Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj pacient, můj přítel? - 4. kapitola

24.01.2013 (19:30) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1409×

Věděla jsem, že Taylor bude hodně naštvaný, a kdo ví, z čeho mě bude podezřívat. Vůbec jsem se nepletla. Jen co jsem otevřela dveře od bytu, už stál v hale a čekal.

„Kde jsi byla?!“ štěknul na mě.

„V léčebně?“ odpověděla jsem jakoby nic.

„Tak proč jsi nebyla v noci doma?“ bouchnul do stolku.

„Já jsem usnula v parku, takže mě potom odnesli na pokoj a tam jsem zůstala.“

„Takže u toho debila, co věří na upíry! Vyspala ses tam dobře?“ zařval.

„No a co? Nic nebylo! Spal kvůli mně v křesle!“ začala jsem taky křičet.

„To ti povídám. Jestli jsi s ním něco měla, máš nebo budeš mít, tak si mě nepřej!“ pohrozil mi s pěstí u mého obličeje.

Ten dokáže žárlit. Sice jsem mu lhala, že Edward spal celou noc v křesle, ale kdybych mu řekla pravdu, tak já přijdu do práce se zlomeným nosem a Edward přijde o ruce, nohy a... No, to je jedno.
Líně jsem si sundala kabát a oblékla se do tepláků. Dneska jsem měla volno. Chtěla jsem si s Taylorem udělat hezký den, ale tohle mu jen tak neodpustím.

Sedla jsem si k televizi a přepínala kanály. Všude samé blbosti. Vaření, uklízení, děti, kreslené blbosti a zamilované filmíky. Lidé už dneska nemají fantazii. Já mám nejradši horory, ale ty dávají už jen s výjimkami.

„Promiň, chyběla jsi mi,“ líbal mě na rameno.

„Na omluvy je už pozdě. Hrozil jsi mi pěstí,“ odsekla jsem a šla do kuchyně.

„Když ne omluvy, tak něco jiného!“ křiknul a podrhnul mi nohy.

„Pusť mě!“ vztekala jsem se, ale z jeho náručí jsem se nevymanila.

O patnáct minut později

„Tak co?“ ptal se mě udýchaně Taylor.

Neodpovídala jsem. Ležela jsem vedle něho v posteli a koukala se do stropu. Měla jsem zvláštní pocit. Jako když jsem udělala špatnou věc a táta mi zatrhne kapesný. Dost, Bello. Jsi velká holka. Otec ti kapesný nedává a s výplatou neudělá nic.

„Odpouštím, ale to neznamená, že ti odpustím vždycky a hlavně ne za ošukání! Stejnak se mi to nelíbilo,“ vyhrožovala jsem a snažila se vyškrábat na nohy.

Otevřela jsem šatník a zhrozila se. Přísahám, že včera tu bylo víc pěkných věcí. Dneska jsou tu ty samé věci, ale ošklivé, malé, velké a... potřebuju nové! Nejsem ujetá na modní trendy a jedno tričko mi vydrží klidně tři roky, ale někdy mám malé zkraty a potřebuju nakupovat. Jako právě teď.

„Potřebuju nové věci. Nemám co na sebe.“

„To nevadí. Mně se takhle líbíš a aspoň nikam nebudeš chodit,“ zakřenil se Taylor a... Cože? Oblíznul se?

„Dneska spíš na gauči, úchyle!“ hodila jsem na něj jeho tričko a sama se oblékala. 

„Ale no tak,“ stáhnul si mě zpátky k sobě a sundával mi oblečené tričko.

Začala jsem kopat nohama a křičet, jako by mě na nože bral. Dokonce jsem mu vlepila facku, ale měl víc síly než já.

„Nech mě, úchyle! Pomóc,“ křičela jsem, dokud to šlo.

Potom mně zacpal pusu svými rty, mně nezbylo nic jiného než ho jenom mlátit. Bojovník to byl, a když si něco zamanul, tak to prostě musel dostat. Včetně mě. Milovala jsem ho, ale nebyla jsem jedna z těch nadržených holek, co myslely jen na jednu věc. 

Po půl hodině

„Já... tě nesnáším,“ vydechla jsem a utíkala si pro nové tričko.

„Copak... tobě... se... to nelíbilo?“ vydechl a myslím, že kdyby měl sílu, tak mě zase stáhne do postele.

„Ne! Ty nejsi normální. Dneska spím u Angely. Dlouho jsem ji neviděla,“ zamyslela jsem se.

„Ale ta bydlí ve Forks,“ protestoval.

„No a co? Zítra mám taky volno, takže s ní strávím skvělé dva dny,“ odsekla jsem.

Věděla jsem, že teď jsem se konečně dýkou trefila do srdce. Nebo aspoň do životně důležitého orgánu, ať je to, jaký chce. Miloval, když jsem měla volno a vždycky jsme si udělali hezký den, ale přeci musím myslet i na přátele, no ne?

Sbalila jsem si veškeré věci a skočila do auta. Ještě jednou jsem se s ďábelským úsměvem koukla do našeho okna a nastartovala. Cesta byla dlouhá, ale konečně jsem dojela k cíli.

„Bello!“ vyběhla z domu Angela, která mě poznala podle auta. Červený náklaďáček Chevy.

„Angelo,“ objala jsem ji.

„Co ty tu děláš?“ dusila mě v objetí.

„Právě teď jsem dušena kamarádkou, kterou jsem přijela navštívit?“ pípla jsem.

Den s ní byl nádherný. Vždycky byla tichá, inteligetní dívka, ale když jsem se s ní dala do hovoru já, tak se pořádně rozpovídala.

„Bello?“ podívala se do koupelny, kde jsem si myla večer ruce.

„Ano?“ zeptala jsem se. Určitě se mi připravovala říct něco důležitého.

„Já se budu vdávat!“ Začaly jsme obě křičet, objímat se a skákat.

Moje nejlepší kamarádka se bude vdávat? To je úžasné! Konečně někomu půjdu za družičku, svědka nebo budu jako host.

„A ty s Taylorem jste zváni.“

„Děkuju,“ usmála jsem se a ještě jednou ji objala.

Domů jsem se vrátila hned druhý den ráno, protože se mi udělalo špatně. Do bytu jsem vstoupila, co nejtišeji jsem zvládla a z ložnice jsem slyšela divné funění a steny. Myslela jsem si, že se Taylor kouká tajně na porno, ale čekalo na mě horší překvapení.

Taylor se válel na nějaké dokonalé blondýnce a... souložil s ní! Pustila jsem tašku na zem a otevřela pusu. Bylo mi ještě hůř než předtím a chtělo se mi zvracet. Ne že by se mi z toho dělalo špatně, to ne. Taylor i bloncka s umělýma prsama si mě hned všimli.

„Bello, říkala jsi, že tam budeš celý den,“ usmál se Taylor jako by nic.

„Ahoj, Bello. Jsem Vanessa,“ posadila se bloncka a podala mi ruku.

Sakra, lidi! To se jako vážně nic neděje?! Přistihla jsem svého přítele v posteli s jinou a oba dělají jako by nic. To je zlý sen. Potají jsem se štípla a párkrát zamrkala. Nic.

„Ó můj bože!“ zasténala jsem a vypadla z bytu.

Utíkala jsem po schodech dolů a dolů. Blbých dvacet pater. Po cestě jsem potkala moji stařičkou spolubydlící a rozsypala jsem jí nákup.

„Promiňte.“ Rychle jsem to naházela zpět do tašky a utíkala dál.

Nechápavě se na mě koukala, a když jsem byla o patro níž, tak ještě zakřičela, že se nic neděje. Párkrát jsem ve spěchu zakopla, a tak si udělala pár nových modřin do mé skromné sbírky. Konečně jsem byla venku z domu a nasedla jsem do auta. Teprve za jízdy se spustil vodopád slz a já neviděla na cestu. Jela jsem víc než devadesát a za mnou jel strýček ve snaze mě dohnat.

Nechtěla jsem se s ním bavit, a tak jsem ještě dupla na plyn. Můj nákladáček byl sice starý, ale motor byl zbrusu nový, takže jsem z auta vymáčkla víc než kdysi na střední.

Zaparkovala jsem na parkovišti pro zaměstnance léčebny a utíkala k bráně. Cestou jsem zase párkrát zakopla, ale to kvůli slzám. Vevnitř jsem se vybodla na výtah a běžela opět po svých. Dneska jsem měla svůj vlastní rekord. Učitel na tělocvik by mě pochválil.

Rychle jsem odemkla Edwardům pokoj a zabouchla za sebou dveře. Edward vyvalil oči, ale nestačil reagovat, protože na mě všechno dolehlo a já jsem se zamkla v koupelně a nakláněla jsem se nad záchodem.

„Bello, co se děje?“ ťukal na dveře Edward, ale marně.

„Nech mě být!“ zakřičela jsem na něj, ale to způsobilo dávení a další zvracení.

„Co je jí? Jela stodvacítkou!“ přišel do pokoje strýček.

„Nevím. Vběhla sem a hned se zamkla v koupelně a teď tam zvrací.“ Potvrdila jsem jeho slova hlasitým dávením.

Za chvilku jsem přestala zvracet, ale začala jsem brečet. Odemkla jsem dveře koupelny a vrhla jsem se do Edwardovy náruče, kde jsem už nebrečela, ale pouštěla jsem z očí Niagarské vodopády.

„Ššš, Bello, ššš. To bude dobré,“ objímal mě a hladil Edward.

Doktoři se většinou pacientům – obvzlášť bláznům – nevrhají do náruče a nebrečí jim na rameno, takže jsem na sobě cítila strýčkův překvapený pohled. Dlouho netrvalo a zareagoval.

„Bello, pusť pana Masena,“ řekl mi a snažil se mě odtáhnout, ale já se držela lépe než klíště.

Abych dokázal ještě víc, že se nehodlám pustit, tak jsem trošku vyskočila a objala Edwarda nohama kolem pasu. Lekl se, takže mě pustil, ale já se stále držela. Když jsem ale začínala sklouzávat, tak mě chytil za stehna.

„Já se o ni postarám,“ řekl Edward a tím naznačil strýčkovi, aby odešel.

„Dobře,“ souhlasil nedůvěřivě strýček.

Já jsem stále nepromluvila. Jenom jsem brečela, takže Edward pochopil, že se nemá vyptávat, ale utěšovat mě. Chodil, se mnou na těle, po místnosti a tak trošku mě houpal jako miminko a šeptal mi do ucha, že to bude dobré. Jeho sametový hlas by mě kdykoliv jindy uklidnil, ale dnes ne. Já věděla, že to dobré nebude.

Edward měl na stolku hodiny, takže jsem věděla, že mě nosí už dvě hodiny a já dvě hodiny brečím, ale pořád jsem nebyla vybrečená. Myslím, že kdyby do mě někdo říznul, tak ze mě vyteče nevybrečená voda, ale nejdivnější bylo, že mě Edward stále unesl. Pak někdo zaťukal na dveře a Edward pípl, ať jde ta osoba dál.

„Dobrý den,“ pozdravil slušně Edward a trochu mi zmáčkl stehna.

„Dobrý den,“ pozdravil dotyčný muž a poklepal mi na rameno, ale já hlavu neotočila, takže se Edward musel otočit celý, a já tak viděla do obličeje svému otci.

Nesnažila jsem pláč skrýt, ale aspoň jsem zabořila obličej do Edwardova ramene a on se otočil zpět čelem k mému otci.

„Jsem Edward.“

„Charlie, Bellin otec,“ pozdravil táta a podal si s Edwardem ruku, což znamenalo, že mě Edward jednou pustil, takže jsem mu zaryla nehty do zad na znamení toho, že mě má držet, a on sykl bolestí.

„Pomůžu vám.“

„Můžete to zkusit, ale doktoru Swanovi se to nepovedlo a já tu s ní pochoduju už dvě hodiny a ona jenom brečí a brečí,“ odpověděl Edward.

Táta mě chytil za pas a táhnul. Já jsem se Edwarda nepouštěla a ještě víc jsem mu zarývala nehty do zad, takže akorát sykal bolestí, a táta mě pustil. Otevřel Edwardovi dveře a Edward chodil po chodbě a táta chodil s ním, kdyby něco potřeboval a vypravoval mu různé historky, zatímco mi Edward šeptal uklidňující slova a já jsem začínala usínat, ale jak jsem usnula, hned jsem se s novým pláčem probouzela.

„To by chtělo čerstvý vzduch,“ navrhnul táta a Edward přikývl.

Ve výtahu se mi začalo zase dělat špatně a já se dávila, protože už jsem všechno předtím vyzvracela. Edward mě jen hladil po zádech a táta nemohl nic dělat. Venku Edward s tátou chodili po parku a nakonec táta pomohl Edwardovi, se mnou na klíně, se posadit na lavičku a sedl si vedle nás.

„Mám plán, jak vyřešit ty upíry,“ zašeptala jsem skoro neslyšiltelně Edwardovi do ucha a usnula jsem.

I ve spánku jsem vnímala, jak si táta a Edward povídají. Přišlo mi až divné, jak se přátelí, protože táta nesnášel lidi z psychiatrických léčeben a říkal, že si za to můžou sami. Tak ať si nestěžujou.

Zdál se mi příšerný sen. Viděla jsem před očima svůj život, jako bych umírala, ale neviděla jsem ho celý. Jenom části s Taylorem. Od našeho setkání v supermarketu, kde jsem mu vysypala omylem věci z košíku, až po včerejší den a to, co jsem viděla dneska. Každý detail našeho společného života se mi zarýval do paměti a já se pomaloučku probouzela.

Probudila jsem se do tmavé noci a zjistila jsem, že jsem zase u Edwarda v posteli. On spal na židli a táta v křesle. Táta chrápal a to s Edwardem sem tam cukalo. Položila jsem si hlavu zpět na polštář a znovu usnula.

Druhý den

Když jsem se probudila, když už byl táta pryč a Edward si zrovna oblékal tričko, takže jsem měla skvělý pohled na jeho svaly. Koukal se na mě tak... opartně. Nevěděl, co má čekat, jestli brek, smích či co.

„Dobré ráno,“ nasadil nejistý úsměv.

„Řeknu ti to, ale včera mě napadlo něco báječného.“ U posledního slova jsem si zívla.

„Tak povídej,“ pobídl mě.

„Vím, jak vyřešit ty upíry.“ Otráveně zakoulel očima.

„Nedělej opičky a poslouchej. Prostě řeknu, že jsem tě přesvědčila, že upíři neexistují a strejda tě pustí domů. Akorát budeš muset nejspíš docházet na terapie, ale to je vše, a kdyby mi to nevěřil, tak přece si s tebou včera otec povídal, takže dosvědčí, že jsi normální,“ usmála jsem se.

„Hm,“ zabručel a šel mi pomoct se postavit.

Celé dopoledne jsem mu říkala, co má říkat a jak to má říkat. Ne jako robot, ale zase nelhat tak dobře, až to každý pozná. Věděla jsem, že ho té představy za jeden den nezbavím, ale chtěla jsem, potřebovala jsem, aby byl se mnou normálně, a jak už jsem se jednou zmiňovala. On si nezasloužil tady být.

Potom jsem sepsala všechny potřebné papíry a šla je odnést strýčkovi. Cestou jsem potkala nějaké kolegy, kteří si hned něco začali šuškat, protože mě zřejmě včera viděli.

„Ach, Bello. Jsem rád, že už jsi v pohodě. Co potřebuješ?“ ptal se mě strýček.

„Tady. Potřebovala bych, abys podepsal propustku pana Masena,“ dala jsem mu papíry do rukou.

„Bello, rád bych ho propustil, ale on není normální a ty zajisté jednáš pod vlivem včerejší události, se kterou nebyl nikdo seznámen, a myslím, že Edwarda bereš jako kamaráda a ne jako pacienta,“ nesouhlasil.

Kdybych byla hloupá, tak bych si myslela, že to myslí vážně, ale viděla jsem mu na očích, že lže. Strejda mi nikdy nelhal, ani nic neodpíral, ale rád „vyhrával“. Věděla jsem, že Edwarda taky léčil a myslím, že ho štve, že on to nedokázal a já ano.

„Zeptej se táty. Včera si s ním povídal a potvrdí ti, že pan Masen může jít domů,“ nedala jsem se, a tak podepsal.

Běžěla jsem do Edwardova pokoje a zabouchla jsem za sebou dveře. Nasadila jsem zmučený výraz a posadila jsem se vedle něho.

„Bohužel, Edwarde. Je mi to tak líto, snažila jsem a...“ nedokončila jsem větu a pozorovala, jak mu jiskřičky naděje pohasínají.

„A můžeš domů!“ zakřičela jsem a to už mě objímal a líbal na tváře.

„Děkuju, děkuju, děkuju...“ šeptal mi do ucha.

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj pacient, můj přítel? - 4. kapitola: