Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj svět - 6. kapitola

27.10.2010 (07:45) • Andy13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1094×

Isabella:

Seděla jsem v lavici a slova učitele jen ledabyle prolétávala mým mozkem. Kdyby se mě v tuhle chvíli na něco zeptal, nebyla bych schopna odpovědět. Celý prostor mé hlavy teď patřil Jakeovi a Edwardovi. Nemohla jsem přijít na to, co proti sobě mají. Nenápadně jsem sledovala Edwarda, ale nic tak hrozného jsem neviděla. Obyčejný kluk, dobře – kluk vypadající jako model z nejluxusnějšího časopisu s tajemným nádechem. A Jake? Vždyť jeho úsměv by nikoho nezastrašil. I když včera ten rošťácký úsměv někam zmizel.

„Vaším úkolem tedy je vypracovat tyhle otázky.“ Profesor mával nad hlavou asi třicetistránkovým slohem. Bezva, víkend strávím zase u knih.

„Mám přijít k vám, nebo půjdeš k nám?“ promluvil na mě z ničeho nic Edward.

„Cože?“

„No, ty otázky máme vypracovat ve dvojicích. Patří to k závěrečné zkoušce.“

„Tohle jsem nějak přeslechla.“

„Tak kde se sejdeme? U vás to bude lepší.“ U nás? Zbláznil se? Nechci, aby věděl, kde bydlím.

„Myslím, že knihovna bude stačit.“ Ano, neutrální půda, dost lidí.

„Dobře, zítra v knihovně.“ Pobral všechno ze stolu a odcházel. Trochu mě zamrazilo, když jsem si uvědomila, že se s ním scházím dobrovolně, ve svém volném čase. Úkol je úkol.
Loudala jsem se přes parkoviště, dokud kousek ode mě nezaparkovalo auto. Tentokrát to nebyl Jake. Z okýnka se vykláněla Sára a za volantem seděl černovlasý kluk. Bože, jak jen se to jmenuje? Chodí na dějiny a v jídelně sedává s fotbalisty. Joe, Jack, Jared… Jeff!

„Naskoč si, Jeff se nabídl a sveze nás.“

„To je dobrý, ráda se projdu.“

„Bello, začíná pršet.“ Podívala jsem se nahoru k šedé obloze, která opravdu nevypadala přívětivě. Nastoupila jsem tedy dozadu. Jeff vypadal jako milý kluk. Černé krátké vlasy schovával pod čepicí, široká ramena zabírala celý prostor sedadla. Sára z něj nemohla spustit oči. Bylo to zvláštní, ačkoliv mi Jeff připadal jako slušný kluk, moje hlava si to nemyslela. Pořád se ven prodíral ten podivný hlásek, který upozorňoval na nebezpečí. Asi se ze mě stává paranoik.

„Jeff je bezva, že?“ začala Sára jen, co se dveře našeho domu zavřely.

„Já nevím. Něco…“

„Jmenuj mi jednoho kluka, který se ti zamlouvá. Pan dokonalý neexistuje, nečekej na něj.“ Zamyslela jsem se nad tím. Opravdu vidím na každém jen to špatné? Měla Sára pravdu? Mohlo by to být ve mně, vždyť Jakea beru jen jako kamaráda, na Edwardovi hledám každou chvíli nějakou chybu a Jeffa ani pořádně neznám a už ho soudím.

„Dobře, Jeff se mi zdá fajn,“ zakončila jsem raději celou debatu, jinak bychom se dostaly hodně daleko a neručím za to, že by mě nešoupli do psychiatrické léčebny. Stačí mé paranoidní představy, jak se mi někdo plíží za oknem, představy o Edwardovi i o tom jak se mi někdy snaží vlézt do hlavy.

„Víš, nabídl se, že mi pomůže s francouzštinou.“

„Ale máš z ní za jedna.“

„Jo, ale to on neví. Takže zítra přijde, naši nebudou doma a…“

„Neboj, zítra jdu s Edwardem do knihovny.“ Sakra, proč jsem nemlčela! Sáře se rozsvítily oči, jako bych řekla úžasnou novinu.

„Máš rande s Edwardem?“

„Není to rande.“

„Budeš tam ty?“ Přikývla jsem. „Edward a…?“

„Jen my dva.“ Každé slovo jsem pomalu vyslovila. Po zádech mi znovu přeběhl mráz. Mám rande s Edwardem!

„Hloupost, je to jen domácí úkol. Nic víc.“

„Jak myslíš.“ Pokrčila rameny a se sklenicí v ruce odcházela do pokoje. Asi tu schůzku zruším. Nebo bych mohla zavolat Angele.

Edward:

Těšil jsem se jako malé dítě. Poprvé s Bellou sami dva. Nesmím to pokazit, konečně se dostávám blíž, takže žádné hlouposti, Edwarde.
Zhluboka jsem se nadechl, než jsem vešel do budovy. Knihovna nebyla nijak veliká, Bellina vůně tu byla cítit velmi dobře. Seděla u zadního stolu ještě s Angelou a Benem. Mé nadšení pohaslo. Jak jsem si mohl myslet, že by se mnou trávila čas skoro o samotě?
Posadil jsem se naproti ní. Zřejmě uvažovala o tom, jestli opravdu byla Angela zapotřebí. Sklopila raději oči ke knize před sebou a s tím jí do tváře spadlo i pár pramínků vlasů. I přesto jsem viděl mírně červené tváře. Slova v knize jsem nesledoval, stejně to není pro mě nic nového, zábavnější bylo pozorovat Belliny reakce.
Spousta upírek i lidských dívek o mě jevilo zájem, ale ani jedna z nich se nemohla rovnat Belle. Upírky neměli její tlukoucí srdce, které reagovalo byť jen na sebemenší podnět, neměly její červenající se tváře. A dívky? Ty neměly její duši. Byla čistá, nevinná.

„Tedy, dneska je tu nával,“ rýpla si do Belly Angela. Narážela tak na fakt, že ve mně Bella stále viděla nebezpečí. A měla pravdu.

„Nabízel jsem Belle svůj dům, ale…“

„Ani nevím, kde přesně bydlíš,“ bránila se. Všichni se zaujetím sledovali moji odpověď.

„Znáte ty domy za městem? Tak já bydlím v tom žlutém s verandou.“

„A sám?“ vyskočilo z Angely. Čtvrť, ve které se nacházel můj provizorní dům, nebyla moc obydlená. Každou chvíli na ni padala těžká, strašidelná mlha. Pouliční lampy nesvítily a už v pět hodin večer jste tam nepotkali ani živáčka.

„Ne, s prarodiči.“ Sám bydlet nemůžu a rodinu vlastně už nemám. Co jsem měl říct?

„Tvoji rodiče…“ Bella polkla. Nedokázala to slovo vyslovit. Muselo pro ni být těžké přijít o všechny blízké. Vzpomněl jsem si na ten osudný večer. Byla tak malá, neměli právo vzít jí to nejcennější.

„Ne, jen si moc nerozumíme.“ Tohle byla pravda. Moje náhradní rodina mě zavrhla aniž by znala pravdu. Myslí si, že je nenávidím, že jsem se přidal na špatnou stranu a z části mají pravdu.

„To je mi líto.“ Podívala se na mě zkoumavým pohledem. Na čele se jí objevila malá vráska zamyšlení.

„Časem si zvykneš.“ Ben se dávno přestal soustředit na nás a Angela poslouchala jen vzdáleně. Bella stále nespouštěla oči z těch mých. Snažil jsem se v nich najít nějaký náznak, to na co myslí, ale nic. Pořád tak uzavřená.

„Měli bychom jít,“ ozval se Ben. Protáhl si záda, ve kterých mu hlasitě křuplo. Večer půjdou s Angelou do kina a Ben jí chtěl ještě před tím vzít na večeři. Pomalu jsme se začali tedy zvedat. Ben odemkl své auto, otevřel dámám dveře, ale Bella nenastoupila. Nechtěla ty dva zdržovat.

„Odvezu ji, vy už jeďte.“ Angela se tázavě podívala na Bellu a ta jen souhlasně kývla. Sotva však Benovo auto opustilo parkoviště, Bella mi chtěla dát košem.

„Uvidíme se v pondělí.“

„Počkej, odvezu tě.“

„To je dobré, chci se projít.“

„Tak tě aspoň doprovodím. Budu mít jistotu, že dojdeš v pořádku.“ Čekal jsem další protesty, překvapivě nepřišly.

„Pokud ti nevadí, že bydlím na opačném konci města…“ Pokrčila rameny.
šel jsem hned vedle ní. Vlezlá zima na nás dýchala ze všech stran. Přeci jen je tu na podzim chladno a hlavně na večer. Bella si třela zmrzlé prsty. Tolik jsem toužil po tom vzít jí za ruku a zahřát ji. Jenže to nebylo možné z více důvodů. Podal jsem jí aspoň svoje rukavice. Chvíli váhala, avšak teplo, které rukavice slibovaly, bylo lákavější. Mile se na mě usmála a hned si je na zmrzlé prsty navlékla.

„Proč nemluvíš se svými rodiči?“ Po dlouhém tichu promluvila.

„Podle nich jsem udělal něco strašného.“

„A podle tebe?“

„Podle mě to tak strašné není, když zjistíš podrobnosti,“ odpověděl jsem pravdivě. Byl jsem Belle vděčný, že se neptá na podrobnosti. Stejně se je brzy dozví.

„Chybí ti.“ Nebyla to otázka, ale spíše zkonstatování.

„Ano, jenže co se stalo, stalo se. Některé věci už nezměníš.“

„Možná, kdybys jim všechno vysvětlil.“

„Možná.“ Procházeli jsme alejí plnou opadávajících stromů. Listí pod našimi nohami přerušovalo hloubavé ticho. Bella mlčky o něčem přemýšlela a já s ní. Třeba by mi odpustili. Mít zase rodinu, znovu jí vystavovat nebezpečí. Už nikdy víc. Raději budu trpět sám.

„Nečekej. Dala bych nevím co, abych mohla strávit alespoň jeden den s mými rodiči.“ Jako by četla myšlenky ona mně.

„Co se tenkrát stalo?“

„Jeli jsme z La Push rovnou do Seattlu, silně pršelo. Zrovna když jsme projížděli křižovatkou, táta se na mě otočil a auto do něčeho vrazilo. Přesně si nepamatuji, přes sklo nebylo vůbec vidět i když byly zapnuté stěrače, navíc se to všechno stalo tak rychle.“

„Muselo být hrozné vidět svoje rodiče…“ Kývla.

„Charlotta s Petrem jsou báječní, ale s pravými rodiči se to nedá srovnat. Řekni mi jednu věc, kvůli které ti chybí rodina.“

„Ty takovou věc máš?“

„Každý ji má. Dám ti příklad. Chybí mi mámina kreativita a bláznivost. Každý víkend pro nás vymyslela něco netradičního. Ať už se jednalo o hru, výlet do muzea kuriozit či hledání pokladu v lese.“ Belliny oči byly plné smutku, ale na tvář se jí dostával úsměv. Zřejmě jedna z příhod z jejího života.

„Na co sis vzpomněla.“ Bellin úsměv se rozšířil. Nadechla se a začala vyprávět. Zaujatě jsem poslouchal, každé její slovo si pečlivě zapisoval do hlavy. V příběhu byla Bella, kterou jsem neznal. Bella jako dítě, šťastná se svojí rodinou, netušící kam jí jednou život zavede.
Docházeli jsem k jejímu domu, všiml jsem si motorky stojící kousek od domu a Jacoba Blacka opřeného o zábradlí. Jen co si ho všimla i Bells, její úsměv zmizel. Otočila se ke mně.

„Měl bys asi raději jít.“

„Snad tvůj přítel nežárlí.“ Neodpustil jsem si menší poznámku. Moc dobře jsem znal Bellinu odpověď a moc dobře jsem taky věděl, že mě to psisko uslyší.

„Není to můj přítel. Prostě bude lepší, když půjdeš.“

„Dobře. Uvidíme se ve škole.“

„Přemýšlej o tom, co jsem ti řekla,“ zavolala na mě z dálky. Všiml jsem si Jacobova pohledu. Ten pes se snad neumí tvářit jinak. Zakroutil jsem nad tím hlavou a při nejbližší příležitosti, pod zástěnou stromů, se rozběhl hluboko do lesa. Dnes byl velmi úspěšný den.

Isabella:

„Ahoj, Jakeu,“ odpověděla jsem neutrálně, ačkoliv jeho obličej vypadal dost naštvaně.

„Ahoj. Vidím, že si nenecháš poradit.“

„O co ti jde, Jacobe?“

„Jen nechci, aby se ti něco stalo.“

„Vidíš, Edward taky ne, proto mě doprovodil.“

„Jasně. Úplné neviňátko ten tvůj Edward.“

„Jacobe! Nechápu tě, ani ho neznáš a hned ho odsuzuješ?“

„Ty ho snad znáš?“

„Ne. Ne úplně.“

„Bello, já tě jen prosím, aby ses od něj držela dál.“ Chytil mě za ramena a starostlivě sledoval můj výraz v obličeji.

„Nejde to.“ Opravdu to nešlo. Dnes byl Edward úplně jiný. Necítila jsem se ohroženě, ba naopak. Měli jsme něco společného. Jako jeden z mála mě chápal. Věděl, jaké to je ztratit někoho blízkého.

„Fajn, ale až se něco stane…“

„Tak co, Jacobe?“ vyjela jsem na něj.

„Bude stále pod dohledem, vyřiď mu to.“ Nasedl na motorku a bez rozloučení odjel. Mělo to snad znamenat, že už není mým kamarádem? Co jeho slib? Nikdy a nic mě nedokáže z tvého života vymazat. To byly jen řeči? Tohle jsem si o Jacobovi nemyslela.
Dům byl tichý, osamělý. Peter s Charlottou se ještě nevrátili z nákupu, Sára byla zalezlá ve svém pokoji, protože se den nevydařil podle jejích představ. Jeff prý odešel dřív, než stačila otevřít sešit. Nějaká neodkladná záležitost. Moc se jí mluvit nechtělo, a tak jsme každá trávila poslední sobotní hodiny u sebe. Ona zklamaná z Jeffa, já z Jakea. U mě to však přebíjel příjemný pocit z Edwarda.

O pár dní později se mi naskytla skvělá příležitost být zase s Edwardem. Angela navrhla společné učení na test z angličtiny, a tak jsme k sobě znovu přivzali i Edwarda.
Pocity strachu, které ve mně vyvolával, byly dávno pryč a místo nich se objevily takové, které bych nejraději hnala hodně daleko. Ke zrychlení mého srdečního tepu stačil jen jeho letmý úsměv. Co teprve, když se naše ruce nechtěně setkaly u stejné knihy. Pokaždé mnou projel slabý elektrizující pocit. Všechno probíhalo tak, jak mělo, Edward s námi dokázal mluvit a já si začínala myslet, že by z nás mohli být opravdu dobří přátelé. Možná i něco víc. Dokud se u Edwarda neobjevil syndrom Jacob.

„Počkejte na mě venku. Jen odevzdám tyhle knihy.“ Odebrala jsem se k pokladně, u které stál černovlasý mladík se stejně bledou kůží jako má Edward. Jeho tmavé rty s ní výrazně kontrastovaly. Chyběly mu však Edwardovy zlatavé oči. Adam, aspoň takhle to měl napsané na jmenovce, měl ledově šedé. Přidrzle se na mě usmál a sebevědomě promluvil.

Edward:

Mizera jeden. Jen co jsem vyšel ven, objevil se v knihovně ten zatracený krvežíznivec a začal s Bellou mluvit.

„Promiň, že se ptám, ale jsem tu nový. Nevíš, kde je tu nějaká dobrá restaurace?“

„Na druhé straně města. Dělají skvělé hamburgery,“ odpověděla slušně, aniž by věděla s kým má tu čest.

„Nešla bys tam se mnou?“ Nechtěl jsem čekat na odpověď. Díky tomu, že jsem neviděl do Belliny hlavy, nemohl jsem si být stoprocentně jistý její odpovědí.

„Měli bychom jít,“ ozval jsem se.

„Co ta večeře?“ zavolal směrem k nám. Ten má drzost.

„Už je zadaná,“ odpověděl jsem za Bellu.

Dovedl jsem Bellu až před knihovnu a doufal, že když neprotestovala uvnitř, nebude ani venku, ale to jsem se spletl.

„Proč si byl na něj takový? Navíc zadaná nejsem,“ rozkřikla se na mě.

„Nelíbí se mi.“

„No a?“

„Neměla by ses s ním bavit, věř mi.“

„Co to s vámi je? Nejprve Jacob a teď ty? Končím! S oběma!“ Odcházela k Benovi do auta, ačkoliv jsem ji měl odvést já.

„Bello! Prosím, nemyslel jsem to tak. Nechci, aby ti ublížil.“

„Jdi se bodnout, jediný kdo mi tu ubližuje, jsi ty. A taky Jake.“

Za to psisko nemůžu, ale za sebe se omlouvám. Chtěl jsem na ni zavolat, ale nešlo to. Stejně jako jsem jí nemohl říct, co jí hrozilo od toho knihovníka. Co jí hrozí ode mě. Nechal jsem ji nastoupit do auta a znovu sledoval, jak mi mizí z dohledu.

Isabella:

Seděla jsem na zadním sedadle společně s Angelou. Vůbec nechápala, co se venku stalo, nebyla jediná. Přeci není možné, aby mi něco zakazovali! Začínala jsem si myslet, že je Edward jiný. Sice bych Adamovi neodpověděla jinak, než-li Edward, ale on neměl právo za mě mluvit. Tohle mě štvalo nejvíc. Buď budeš hrát podle mě, nebo s tebou nemluvím? Fajn, já s vámi mluvit taky nemusím. Byla jsem si naprosto jistá, že s Edwardem už nikdy nepromluvím.

Autor: Andy13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj svět - 6. kapitola: