když jsme zase uslyšela jeho melodický hlas a ochutnala jeho ledový dech, ale stejně. Něco bylo špatně. Mluvil tak pomalu, jako by zvažoval každé slovo, jeho pohled, tak bolestivý. A polibek, proč mi jen připadalo že se loučil a dával mi pomocí něho sbohem.

Když mi ale slíbil, že se tak už chovat nebude, proč by se loučil. Chce snad odjet? Měla jsme mu říct pravdu už teď, uvažovala jsem. Závěr byl jasný, řeknu mu to zítra. Ať to stojí co to stojí.

***

Ráno jsme se vzbudila s obrovským odhodláním. Řeknu mu pravdu. Tak jak jsme si včera naplánovala. Když jsem ale roztahovala závěsy, můj plán se rozplynul. Svítilo slunce a to znamenalo jediné – Cullenovi nebudou ve škole.

Po uplynutí prvních dvou hodin se mé obavy potvrdily. Slunce stále svítilo a nevypadalo na to, že by chtělo v příštích minutách přestat. Po Cullenech nebylo ve škole taky ani památky. Vzala jsem si učebnici a šla ven. Všude bylo plno studentů, kteří si užívali jeden z mála slunečných dnů tady ve Forks. A na to, že by měla být zima to vůbec nevypadalo.

Sedla jsem se k nejvzdálenějšímu stolu od toho všeho šumu. Nejednou u mě přibrzdilo černé auto s kouřovými skly.

Alice cullen (Čtvrtek ráno, u Cullenů doma)

“Edwarde? Proč jsi Belle včera sliboval, že se dneska už tak chovat nebudeš? Vždyť jsem tě už včera varovala že bude svítit dneska slunce.“ Vyjela jsem po něm.  „Alice. Nerad to říkám, ale do toho ti NIC NENÍ. Už jsem se rozhodl.“ Odsekl a zvedl se k odchodu. Právě v tu chvíli se dostavila vize. „Edwarde to neuděláš!“ zavrčela jsem a zabránila mu v další cestě. „Alice je to nejlepší možnost.“ Skuhral. „Jo? To jsi říkal i předtím a podívej se jak to dopadl. Bella z toho je na prášky a naše rodina se začíná rozpadat! A kdo za to může? Tvoje nejlepší řešení.“ zuřila jsem. „To bylo předtím, teď vím co dělám.“ „A předtím jsi to nevěděl? Edward budou Vánoce, to jí nemůžeš udělat!“ odpověděla jsem mu v domnění, že ho obměkčím.  „Ne? Tak sleduj!“ odsekl a odešel do pokoje. Tak tohle bude zlý, pomyslela jsem si a pádila do garáží. Tam jsem rychle nasedla do carlisleova auta a vyjela ke škole.

Bella seděla na lavičce a četla si biologii. Přibrzdila jsem u ní a stáhla nepatrně okénko. Jakmile si všimla auta, začala couvat. „Psst Bello, to jsem já Alice.“zašeptala jsem přes stažené okno. „Alice? Co tu děláš? Svítí slunce, co když tě někdo uvidí!“ odpověděla šeptem a přešla blíž. „Nasedni.“ Poručila jsem jí a pootevřela dveře. „Co se děje?“ vyzvídala. „Edward mě přinejmenším zabije, ale já neschvaluju to, co chce udělat.“ „A co chce udělat? Vždyť mi slíbil že se tak už chovat nebude.“ Vzlykala. “Bello, Edward chce udělat něco moc špatného. Chce odjet.“ Odpověděla jsem a sklopila pohled.

„Ne, to nesmí!“ rozbrečela se. „Já vím, jenže mě nenapadá čím ho zastavit.“ „Vezmi mě k Vám domů, já mu to řeknu, všechno. Třeba ho to přiměje k tomu aby tu zůstal.“ Prohlásila a připoutala se. „Nemyslím že je to dobrý nápad.“ „Já ho musím zastavit. Jestli odjede, nikdy si to neodpustím.“ Škemrala „bello, všichni jsou ale doma a víš jak tě Rose nenávidí. Nechci aby se ti něco stalo.“ Pokoušela jsem se ji přemluvit. „K problémům se máme stavět čelem. Ona mi nic neudělá. Snad.“pousmála se nejistě a v zápětí dodala „Jedeme?“ Šlápla jsem na plyn a rozjela se. „Musíme to nějak udělat.“ Přemýšlela jsem nahlas. „A co?“  vyzvídala a při tom sledovala ubíhající krajinu za oknem. „Musíme tě nějak dostat přes Rose, aniž by si tě všimla. Když budeš u Edwarda v pokoji, určitě si už nic nezkusí. Takže já ji zabavím a ty přeběhneš k Edovi do pokoje.“ Prohlásila jsem. „A kde má pokoj?“otočila se na mě. „Na to bych málem zapomněla. Když vejdeš do domu, objeví se ti po levé straně schodiště. To musíš vyběhnout a zatočit doprava. Na konci chodby je jeho pokoj.“vysvětlila jsem plán a zastavila před domem. „Nevystupuj z auta. Kdyby tě Rose ucítila předtím než ji zabavím, bylo by zle.“ Poručila jsem jí a vběhla do domu.

Rose seděla vedle Emmetta a vysvětlovala mu, jak chce přebourat pokoj, zatímco on sledoval fotbalový zápas v televizi. Esme luštila křížovky a Carlisle četla knihu o lékařství. Naprostá idylka. Chyběl jen Jasper. Ten bude ale určitě s Edwardem a bude ho přemlouvat, aby nejezdil.

Nechala jsem pootevřené vchodové dveře a stoupla si před rose, abych ji zabránila ve výhledu ven. „Potřebuješ něco?“ vzhlédla ke mně. „To jo. Od Emmetta.“ „Ode mě? Taková pocta. Co potřebuješ sestřičko.“ Usmál se Emmett. „Chyť Rose,aby se ti nevysmekla.“ Poručila jsem. „Proč?“ vychrlili oba zároveň. „Na nic se neptejte. Emme prostě to udělej. Je to pro dobro Rose, později by mohla velice litovat toho, co by udělala. Tohle je preventivní opatření. Ne že bych ji nevěřila, ale znám její povahu.“ Sykla jsem a vykoukla ze dveří. „Bello, teď!“ zavolala jsem na ni a předběhla zpět před Rose, která začínala pěnit. Bella vběhla do domu, zamířila na schody a zmizela za rohem. „Emmette pusť mě!“ ječela Rose  nepříčetně. „Nejenže za námi dolejzá, ona má ještě tu drzost přijít nám do domu!“ vrčela a pokoušela se Emmettovi vyškubnout. „Co proti ní máš?“ vyzvídala jsem „Je to člověk a leze nám do domu!“ prskala. „Jenže ona přišla za Edwardem!“ hájila jsem ji.

„Co tu dělá Bella?“ vyzvídal Jasper, který sešel po schodech dolů. „Přišla za Edwardem. Prosím, pokus se uklidnit Rose.“ Obrátila jsem se na něj. Zavřel oči a soustředil se. Rose se po chvilce opravdu uklidila.

„Proč se s ní prostě neskamarádíš. Ona není tak hrozná jak se ti zdá.“obhajovala jsem Bellu. „Má to dva důvody. První je ten že je člověk. A za druhé, bych ji nedokázala lhát a hrát si před ní na to co nejsme, na lidi. Ona nezná pravdu a tak by to mělo zůstat.“odsekla. na tohle jsme se musela nepatrně usmát. „To není zas tak pravda.“

Carlisle odložil knihu a zkoumavě si nás prohlédl, i Esme zavřela knihu křížovek. „Ona to ví. Ví že jsme upíři.“ Vložil se do toho Jasper. „Přece není tak blbá, aby lezla dobrovolně do domu plnýho upírů.“ Usmála se Rose. „Ona se nás nebojí.“ Odpověděl Jasper. „Tak to se uvidí. Alice, vsadíš její život na to že ji nevystraším?“ usmála se Rose. „Na to že se tě nebude bát vsadím její život i svoje auto.“ „Takže jestli ji vystraším ty prohraješ auto a ona život?“ ujišťovala se s napětím. „Ano, a jestli ji nevystrašíš, tak se s ní skamarádíš a omluvíš se.“ Po chvilce zvažování nabídku přijala a odešla k pokoji Edwarda ...

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 40. díl: