Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj sen 4. kapitola

18.03.2010 (17:30) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3314×

Naráz jsem otevřela oči a zjistila, že to byl jen sen. Po tváři mi stékaly slzy.  Za okny bylo vidět, že už je den. Neměla jsem ponětí, kolik může být hodin. Jen jsem slyšela služebnictvo, zřejmě chystali oběd. Rychle jsem se převlékla a upravila a šla jsem se sama projít do zahrady. Nějaká síla mě tam táhla. Šla jsem na konec zahrady a všimla si, že za ní je les, který mi připomínal můj sen.

Byla jsem jako v transu a otevřela zrezivělou branku, která vedla do lesa. Chodívala jsem tam jako malá, ale otec mi vždycky vynadal a zakazoval mi tam chodit. Teď jsem, ale byla dospělá a navíc otec byl daleko. Ani jsem nevnímala, kam přesně jdu. Naráz jsem si uvědomila, že jsem na té louce z mého snu. Byla jsem si jistá, že jsem tu nikdy předtím nebyla.

Louka, ale vypadala trochu jinak. Nebyli tam žádné rozkvetlé květiny. A já si v tu chvíli uvědomila, že dnes tu Edwarda určitě nepotkám. Byla jsem zklamaná, podvědomě jsem doufala, že ho dnes uvidím. Zhroutila jsem se na zem a začala brečet. Zachvátila mě panika. Co když ho už nikdy v životě neuvidím? Bolest v mé hrudi se zvětšovala, až byla téměř nesnesitelná. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležela, ale když mi začala být zima, tak jsem viděla, že se už stmívá. Ještě chvíli jsem tam ležela, ale nakonec jsem se zvedla a šla domů.

O půl roku později jsme už s Erikem měli naplánovanou svatbu. Svatba se měla konat 5. Června a to už mělo být za týden. Erik byl strašně šťastný, že se ta svatba dala do pohybu. Moji rodiče byli nadšení a vše chtěli zaplatit. O mě se nikdo moc nestaral, protože se čekalo, že budu taky šťastná. Jenomže pravda byla jiná. Litovala jsem svého rozhodnutí, každý den, ale neměla jsem to srdce zklamat jak Erika, tak i své rodiče. Taky mi moc nepomáhalo, že se mi pořád zdál ten sen o Edwardovi. Byl pořád stejný.A proto jsem se celý den těšila na to, až půjdu spát. Ne, že bych chtěla trpět, ale aspoň jsem ho mohla vidět.

Vzbudila jsem se uprostřed noci. Nic se mi nezdálo. Místo toho, abych pocítila úlevu, zmocnil se mě smutek. Uvědomila jsem si, že ten sen bylo jediné moje propojení s Edwardem. Bez něho můžu přijít o zbytek zdravého rozumu. Natolik jsem se zamyslela, že spánek už nebyl nic pro mě. Roztáhla jsem závěsy. Venku nebyla tma, jak jsem očekávala, ale svítil měsíc.

Viděla jsem rozkvetlé květiny na naší zahradě. Můj pohled se zastavil, až u zrezivělé branky. Za, kterou byl les. Naráz mi to došlo. Musím do lesa a najít tu louku z mého snu. Možná jsem se doopravdy zbláznila, protože normální člověk by nešel v noci sám do lesa. Ale bylo mi to jedno. Vyběhla jsem z domu jen v noční košili. Doběhla jsem k brance a zamířila do lesa.

 Naráz jsem si připadala jako ve svém snu. Cestou jsem klopýtala a padala na zem. To mě, ale nemohlo odradit. Po dlouhé době jsem necítila zmatek, ale vzrušení z možného setkání. Konečně jsem doběhla na louku. Všude byli rozkvetlé květiny, na trávě byla rosa, která mě studila na bosých nohách. Podívala jsem se do stínů, z kterých měl můj anděl vystoupit. Chvíli se nic nedělo. Už jsem málem začala propadat panice, když ze stínů vystoupil ten, na kterého jsem čekala. Byl nádherný. Na sobě měl jen kalhoty. Jeho obnažená hruď slabě zářila v měsíčním svitu. Pokud všechny mé sny byli pravdivé, tak jsem věděla, kdo Edward ve skutečnosti je.

 Nebyla jsem vyděšená. Moc dlouho jsem na něho čekala. Kdyby mě chtěl zabít, tak už by to dávno udělal. Přistoupil ke mně a pohladil mě po tváři. Jeho topazové oči vyzařovali touhu. Po čem? Snad po mé krvi, která mi kolovala v žilách. Či snad po mém těle nebo mé duši? Mohla jsem jen hádat. Chytil mě za ruku a řekl:

„Prosím tě, neber si ho.“ To mě zaskočilo. Copak se mi zase jenom zdá? Pokud ano, tak se mi nic nemůže stát. Rozhodla jsem se trochu pozměnit scénář snu. Usmála jsem se na něj a objala ho. Rychle se mi vytrhl a o pár kroků ustoupil. Viděla jsem, že je zaskočený. Okamžitě jsem pochopila, že je to opravdu realita a ne sen. Cítila jsem, jak rudnu. Chtěla jsem utéct, aby neviděl můj stud. Ale strach z toho, že Edwarda už nikdy neuvidím, mi to nedovolil. Chvíli jsme se na sebe jen dívali. Já promluvila jako první:

„Proč se pozítří nemám provdat za Erika?

„Protože ho nemiluješ,“ konstatoval. Na chvíli jsem oněměla. Samozřejmě to byla pravda. Proč bych tu jinak byla uprostřed noci. 

„Strašně dlouho jsem bojoval, abych sem dnes nepřišel. Možná jsem sobec, že nechci, abys byla s ním. Bello, já tě miluji a chci s tebou žít.“ Naráz jsem cítila, že díra v mém srdci se zacelila. Už jsem byla celá.                                   

„Určitě nejsi sobec. Já tě taky strašně moc miluji a nechci si vzít Erika. Ale můžu být s tebou? Vím, že nejsi obyčejný člověk.“ Při těch posledních slov sebou trhl. 

„Máš pravdu, jsem monstrum. Monstrum, které nemá duši, ale copak monstrum nemá právo na lásku?“ zeptal se.                 

„Nejsi monstrum,“ odpověděla jsem mu a pohladila ho po tváři. Vypadal pořád krásně, i když byl smutný.                       

„Pokud vím, tak jsi upír,“ řekla jsem. To bylo poprvé, co jsem ty slova vyřkla nahlas. Vypadal překvapeně, ale i potěšeně.                     

„Máš pravdu. Udivuje mě, že to víš a i přesto jsi přišla. Ty se mě nebojíš? Nemáš strach, že tě budu chtít zabít?“                         

„Vím, že bys mi nikdy vědomě nemohl ubližit.“                                                                                                                                  

„Tak se mi polož základní otázku, jestli se živím lidskou krví!“ Přikázal mi a ve tváři se mu zračila bolest.                                                             

„Živíš se lidskou krví?“ zeptala jsem se, ale věděla, že mi na tom nezáleží. Naráz mně napadl případ úmrtí Erikovi matky.            

„Ublížil si paní Saltzmenové?“ vypadlo ze mě. Prostě jsem to musela vědět.                                                                         

„Ne. Živím se jen krví zvířat, proto mám jinou barvu očí, než ostatní upíři. Ti co se krmí lidskou krví mají rudě červené oči. To byl jiný upír, ale neboj se, když zjistil, že tu jsem, rychle odešel.“ Vypadal, že je na sebe hrdý.                                                      

„Tak proč si ode mne předtím odešel, když nepiješ lidskou krev?“ Byla jsem hodně zmatená.                                                         

„Tvé krvi je pro mě velmi těžké odolat. Musel jsem na chvíli odejít, abych se ujistil, že se dokážu ovládnout.“ Když to řekl, trochu jsem se strachem zachvěla.                                                                                                                                       

„Ale už vím, že bych ti neublížil. To bych radši sám zemřel,“ řekl a já se zastyděla, že jsem vůbec zapochybovala.                   

„Přesto ti budu muset ublížit nebo od tebe odejít.“ To mě překvapilo. Proč by to dělal? Cítila jsem, jak se moje srdce prudce rozbušilo. Nechci, aby zase odešel pryč z mého života, když se zrovna vrátí. Podruhé to už zřejmě nezvládnu.                  

„Abych ti to vysvětlil. Můžeš jít se mnou jen, když se přeměníš v upíra. Je to bolestivý proces, který trvá tři dny.“ Nadechl se. „Tak se musím zeptat, chceš se stát upírem?“ Chvíli jsem nevěděla co mu odpovědět.    

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj sen 4. kapitola: