Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj svět - 8. kapitola

23.11.2010 (07:30) • Andy13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 917×



Isabella:

Rychle jsem za sebou zavřela dveře a pro větší pocit bezpečí dvakrát otočila klíčem. Sára se mezitím z obýváku přemístila za mnou.

„Proč jsi na mě nepočkala?“ spustila jsem na ni.

„Jeff říkal, že jsi s Edwardem.“

„Aha, Jeff říkal.“

Kdo ví, co všechno jí ještě napovídal.

„Měla by ses od něj držet dál.“

„Nemyslíš to vážně, že?“ Koutky úst se jí zvedaly do úsměvu, ale brzy poznala, že nežertuji.

„Není to kluk pro tebe, vlastně pro nikoho.“

„Žárlíš? Chceš ho pro sebe a on tebe ne, tak si začneš vymýšlet všelijaké děsivé historky? Tohle jsem si o tobě nikdy nemyslela.“

„Sáro, já se tě snažím chránit. No tak Sáro, počkej!“ Jenže ta už mě dávno neposlouchala, vyběhla schody a pak se jen ozvalo silné bouchnutí.
Bezva! Se Sárou jsem nikdy nevycházela moc dobře, konečně se to trochu zpravilo a přijde tohle.
Vypravila jsem se také do svého pokoje. Snad si Sára uvědomí, že bych jí nelhala.

Ráno probíhalo netradičním způsobem. Sára vstávala velmi brzy, takže jsem se s nikým nedělila o koupelnu. Také velmi brzy odešla, zbyl po ní jen lístek na kuchyňské lince.
Netrápila jsem se tím, probere všechno s kamarádkou, vrátí se a budeme si moct v klidu promluvit. Aspoň takhle to vždycky bylo. Ačkoliv Sáru považují skoro za dospělou, někdy se dokáže chovat jako malé dítě. A jestliže se jedná o kluky, bývá to ještě horší.
Zaobírala jsem se tedy úplně něčím jiným. Uklidila jsem všechny pokoje, připravila si oběd a později sedla k oblíbené knížce. Den utíkal rychle, najednou byl čas k večeři. Nevěděla jsem, jestli Sára přijde a tak jsem raději prostřela pro dva. Odbila sedmá hodina, Sára nikde, v osm jsem si začínala dělat starosti. Pokaždé zavolá, když u někoho zůstane déle. Chce mě jenom vytrestat, uklidňovala jsem sama sebe.

Dlouho mi ten klid nevydržel. Vím, jak umí být cesta k nám nebezpečná, hlavně po tmě. Vzala jsem raději telefon a zavolala k Sářině kamarádce.

„Ahoj, tady Bella, můžeš mi dát Sáru?“

„Ona ještě není doma? Jeff říkal, že ji k vám odveze.“

„Jeff?“ Slyšela jsem slabé zamručení. „Kdy ji vyzvedl?“

„Okolo páté. Doprovázela jsem ji domů, když jsme ho potkali.“

„Kde to bylo?“

„Chtěli jsme se zastavit na něco dobrého v té kavárně ve městě.“

Dál už jsem poslouchat nemusela. Tohle měla být Jeffova pomsta. Sára byla snadná kořist a on to moc dobře věděl. Aniž bych si uvědomovala, co vlastně dělám, popadla jsem klíčky od té staré kraksny v garáži a pokoušela se dát jí nějakým způsobem do pohybu. Srdce mi snad chtělo udělat do hrudi díru. Zkoušela jsem zhluboka dýchat, ale nepomáhalo to. Na tři jsem otočila klíčkem. Nic. Zatracenej krám! Nepřestala jsem, dokud náklaďáček nevydal podivný chrchlavý zvuk a konečně tak nabral dost sil na cestu. Cesta neubíhala moc rychle, začínala jsem panikařit. Zaprvé jsem neměla v plánu sednout za volant po zbytek svýho mizernýho života a za druhé jsem věděla, že pokud Sáru nenajdu včas, budu si to vyčítat hodně dlouho.

Dostala jsem tu káru až ke kavárně. Uvnitř sedělo jen pár lidí. Projíždějící turisté, rybáři chystající se na noční lov a milenecký pár. Servírka, která se u mě jen letmo zastavila, mi potvrdila, že Jeffa se Sárou viděla. Dokonce zaslechla kousek z rozhovoru, podle něj měli namířeno do kina a jediné blízké je v Port Angeles. Vydala jsem se zpátky od auta, z nebe se začaly pomalu snášet kapky deště, než jsem dojela do Port Angeles, musela jsem nechat stěrače zapnuté úplně.
První ulice vypadala dost opuštěně. Svítila tu neonová světla jednoho baru a malý nápis „Levné ubytování“. Kontrolovala jsem všechna auta stojící na parkovišti hned vedle. Žádné neodpovídalo tomu Jeffovu. Popojela jsem ještě o kus dál, než auto párkrát poskočilo. Tohle mi nedělej, prosím! Od motoru se začalo kouřit. Auto ujelo asi pět metrů a zhaslo.
Skvělý, fakt skvělý. Nemám u sebe mobil a auto se porouchá. Rozmýšlela jsem, co dál. Zavolám policii. Jo, oni je najdou v kině a ty budeš vypadat, jako největší cvok. Mysli Bello, mysli! Vystoupila jsem z auta, nasadila si kapuci a vydala se hledat nějaký telefon. Jít do toho pajzlu nepřipadalo v úvahu. Někde tu přeci musí být budka! Proběhla jsem první ulici i druhou, ale nic. Až na křižovatce se mi poštěstilo na jednu narazit. Koho volat? Vzpomínala jsem na všechna možná čísla, jenže žádné nebylo celé. Asi zavolám informace, třeba mě budou moci přepojit. Sáhla jsem do kapsy pro drobné a s nimi vytáhla zmuchlaný papírek. Bylo na něm telefonní číslo. Beze jména. Podle písma jsem však přesně věděla čí je. Nechápu, kdy mi ho tam strčil?
Pořád lepší volat jemu, než se zdržovat na informacích. Váhavě jsem zmáčkla první číslici. Zvedl to hned na první zazvonění.

„Edwarde?“

„Bello! Stalo se něco?“

„Přijedeš pro mě?“

„Kde jsi?“

„V Port Angeles. Tak přijedeš pro mě?“

„Samozřejmě, jen mi řekni, kde přesně jsi?“

„Na první křižovatce.“

„Hned tam budu.“

Zůstala jsem stát celá promočená v budce. Byla mnohem bezpečnější. Připadalo mi to jako celá věčnost, než Edward přijel. Otevřel mi přední dveře, abych ještě víc nezmokla – pokud to ještě tedy šlo. Vysvlékl svoji bundu a půjčil mi ji. Klepala jsem se zimou, velmi ráda jsem sundala ze sebe tu svoji. Byla mi sice trochu větší, alespoň jsem se do ní zabalila skoro celá.

„Proboha Bello, co tě to napadlo? Odvezu tě domů a…“

„Ne, musím najít Sáru. Je s Jeffem.

„Proč myslíš, že jsou tady?“

„Jediné nejbližší kino je v Port Angeles.“ Edward jen přikývnul a přidal na rychlosti.
Dostali jsme se až před budovu kina. Okolo postávalo jen pár aut, ale ani jedno z nich jsem nepoznávala. Přistoupili jsme k okýnku, ve kterém vyspával kluk tak v mém věku. Edward si odkašlal, aby upozornil na naší přítomnost. Mladík se v mžiku narovnal.

„Neviděl jsi tu blonďatou mladou dívku s černovlasým klukem? Přijeli černým džípem.“

„Nevzpomínám si. Tolik lidí…“ Edward vytáhl desetidolarovku.

„Možná.“ Popotáhl peníze k sobě. Tak za úplatek bude chlapec zpívat! Edward se pohrdavě usmál, popadl mě za ruku a odváděl k autu.

„Kam jdeme? Vždyť nám mohl říct, kde jsou!“ Jako by mě neslyšel. Nasedl do auta a vydal se do tmavých ulic.

„Pořád by chtěl víc.“

„Ale já ji musím najít. Jestli se jí něco stane…“ začínala jsem panikařit. „Měla jsem jí líp hlídat.“

„Bello, tohle není tvoje vina. Jestli tomu mohl někdo zabránit, tak já.“

„Edwar…“ Nenechal mě domluvit.

„Jsme tady.“
Auto zastavilo na velkém neosvětleném parkovišti. Edward vystoupil z auta a zamířil si to rovnou na druhou stranu. Nestačila jsem mu, každou chvíli jsem musela popoběhnout. Edwardovi to očividně žádné starosti nedělalo. Pořád šel dál, zastavil se teprve až u velkého černého auta.
Loktem vyrazil sklo a otevřel si tak zadní dveře. Z auta vytáhl Jeffa, jako by nevážil ani gram, držel ho pevně za bundu.

„Co děláš?!“ začal na něj Jeff křičet. Edward skoro neslyšně zavrčel a Jeff skončil na mokrém betonu. Nesledovala jsem je dál, vlezla jsem do auta, abych pomohla Sáře ven.
Dosedla jsem na sedadlo, zapnula si pás, abychom mohli vyrazit, ale chyběl nám řidič. Protože okýnko bylo zamlžené, rozeznávala jsem jen postavy. Edward stál nad Jeffem a právě se mu chystal jednu vrazit. Snažila jsem se rozepnout bezpečnostní pás a vydat se za Edwardem, jenže se zasekl. Nikdy jsem nevěřila na jiné světy, Ufo, magii, ale teď bych něco jako telepatii uvítala. Přestaň, prosím, přestaň! Nestojí za to! Křičela jsem v hlavě. Edward se podíval naším směrem. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. Nevím, jestli mě přes mokré sklo viděl, ale chvíli na to už seděl vedle mě. Sára se pořád choulila na zadním sedadle a vzlykala.

„Jste v pořádku?“

„Jak se to vezme a ty?“

„Nic mi není. Myslím, že jí nijak neublížil. Díky tobě.“

„Nebýt tebe nenašla bych je.“

„Asi bychom měli zavolat policii.“

„Ne policii ne!“ ozvalo se zezadu.

„Ano Sáro, policii. Postarají se o něho, nebude tak už moct ublížit žádné jiné.“

„Ale co naši?“

„Budou rádi, že jsi v pořádku.“ Přikývla, opřela se o studené sklo a zkoušela se uklidnit. Ještě jsme ani pořádně nevyjeli z města, když usnula.

„Díky, že jsi jel semnou.“

„Kdybych líp poslouchal, nebyli bychom tady. Když jsem ho dneska slyšel…nedošlo mi to.“

„On se s tím chlubil?“

„Ne tak docela.“

„Normálně bych začala s výslechem, ale dnes, za to co jsi pro nás udělal…“ zakývala jsem hlavou. Bylo toho na mě moc. Neměla jsem dost sil, abych z Edwarda páčila podrobnosti.

„Já chci, abys to věděla, ale musíš slíbit, že to zůstane mezi námi.“

„Potkal jsem Jeffa, myslel na tebe, na včerejšek. Chtěl se ti pomstít, protože kapitána fotbalového družstva nikdo neodmítá. Myslel jsem, že na tebe někde počká, jenže on dostal zřejmě lepší nápad. Sára byla mnohem snazší kořist.“ Stále upřeně sledoval vozovku.

„Myslel na to? Jak…“

„Můžu číst lidem myšlenky.“ Skoro to šeptal.

„Já věděla, že se mi hrabeš v hlavě!“ řekla jsem asi až příliš hlasitě, neboť sebou Sára cukla.

„Jenže potíž je v tom, že do tvé hlavy se nedostanu. Něco mi v tom brání.“

„Babička měla pravdu, jsem divná.“

„Ne, ty jsi výjimečná.“ Něžně se usmál. První úsměv za večer a všechny starosti dnešního dne se s ním někam vytratily.

Autor: Andy13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj svět - 8. kapitola: