Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj pacient, můj přítel? - 3. kapitola

23.12.2012 (07:15) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1469×

Musela jsem vypadnout z té místnosti. Dělalo mi až moc dobře, když o mně Edward tak nádherně zpíval. Cítila jsem, jak se mi v břiše objevují motýlci a snaží se mi udělat dobře. Znala jsem ten pocit, když přichází láska, a to já nechtěla. Měla jsem přítele a nebyla jsem jedna z těch, kdo podvádějí své partnery nebo je opustí kvůli jiným. A taky vím, že mně by to Taylor nikdy neudělal. Zavřela jsem za sebou dveře a zamkla je. Tak dost! Já tu nejsem od toho, abych se s Edwardem kamarádila, ale od toho, abych mu pomohla. Ten jeho problém se musí začít řešit a to hned.

Chvilku jsem chodila po chodbě a přemýšlela. Nic o těch upírech nevím, kromě toho, že existují. Snad najdu nějaký způsob, jak ho toho zbavit, a potom bychom se mohli kamarádit, třeba. Šla jsem k automatu a koupila si kafe. 

„Nějaký trable?” Přisedl si ke mně strýček.

„Ne. Jen nemůžu přijít na to, jak ho té představy zbavit,” vzdychla jsem si.

„Já tě varoval, ale taky mě nic nenapadá.” 

„Hm,”  broukla jsem a zkusila se napít horké kávy.

„Jak moc ti důvěřuje?” zeptal se mě.

„Myslím, že nějaká důvěra tam bude.” 

„A jak moc ty důvěřuješ jemu?” Lekla jsem se.

Já mu důvěřuji hodně. Je tak milý a pozorný, ale to strýčkovi nemůžu vyprávět.

„Důvěřuju.” Usmál se.

„Myslím, že bys ho měla vzít tady do parku. Rok nebyl venku a čerstvý vzduch mu jen prospěje.” 

„To je dobrý nápad,” přitakala jsem. 

Potom jsme si povídali o drobnostech. Třeba jak se má můj táta, co je nového a tak. Dopila jsem si kávu a šla se upravit. Na toaletách bylo jedno zrcadlo. Culík mi povoloval a vlasy mi z něj padaly. Udělala jsem si ho znovu a nasadila milý úsměv.

Zaťukala jsem na jeho dveře. Dělávala jsem to jako jediná. Ostatní doktoři do pokojů pacientů prostě vpadnou. Jsou tak nevychovaní, ale nemůžu jim nic říkat, protože jsem tu nejmladší. 

„Dále,” ozvalo se.

„Promiň, já... nechtěla jsem tak utéct... jen mě něco napadlo,” usmála jsem se.

„To nevadí, a co tě napadlo?” zeptal se mě s jedním obočím až k nebi.

„To je překvapení.” Zpozorněl.

Uvázala jsem mu černý šátek tak, aby nic neviděl, a pomohla jsem mu postavit se. Když už se dostane za tak dlouhou dobu ven, tak ať je to překvapení.

„Nevidíš?” ptala jsem se.

„Jenom tmu a docela se bojím. Doufám, že mě neodvedeš do sklepení a tam mě nezabiješ. Já vím, musím ti lézt na nervy,” zavtipkoval.

„To je taky jedna z možností. No, nech se překvapit,” zasmála jsem se.

Pomalu jsem ho vedla k výtahu. Schody byly moc riskantní. Už vidím, jak mu pořád říkám:

„Schod, a tady další a další a další...” 

„Co to píplo?” ptal se, když jsem zmáčkla tlačítko přízemí.

„Nic.” 

Pomalu a opatrně jsme šli dlouhou chodbou. Na konci jsme odbočili do leva a za chvíli jsme stáli u dveří, které vedou na svobodu. Nebo spíš do parku, co patří k léčebně. Celá léčebna byla oplocená dvoumetrovým plotem, který by Edward překonal. Rozvázala jsem šátek.

„Můžeš otevřít oči,“ zašeptala jsem mu něžně do ucha, možná to znělo svůdně.

„To... je... já... nemůžu,“ zakoktal se a prohlížel si park.

Bylo tam pár laviček, několik pěšinek a spousta stromů, které obývali ptáci, protože bylo léto. Samotné se mi to moc líbilo. Věčně jsem byla doma nebo v léčebně a ven jsem se nedostávala.

„Chceš se projít?“ zeptala jsem se nadšeně.

„Samozřejmě.“ Chytil mě za předloktí.

Procházeli jsme se a zkoumali každičký detail. Edward vypadal jako dítě v hračkárně, když mu oznámíte, že to všechno je jeho. V zelených očích mu pohrávaly jiskřičky a vždycky, když uviděl živého tvora, už mě tahal za ruku a ukazoval mi ho, jako bych viděla ptáka nebo veverku úplně poprvé a on mi vysvětloval, co to je. Bylo moc hezké ho takhle vidět. Rozhodně mu musím pomoct. On si nezasloužil tady být.

„Hele, jabloň.“ Ukázala jsem na velký strom s červenými jablky.

„Počkej.“ Rozběhl se ke stromu a vyhoupl se na první větev.

„Ať nespadneš,“ upozorňovala jsem ho.

„Jen klid. Jako malý jsem pořád lezl na stromy a spadl jsem jen jednou,“ zasmál se.

„Chytej.“ Hodil po mně rudé jablko, akorát k nakousnutí.

Slezl ze stromu a v ruce držel své jablko. Dál jsme se procházeli a ohryzky jsme vyhodili do koše. Ráda jsem ho viděla tak šťastného.

„Edwarde, posaď se. Musíme si promluvit.“ Ukázala jsem na lavičku.

„Jasně.“

„Víš, upíři...“ začala jsem opatrně.

„Hele, já je viděl a názor nezměním, a taky ti nemůžu říct víc, protože nic jiného nevím. Tak proč to chceš řešit?“ rozzlobil se.

To jsem vážně nechtěla. Že já jsem nevěděla, že ho naštvu. Já ho ani naštvat nechtěla. Ne, když byl zrovna tak šťastný.

„Protože, když to vyřešíme, tak půjdeš domů.“

„Jo, takže ty se mě chceš zbavit. Ale jak jinak. Kdo by mě měl rád. Jsem cvok a nic jiného. To jsem si myslel, že jsi moje kamarádka. Vidím, že jsem se spletl.“

Snažil se znít naštvaně, ale spíš byl smutný. Známe se tak krátkou dobu a já jsem si k němu udělala silné pouto a teď ho ničím. Jsi vážně skvělá, Bello.

„Jediný důvod je, že chci, abys byl šťastný, a to tady nejsi. Chtěla bych ti psát otravné sms, když mi bude smutno. Chtěla bych se s tebou scházet po práci v cukrárně a povídat si o životě. A ty mi neříkej, že nechceš domů,“ zakřičela jsem.

„To víš, že chci,“ odpověděl zaskočeně šeptem.

„Ale nechápu, proč ty to chceš. Proč ti zrovna záleží na mně?“ zeptal se mě.

„Protože já žádný kamarády nemám.“ Rozbrečela jsem se a složila se mu do náruče.

Opravdu moc mě trápilo, že jsem žádné přátele neměla. Všichni zůstali ve Forks a postupně se odstěhovali.

Pomalu jsem otevřela oči. Nejspíš jsem z toho breku usnula. Probudila jsem se do temné místnosti, kterou osvětlovala jen zář měsíce. Poznala jsem, že jsem v Edwardově pokoji. Ležela jsem u něj v posteli a třásla jsem se zimou. On seděl naproti mě v křesle a pozoroval mě.

„Kolik je? Cože! Dvě hodiny ráno? Ježkovy oči,“ vyjekla jsem, když jsem se koukla na mobil.

„Musím domů,“ oznámila jsem a párkrát zamrkala.

„To teda ne. Jsi ospalá a já si nevezmu na svědomí, že jsem tě pustil a ty jsi někde usnula za volantem,“ zašeptal Edward.

„Tak si aspoň ke mně lehni. V křesle by se ti spalo špatně a navíc mi je zima. To tu takhle je každou noc?“ zeptala jsem se.

„No, jestli ti to nevadí.“ Pokrčil rameny a lehl si za mě.

Pěkně hřál, i když mu byla zjevně taky zima. Taylorovi by se to nelíbilo, ale mně ano. Cítila jsem přes tričko, že má místo hrudě a břicha pekáč buchet. Vůbec mi to nevadilo, hezky hřál a to bylo hlavní. Schoulila jsem se v jeho náruči a spokojeně vrněla. Taylor neměl moc svalů, a tak jsem si tuto chvíli pečlivě užívala. Zarývala jsem si do paměti každý kousek jeho těla, co jsem zrovna cítila.

„Seš jako koťátko,“ zasmál se.

„Cože?“ divila jsem se, proč zrovna kotě.

„Hezky vrníš,“ upřesnil to.

Jo, tak já hezky vrním. To je mi ale pochvala. Dokázala jsem si představit, jak sem někdo vtrhne a začne se omlouvat, že ruší. Musela jsem se zasmát. Určitě to vypadalo, že jsme spokojený páreček a já jsem se tak i cítila. No, nechtěla jsem, aby to tak bylo, ale taky si někdy zasloužím něco tak pěkného a příjemného.

„Taky hezky hřeješ.“

„To ty taky,“ odpověděla jsem mu.

„A moc hezky ti voní vlasy.“ Zabořil si nos do mých vlasů.

„Budeš už zticha?“ zeptala jsem se a plácla ho.

„Ne. Možná za odměnu,“ znovu se zasmál.

„Tak dobrou.“ Vtiskla jsem mu polibek na tvář, která mu mimochodem krásně voněla.

Konečně sklapnul. Akorát mi na oplátku zavrněl a pevně mě objal. Už mi nebyla zima a rychle jsem usnula.

Ráno jsem se probudila v Edwardově náruči. Ještě spal. Byl tak sladký, skoro jako miminko, ale já ho musela vzbudit.

„Edwarde, vstávej. Už je ráno,“ broukla jsem mu do ucha.

„Za úplatek,“ zamumlal a nastavil mi tvář.

„Fajn.“ Našpulila jsem rty a chystala jsem se mu dát pusu na tvář, ale on otočil hlavu a naše rty se setkaly.

Neucukla jsem, protože to byla přátelská pusa. Ale v ten moment mi proletělo hlavou několik slov, jako třeba Taylor, já, Edward, motýlci, upíři a jablka. Všechna tato slova se spojila a vzniklo jakési tjemuj, což vybouchlo a vznikla mi věta: Ty jsi můj.

 
Moc se omlouvám, že jsem dala kapitolu takhle pozdě, ale měla jsem problém a konečně jsem ho vyřešila. Možná si někteří myslíte, že se Bells do Edíka zamilovala, ale to se nestalo. Taky musím říci, že mi je líto, že v první kapitole bylo dvanáct komentářů a v druhé jen čtyři. Vím, že druhá kapitola byla na nic, ale stejně to zamrzí. Jen doufám, že se vám tahle líbila a další by měla přijít dřív, protože už mám dvě napsané. Tuto povídku totiž soukám z hlavy a dávám sem, co mě napadne. Jinak děkuji aspoň za ty komentáře, které dosud byly. Vaše KPT.

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj pacient, můj přítel? - 3. kapitola: